BIBLE ČESKÁ DIL PRVY: KNIHY STARÉHO ZÁKONA. SVAZEK II. ESTER — KNIHA SIRACHOVCOVA. DLE OBECNÉHO ZNĚNÍ LATINSKÉHO SE STÁLÝM KRITICKÝM ZŘETELEM K PŮVODNÍM TEXTŮM PŘELOŽIL, ÚVODY PŘEDESLAL A VÝKLADEM PROVÁZÍ Dh JAN HEJČL. REDIGOVAL ANTONÍN PODLAHA. SE SCHVÁLENÍM ARCIBISKUPSKÉHO ORDINARIATU V PRAZE. V PRAZE 1921. NÁKLADEM „DĚDICTVÍ SV. JANA NEPOMUCKÉHO". - TISKEM CYRILLO-METHODEJSKÉ KNIHTISKÁRNY V. KOTRBY. IMPRIMATUR. Pragae, 10. Septembris 1921. Dr. Antonius Podlaha, episcopus Paphiensis, vicarius generalis. Nr. E. 12.668. VŠECKA PRÁVA VYHRAZENA. OBSAH. Strana Ester 1 Job ... ■ 37 Žaltář 147 Přísloví •. . 425 Kazatel 521 Píseň Šalomounova 565 Kniha Moudrosti 601 Kniha Sirachovcova 679 KNIHA „ESTER" ČILI „O ESTERE". ROZBOR KNIHY ESTER. Úvod. Sen Mardocheův (11, 2.— 12, 6.). Část prvá: Židé v nebezpečí (1, 1.— 3, 15; 13, 1,— 7.). 1. Ester stavši se královnou oznamuje králi spiknutí, které Mardocheus odkryl (1, 1.— 2, 23.). 2. Aman pohnul krále, by dal Židy vyhladit (3, 1.— 15; 13, 1— 7.). Část druhá: Snahy Mardocheovy a Esteřiny, by národ byl zachován (4, 1.-17; 15, 1.— 3; 13, 8—14, 19.). 1. Mardocheus vyzývá Esteru, by u krále za svůj lid orodovala (4, 1.— 16; 15, 1.-3.). 2. Mardocheus i Ester svolávají milosrdenství Boží (4, 17; 13, 8.— 14, 19.). Část třetí: Nástrahy nepřátel obráceny na jejich vlastní hlavy (15, 4.— 19; 5, 1.— 8, 12; 16, 1.-24; 8, 13.— 10, 3.). 1. Ester vyprosila si u krále hrdlo Amanovo (15, 4.— 19; 5, 1.— 8, 2.). 2. Ester pomáhá svému národu, že nad nepřáteli vítězí (8,3.-10,3; 16, 1.— 24.) Doslov: Výklad Mardocheova snu (10, 4.— 13.). Závěrek (11, 1.). Kniha sluje Ester dle jména hlavní své hrdinky. 1 ) Prameny dnešní knihy Est byly a) list Mardocheův (9, 20.) a b) list E s t e ř i n (9, 29.). Dle těchto pramenů před r. 200 (před Kr.) napsal svatopisec nejspíše v Persii 2 ) své dílo. 3 ) Zamýšlel na dějinném 4 ) příkladu J ) Srv. podobné názvy: Josue, Soudci, Rut, Judit a jj. — Knihu Est nazý- vali také Židé „Megillá" (= Závitek). Viz 9, 20. 29. Jinde (11, 1.) sluje „List 0 purimu". 2 ) Spisovatel jeví zvláštní zájem o věci perské, které (dle pramenů) dopo- drobna líčí, nezajímá se však tolik o Palestinu ani o chrám ierusalemský. Také prameny bylo mu snáze nalézti v Persii nežli v Palestině. 3 ) Tohoto svatopisce dlužno rozlišovati od Mardochea. Viz 9, 23. 26. — Že žil později, pokládá za nutné přičiniti poznámky některé. Srv. 1, l,n. 13; 8, 8. Sirachovec nejmenuje ani Esteru ani Mardochea mezi vynikajícími hrdiny národa israelského. Také jazyk hebrejský má známky doby pozdější (slova perská, tvary aramské). Stanovíme okrouhle r. 200, ježto r. 178. před Kr. byla již Est dle 11, 1. přeložena do řečtiny. Svatopisci dlužno zejména přičísti 9, 23.-28. 29.-32. „Me- gillá" Est byla u lidu velmi oblíbena; proto často překládána do aramštiny („targúmím"), proto také často vykládána („midráším"). *) Od nejstarších dob až do druhé polovice XVIII. století po Kr. byly všecky podrobnosti v knize Est vypravované považovány za skutečné události. Teprve moderní nadkritika vidí v knize buď „román" neb aspoň „midraš", ve kterém nesnadno rozlišiti, co je historického, co smyšleného. (Co je „midraš" viz 2. Par 24, 27.). Také někteří novější katoličtí kritikové (Sepp, Holzhey) pro- nesli domněnku, že není všecko v Est historické v přesném smyslu; nelze však říci, že svůj náhled odůvodnili, jak žádá výnos papežské biblické komise ze dne 23. června 1905. (Víz „Úvod" svaz. I. str. 10. pozn. 1.) Ani „prorocký" výklad Scholzův, podobně výstřední jako jeho výklady. Tob (výše sv. I. str. 1310 pozn.) a Jud (výše sv. I. str. 1313 pozn. 3.) nedošel souhlasu. Starý názor o dějinném rázu knihy Est opírá se o závažné důvody a) Jisto, že již v dobách spisovatele knih Machabejských jakož i v prvém století křesťanském slavili Židé svátek „púrím" (2. Mach 15, 37; Jos Flavius, Starožitnosti XI, 6.) a od těch dob že jej slaví do dneška. Nelze však mysliti, že tak činí na základě události vy my šl en é,^k te rá se nikdy nesběhla. Pokusy moderní kritiky a důkaz, že Židé svátek „púrím" vypůjčili si od pohanů (viz níže pozn. 6.) venkoncem selhaly již proto, že přísný duch židovský, všem živlům pohanským nepřátelský, který ovládal obec židovskou v posledních stoletích předkřesťanských, nebyl by dopustil, aby se za- hnízdil v náboženském životě svátek pohanský. b) Spisovatel vypravuje prostě, ale živě kreslí podrobnosti, které nesnadno vymysliti. Uvádí netoliko jména vůdčích osob (Estery, Asuera, Mardo- chea, Amana), ale zná také jména královských kleštěnců (1, 10; 2, 8. 14.), nej- vyšších rádců královských (1, 14.), zapuzené královny (1, 11.), spiklenců (2, 21.), manželky a deseti synů Amanových (5, 10; 9, 7. n.). c) Odborní znalci věcí perských (Niebuhr, Heeren, Justi, Rawlinson, Spiegel, Oppert, Dieulafoy) diví se dokonalé znalosti perských obyčejů a mravů, jakou jeví spisovatel (prameny) knihy Est. Viz další výklady. Spisovatel dovolává se 1 perských pramenů (10, 2.). 4 Úvod. dokázati, že Bůh pečuje o národ israelský i v cizině, že bývá pomoc jeho nejbližší, když je nouze lidu největší ; spolu chtěl, 6 ) aby jeho prací upevněn a rozšířen byl obyčej slaviti v duchu nábožensko -mravním svátek „p ú r í m". 6 ) Brzy potom byla kniha, psaná původně hebrejsky, přeložena v Jerusalemě 7 ) do jazyka řeckého ; ten překlad zachoval se nám ve dvou recensích (A. B.). Svátek „púrím", kdy bývala Est veřejně ve sbornících předčítána, pozbýval znenáhla rázu nábožensko-mravního tak, že v prvních stoletích našeho letopočtu zvrhl se v židovský maso- pust, 8 ) se kterým se málo srovnával rozhodný nábožensko-mravní^ráz předčítané knihy Est. Aby ta nesrovnalost neurážela, vyloučili Židé prvních století křesťanských z knihy Est všecko posvátné, co mohlo býti o divokém masopustě zneuctěno. 9 ) Zkrácená takto kniha se v ži- dovstvu ujala. Zlomky z ní vyloučené ve znění hebrejském zanikly, zachovaly se však v řeckém překlade, 10 ) který církev katolická od Židů přijala. 11 ) Máme tedy dvě recense knihy Est: a) původní delší d) Zprávy knihy Est srovnávají se se zprávami, které podávají prameny řecké (zejména Herodot), nápisy perské i vykopávky královského hradu suského (Dieulafoy. Viz k 1. Par 1, 17; 2. Esdr 1, 1. a výklady níže). Události, vypravované v Est dají se velmi pěkně vetkati do osnovy vše- obecných dějin Xerxových. Dle Herodota (VII 5) podnikl Xerxes druhého roku své vlády (484—483) výpravu do Egypta. Šťastně ji dokončiv zabýval se r. 483 myšlenkou táhnouti proti Řekům, i povolal všecky velmože své říše do Sus na poradu (Herodot VII, 8.). O tom sněmu vypravuje též Est 1, 3. — Herodot píše, že porada dlouho trvala; to se srovnává se 180 dny (= šesti měsíci) jmenovanými v Est 1, 4. — Pátého roku své vlády na jaře (před nisanem) r. 480 vytáhl proti Řekům a byv poražen r. 479 vrátil se do Sus. Sem dlužno zařadit Est hl. 2. Byv sklamán v nadějích na vítězství oddal se rozkošem, jež mu poskytoval harém. (Srv. He- rodot IX, 108.) R. 478 byla, povolána Ester do harému a r. 477 povýšena za krá- lovnu. Na výpravu proti Řekům potřeboval Xerxes prostředků; s tím souhlasí poznámka Est 10, 1. Námitky, kterými chce nadkritika povaliti dějinnou cenu Est možno vy- vrátiti. Viz výklady k 1, 1; 2, 16; 3, 7; 6, 10; 10, 3. 6 ) Obojí záměr spisovatelův je zřetelně vysloven v Est 10, 12. n. 6 ) Viz výše pozn. 4a. Jedni hledali původ židovského svátku „púrím" u Peršanů, jiní u Řeků, jiní u Babyloňanů a Assyrů, jiní u jiných pohanů. Ta roz- manitost nalezišt jest již podezřelá. Viz výklady k 1, 9; 3, 7; 9, 17. ') Viz 11, 1. 8) Viz k 9, 17.-19. 22. Srv. proti tomu 1. Mach 4, 56.-59. 9 ) V tomto hebrejském okleštěném znění nevyskytá se ani jedenkráte jméno Boží! Jak uměle opsána jest Boží prozřetelnost ve výroku Mardocheově 4, 12. — 14! Srv. proti tomu zřejmý ráz náboženský „zlomků drubokanonických" ; na př. 10, 12. n.; 11, 9.n.; 13, 15. n.; 14, 5. - Srv. k 4, 14: Lv 26, 14; Sdc 20, 27; 1. Sam 7, 6; 31, 13; Jonáš 3, 8; Dan 9, 3; 10, 3; Esdr 9, 4. 6; Neh 1, 4. 6. 10 ) Řecký překlad má ty úryvky na místech, kam svým obsahem patří (viz „Rozbor" a poznámky k nadpisům úryvků níže 10, 4. nn.). Znění takto spořádané dokazuje, že jmenované „zlomky" jsou nepostradatelné části knihy Est, bez nich že je kniha kusá. Sv. Jeroným však, aby patrno bylo, co bylo a co nebylo za jeho časů v hebrejské bibli, seskupil všecky ty zlomky za 10, 3. Viz jeho po- známky tamže. Ježto Židé ve svých sbornících o svátku purim zlomků těch ne- četli a církev katolická při bohoslužbě hebrejské bible neužívala, možno si vysvétliti, že se ztratilo jejich hebrejské znění. n ) Z poznámky 11, 1. vyplývá, že^na počátku druhého století před Kristem celá kniha Ester byla považována od Židů jerusalemských i egyptských za po- svátnou. Ještě |osefus Flaviusv prvém století křesťanském pokládal celou knihu Est za bohoduchou. Proto též Klement římský na sklonku I. století křesťanského v 1. listě Korinťanům užíval tak „deuterokanonických zlomků" (Est 14, 3. nn.) jako znění prvokanonického. Rovněž později Origenes a jj. — Ježto v dobách, kdy křesťanství vzniklo, měli Židé ve sbírce posvátných knih Est, o jejíž původu božském tehdy nikdo nepochyboval, pojala také církev kato- Úvod. 5 (zachovanou v řeckém překlade) a b) zkrácenou ve znění původním (hebrejském). 'ická právem tu knihu do své sbírky posvátných knih (kánonu). Po pádu Jerusa- lema (r. 70 po Kr.) počali sice někteří židovští učenci pochybovati o kanoničnosti knihy Est a znova ji zkoušeti (ohlas těch pochyb nalézáme v polovici II. století u Melita ze Sard, později u Řehoře Naz. a Amfilochia), všecky však pochyby a nové zkoušky skončily tím, že Est byla na věčné časy pojata do úředního židovského seznamu posvátných knih. V talmudu jsou celá pojednání (traktáty), které obsahují nejpodrobnější předpisy o psaní a četbě knihy Est; psány jsou s touže úzkostlivou přesností jako předpisy o Pentateuchu; ano četba Est prohlášena za důležitější nežli studium Pentateuchu a bohoslužba na oltáři; Est vykládána týmže způ- sobem jako Pt. ÚVOD. Mardočheův sen. (Viz níže 11, 2.— 12, 6.). ČÁST PRVÁ. ŽIDÉ V NEBEZPEČÍ (1,1 .—3, 15; 13. 1 .—7.). Královna Vasti zapuzena (1, 1—22.). Xerxes dal vystrojiti hostinu svým velmožům (1, 1.— 4.) i všemu služebnictvu palácovému (5.-8.). Kázal přivésti královnu Vasti, by se ukázala opojeným hodov- níkům (9.— 11.). Když neposlechla, zapudil ji a vydal výnos o poslušnosti man- želek (12.-22.). Hlava 1. — x Za dnů Asuera, který kraloval od Indie až po Etiopii nad sto a dvaceti sedmi krajinami, 2 když seděl na trůnu krá- lovství svého v Susách, hlavním městě říše své — 8 třetího roku vlády Hl. 1. — V. 1 - „Asuer" sluje ve zlomcích druhokanonických (10,4.-16,24.) Artaxerxes. Byl to Xerxes I. Viz Esdr 4. — „Indii" (t. j. poříčí řeky Indu) a „Etiopii" jmenuje již otec a předchůdce Xerxův Darius I. mezi zeměmi jeho vládě podrobenými. Podobně označuje Herodot (111. 97.) rozsah říše perské a praví, že měl Xerxes ve svém vojsku bojovníky z Indie a Etiopie. — Na troj- jazyčném nápisu Daria I. v Naqš-i-Řustam (hrobka Daria I. dvě hodiny na sever od Persepole) jmenovány kromě Persie tyto země perské říše: 1. Medsko, 2. Elam, 3. Partsko, 4. Arejsko, 5. Baktrie, 6. Sugdu (Sogdiana), 7. Chu marisma (Chorasmie), 8. Zaranga (Drangiana), 9. Aruchatti (Arachosie), 10. Satgušu (Sattagydie), 11. G a n d ari (Gandara), 12. Indie (staropersky Hiduš, elamsky Hinduiš, babylonsky Indu), 13. země amyrgických Saků (babylonsky Gimirri umurga), 14. země šišák nosících Saků, 15. Ba byl oni e, 16. As syrie, 17. Arábie, 18. Egypt, 19. Arménie (babylonsky Uraštu), 20. Kap- padocie (babyl. Katpatuka), 21. Sardy (Saparďa), 22. Jónsko (Jamanu), 23. Sakové zámořští, 24. Skudra (Iskuduru), 25. Jonové s hledím, 26. Putija, 27. Nubie (staropersky Ku šij a, elamsky taktéž, babylonsky Kúšu, hebr. Kúš), 28. Mačija, 29. Karka. Těchto 29 a s Persií 30 zemí jsou známé Herodotovy „satrapie". Ježto byly ty krajiny velmi rozsáhlé, snadno si domy- slili, že byly rozděleny na menší kraje, provincie (hebr. „medíná"). Počítáme-li, že měla každá satrapie (průměrně) po 4—5 krajích, shledáme, že je číslice 120 (Dan 6, 1.), případně 127 (zde) správná. Esdr 2, 1; Neh 1, 3; 7, 6; 11, 3. zna- mená podobně „medíná", kraj, provincii palestinskou, t. j. Jerusalem se širším okolím. Palestina, Fénicie, Syrie a ostrov Kypros činily satrapii zvanou „Zářečí" = Abarnahara. (Není třeba poznamenávati, že počet satrapií a krajů se časem měnil. Herodotův výčet dvaceti satrapií je z doby starší nežli výčet nápisu naqš-i-rustamského.) V. 2 - Susa známé sídelní město králů perských (Neh 1, 1.). Hebr. výslovně poznamenává, že král sídlel na hradě susském, kterýžto hrad („bira") přesně rozlišuje od ostatního města. V. s . Xerxes I. nastoupil r. 486. (Deimel.) Do nisanu r. 485 byl „počátek jeho vlády"; od jara 485 do jara 484 byl první rok Xerxův, od r. 484—483 druhý, od r. 483—482 třetí rok Xerxovy vlády. S tou hostino u_byla pravdě- podobně spojena válečná rada před výpravou Xerxovou proti Řecku. Kterak příběhy tuto vypravované možno vhodně umístit v rámci všeobecných dějin, viz Úvod na str. 4. pozn. 4d. Viz také tabelku ve sv. I. str. 1281 n. Est 1, 4—8. 7 své dal strojiti u sebe veliké hody všem knížatům a služebníkům svým, vojevůdcům perským, slovutným Medům a vladařům nad krajinami, 4 když byl ukazoval bohatství a slávu království svého a velikost i chloubu moci své dlouhou dobu, sto a osmdesáte dní. 5 Když pak minuly (ty) dny [hodů], sezval veškeren lid, cokoli ho bylo v Susách, od největšího do nejmenšího a kázal sedm dní hody strojiti v nádvoří zahrady a háje, který královskou péčí a prací štípen byl. 6 Se všech stran zavěšeny byly čalouny barvy blankytné, z bavlny a z modrého purpuru na lanech kmentových a červeně pur- purových, provlečených skrze kroužky ze slonové kosti, a upevněných na sloupech mramorových. Také pohovky zlaté a stříbrné rozestaveny byly po podlaze, dlážděné smaragdovým a bílým mramorem, rozto- divnou pestrou malbou zdobené. ' Hosté pili ze zlatých číší a jídla na jiných a jiných nádobách byla nošena. Také víno, jak slušelo na vel- možnost královskou, výborné a v hojnosti předkládáno bylo. 8 Aniž V. 4 - 180 dní = 6 měsíců = půl roku ukazoval svou slávu všem velmožům své říše, které pozval, aby, se s nimi radil o veliké výpravě proti Řekům ÍHe- rodot VII, 5.— 10. Viz výše Úvod str. 4., pozn.) Ježto byla říše velmi rozsáhlá a věc důležitá, pochopitelno, že bylo třeba mnoho času k tomu, by se velmoži z dálných končin sjeli a s králem se poradili. 180 dní se sjížděli, přepychu dvora se di- vili a na konec pořádána byla veliká hostina, ke které byli pozváni všichni, kteří byli právě na hradě susském. Dle Ktesie a Deinona u Atenaja (z počátku 111. století po Kristu) jídalo s králem perským denně 15.000 osob; královská ku- chyně stála denně 400 hřiven! V. Dle hebr. sezval Xerxes lid, který byl na susském hradě, t. j. v pa- lácových královských domech, tedy úřednictvo a služebnictvo královo, ne veškeré obyvatelstvo města! Viz Neh 1, 1. — Dle hebr. konala se ta hostina v nádvoří zahrady královského „b íthánu." „Bíthán" je název stavitelský, který odpovídá v mysli vyprávěčově určité stavbě, kterého bylo užíváno v přesném smyslu a v určitých případech. Není těžko poznati v biblickém „bíthánu" susskou „apadánu". Kdo zkoumal dva roky vnitřek „memnonia" (paláce vystavěného od Artaxerxa II. Mnemona), nemůže nepoznati v biblickém „bíthánu" susskou „apadánu". Jako bíthán, byla též apadána dokonale odloučena od domu krá- lova (bírun) jakož i od domu královen (anderúnu), aby se mohl sméstnati v něm značný počet lidí. Jako apadána, tak i bíthán, jediný ze všech budov palá- cových, byl prostřed velikých libosadů („paradisu"). Vnitřní dvory paláců susských byly velmi těsné a obklopené příliš vysokými zdmi, že nemohly v nich býti stromy pěstovány. Dokonce jiná však byla poloha vyvýšeného prostranství mezi jižním průčelím trůnní síně a mezi pylony; hodilo se znamenité k tomuto „paradisu" a k vysutým zahradám, které bývaly vždy poblíž velekrálova bytu. Jako před za- hradami apadány, tak i před zahradami bíthánu byla obrovská předsíň, která mohla pojati všechny hodovníky Asuerovy; jako zahrady apadány, tak i za- hrady bíthánu byly velmi blízko harému (níže 7, 7. n.); jako apadána tak i bíthán byla síň sloupová (níže v. 6.). Susská apadána zabírala plochu bez- mála jednoho hektaru Sloupořadí, schody a ohrada zděná zabírala 18kráte větší plochu, kterou dělily (dva) pylony (táhlé seříznuté jehlance). Před pylony (jižně) bylo velikolepé schodiště, vedoucí z rozsáhlé plošiny dolů do hlavního (vnějšího) dvora, do zbrojiště. Za pylony (na sever) leskla se vlastní apadána, zakrytá vět- vemi visuté zahrady jvtéapadáně byli přijati vyslanci všech řec. států (Dieulafoy). V. °- Vyšší hodnostáři (v. 3. n.) hodovali v paláci, v jídelně, v hodovnách; ostatní královské služebnictvo na dvoře zahrady královského „bithánu". — „lan" bylo třeba, ježto těžkých koberců tenké provazce nebo „šňůry" ne- byly by unesly. — O „kmentu" viz Gn 41, 42. O „purpuru" viz Ex 25, 4. — Na „pohovkách" leželi hodovníci u stolu dle tehdejšího zvyku. Byly zlatem a stříbrem protkané, proto slují „zlaté" a „stříbrné". Také Herodot svědčí, že bývaly v paláci Xerxově zlaté podušky a stoly (Herodot IX. 82.). Assyrsky král Assurbanipal mel prý 150 zlatých stolů a tolikéž divanů zlatých (Herodot, Polybios). Na podlaze byla tehdy „mosaika". V. 8 - Král ustanovil dozorce, by každý mohl piti kolik „hrdlo ráčí", by mu nikdo nemohl „brániti" (tak lépe místo „nutiti"). 8 Est 1, 9—14. by!, kdo by nutil piti nechtějfcích ; ale (bylo) jak byl král zřídil, u každého stolu ustanoviv jednoho ze svých úředníků, by mohl každý bráti si, jak mu libo. 9 Také královna Vasti učinila hody ženám na paláci, kde král Asuerus sídlíval. 10 Sedmého pak dne, když byl král velmi rozjařen, když po pří- lišném pití byl rozpálen vínem, rozkázal Maumamovi, Bazatovi, Harbo- novi, Bagatovi, Abgatovi, Zetarovi a Charchasovi, sedmi komorníkům, kteří konali službu před nim, 11 by přivedli Vasti královnu před krále, vstavíce na hlavu její korunu, aby ukázal všemu lidu i knížatům krásu její; bylaf velmi krásná. 12 Ona však odepřela a k rozkazu královskému, který po komornících byl vzkázal, přijíti se vzepřela. Proto rozhněvav se král a náramnou prchlivostí rozpálen jsa 13 ptal se mudrců, kteří dle obyčeje královského vždycky při něm byli a s jejichžto radou činil všecky věci, ježto znali ustanovení a staré zvyky — 14 byli pak první á (králi) nejblíže Charsena, Setar, Admata, V. s - Hostina ženám dávána byla nejspíše „v „harému" královského pa- láce. — Vašti může býti staroperské jméno = Žádoucí, Vzácná. Není do- kázáno, že Vašti = Mašti, božstvo (bohyně?) elamské. — Královna perská měla býti sice z krve sedmi šlechtických perských rodů (Herodot, Plutarch), ale krá- lové perští mívali kromě četných ženin harémových několik zákonitých man- želek (Herodot, Strabo). Mohla tedy býti první zákonitou manželkou Xerxovou známá Amestris (Herodot IX. 108—113.) z krve knížecí (otec její byl Otanes), druhou pak rovně zákonitou manželkou byla Vašti a po ní Ester. Ve volbě těchto (dalších) manželek nebyl král perský omezen. Není tedy nutno Amestris ani s Vašti ani s Esterou stotožňovati. — Možno, že první a hlavní manželka Xerxova súčastnila se hostiny mužů. (Srv. Neh 2, 6; Herodot IX, 110; Plutarch, Artax 5.) V. 10 - „komorníci" = kleštěnci. — Peršané pokládali sedmičku za číslo posvátné. Také jejich nej vyšší bůh Ahura-Mazda byl obklopen sedmí rytíři: (1 . Vohu Mano = Moudrost, 2. Aša Vahista — Nejdokonalejší spravedlnost, 3. Chšatra Vairja = Království boží vůle, 4. Spenta Arraaití = Dobročinná zbožnost, 5. Hour- vatát = Neporušenost, 6. Amretát == Nesmrtelnost, 7. Sraoša = Poslušnost. Někdy bývá do počtu sedmi zařazen sám Ahura-Mazda. Pak, aby sedmička byla zacho- vána, bývá Sraoša vynecháván.) V. n - „koruna" = turban ovinutý dole zlatým plechem, přiměřeně ozdo- beným. — Ester — Hvězda (perské slovo). Ester možno také stotožňovati se jménem bohyně Ištar. Neplyne z toho však, že co se tu vypravuje o Esteře, je báj o Istaře! Viz k v. 9. V. 12 . Král chtěl se patrně pochlubit, jak sličnou má ženu, a rozkázal před shromážděnými velmoži, by přišla. Vzdor královnin zahanbil náramně před hostmi krále, ježto se mohlo zdáti, že v Susách nepanuje král, ale královna. Odepřela přijíti nechtíc, by na ni upírali zraky královi služebníci. Bylo nebezpečí, že napilý král a vilní hodovníci nespokojí se toliko pohledem na královnu v šaty zahalenou, alebudou žádati více. Srv. podobné výstřednosti velmožů dob nejnovějšich. — Ctnější ženy perské žily hluboko v harému ukryté a vycházely toliko zahalené hustým závojem (Herodot III, 84; Strabo XI, 13, 9.). Ukazovati se po hostině na- pilým hostům mohla toliko žena bezectná. Kdyby Vašti byla krále poslechla, byla by cti pozbyla, a sám král vystřízlivělý byl by jí poté pohrdal. V. 13 - „mudrci" = hvězdopravci nebo podobní hadači. Srv. Jer 51, 57; (in 2, 27; 5, 15. =r „dvorní duchovenstvo" tehdejších pověrčivých králů staro- východních. Perští duchovní sluli mágové (jedn. čís: „magu"). Byla to důstojnost dědičná, činili tedy „kastu". (Srv. dědičnost levitů a kněží Israelových). V. 14 - „v í da 1 i tvář královu" majíce volnější k němu přístup než jiní. Byl to sbor („kabinet") nesesaďitelných královských ministrů (Herodot III, 31.). Byli „očima a ušima královýma" Herodot VIII, 8. — „první po něm se- dali" vedle trůnu královského při slavnostních úkonech („přísedící [asesořij královského trůnu"). — Že pokládali Peršané sedmičku za číslo posvátné, do- svědčuje též Esdr 7, 4., jakož i Herodot (III, 84.) a jiné mimobiblické prameny. Srv. výše v. 10. Est 1, 15—22; 2, 1. 9 Tarsis, Mareš, Marsana a Mamuchan, sedm vévod perských a med- ských, kteří vídali tvář královu a první po něm sedali — "kterému rozsudku Vasti královna propadá, ježto rozkaz krále Asuera, který byl po komornících vzkázal, učiniti nechtěla. 10 Tu odpověděl Mamuchan poslouchajícímu králi a knížatům: „Ne toliko na králi provinila se královna Vasti, ale i na všem lidu a knížatech, kteří jsou po všech krajinách krále Asuera. "Neboť se donese čin královnin všem ženám, i potupí muže své řkouce : „Král Asuerus rozkázal, aby královna Vasti přišla k němu, ona však nechtěla." 18 Tím příkladem všecky manželky knížat perských a medských málo si vážiti budou rozkazů mužů ; proto spravedlivý je králův hněv. 19 Vidí-li se ti za dobré, nechať vyjde výnos od tebe a budiž zapsán dle zákona perského a medského, který nesmí býti přestoupen, aby Vasti dokonce již nevcházela ke králi, ale královskou důstojnost její aby dostala jiná, která je lepší než ona. 30 A to budiž rozhlášeno po všech krajinách v království tvém širo- širém, aby všecky ženy velikých i malých zachovaly úctu k mužům svým!" 21 Ježto se líbila ta rada jeho králi i knížatům, učinil král dle rady Mamuchanovy: 22 rozeslal listy do všech krajin království svého, jak každý národ rozuměti nebo čisti uměl, (psané) rozličnými jazyky a písmem, že muži jsou páni a přední v domech svých, a to že po všech národech má býti rozhlášeno. Ester královnou (2, 1.— 18.). Hlava 2. — ^o těchto událostech, když hněv krále Asuera V. 15 - souvisí s „ptal se" (v. 13.). V. 16 . Mamuchan mluví jménem nejvyšší královské rady (v. 14.). Krá- lovna Vašti dala pohoršení všem ženám velmožů (rz , knížat") i „lidu" prostého. Srv. v. 20., který rozlišuje mezi „velkými" a„malý'mi". Neposlušnost žen podryla by řád manželského a rodinného života, o který se opírá pořádek spo- lečenský celého státu. Zdá se, že nerozhodoval toliko tento „právnický" důvod, ale také zákulisní spory mezi dvorskými stranami a vzájemná jejich nevraživost. Možno, že první vládnoucí královna Amestris působila na rozsudek, aby svrhla nemilovanou soupeřku Vasti. V. 1S - Místo: „spravedlivý je králův hněv" dle hebr. budou pohr- dat i ženy muži a muži budou se mrzet i. V. 19 - Místo „přestoupen" lépe dle hebr. „zrušen". Srv. níže 9, 27. n. ; Dn 6, 9. 13. Dle hebr. měl býti ten výnos zapsán „mezi zákony". V. 22 - „1 i sty" = dekret, výnos. Srv. 3, 13; 8, 10; 9, 20. 30. Ve vícejazyčné říši perské bývalo zvykem veřejné vyhlášky vydávati v různých jazycích a písmech, aby jim všichni národové mohli rozuměti. Znamenitou dolohu k tomuto tvrzení bible podávají troj a čtyřjazyčné nápisy Achemenovců, zejména Daria I. Xerxa a Artaxerxů nalezené vBísutúnu, v Persepoli, v N aqš-i-Rustamu, v Susách na hoře Elvend, (hodinu cesty na jih Hamadanu), u průplavu suezského a jinde. Bísutún jest název perské vesnice provincie Ardilanu na úpatí horského hřbetu, který věnčí na východě rovinu Kirmanšahán. Asi hodinu od vesnice jsou trosky starého města, které slulo staropersky baga-stana= boží skála. Horský hřbet, který se nad vesnicí vypíná do výše až 550 m ozdoben jest v umělém výklenku ve výši asi 150 m vypuklinou, doprovozenou velikými „behistunskými" nápisy, ze kterých největší sluje právem „králem" ná- pisů. Je psán trojí soustavou klínopisů (tedy trojím písmem) a trojím ja- zykem: 1. staroperským (staroiranským), 2. elamským (novoelamským, novo- susským) a 3. babylonským (novobabylonským). Znění staroperské je originál, druhá dvě znění jsou jeho překlad. (Staroperština je jazyk indoevropský; baby- lonský, babylonština semitský; elamština patří k jazykům kavkazským.) Hl. 2. — V. 1 - Dvořané, kteří přispěli k tomu, že Vasti byhi zapuzena, bojí se, aby snad Xerxes ji nepovolal zpět a pak aby se nemstila na^svých odpůrcích. Proto musí býti králi dána jiná náhrada. ÍO Est 2, 2-6. schladl, vzpomněl si na Vasti, co byla učinila a co ji potkalo; 2 i řekli dvořané královi, služebnici jeho: „Buďtež hledány králi panny mladistvé á krásné; 3 buďtež rozesláni, kteří by hledali po všech krajinách děv krásných, panen, ať přivedou je do města Sus a dají je do harému pod dozor Egea komorníka, který je představeným' a strážcem žen královských; a nechať dostanou čeho třeba k ženské kráse, a vůbec čeho potřebují; *a která ze všech zalíbí se očím královským, ta budiž královnou místo Vasti!" Líbila se ta řeč králi, i rozkázal, aby tak, jak mu poradili, se stalo. 5 Byl pak Žid ve městě Susách, jménem Mardocheus, syn Jaira, syna Semeje, syna Kisa, z kmene Benjaminova, 6 který přestěhován V. 2 - Xerxes byl rozmrzelý nad nešťastným výsledkem výpravy proti Řekům; byl také nevrlý, že nemohl milovati, jak si přál, svou snachu (Herodot IX, 108—13); nic ho netěšilo, proto navrhují služebnici, aby svého pána lépe naladili, by byly „rekvirovány" nové děvy do harému, kíerý krále take teď omrzel, nový „od v od" panen do harému aby byl vykonán (srv. níže v. 19.). Starovýchodni národové po- klesli tak, až zapomněli, že král je pro veřejné blaho, tedy pro stát a národ a že se domnívali naopak, že stát a národové jsou toliko pro krále. Proto král činil si bezmezné nároky na všecky dívky v říši; byiy mu dodány do harému právě tak jako do královských stájí koně ! Hanba psáti, jak pohlavně nevázaný byl život králů perských a jejich velmožů. Ani krvesmilné sňatky nebyly vzácné : Kambyses pojal za manželky sve dvě sestry (Herodot III, 31.), Artaxerxes oženil se dokonce se svými dvěma dcerami (Plutarch, Artaxerxes 27.) ! V. 3 - „k omorník" = kleštěnec. — Hebr. sluje Hégé nebo Hégaj. — „k ženské krás e" bylo třeba jídla, by se přiměřeně vykrmily, (srv. Dn 1, 8. nn.) vody, aby se okoupaly a zejména mastí a voňavek, aby zjemněla jim pleť; vyučovány snad také slušnosti. V. &- n - Misto „ve městě" hebr. „na hradě", tedy služebník dvorský. Srv, 11, 3. — Mardocheus. hebr.: Mordechaj. — K i š byl otec Saulův (1. Sam 9, 1.), možno však, že i Mardocheův děd tak se jmenoval. Ten děd mohl býti odveden s Jechonjášem r. 598 (4. Král 24, 14. n.) do Babylona; pak byl Mardocheus ještě mlád a mladá byla též Ester. Mardocheus nemohl býti odveden osobně do zajetí r. 598, ježto by mu nyní, v době Xerxově (r. 478) bylo bývalo 120 roků, a též Ester byla by přiměřeně letitá. Myslil-li spisovatel Kisem otce Saulova, je rodopis Mardocheův tu neúplný a „který přestěhován byj" zna- menalo by povšechně starší rod Mardocheův. — „Mordechaj" sluli Žide již dříve (Esdr 2 V 1 ; Neh 7, 5.). Také na tabulkách z dob Achemenovců nalezeno bylo mnoho Židů, kteří se tak jmenovali. Pravděpodobně tkví v tom jméně „Marduk", nejvyšší (pohanský) bůh města Babylona. Bylo to jméno dáno Židům od Babyloňanů a Židé se s tím spřátelili, ačkoli v něm byl prvek pohanský. Z toho však nelze vyvozovati, že Mordechaj = Marduk, a co kniha Est vy- pravuje, že je zpracovaná báj oMardukovi! Byltě dle babylonského bájesloví Marduk syn boha Ea-y, dle knihy Est je však Mardocheus synem Jaira, Ben- jaminovce. Mardocheus byl bratrovec (dle hebr.) a pěstoun Esteřin; v babyl. bájích však nikde se nepraví, že Ea (otec Mardukův) a Anu (otec Ištařin = ? Esteřin) byli bratří; není take mezi jménem otce Esteřina „Abihail" (níže v. 15.) a jménem domnělého otce Istařina Anu ani nejmenší slovné příbuznosti. Dle babylonských pozdějších názorů je Ištar manželkou Mardukovou; dle Est je však Ester manželkou Asuerovou! (Jak „svorní" jsou ti, kdož popírají dějinnou hod- notu knihy Est zcela neb částečně, patrno z následujících názorů: Asuerusjedle jedněch Antiochus Epifanes, král syrský; dle jiných: Pto- lemeus Filopator, král egyptský, dle jiných Euergetes II.; dle jiných Kambyses + Darius 4- An ti och us III. (dle Scholzova „prorockého" vý- kladu Asuerus = Mesiáš!) Amanjedle jedněch Lysiáš, vůdce Antiochův; dle jiných Herman, dvořan Filopatorův. dle jiných Humman, bůh elamský; dle jiných = Ti amat bohyně, o které viz ke Gn 2, 2., dle jiných = Nebo (podzimní slunce proti Mardukovi, jarnímu slunci), dle jiných = Herm ias (dle Scholze Aman = satan). Mardocheus dle jedněch = J u d a machabejský; dle jiných — příbuzný druhé manželky Filopatorovy, dle jiných = bůh Marduk (babylonský) = Est 2, 7-13. 11 byl z Jerusalema tehdy, kdy Jechoniáše, krále judského Nabuchodo- nosor, král babylonský byl přestěhoval. ' Ten byl pěstounem dcery bratra svého, Edissy, jiným jménem Ester zvané, která otce ni mateře neměla. Byla náramně krásná, sličného vzezření, i vzal si ji po smrti otce i matky její Mardocheus za dceru. 8 Když pak se rozhlásil králův rozkaz, a dle jeho vůle mnoho krásných panen přivedeno bylo do Sus, a odevzdáno Egeovi komorníku, dána mu byla též Ester mezi jinými děvami, aby chována byla v počtu žen. 9 Ta zalíbila se mu a nalezla milost před obličejem jeho. I při- kázal komorníkovi, ať si pospíší s tím, čeho třeba k ženské kráse, af jí dá přiměřenou stravu a sedm nejkrásnějších děv z domu králov- ského, ať ji i služebnice její vyvnadí a vyšlechtí. 10 Ona pak nechtěla oznámiti mu národnosti své a původu svého, ježto jí byl přikázal Mardocheus, aby o tom dokonce mlčela. 11 A ten procházel se každý den před nádvořím domu, ve kterém vybrané panny chovány byly, jsa starostliv, jak se má Ester a chtěje věděti, co s ní bude. 12 Než došlo dle pořádku na tu onu pannu, aby vešla ke králi, než bylo vykonáno vše, co k vyšlechtění ženskému příslušelo, minul dvanáctý měsíc ; šest měsíců totiž mazaly se olejem myrhovým, a druhých šest (měsíců) jiných mastí a voňavek užívaly. 13 Vcházejícť ke králi, čehokoli požádaly k vyšlechtění příslušného, dostávaly, a připravivše Gilgameš, rek babylonský, dle jiných = T a ni m u z (bůh) ; dle jiných O n i a s- Dos i theo s, který zachránil Fil op a tor a, (3. Mach); dle jiných = An ani as a Chilkias miláčci Kleopatry III.; dle jiných Apollofanes = Apollo. (Dle Scholze Mardocheus = obraz Israele, který přijme křesťanství). Ester je dle jedněch manželka toho neb onoho krále výš uvedeného; dle jiných Ester = bohyně Ištar; dle jiných = Kleopatra III., která zapudila Kleo- patru II.; dle jiných = Tammuz na světě = Ištar leta (proti Tammuzu v podsvětí = Ištar zimní). (Dle Scholze Es ter = obraz pohanství, které vstoupí do lůna církve.) V. 7 - Edissa hebr.: Hadassa = Myrta. (Srv. Támár := Palma; Šúšanná (Zuzana) == Lilie; Bosmat (Gn 26, 34; 3. Král 4, 15.) = Balšámovník ) To bylo její rodné, židovské jméno. „Estér" bývá odvozováno z perského sitareh = Hvězda; jiní vidí v tom názvu jméno bohyně Ištar. Také manželka Fraataka I. slula „Bohyně nebes". To jméno dostala nejspíše, když byla zařazena do ha- rému, nebo když se stala královnou. (Srv. čestné názvy pozdějších královen perských. „Upřímná přítelka státu" slula milostnice šacha Nasser-ed-dína.) Stotož- ňovati Hadassu s Atossou, matkou(!) Xerxovou a dcerou Cyrovou nelze. — Dle Vulg byla tedy Ester Mardocheova nef. Dle hebr. byla však dcera bratra Mardoche„ova otce. tedy „sestřenice" Mardocheova. V. 8 . Židovský původ nebránil Esteře překročiti práh harému; naopak vilní vládcové východní milovali rozmanitost krásek, ke které přispívala rozmanitost národnostní. V. 9 . „mu" = Egeovi. — Místo „vyvnadí a vy šlechtí" dle hebr. vykázal jí a družině její nejlepší příbytky harému. Měl „si pospíšiti", aby pravidelná lhůta 12 měsíců (níže v. 12.) mohla býti zkrácena. — O sedmičce viz výše 1, 14. V. 10 - „národnost" židovská. — „původ" = užší rod. Srv. výše v. 5. V. n - před nádvořím . . . u hlavni brány, na kraji (= „před") vnějšího veli- kého dvoru (= „zbrojiště"). Možno, že byl i Mardocheus kleštěnec dvorský. O styku příbuzných se ženami harému, který byl udržován kleštěnci, viz příklad zajímavý, jak vzkazoval Otanes přání svá dceři Fedymě, manželce Lžísmerda. Níže 4, 11. Byl-li Mardocheus i sám kleštěncem, byl styk jeho s Esterou tím snazší. V. 1S . Večer, kdy měla již ta ona panna vejiti ke králi, mohla žádati šat, voňavky, šperk, (snad i jídlo nebo nápoj), který se jí nejvíce zamlouval, aby byla v radostné náladě, a také tou svého pána oblažila. Vyžádaným šperkem, který jí nejvíce slušel, mohla si získati stálejší lásku jeho, což nebyla věc snadná (!). — Harém Xerxův souvisel jižním svým křídlem se severním křídlem králova paláce („bírunu"). 12 Est 2, 14-18. se dle libosti chodily z harému do ložnice královy. "Která večer vešla, ráno vyšla, a odtud vedena byla do druhého domu, který byl pod dozorem Susagaza komorníka, který byl dozorcem nad ženinami královskými; a nesměla již zase ke králi jiti, leč král chtěl a jménem ji dal zavolati. 15 Když tedy minul čas, nastal dle pořádku den, kdy Ester, dcera Abihaila, bratra Mardócheova, kterou si byl vzal za dceru, měla vjíti ke králi. Ta však nehleděla ženského vykrášlení, ale cokoli chtěl Egeus komorník (a) strážce panen, to jí dal k ozdobě. Neboť byla velmi krásná a pro neuvěřitelnou krásu všem, kteří ji viděli, byla milá a příjemná. "Tedy vedena byla do ložnice krále Asuera měsíce desá- tého, který sluje tebet, sedmého roku vlády jeho. 17 1 zamiloval si ji král nade všecky ženy; došla milosti a blahovůle před ním nade všecky ženy, že vstavil na hlavu její korunu královskou a učinil ji královnou místo Vasti; "kázal také připraviti hody převeliké všem knížatům a služebníkům svým, ke sňatku a k svatbě Esteřině, dal úlevu všem krajinám a rozdal dary velmožnosíi královské přiměřené. V. u - Kleštěnec Hégaj měl na starosti dům, ve kterém šlechtěny byly čerstvé panny, kterých král dosud „nepoznal". Ša'ašgaz dozíral na jiný dům, ve kterém byly ženy, které král aspoň jednou již „poznal" a které bylý tedy již jeho „že- ninami". V. 16 - Kdežto jiné panny samy si vybíraly prostředky, kterými by zvětšily svůj půvab (v. 13.), Ester byla krásná tak, že jí nebylo třeba sháněti se po umělých prostředcích. Skromná židovka ponechala tu volbu svému představe- nému. Ježto dle v. 9. se mu zalíbila, lze se domysliti, že ji vyšňořil sám, jak nejlépe uměl. V. le - tebet = náš prosinec-leden. — 483—482 byl (dle 1, 3.) třetí rok Xerxův, 481—480 pátý (výše Úvod pozn. 4c), 479—478 sedmý. Bylo tedy po válce persko- řecké. Že nelze příběhu tu a doleji vypravovaných doložiti podrobněji z pra- menů mimobiblických, nelze se diviti, ježto nezachovaly se nám prameny dějin posledních let vlády Xerxovy (po veliké persko-řecké válce), justin (v pol. II. stol. křest.), Diodor (I. stol. před Kr.) Tukydides (f před r. 396 před Kr.) všímali si toliko západní poloviny perské říše, která se stýkala s Řeky, nedbají však dějin východní, (ledy vlastní) Persie. Zprávy jiných letopisců a dějepisců, jako Ktesije (rjsal v V. stol. před Kr. o věcech perských), Din ona z Rhodu, Dioňysia a Ari- stida (obou z Miletu), Charona z Lampsaku (psal o věcech etiopských, li- bických a perských), Antiocha ze Syrakus (psal v dobách Daria Notha, který panoval 405—358), AgatarchidazeSamu nedochovaly se. Také perské dvorní letopisy (2, 13; 10, 2.) zanikly; snad že shořely, když dal Alexandr Vel. palác v Persepoli zapáliti (Plinius, Strabo). Co přes to víme z mimobiblických pramenů o posledních letech Xerxových, potvrzuje aspoň tolik, že velekrál vzda- loval se věcí politických, za to však tím více pozornosti věnoval svému harému ; tou měrou, že podlehl vlivu svých žen. Ostatně byly příběhy v knize Est vypra- vované ve velikém proudu dějin malé kapky, které nepoutaly valně pozor- nost letopiscň. Ani v kanonických knihách Esdr a Neh není zmínka o Est, ježto jsou to zlomkovité paměti (Viz Úvod sv. I. str. 1215), které věnují Xerxovi toliko ně- kolik slov (Esdr 4, 6.); nemluví ani o důležitějších událostech, kterých se súčast- nila Palestina, jako byla výprava Kambysova, Dariova, Xerxova do Egypta, účast Palestiny ve válce persko-řecké. — DleXenofonta byly sice Susy toliko letním sídlem králů perských, ale pozdějších; staří Achemonovci od Daria I. sídlívali v Susách i v zimě („tebet"). V. 17 - Korunu nenosila toliko první a hlavní manželka krále perského, ale též ostatní prvořadé manželky jeho, ano i všichni královi příbuzní (Xenofon, He- rodot, Josefus Flavius). Pravděpodobně zůstala Amestris i dále první a hlavní manželkou Xerxovou. V. 18 - „úlevu" v dávkách veřejných (robotách). Dnešní Peršan jmenuje dary, které dává šach: „chalat". („Piškaš" je nutný dar, tedy jakási daň, kterou dávají nižší vyšším, aby si získali jejich přízeň. Dary mezi rovnými slují suqat a atá. Bakšiš a ana n = zpropitné a almužna.) Est 2, 19—23; 3, 1—2. 13 Mardocheus odkryl spiknutí proti králi (2, 19.— 23 ). 19 Když podruhé hledány byly panny a shromažďovány, (a) Mar- docheus býval u brány královské — 20 Ester dosud neprozradila pů- vodu a národnosti své dle přikážu jeho; cokoli totiž on jí přikazoval, zachovávala Ester, a tak všecko činila jak činívala tehdy, když ji maličkou opatroval — 21 tehdy tedy, když (právě) dlel Mardocheus u brány královské, rozhněvali se Bagatan a Tares, dva komorníci královští, kteří byli vrátnými, prvního prahu palácového strážci a chtěli povstati proti králi a zavražditi ho. 22 To však neušlo Mardocheovi, ihned oznámil to královně Ester a ta králi jménem Mardochea, který tu věc na ni vznesl. 23 Vyšetřováním byla věc potvrzena i byli oba pověšeni na šibenici. A bylo to napsáno na listy pamětní a vloženo do letopisů před králem. Aman chtěl Židy v Persii vyhladit (3, 1.-15; 13, 1.— 7.). Ježto se nechce Mardocheus Amanovi klaněti, zamýšlí Aman všecky Židy vyhu- biti (3, 1.— 6.). Losem vyšetřuje příznivý na to den a získává v svému záměru krále (3, 7. — 9.). Král vydal vynos, by 13. dne posledního měsíce Židé byli pobiti, a dal jej rozeslati po všech perských provinciích (3, 10.— 15; 13, 1.— 7.). Hlava 3. — 1 Potom král Asuerus povýšil Amana, syna Amada- tiova, původu agažského ; vyzdvihl křeslo jeho nade všecka knížata, která měl. 2 Všichni služebníci královští, kteří byli u dveři palácových, V. 19 - Příbuzní králových žen měli přistup do hradu (ne však do harému), ano bývali ustanovováni za dozorce, vyzvědače a pod. úředníky (detektivy). — Byla to hlavní brána na jihovýchodu paláce u mostu. (Viz výše.) V. 2 °- Esteřinu skromnost doporoučel v. 15; zde chválena její posluš- nost a úcta k bývalému pěstounu, kterou mu zachovala i na trůně královském. — Ester mohla skrývati svůj židovský původ, ježto králi šlo jen o to, by měl krásnou ženu, nestaral se však o její národnost. V. 21 - Ti „komorníci" byli „kleštěnci". Též o Cyrovi svědčí Xenofon, že si vybíral za strážce toliko kleštěnce. V. a».n. Také Herodot svědčí, že Peršané věšeli (VI,. 30; VII, 328). — „ši- benice" byl zaostřený kůl, na který byl napíchnut za hruď zločinec. (Takové „věšení" zobrazeno také na vypuklinách assyrských.) Jindy býval na kůl na- píchnut v rozkroku. V. 21.-23. srv. s 12, 1.— 4. M. 3. — V. 1 - Král jmenoval Amana „velkovezírem". Hámán souvisí snad se jménem elamského boha Humman. Ham-Medháthá ve staroperštině : haomadata. — „původu agažského", t. j. z medského města Agag, (či Agaz?) tedy Agažan (Oppert-Kaulen). Staří odvozovali Amana od Agaga, krále ama- leckého (1. Sam 15, 8. nn.) že by byl tedy „Agagovec". V. 2 - Klekati, ano i na zemi čelem se klásti (= „klaněli se") nebylo na starém Východě považováno za projev úcty výhradně božstvu příslušný; staří tímto způsobem vyjadřovali svou oddanost ne toliko modlám, (Židé pravému Bohu), nýbrž i vrchnostem lidským, náboženským i světským. Tak prokazoval Abraham knížatům úctu, tak Mojžíš a Aron faraónům. Srv. 2. Sam 14, 22; 18, 22. Tak se kořil Esdráš, Nehemjáš králům perským, tak i Daniel. (Jinak měla se věc Dan 3, 5. nn.) Mohl tedy Mardocheus, ano i měl, ježto zákon tak velel, vzdáti Amanovi po- vinnou úctu, (jakou mohl Aman žádati týmže právem jako žádá dnes důstojník, aby mužstvo mu „salut o val o"). Níže 5, 9. se praví, že Mardocheus před Amanem ani nepovstal, ani mu neuhnul; nemožno však hájiti, že povstati neb uhnouti znamenalo by Amanovi božskou poctu vzdávati, jej zbožňovati! Dlužno proto vykládati odpor Mardocheův z jeho náboženského a národního sebevědomí; tu hrdost pokládal Mardocheus za náboženskou ctnost (srv. níže 13, 12.— 14. nevida v ní pýchu; nelze však popřiti, že zašel dále než dovo- loval ohled na povinnost poddaného k zákonité vrchnosti. Proto nemá svatopisec 14 Est 3, 3-7. klekali na kolena a klaněli se Amanovi; nebo tak jim byl přikázal král. Jediný Mardocheus neklekal na kolena, aniž se klaněl jemu. 3 1 tázali se ho služebníci královští, kteří vládli u dveří palácových : „Proč proti (všem) ostatním nezachováváš příkazu královského?" 4 Když to často říkali, on však jich neposlechl, oznámili to Amanovi, chtíce věděti, setrvá-li ve svém úmyslu; byl jim totiž pověděl, že je Žid. 5 Aman uslyšev to, a v skutku shledav, že Mardocheus před ním nekleká na kolena a neklaní se mu, rozhněval , se velmi 6 a měl to za nic, aby toliko na Mardochea vztáhl ruce své; — byltě slyšel, že je z národa židovského — ale raději chtěl všechen židovský národ, který byl v království Asuerově, zahladit. 7 Měsíce prvého — který sluje nisan — léta dvanáctého kralo- vání Asuerova vržen byl do osudí „fur" — to jest hebrejsky „los" — ani slova chvály tomuto činu Mardocheovu. Křesťanský názor viz Řím 13, 1. — 7. Zajisté padal na tvář Mardocheus později před králem perským, aniž to pokládal za modlářství! V. 3 n - V bráně královského paláce dřepělo mnoho sluhů, kterých Aman, jda kolem, valně si nevšímal, ušlo mu tedy, že Mardocheus se mu „nesklání", t. j. nepadá před ním na zemi, nečiní mu „hištachavá". Byv upozorněn, dal si pozor, a shledal, že opravdu Mardocheus odpírá vzdáti povinnou úctu. — Udavači chtěli zvěděti, zda-li Mardocheus proto, že je Žid, není povinen Amanovi se „klaně ti" (hebr.). V. Zpupný Aman pokládal urážku Mardocheovu za tak velikou, že ne- může ji odčiniti smrt jediného Mardochea, ale veškerého jeho národa. (Srv. koli- keronásobná „odveta" byla mnohdy žádána v moderní válce!) To není již oko za oko, zub za zub, ale několik očí za jedno, kolik zubů, ne-li život za zub je- diný ! Krvelačný Aman čin Mardocheův ze chtivosti pomsty zevšeobecňuje, přičítá jej veškerému národu, a všecek národ chce potrestati nejkrutěji za čin jediného jeho příslušníka. Kéž by se tak nedálo aspoň v dobách křesťanských ! V. 7 - Staří bývali velmi pověrčiví, užívali rádi osudí, by kostkami nebo losy vyzvěděli, který den k tomu neb onomu důležitému činu božstvu se zamlouvá, který tedy bude „den šťastný". (Herodot III, 128.) Neupouštěli od losů ani kdy stanovily dobu nevhodnou, jako v tomto případě, čekati na „pogrom" bezmála celý rok! Zdá se, že nejraději metali los v nisanu, snad ). dne nisanu na nový rok, ježto dle názoru babylonsko-assyrského, (který Peršané přijali?) na nový rok (zagmug) shromáždění bohové ustanovovali osudy lidstva na příští rok. — Užívali — jak se zdá — kostek, na kterých číslice lichá znemenala „ano", sudá „n e". Jmenovali jména měsíců po řadě, při každém jméně metali kostku, která pravila jedenáckráte „ne" a teprve když po dvanácté hodili, pravila kostka „ano". Podobným způsobem, když byl znám již měsíc, určovali den měsíce. Jmenovali řadou den 1." 2. 3. atd. až do 12. Dvanáckráte pravila kostka (kámen?) „ne"; při třináctce řekla kostka „ano". (Dieulafoy našel v troskách susského memnonia hranol centimetr široký a 45 cm vysoký; na obdélníkových bocích jsou vytečko- vána čísla: 1 2 5 6, tedy lichá a sudá.) Byl tedy 13. den pokládán za šťastný, od bohů stanovený, příznivý, aby vykonávána byla řež, jakýsi „pogrom". (Mo- derní pověra pokládá naopak den 13tý za nešťastný!) — Hebrejské slovo „púr" nejlépe jest odvozovati s Halévym od aramského kmene prr nebo púr = rozkou- skovati, tedy púr ~ kousek, úlomek, střepina a pod. Původně bylo snad k loso- vání užíváno střep in. Také Peršané slavili dne prvního měsíce zvaného novo- persky ferverdín (od polovice našeho, března do polovice dubna) nový rok, zvaný naurúz. Nelze však řici, že si Židé tento svátek od Peršanů výpůjčili a „púrím" nazvali, neboť: a) není slovné příbuznosti mezi perským „naurúz" a hebrejským „púrím". b) Svátek „losů" slavili Židé toliko dva dny (níže 9, 15.); „naurúz" však slaven byl šest dní, z nichž poslední, šestý byl nejslavnější („veliký naurúz"). c) Peršané slavíce naurúz nerozlišovali měst hrazených od nehrazených jako činí Est 9, 15.— 19; sotva by tedy bylj Židé ten rozdíl učinili, kdyby si púrím byli vypůjčili od Peršanů. ď) Proč si Židé od Peršanů vypůjčili tento svátek, kdyžtě měli sami dne 1. nisanu slavnost nového měsíce a za čtrnácte dní potom veliké svátky velikonoční? e) Možno, že Mardocheus vy- půjčil si od Peršanů obyčej posílati dary (9, 19. 22; srv. Neh 8, 10. 12.); z toho však neplyne, že si vypůjčili od nich také svátek púrím, ježto Peršané posílali Est 3, 8—12. 15 před Amanem, který den a který měsíc měl by povražděn býti národ židovský; i vyšel měsíc dvanáctý, který sluje adar. 8 Řekl pak Aman králi Asuerovi: „Je národ po všech krajinách království tvého rozptý- lený, a ode všech oddělený, který užívá nových zákonů a zvyků, k tomu i královskými příkazy pohrdaje. Víš dobře, že není užitečno tvé vládě, aby zpyšněl svobodou. 9 Vidí-li se ti za dobré, rozkaž, ať zahyne, a já deset tisíc hřiven odvážím správcům pokladu tvého." 10 Sňal tedy král (pečetní) prsten, kterého užíval, s ruky,, své, dal jej Amanovi, synu Amadatiovu, původu agažského, nepříteli Židů, 11 a řekl mu: „Stříbro, které slibuješ, budiž tvé, s národem tím pak učiň dle libosti." 12 Byli tedy povoláni písaři královští měsíce prvního nisanu, tři— si dary téžojiných svátcích. — Ani od perských svátků zvaných „fer verdigán" a slavených posledních pět a prvních pět dni v roce, nelze púrím odvozovati; ferverdigán byla památka zemřelých, spojená s obětmi as modlitbami, tedy slavnost truchlivá, vážná (jakési „dušičky"), které se příčí rozpustilému duchu svátku púrím. \ V. 8 Aman je vyhráněný vzor diplomata, který umí svou krvelačnost, pomstychtivost, ukrutnost a hrabivost zastřít, a pána svého nekalým záměrům naklonit. — Jak se jmenuje nenáviděná chátra („národ") po celé řiši rozpleme- něná, tajná, („ode všech oddělená"), nebezpečná společnost, která bují tím více, čím méně se její svoboda omezuje, jak se jmenují ti „novotáři" („nových zákonů"), Aman chytře neudává, aby si nemohl král mysliti, že chce vyhubili Židy toliko proto, že jsou jiný národ než Peršané, tedy z nenávisti národnostní. Tím nebyl by snadno pochodil u krále, ježto politika králů perských z dynastie Achemenovců šetřila národní svobody a jazykových práv poddaných národů. — Za neposlušnost Mardocheovu má pykati všecek národ židovský! V. 9 Hřivna střibra vážila v dobách perských asi 34 kg, tedy 10.000 = 340.000 kg. — Počítáme-li, že 1 kg stříbra = 250 kor., jest 340.000X250 = 85,000.000 kor. Nesnadno však říci, že měl Aman úřední „rozpočet", opírající se o soupis a odhad skutečného majetku židovského v Persii, že bychom mohli si učiniti ponětí o bohatství Židů tehdejších. Spíše se zdá, že výraz „10.000" je běžná číslice, znamenající „náramně mnoho." Aman věděl, že po válkách persko-řeckých finance perské jsou na mizině, že král peněz potřebuje, že ho tedy svému záměru získá, odkryje-li nový zdroj příjmů. Aman sotva zapomněl při tom na svou kapsu. V. lu - Na prsteně bylo vyryto královo jméno. Byl tedy razítkem, peče- títkem. (Srv. Herodota III. 128.) Dáti Amanovi prsten znamenalo dáti mu právo pečetí a podpisem královským opatřiti výnos královský proti nejmenovaným Židům. — „budiž tvé" úsloví starovýchodní, znamenající asi: „měj právo sním nakládati" ve smyslu výše jmenovaném, t. j. zkonfiskovati statky Židům, prodati je a ztržené stříbro dáti pokladně státní. Konfiskovány měly býti patrně statky nemovité, ježto movité dány byly za kořist lidu, který „pogrom" měl vykonati. Viz níže v. 13. — Diplomatické Amanově sběhlosti se podařilo, že si vymohl od krále plnou moc proti nenáviděným Židům. Aman chytře zamlčuje jméno národa; líčí, že jakýs nebezpečný lid se rozléhá po říši, jak se tehdy sku- tečně stávalo, kdy všelijací divocí, lupičtí kočovní národové do říše vnikali, v ní se plemenili a rozbíhali na škodu říše, že bylo nutno je hubiti. Aman králi na- mluvil, že chce vyhubili národ tohoto druhu. Král nevyšetřoval dále, ale lehko my sin ě schválil návrhy svého velikého vezíra. Xerxova slabost a závislost na úřednictvu potvrzena je také zprávami spisovatelů nebiblických. Justin na př. nazývá Xerxa „velkým tělesem bezhlavým". (II, 11.) Lehkomyslně, nedbaje vážných výstrah svých radů dával se do válek (Herodot VII, 101.— 104. 209 — i34.). Byv poražen u Salaminy, nechává své voje osudu, vrací se domů a hýří. K té lehkomyslnosti družila se ukrutnost (Herodot IX, 111.-113; VII, 35. 38. £9. 114. 118. 23Š.). — Několik pečetidel z dob Achemenovců se nám zachovalo. Na peče- tidle Dariově, které je majetkem britského musea v Londýně (krystalovém válečku) zobrazen král mezi dvěma datlovými palmami, an loví lvy. Trojjazyčný napiš praví: Já (jsem) Darius, král. V. 12 - Zase třináctka šťastná, božstvu milá, velikému dílu příznivá! Viz výše v. 7. — Zdá se, že výnos králův oznámen byl nejprve toliko královským 16 Est 3, 13-15; 4, 1-2. náctého dne téhož měsíce, a psáno bylo, jak Aman rozkázal, ke všem satrapům královým a vladařům krajin i rozličných národů, jak len onen národ čisti nebo rozuměti mohl, dle rozličnosti jazyků, jménem krále Asuera. Listy pečetěné prstenem jeho 13 poslány byly po rychlo- poslech královských do všech krajin, aby pobili a vyhladili všJsky Židy, od pacholete až do starce, děti i ženy, jednoho dne, totiž třiná- ctého (dne) měsíce dvanáctého, který sluje adar, a majetek jejich aby pobrali. 14 Tresť listů byla ta, by všecky krajiny věděly, a připravily se na jmenovaný den. "Poslové, kteří byli posláni, pospíšili, by rozkaz králův splnili. Výnos králův jhned byl v Susách vyvěšen; král pak a Aman slavili hody, kdežto Židé všichni, kteří byli ve městě, plakali. ČÁST DRUHÁ. SNAHY MARDOCHEOVY A ESTEŘINY, BY NÁROD BYL ZACHOVÁN (4, I — 17; 15, 1.— 3; 13, 8.— 14, 19.). Mardocheus vyzývá Esteru, by u krále za Židy orodovala (4, 1.-16; 15, 1.-3.). Nářek Židů (4, 1.— 3.). Mardocheus posílá Esteru ke králi (4, 4.-8; 15, 1.— 3. ) Ester se nejprve zdráhá, (4, 9.-11.), ale pak se uvoluje, že půjde; žádá však by se lid postil tři dny a niodlil (4, 12. — 16.). Hlava 4. — x Když to uslyšel Mardocheus, roztrhl roucha svá, oblékl se v žínici, posypal hlavu popelem a prostřed města na ulici hlasem velikým křičel, ukazuje hořkost mysli své. 2 S tím kvílením šel až ke dveřím paláce; nebylo totiž dovoleno oblečenému v žínici v jiti úředníkům a že měl býti ohlášen veřejně teprve krátce před 13. adarem, aby byli Židé překvapeni a^ nemohli se „pogromu" ani prodejem statků aniž útěkem vyhnouti. — O blahovůli perských králů k národům různých jazyků a písem viz vyše l, 22. — Ó rychlé poštovní spojení dvora se satrapiemi pečoval valně již Xerxův otec, Darius. V dobách před Achemenovci byly zejména dvě důležité sil- nice: jedna vedla z Ninive horami zagrosskými do Médie, druhá z Babylonu k moři Středozemnímu. Darius dal vystavěti celou síf silnic k úkolům vojenským a poštovním. V určitých vzdálenostech, zpravidla pěti parasang (= 26-5 km) byly při nich „chány", t. j. stáje a noclehárny; v těch byli ustavičně královští jízdní kurýři pohotově, by ihned, i v nejnepříznivější pohodě přišlý list královský dopravili na stanici sousední. Řekové divili se rychlosti těchto poslů („astandeš" nebo „angares" slul jeden), že je přirovnávali ku ptákům jeřábům (Herodot VIII, 98.). Královský rozkaz ze Sus do Sard byl 'dodán v pěti nebo šesti dnech, ačkoli po- čítáno bylo na tu cestu z pravidla 90 denních pochodů! Za v. 1S - patří list podaný doleji 12, 6b.— 13. 7. — Ježto měly býti pobity také ženy, předpisuje talmud, že jsou také ženy povinny poslouchati o purimu četbu Megilly. Nemůže býti nápadno, že se král neradil starších jako výše 1, 13. Samovládce východní radí se se svými pořádnými sbory kdy chce; na jejich radě nezávisí. V. 14 - Dle hebr. měl býti „opis listu" (královského) jakožto zákon v každé satrapii ohlášen. V. 16 - Dle hebr. rychloposlové se rozběhli hned „jak byl zákon na hradě susském vydán". Ačkoli tedy nepraví hebr., že byl zákon hned veřejně vyvěšen, jak překládá Vulg, snadno se dovtípiti, N že tajný výnos králův vešel ve známost dvořenínů, také Mardochea, který oznámil věc jiným Židům. Ti trnuli strachem, nevyprodávali se však, aniž utíkali doufajíce, že Bůh se ujme svého lidu. Hl. o 4. — V. 1 - Mardocheus dověděl se o všem od známých dvořenínů, snad od písařů, jmenovaných výše 3, 12, Od těch opatřil si též opis královského vý- nosu. — O podobných známkách smutku viz Gn 27, 34; 2. Sam 13, 19. Est 4, 3—11. 17 do králova dvoru. 3 Ve všech také krajinách, městech a místech, kam- koli ukrutný výrok králův přišel, byl veliký nářek u Židů, půst, kvílení a pláč; mnozí žínice a popela místo lůžka užívali. * Služebné Esteřiny a komorníci přišedše oznámili jí to. Když to uslyšela, ulekla se velmi; i poslala roucho (Mardocheovi), aby ode- jmouce žínici oblékli ho (v ně); ale on nechtěl ho vzíti. 6 Zavolavši tedy Atacha, komorníka, kterého jí byl dal král za služebníka, poručila mu, aby šel k Mardocheovi a zvěděl od něho, proč to činí. "Atach vyšed šel k Mardocheovi, který stál na ulici města přede dveřmi paláce. 7 Ten oznámil mu vše, co se přihodjlo, kolik stříbra slíbil Aman dáti do pokladny královské za vyhlazení Židů; 8 dal mu též opis vý- nosu vydaného v Susách, aby (jej) ukázal královně a napomenul ji, by šla ke králi, a prosila ho za národ svůj. 9 Když se vrátil Atach a oznámil Esteře vše, co byl Mardocheus řekl, "ona chopivši se slova poručila, by pověděl Mardocheovi: 11 „Všichni služebníci královští a všecky krajiny, které jsou pod panstvím jeho, vědí, že muž nebo žena, který by vešel do vnitřního dvoru krá- lova nejsa povolán, ihned, bez meškání má zabit býti, leč by král V. 3 - Jako se dověděl Mardocheus v Susách od královských úředníků o ne- bezpečí, tak prozradili Židům královští úředníci v provinciích, oč běží. V. *■ „to", co vypravováno ve v. 1. n. o Mardocheovi. Ester dosud nevěděla o královském výnosu; posílá Mardocheovi roucha, by mohl vstoupiti do paláce a osobně jí příčinu svého žalu oznámiti. (Byl-li kleštěncem, mohl tak bez zá- vady učiniti.) V. e . „přede dveřmi", t. j. před hlavní branou, ze které šlo se po mostě do ulice města Sus. Za v. 8 - patří 15, 1.-3. V. Z „vnitřního dvoru" bylo dle 5, 1. viděti do zasedací dvorany. Dle perského zvyku bylo možno požádati o slyšení u krále (Herodot III, 118. 140.) V našem případě však Ester předpokládá, že nelze tímto způsobem dostati se ke králi. Snad byl by Aman krále zpracoval, že by byl odepřel prosbu Este- řinu. Možno, že Aman zanevřel na Ester když se dověděl, že bývala schovankou nenáviděného Mardochea; Ester asi obávala se, že král se hněvá na ni Ama- novým vlivem a proto že nebyla k němu již volána celý měsíc. Aby byl král po- kládán za „vyšší bytost," kázala dvorní perská etiketa, by pokud možno se neukazoval nikomu, ani svým dvořanům. Ani nejvyšší úředníci nesměli přistoupiti ke králi blíže než na 20 loket. Mezi králem a dvořany bývala záclona, kterou střežil zvláštní úředník k tomu zřízený. Král V o nanes byl nucen zříci se trůnu, že se často na veřejnosti ukazoval (Tacitus, Letopisy 2, 2.-3.). Přístup volný měla sice ke Xerxovi Amestris, ne však ostatní (i prvořadé) manželky, ke kterým patřila Ester, jež nemohla věděti, v jaké míře se dosud těší lásce králově, ježto již uběhlo pět roků od té doby, co se stala královnou. (Srv. 2, 15; 3, 7. 12.). Vilníkovi, jací byli východní samovládci, zmrzí se žena dříve nežli za pět roků. — Jak otrocky ponížena byla manželka krále perského, vyplývá ze známé události, kterou zaznamenal Herodot (III, 63.): Po smrti Kambysově podařilo se mágovi Qaumatovi vydávali se za Bard i ju, syna Cyrova (tedy bratra Kambysova) a dosednouti na trůn. Byl sice kdysi odsouzen k tomu, by mu byly uťaty uši, ale že mohl král perský straniti se svého nejbližšího okolí, podařilo se mu vadu zatajiti a na trůně několik měsíců se udržeti. Otanes, velmož perský tušil, co se děje, i vzkázal po kleštěnci své dceři Fedymě, kterou byl domnělý Bardija (Herodot jej nazývá Smerdis) pojal za manželku, aby mu pověděla, je-li manžel její skutečně Smerdis, Cyrův syn. Fedyma odpověděla: „Neviděla jsem dosud svého královského manžela." Otanes poslal opět kleštěnce se vzkazem, aby se zeptala Atossy, sestry domnělého krále. „Nevídám Atossu a nemohu se s ní setkali", zněla odpověď. Uložil jí tedy: „Dcero má, tvá povinnost, jak ti tvůj rod káže, jest podstoupiti nebezpečí ; otec tvůj ti poroučí, aby ses mu vydala . . . V noci prohlédni uši svého manžela, Má-li je, věz, že je to Smerdis, Cyrův syn; nemá-li je, věz, že je to mag Smerdis." Fedyma vzkázala: „Poslechnu-li, vydávám se do velikého nebezpečí; nebo nemá-li král uši a přistihne-li mne při tom, že je hledám, dá mne popravit. Než, budiž! Zahynu!" 18 Est 4, 12-17; 5, 1. vztáhl k němu žezlo zlaté na znamení milosti, a tak směl živ býti. Kterak tedy budu moci přijití ke králi já, která již třicet dní nejsem volána k němu?" "Uslyšev to Mardocheus "vzkázal opět Esteře: „Nemysli si, že život svůj zachováš sama ze všech Židů, protože jsi v domě krá- lovskémj 14 Neboť budeš-li nyní mlčeti, jiným způsobem budou vysvo- bozeni Židé, avšak ty a dům otce tvého zahynete. Kdo vi, zdali jsi proto nepřišla k důstojnosti královské, abys byla pohotově k tako- vému času?" "Vzkázala tedy Ester Mardocheovi zase toto: 16 „Jdi a shromáždi všecky Židy, které nalezneš v Susách, a modlete se za mne. Nejezte a nepijte tři dny a tři noci; já podobně se služebnými svými budu se postit a pak vejdu ke králi, proti zákonu činíc, nejsouc povolána, a vydajíc se v nebezpečí smrti." Mardocheus i Ester doprošují se milosrdenství Božího (4, 17; 13, 8.-14, 19.). Vyhlášen půst (4, 17.). Modlitba Mardocheova (13, 8.— 18.). Modlitba Esteřina (14, 1.-19.). "Šel tedy Mardocheus a učinil vše, co mu poručila Ester. ČÁST TŘETÍ. ÚKLADY NEPŘÁTEL OBRÁCENY NA JEJICH VLASTNÍ HLAVY (15, 4.— 19; 5, 1.— 8, 12; 16, 1.— 24; 8, 13.— 10, 3. Ester odvážila se předstoupiti před krále (15,4.-19; 5, 1.-8). Ester při prvním pohledu na krále se zalekla (5, 1 ; 15, 4. —10.). Ale Bůh naklonil jí jeho srdce, že ji laskavě přijal (5, 2; 15, 11.— 19.). jsouc otázána, co si přeje, prosila, by král s Amanem u ní povečeřel (5, 3.-5.). Po večeři prosila, by zítra povečeřel u ní zase (5, 6.-8.). Hlava 5. - 1 Dne pak třetího Ester oblekla se v roucho krá- lovské, (šla) a zastavila se ve dvoře domu královského, který byl V. u - Možná, že prozřetelnost Boží právě proto tě povýšila za krá- lovnu, abys užila vlivu, který ti poskytuje ta důstojnost, k záchraně svého ná- roda. Neujmeš-li se svého lidu, bude sice zachráněn jinak, ale ty zhřešíš, protivíc se Boží prozřetelnosti a budeš potrestána smrtí. V. 16 - Půst trval jeden (druhý) celý den a celou noc, konec prvního a po- čátek třetího dne, kdy vešla Ester ke králi (5, 1.). Tím postem chce si naklonit Ester Boha. Srv. 2. Sam 12, 16.— 23; 3. Král 21, 27.-29. — Ze slova „ve dne i v noci" vyvozuje talmud předpis, že „Megilla" (kniha Est) o purimu má býti předčítána večer i ráno! Za v. 17 - patří 13, 8.-14, 19. Hl. 5. — V. i- n- Podrobněji vstup Esteřin ke králi vypsán ve zlomku druhokano- nickém 15, 4. — 10. — „birun", t. j. dům královský v užším smyslu zabíral jihový- chodní část celého hradiště (Neh 1, 1.). Ze zbrojiště vedla vnitřní brána do vnitřního dvoru, kolem kterého se táhla čtyři křídla „b i runu". V severním křídle, které dveřmi je spojeno s jižním křídlem králova harému, byly soukromé komnaty královské (ložnice atd.). V jižním křídle, proti vchodu do křídla sever- ního, byla zasedací dvorana palácová. S tímto místopisem souhlasí vykopávky Dieulafoyovy. Est 5, 2-12. 19 vnitř, naproti domu královu, an seděl na trůnu svém, v zasedací dvo- raně palácové proti vctiodu do (toho) domu (královského). 2 Když uzřel Ester královnu, ana stojí, zalíbila se očím jeho, a vztáhl k ní žezlo zlaté, které držel v ruce. Ona přistoupivši, políbila konec žezla jeho. 3 1 tázal se jí král: „Co si přeješ, Ester královno? Jaká je tvá žádost? I kdybys prosila za půl království, bude dáno tobě!" *Ona odpověděla: „Libo-li králi, prosím, abys přišel dnes ke mně, a Aman s tebou, na hody, které jsem připravila." 5 Tedy král ihned řekl: „Rychle zavolejte Amana, ať poslechne přání Esteřina!" I přišel král s Amanem na hody, které jim byla královna při- pravila. 6 Když se byl král napil hojně vína, řekl jí: „Co si přeješ, aby bylo ti dáno? Za kterou věc žádáš? I kdybys prosila za polovici mého království, obdržíš!" 7 Ester mu odvětila: „Toto je přání mé a prosba: 8 „Nalezla li jsem milost u krále, a je-li králi libo dáti mi, co žádám a mou prosbu splniti, nechať přijde král i Aman na hody, které jsem připravila jim, a zítra oznámím králi přání své." Aman chystá kůl, aby na něj Mardocheus byl pověšen (5, 9.-14). 9 I vyšel Aman ten den vesel jsa a radosten. Avšak uzřev Mardochea, an sedí přede dveřmi paláce, a ne toliko že nepovstal před ním, ale ani se nehnul s místa, na kterém seděl, rozhněval se velmi, 10 ale činil, jako by se nehněval. Přišed pak domů svolal k sobě přátele své i manželku svou Zares, 11 vypravoval jim o velikosti bohat- ství svého, o množství synů (svých), kterak ho král vyvýšil v slávě nade všecka knížata a služebníky své, 12 a potom řekl : „Královna Co praví v. 2. líčí podrobněji níže 14, 11.— 19. — Dle hebr. „dotkla se" Ester toliko žezla (místo „políbila"). V. s - „i . . . půl království" rčení příslovečné. Srv. níže v. 6; 7, 2; Mk 6, 23. Z toho, že přišla Ester nejsouc volána, vyvozoval král, že má důležitou a naléhavou prosbu. V. *■ Prosba Esteřina, rázu politického, která žádala změnu zákona krá- lova, byla by nyní v trůnním sále sotva splněna. Prozíravá Ester ví, že zlomí vůli samovládou snáze, bude-li s nim u stolu, a podan-li se jí změkčiti, přimě- řeně naladití mysl jeho chutným jídlem a rozjařiti ji opojným nápojem. Podobnou zkušenost měla již Noemi (Rut 3, 3.) v — Král — myslila Ester — dá se pohnouti, by nějakým způsobem výnos proti Židům změnil, Aman velkovezír, pozváním vysoce poctěný, nebude aspoň odporovati, nebo se dokonce podaří, že jí král hlavu Amanovu hned dá. Také manželka Herodova využitkovala podobnou náladu, by dostala hlavu Janovu, kterou by jí jinak Herodes nebyl dal. (Mk 6, 26. n.). V. i n - Ester postřehla, že není ještě dostatečně rozžhaveno železo, které chce kouti, proto svou prosbu odkládá na dobu příhodnější, na zítřek. V. 9 - Mardocheus, uslyšev slova Esteřina, že se odváži ke králi, nabyl naděje, odložil žínici a oblekl se v obyčejné roucho. Proto je již zase ve bráně paláce královského. (Srv. 2, 19.). Hrdost Mardocheovu nesnadno chváliti. Viz výše k 3, 2. V. 10 - Aman, jako pravý diplomat dovedl zastřiti svůj vztek, ježto neodbila ještě vhodná hodina. V. ii-n. Aman měl dle 9, 6 deset synů. Četnou rodinu, zejména mnoho synů, pokládali také Peršané za veliké štěstí. Ano králové odměňovali otce četných rodin (Herodot I. 24, 36. Strabo 7, 44. 15, 734.) Co tu Aman o svém blahu vypra- vuje, bylo manželce i přátelům velmi známo; vypravuje to však v proto, aby bylo patrno, že to veliké štěstí mu kalí přece jen jeden člověk — Žid Mardocheus (v. 13.). Nebýti toho, byl by Aman dokonale blažen. — Ztotožňovati jméno man- želky Amanovy „Žereš", se jménem manželky elamského boha Hammana „Ki- ririša" jést velmi odvážné. 20 Est 5, 13—14; 6, 1-8. Ester také žádného jiného nepozvala na hody s králem nežli mne; u ní také zítra s králem hodovati budu. J8 Ačkoli však toto všecko mám, zdá se mi, jako bych nic neměl, dokud vidím Mardochea Žida seděti u dveří královských." 14 1 odpověděla mu Zares, manželka jeho i jiní přátelé: „Rozkaž udělati šibenici vysokou na padesát loket, a ráno rci králi, aby pověšen byl na ní Mardocheus, i půjdeš vesele s králem na hody!" Líbila se mu (ta) rada, i rozkázal udělati vysokou šibenici. Mardocheus poctěn od krále (6, 1.— 13.). Hlava 6. — 1 Tu noc král ztrávil beze spánku, i kázal si přinésti knihy pamětné, letopisy prvnějšfch časů. Když je před ním četli, 3 přišli na místo, kde psáno bylo, kterak Mardocheus oznámil úklady Bagatana a Taresa, komorníků, kteří chtěli usmrtit krále Asuera. 3 Král uslyšev to, řekl: „Jaké cti a odplaty dostalo se za tu věrnost Mardo- cheovi?" Služebníci jeho a dvořané odpověděli mu: „Dokonce žádné odměny nedostal." 4 A hned tázal se král : „Kdo je na dvoře ?" — Aman totiž byl vešel na vnitřní dvůr domu královského, chtěje vnuknouti králi, by rozkázal Mardochea pověsiti na šibenici, která mu byla připravena. — 6 Služebníci odpověděli: „Aman stojí na dvoře". I řekl král: „Nechať vejde!" 6 Když vešel, ptal se ho: „Co se má státi muži, kterého král chce uctíti?" Aman mysle si a ma;e za to, že žádného jiného nemíní uctíti král nežli jej, 'odpověděl: „Člověk, kterého král chce uctíti, 8 budiž V. 13 ' „seděti" i když já, první po králi, jdu kolem. Srv. v. 9. V. „padesát" číslice okrouhlá, příslovná, znamenající velikou výšku; netřeba bráti ji přesně. Čím vyšší šibenice (srv. výše 2, 23.), tím hlouběji klesne vážnost Mardocheova, tím více bude vitěziti zpupnost Amanova. Nechtěl-li se Mardocheus ponížiti, vyvyšoval-li se, bude .nyní náramně „vyvýšen!" Po- dařilo-li se Amanovi pohnouti krále, by všichni Židé byli dne 13. adaru vyhubeni, nebude velikému vezíru nesnadno přiměti Xerxa, by dal o něco dříve popraviti jednoho Žida. Aman byl by špatný diplomat, kdyby nenalezl pro to důvodu. Hl. 6. — V. J - Dle řeckého překladu (LXX) způsobil Bůh, že nemohl král usnouti. Přirozenou příčinou mohla býtí králova nestřídmost při večeři nebo ne- důvěřivost, která větřila spiknutí Estery s Amanem proti životu královu. Takové spiknutí nebylo ve východním státě řídkým případem (Srv. dějiny severní říše isra- elské). O říšských letopisech perských srv. Esdr 4, 15. V. 2 hledí k 2, 21.— 23. V. 3 - Také mimobiblické prameny vypravují, že Peršané považovali nevděk za zločin, hodný trestu, a že Achémenovcí vyznamenávali se neobyčejným uznáním a vděčností za služby jim prokázané. Mardocheus dostal sice malou odměnu (níže 12, 5.), ale v letopisech nebylo nejmenši zmínky o tom, že byl obdarován. V. 4 - „A hned" bylo již z jitra, kdy přijímal obyčejně král velkovezíra a jiné hodnostáře. — „vnitřní" nádvoří bylo jmenováno výše 4, 11. V. 8 - srv. s Gn 41, 43; 3. Král 1, 33. Dle některých měl tu korunu kůň královský na hlavě, nikoli člověk, kterého chce poctít král! Srv. ozdoby (erby, korunky) na postrojích (na př. na klapkách, čabrakách atd.) našich panských koní. Srv. však níže 8, 15. Mužům, které chtějí králové perští uctít, dávají oděv medský, t. j. oděv dvorský a zlatou korunu; tak vypravují dějepisci řečtí (Herodot, Xenofon). „Chalatrá puršid" říká se dosud na dvoře perském v podobném případě. Doslovně to znamená: „znova oblekl chalat", t. j. kašmírový šat, od šacha již obnošený a darovaný v největší odměnu věrným sluhům. Právě tak má se věc s Mardocheem. „Chalatrá mipuršed" : byl oblečen v modrý medský šat, a na hlavu byla mu dána zlatá koruna, jaké nosili velmožové a gardisti krá- lovští. Neobléká však řízu červenou, zdobenou bílým pruhem, aniž klade si na hlavu čelenku (diadém), aniž třímá žezlo, znak to svrchovanosti. (Dieulafoy). Také trůn královský jest výhradný majetek a znak jediného panovníka. Est 6, 9-14; 7, 1-5. 21 oblečen v roucho královo, posazen na koně, na kterém jezdi král, dostaň korunu královskou na hlavu, 9 a první z královských knižat, z vladařů, af drží koně jeho, jde po ulici města a volá: „Tak je ctěn, koho král ctlti chce!" 10 1 řekl mu král: „Rychle vezmi roucho i koně, a učiň. jak jsi řekl, Mardocheovi Židu, který sedí přede dveřmi paláce. Hleď, af nic z toho, co jsi mluvil, neopomeneš!" "Vzal tedy Aman roucho i koně. oblékl Mardochea a sedícího na koni po ulici města předcházel volaje: „Touto ctí jest omiíostěn, koho král chce ctíti!" 12 Mardocheus vrátil se (zase) ke dveřím paláce. Aman pak rychle šel domů jsa smuten a maje hlavu zakrytou. 13 A vypravoval Zarese, manželce své, jakož i přátelům vše, co se mu přihodilo Mudrci, kterých se radí val, i manželka jeho mu odpověděli: „|e-li z rodu židovského Mardocheus, před kterým jsi počal padati, nebudeš moci jemu odolati, ale padneš před ním." Aman nakolen, Mardocheus povýšen (6, 14.-8, 2). u Když oni ještě mluvili, přišli královští komorníci a přinutili ho, by rychle šel na hody, které byla královna připravila. Hlava 7. — 1 Přišel tedy král i Aman, aby hodovali s královnou. 3 Také (tohoto) druhého dne řekl ji král, když se byl vínem rozehřál: „Jaká je žádost tvá, Estero, aby ti byla splněna? Co si přeješ, aby se stalo? I kdybys polovici království mého žádala, dostaneš (ji)!" 3 Ona mu odvřtila: „Nalezla-li jsem milost před očima tvýma, okřáli, a libo li tobě, daruj mi život můj — za ten prosím — a národ můj. — za ten žádám. * Neboť prodáni jsme já i národ můj, abychom byli potřeni, pobiti, abychom zahynuli. O kéž jsme (raději) za otroky a otrokyně pro- dáni! Bylo by to zlo snesitelné, a lkajíc mlčela bych; nyní však máme nepřítele, jehož ukrutnost dotýká se krále!" 6 Král Asuerus ujav se V. 9 n. jak štípla Amana slova: „Mardocheovi Židu, který sedí . . ." — Král ukládá, by Aman nic neopomenul, ježto věděl, jak nesnadno bude podrobiti se královu rozkazu. — Příběhy tu líčené skutečně velmi překvapují, (e však dostatečně ze zkušenosti známo, že skutečnost předstihuje nejednou nejbujnější obrazivost; stává se, co nemohl vymysliti nejvynalezavější lidský důvtip. V. 12 - Zahaliti hlavu — známka smutku jako 2. Sam 15, 30; jer 14, 3. n. V. 1S . Mezi přáteli Amanovými byli mágové, hadači, „mudrci". Srv. výše 1, 13. Pověrčivě se domnívali, že roztodivná, překvapující událost je zlé znamení („omen"). Z požehnání, kterému se Židé těšili (bohatství, četné rodiny, vynika- jící místa, kterých dosáhli atd.) vyvozovali, že jsou Židé pod ochranou vyšší moci. (Či snad věděli, že královna Ester je Židovka, která svůj vliv proti Amanovi uplatní ?) V. 14 -_ Aman příliš nepospíchal na hostinu, ježto byl v náladě mrzuté. (Snad i tušil, že Židovka Ester kuje tajné plány?) Hl. 7. — V. 3 - Ukládati o život královně stačilo, by strůjce zkrácen byl o hlavu. Srv. kterak trestá i moderni stát atentát na člena panujícího domu. V. 4 - „Prodáni" jsou za 10.000 slíbených hřiven 3, 9. — „dotýká se krále" (pochybný překlad), ježto jde o život milované královny; bude také král pokládán za ukrutníka, dá-li celý jeden národ své říše vyhubiti. (Achemenovci chtěli býti považováni za panovníky milostivé, blahovolné, přející všem národům své říše). V. 5 - Živěji hebr: „Kdo je to? A kde je ten, který se opovážil po- mysliti, že tak učiní?'' — Král není si vědom, že sám svolil, by Židé byli vypleněni (3, 8. nn.). Z toho možno vyvozovati, že Aman lstivé na králi ten výnos vymohl. Takový zmatek, „orientální pořádek" není na Východě nic neslýcha- ného. — Aman byl zděšen tak, že se neodvážil pronésti ani slova na obranu. 22 Est 7, 6-10; 8, 1-3. slova tázal se: „Kdo je to? A odkud má moc, aby směl se odvážit učiniti to?" 6 I řekla Ester: „Protivník a nepřítel náš je tento zloduch Aman!" Ten uslyšev to hned se zděsil snésti nemoha obličeje králova a královnina. 7 Král pak rozhněvav se vstal a z hodovny vyšel na za- hradu stromovím vysazenou. Též Aman vstal, aby prosil Esteru krá- lovnu za život svůj, nebo srozuměl, že je mu zlé od krále ustanoveno. 8 Ten pak vrátiv se ze zahrady stromovím vysazené a vešed do ho- dovny, nalezl Amana, an padl na pohovku, na které ležela Ester, i řekl: „leště násilí učiniti chce královně v přítomnosti mé, v domě mém?" Ještě slovo to z úst králových nevyšlo, a již zakryli mu tvář. 'A Harbona, jeden z komorníků, kteří stáli ve službě královské, řekl: „Hle, šibenice, kterou připravil (Aman) Mardocheovi, který mluvil králi k dobrému, stojí v domě Amano^ě zvýši padesáti loket." I řekl mu král: „Pověste ho na ni !" 10 Pověšen byl tedy Aman na šibenici, kterou byl připravil Mardocheovi, a hněv králův se upokojil. Hlava 8. — ^Toho dne dal král Asuerus Esteře královně dům Amana, nepřítele Židů, Mardocheus pak dostal se před krále; vyznala mu totiž Ester, že jest její strýc. 2 1 vzal král prsten, který byl Amanovi zase vzíti rozkázal, a dal jej Mardocheovi ; Ester pak ustanovila Mardo- chea nad domem svým. Druhý výnos králův (8, 3.-17; 16, 1.-24 ). Ester prosí krále, by jiným výnosem zachránil životy Židů (8, 3.-6.). Král vy- hověl dav ohlásiti, že mohou se Židé proti svým nepřátelům brániti a majetek jejich pobrati (8, 7.-13; 16, 1.— 24). Radost Židů (8, 14.-17.). 3 A nemajíc na tom dosti padla k nohám královým, plakala, V. 7 - Hodovníci leželi u stolu opřeni jsouce o bok na pohovkách, každý na jedné straně. Muži vstali, Ester však zůstala na pohovce ležeti (v. n.). Aman ne- osměluje se jiti za králem, ale prosí vlivnou královnu; vstává, blíží se k pohovce Esteřiné, padá na kolena a vztahuje ruce ke královně. — Harém („anderun"), ve kterém byl příbytek Esteřin, kdež král s Amátiem hodovali, souvisel dveřmi se zahradami „bítánu" (Viz výše 1, 5.). Mohl tedy král z hodovny přímo jiti do „paradisu". V. 8 - Aman svedl krále, že vydal krutý výnos proti královně a jejímu ná- rodu. Ještě aby tak znásilnil královnu ! Ta myšlenka vetřela se králi do mysli, když viděl Amana klečeti u divanu Esteřina. Nemyslil, že by věc byla nyní skutečně pravdě podobná, ale co není, mohlo by byti. Rozzlobeného člověka leccos na- padne. — „zakryli mu (Amanovi) tvář" na znamení, že nesmí již viděti obličej králův a královnin; byl to již první krok na popravu. Možno však, že lépe je překládati : „z a s t ř e 1 s e (zasmušil) obličej" Amanův. Srv protivu mezi Amanem a Mardocheem, který měl také kdysi zastřenou hlavu popelem (výše 4, 1.). — V Persii stalo se nejednou, že vysoký úředník, který přerostl královi hlavu, byl popraven. V. 9 - Harbona jmenován již výše 1, 10. Z jeho návrhu patrno, že přál Mardocheovi a nenáviděl Amana. (Byl sám také Žid?) V. 1 "- srv. s 5, 14. Jaké to překvapení! Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá! Hl. 8. — V. i n. „dům" = majetek skonfiskovaný. Aman chtěl pobiti Židy, a zatím je nyní utracen sám; chtěl jejich majetek skonfiskovati a zatím jsou skonfi- skovány statky jeho. -- „dostal se před krále" t. j. stal se vysokým úředníkem, který směl kdykoliv předstoupiti před mocnáře. Srv. výše 1, 10. 14; 7, 9. Aman tedy a Mardocheus dokonale si vyměnili své „úlohy" v životě. — O prstenu viz výše 3, 10. — „nad domem svým", t j. nad statky, které bývaly Amanovy. V. 3 - Mardocheus a Ester vyprosili si u krále nové slyšení. (Viz níže v. 7.). 26 Est 9, 18-26. čtrnáctý, kdy již nevraždili, ustanovili, aby byl slavný, aby toho dne potom vždycky hodovali, radovali se a kvasili. 18 Ale ti, kteří ve městě Susách vraždili, třináctého a čtrnáctého dne téhož měsíce vraždili; patnáctého pak dne již nevraždilh a proto ten den za slavný ustanovili k hodím a k veselí. 19 Ti však Židé, kteří v městečkách nehrazených a ve všech bydlili, čtrnáctý den měsíce adaru stanovili k hodům a veselí, tak aby veselili se v něm, a posílali si navzájem dily pokrmů z hodů. Ustanoven výroční svátek „furim" (9, 20—32.). 20 Mardocheus sepsal všecky tyto věci a rozeslal listy po Židech, kteří bydlili po všech krajinách králových, blízkých i dalekých, 21 aby čtrnáctý a patnáctý den měsíce adaru přijali za svátky a každý rok slavně je ctili a slavili — 22 pomstili se totiž v těch dnech Židé nad nepřáteli svými, a kvílení a zármutek obrátil se (j.m) v radost a veselí — a v ty dny aby hodovali, veselili se, posílali si navzájem díly po- krmů a chudým^ aby dávali dárky. 23 1 přijali Židé za slavný obyčej vše, co tehdy činiti počali, a co Mardocheus učiniti rozkázal listy, Aman totiž, syn Amadatiův, původu agažského, nepřítel a protivník Židů, smysliv neštěstí jejich, aby je pobil a zahladil, metal fur, to znamená jazykem naším los; 25 potom vešla Ester ke králi a vyprosila., by úsilí jeho královskými listy bylo zrušeno, a neštěstí, které proti Židům smyslil, aby obrátilo se na hlavu jeho; konečně i jej i syny jeho pověsili na šibenici. — 26 Od torio času ty dny nazvány jsou „furim", to jest „losů", protože fur, to jest los, vržen byl do osudí. (konec února), e) veliké městské bakchanalie^v měsíci elafebolionu (březnu). Nelze však udati příčinu, proč si vypůjčili Židé z tohoto patera svátků toliko vinnou slavnost konanou 11. 12. 13. anthesterionu a proč právě tuto, ne jinou, na př. prosincovou. „Púrá" (hebr ) znamená „lis;" bylo by tedy pravděpodob- nější, že si vypůjčili Židé slavnost „lisu" konanou již v lednu, s tím však se nesrovnává 13. a 14. adar, kdy Židé purim slavili. A proč není v dějinách boho- služby Židů ani nejmenší stopy po jiných svátcích řeckých, které byly po Malé Asii rozšířeny? — S babylonským svátkem „nového roku" (zagmug) nelze „púrím" ztotožňovati, neboť: a) nelze přece „nový rok" slaviti 14. adaru, t. j. měsíce dvanáctého! b) nový rok babylonský byl slaven obětmi, a tedy bohoslužebně; púrím nebylo slaveno ve chrámě; ale byl to (později) světský masopust, spíše „Silvestr" o půl měsíce dříve slavený c) dle názorů babylonských určoval osud pro budoucí rok bůh Marduk ( = Mordechaj = Mardocheus) a nikoliv elamsky bůh Chuman(=? Aman). d) Na nový rok babylonský nehrála vynikající roli bohyně Ištar, jako ji hraje v knize Est Ester (=? Ištar). — V pontské(!) Sele bývala konána dne 16 měsíce „loos"-u (—červenec) slavnost zvaná „sa- kaja" na památku vítězství Kyaxara nad Saky = Skyty (asi r. 598). Se svátkem „púrím" má společného asi tolik jako s naším „posvícením" — na oba svátky se hodovalo. — Viz výše k 3, 7. V. 19 Dle babylonského talmudu měla města hrazená za dob Josuových čisti „Megillu" dne 15. adaru, vesnice pak a velká hrazená města měla ji čisti dne 14./X11. V. 2o - Spis Mardocheův byl hlavním pramenem bohoduchého spi- sovatele kanonické knihy Ester, napsané později. Ve v. 23. výslovně se rozlišuje spisovatel knihy Est od Mardochea. Viz, úvod str, 3. V. 21 - „čtrnáctý den" na venkově; „patnáctý den" V Susách (a ve hrazených městech). Výše v. 17. 19. V. 26 - Staří psali na listy, které pak (kolem hůlky) svinuli do závitku. Zá- vitek tohoto „listu" a „spisu" je ten, který dle v. 20. napsal Mardccheus, a ze kterého čerpal spisovatel kanonické knihy „Ester". Est 8, 4—11. 23 a mluvíc k němu prosila, aby rozkázal zmařiti zlobu Amana Agažského, a úklady jeho nejhoršf, které byl smyslil proti Židům. * Když pak vztáhl k ní rukou zlaté žezlo, dle obyčeje, kterým bylo dáváno znamení milosti, ona vstala a stojíc 5 řekla : „Libo li králi, nalezla-li jsem milost před očima jeho, a prosba má nevidí-li se mu nespravedlivá, prosím, aby novými listy byly napraveny staré listy Amana, úkladníka a nepřítele Židů, kterými po všech krajinách králových přikázal je vyhladiti. 6 Nebo kterak budu moci snésti vraždu a vyhlazení národa svého?" 7 Král Asuerus odpověděl Estere královně a Mardocheovi Židu : „Dům Amanův dal jsem Estere a jej rozkázal jsem povésiti na šibenici, že se opovážil vztáhnouti ruku na Židy. 8 Pište tedy Židům, jak je vám libo, jménem královským a opatřte listy pečeti prstenu mého. Jeť obyčej, že listy, které byly jménem královým posílány, a pečetí jeho prstenu opatřeny, žádný nesmí odvolati." 9 I povolali tajemníků a písařů královských — byl právě třetí měsíc, zvaný siban — a dvacátého třetího dne toho (měsíce) napsány byiy listy, jak byl si přál Mardocheus, k Židům, satrapům, úředníkům a vladařům, kteří ustanoveni byli ve stu a dvaceti sedmi krajinách od Indie až do Etiopie; do každé krajiny, každému národu jejich jazykem i písmem, i Židům, jak mohli čisti a rozuměti. 10 Ty listy, které jménem královým byly posílány, opatřeny byly pečetí jeho prstenu a poslány po rychloposlech; po všech krajinách jezdíce měli listy staré předejiti novými poselstvími. "Král jim přikázal, by dojeli k Židům po všech městech a (jim) v jedno se shromážd.ti rozkázali, aby hájili života svého, a všecky nepřátele své, se ženami, s dětmi i se všemi domá- cími aby pobili a zahladili, majetek pak jejich jakožto kořist aby roze- V. 4 - O tom obyčeji srv. výše 4, 11; 5, 12. V. 5 . „napraveny", t. j. odvolány, zrušeny., V. 7 - Král dokazuje skutečnostmi, že přeje Židům. V. s - Dle práva perského nemohl býti výnos královský odvolán, (zrušen) ježto by tím utrpěla vážnost královské moci ; Xerxes nemůže tedy vyhověti prosbě Esteřině (v. 5.). Ale dává Mardocheovi právo, by jménem královým vydal jiný (rovněž neodvolatelý) list, kterým bude znemožněno vykonati skutečně výnos prvý. Zrušiti účinky prvého neodvolatelného výnosu bylo snadno, ježto v něm Židé výslovně jmenováni nebyli (ye druhém jmenováni jsou. Viz 16, 1.— 17. („Vlk měl se nažrat, a koza zůstat".) Že byly výnosy králů perských neodvolatelný, dosvědčuje též Dn 6, 8. 12. 15. V. 9 - Ježto bylo třeba královský výnos, který složil Mardocheus, přeložiti do různých jazyků a rozeslati četným úřadům, bylo třeba mnoho kancelářských úředníku („tajemníků a písařů") — „siban" = s i van = květen-červen. — 23. den = v půl našeho června. Výnos mohl býti do v 13 adaru rychloposly v čas dodán. — Hebr. výslovně poznamenává, že byl psán Židům písmem a jazykem hebrejským. To písmo bylo „aramské", čili „čtvercové" a nikoli „staro- hebrejské" čili „fénické". — První výnos (3, 12.nn). Židům ovšem poslán nebyl. — Jako se nestaral Xerxes, jak složí královský výnos A man, tak nestará se, jak bude zníti výnos, který královským jménem vydá Mardocheus. Ovšem bude za něj ručiti králi také hrdlem i statky. V. 10 Dle hebr. jezdili ti rychloposlové na „panských" koních, kteří byli z královského hřebčince, tedy neobyčejně rychlí. TakéHerodot (VII, 40; III, 106.) dosvědčuje, že byl zvláštní druh královských koní („nisejských") chován v med- ských údolích. V. a - Jak měli nepřátelé Židů dle výnosu prvého (Amanova) nabýti, právě tak měli dle výnosu druhého (Mardocheova) pozbýti. Dle válečného „práva." — „y jedno se shro m áždi ti" = Židům dovoleno netoliko brániti se osobně, nýbrž i o obranu organisovati. „Pogrom" zosnovati proti nejmenovanému národu (= Židům) bylo nařízeno, ale Židům dovoleno, aby se bránili! Orientální zvláštnost. 24 Est 8, 12-17; 9, 1-5. brali. 13 A byl ustanoven po všech krajinách-jeden den pomsty, to jest třináctý den měsíce dvanáctého, adaru. 18 Tresť listu toho byla : ve všech zemích a národech, kteří vládě krále Asuera byli poddáni, oznámiti, že Židé smějí se připraviti, by pomstili se nad nepřáteli svými. 14 Vyšli tedy rychloposlové s poselstvím, a výnos králův vyvěšen byl (také) v Susách. 15 Mardocheus pak, z paláce a od krále vycházeje, stkvěl se rouchem královským, totiž purpurově modrým a bílým, čelenku zlatou nesa na hlavě a oděn jsa pláštěm kmentovým, purpurově červeným. A všecko město plesalo a veselilo se. "Židům se zdálo, že jim vzešlo nové světlo, radost, čest a veselí. 17 Ve všech národech, v městech i krajinách, kamkoli rozkaz kťálův došel, bylo neobyčejné veselí, hody a kvasy, dobrý den ; tak velmi, že mnozí z jiných národů a vyznání k jejich náboženství a posvátným obyčejům přistupovali; velký totiž strach před Židy zachvátil všecky. Židé hájí se proti nepřátelům (9, 1.-19.). V Susách dne 13. adaru pobito 500 mužů, a dne 14. adaru 300 mužů (9, 1.— 10. 11.— 15.). V provinciích povražděno dne 13. adaru 75^000 mužů (9, 16.). V pro- vinciích dne 14., v hlavním pak městě dne 15. adaru Židé odpočívají a radují se (9, 17.— 19.). Hlava 9. — 1 Dvanáctého tedy měsíce, o kterém jsme již prve pověděli, že slul adar, třináctého dne, na který chystána byla všem Židům záhuba, a nepřátelé po jejich krvi lačněli, stalo se naopak: Židé nabyli vrchu a počali mstíti se nad nepřítelem. 2 Shromáždili se po všech městech, městečkách a místech, aby vztáhli ruku proti ne- přátelům a protivníkům svým, a žádný neodvážil se (jim) odporovati, ježto všecky národy pronikla hrůza před jejich velikostí. 8 Neboť i vla- daři krajin, satrapové, správcové i každý hodnostář představený kterému- koli místu nebo práci, podporovali Židy, ježto se báli Mardochea; 4 věděljť o něm, že je knížetem na paláci, a že velmi mnoho může; sláva jména jeho také rostla každý den a letěla od úst k ústům všem. 6 I způsobili Židé nepřátelům svým řež velikou; pobili je učinivše V. I3 - Jak doslova zněl ten výnos, viz 16, l.nn. V. u - Hebr. praví, že byl výnos d án v Susách, ne však, že tam byl vy- věšen. Srv. výše 3, 15. Tento druhý výnos mohl býti ovšem ihned také vyvěšen. V. 15 - O „kmentu" viz Gn 41, 42. — O modrém a červeném purpuru viz výše 1, 6. Na mosaice, nalezené v Pompejí (nyní v museu neapolském), zobra- zený král Darius má (zlaté žezlo), modrou čelenku (diadem, korunu), bíle obroubený a modrý pruh na purpurovém hávu. Byly to znaky důstojnosti krá- lovské, ale říšští nejvyšší úředníci odívali se podobně. I královští lučjštníci no- sili „koruny" (diademy). Srv. výše 6, 8. — „všecko město" =: Židé a jim přející. Srv. níže v. 17. V. 16 - „světlo" = štěstí (srv. Z 96, 11 ; Job 18, 5. n.). — „čest", ježto bylo zřejtno, že jsou Židé královskými chráněnci. V. Podobně činívali Židé později, když se strhla řež proti nim: aspoň označovali příbytky své kříži, aby jích křesťané rozzuření šetřili. Hl. 9. — V. L Ten den ustanoven byl na řež dle 3, 7. a na „protiřež" („protipogrom") dle 8, 12. V. 6 - Ježto dle v. 2. nikdo se neodvážil odporovati Židům, patrno, že Židé počali výboj („ofensivu") a zabíjeli ne ty, kteří je dne 13./XII. napadli, ale kteří byli známi svým protižidovským smýšlením z doby dřívější. Est 9, 6—17. 25 jim, co jim byli oni učiniti mínili, 6 tolik, že i v Susách pět set mužů pobili mimo deset synů Amana Agažského, nepřítele židovstva, jichž tato jsou jména : 7 Farsandata, Delfon, Esfata, 8 Forata, Adalia, Aridata, "Fertnesta, Arisaj, Aridaj a Jezata. "Statků však jejich, když je byli usmrtili, nechtěli se dotknouti jménem kořisti. 11 Když byl počet těch, kteří pobiti byli v Susách, ihned oznámen králi, 12 řekl královně: „V městě Susách pobili Židé pět set mužů kromě deseti synů Arhanových ; jakou asi řež učiní po všech krajinách ! ? Co si přeješ ještě? Co chceš, bych rozkázal učiniti?" "Ona mu od- větila: „Libo-li králi, budiž dána moc Židům, jako učinili dnes v Susách, tak i zítra by směli učiniti, a deset synů Amaaových nechať je na ši- benicích zvěšeno." "Král přikázal, aby se tak stalo. Byl tedy hned v Susách vyvěšen výnos a deset synů Amanových pověšeno. 15 A shro- máždivše se Židé čtrnáctého dne měsice adaru pobili v Susách tři sta mužů; ale statek jejich od nich rozebrán Aebyl. "Také^však po všech krajinách, které moci králově poddány byly, hájili Židé života svého, i pobili nepřátel a protivníků svých tolik, že sedmdesát pět tisíc bylo zabitých; ale žádný nedotekl se ničeho ze statků jejich. í7 Začali vražditi všudy dne třináctého měsíce adaru, den pak V. 10 - Dle 8, 11. směli pleni ti. Neužili toho práva, ježto měli sami dost, a byli by si způsobili velikou nenávist. Neužili ani práva (8, 11.) pobiti ženy a děti. Toliko muže (v. 6.) pobili. Spisovatel tu a níže ve v. 15. n. nepřímo kárá Mardochea, který Židům drancovati dovolil (8, 11.). V. ti. n. Král, slaboch, chce se zavděčit Esteře. Písmo velmi pěkně líčí, jak cenil východní panovník životy svých poddaných. Dle v. 16. bylo pobito v Persii 75.000 lidí! V. 1S - Také Amestris, Parysatis, Atossa a jiné ženy ovládaly své královské ^manžely, jak všeobecné dějiny učí. Ježto dle v. 2. žádný pohan se ne- opovážil Židům odporovati, lze čin Esteřiti (z návodu Mardocheova?) omluvit! jak tak z neurovnaných poměrů státu východního, který podobné „pogromy" častěji připouštěl. Dlužno tedy taková krveprolití posuzovati se stanoviska práva válečného. Ester chtěla nepřátele svého národa seslabiti. Činila po- dobně, jako činí též moderní státy v době války, ačkoji řádný moderní stát v době míru nepřipouští „pogromj ". Ester se domnívala že jedná vlastenecky. Vše- obecné dějiny světové nás učí, jak často zvrhlo se vlastenectví („patriotismus") v ukrutnost, krvelačnost, které byly obětovány tisíce lidských životů. Křesťanství vykazuje vlastenectví pravou míru a správné cesty, by zůstalo ctností, která zná ne toliko sebe, svou vlast a stát, ale také má na zřeteli lásku k bližnímu, i k ne- příteli! Takové vlastenectví posvěcuje křesťanství. Ester ovšem nebyla křesťankou, ale dcerou své doby, právě tak, jako byl Mardocheus, její rádce, synem zákona Starého. V. u - „synů Amanových," t. j. mrtvol jejich; byliť již dle v. 6. nn. v řeži pobiti. Visící mrtvoly měly býti výstražným trestem, aby budoucně Židé ne- byli pronásledováni. — Výnos královský byl ihned prohlášen; zda-li byl „vy- věšen" nejisto. V. 16 - Ke cti Židům řečeno, že neplenili. Zpravidla vášeň, která prolévá krev, sahá také na majetek v podobných okolnostech. Srv. výše v. 10. a níže v. 16. V. ie - Některé staré rukopisy čítají toliko 15.000. V. 17. = v. 15. V praksi vyvinul se obyčej, že všecka hrazená města slavila svátek teprve dne 15. adaru jako v Susách. Svátek púrím není vypůjčen od Reků, kteří slavili pitkami, dary a pod. vinné slavnosti Dionysiovy (či Bakchovy). Nikde není v dějinách židovstva nejmenší stopy odporu židovských zákonníků proti pohanskému tomuto zvyku ani v dobách, kdy nabývala vrchu přisná, ba úzkostlivá židovská pravověrnost (po dobách machabejských), která se štítila všeho pohanského. — Řekové slavili vinné svátky pětkráte do roka: «) v měsíci poseideonu I. (počátek prosince), b) na konci téhož měsíce, c) svátek lisu v měsíci gamelionu (lednu), který byl zejména v Malé Asii rozšířen; d) čtvrtá slavnost konána dne 11. 12. 13. měsíce anthesterionu Est 9, 27—32. 27 A vše, co se tehdy stalo, jest obsaženo v závitku listu, to jest (v závitku) tohoto spisu ; 27 co měli totiž vytrpěti, co však potom se změnilo. Židé zavázali sebe, potomstvo své i všecky, kteří k náboženství jejich chtěli připojeni býti, že nikomu nebude dovoleno těch dvou dní pominouti bez slavnosti, o kterých svědčí písmo a (jak) žádají stano- vené výroční doby; 28 to že jsou dny, které nikdy nepřijdou v zapo- menuti, ale po všech pokoleních a po všech krajinách všeho světa že slaveny budou ; aniž bude které město, ve kterém by dny „furim" to jest „losů" nebyly zachovávány od Židů i od jejich potomstva, které k těm posvátným obyčejům zavázáno jest. 29 Ester královna, dcera Abihailova psala [s Mardocheem, Židem] také druhý list, aby s veškerým důrazem den tento slavný stanoven byl na budoucí časy. 30 A rozeslali jej ke všem Židům, kteří přebývali ve stu dvaceti sedmi krajinách krále Asuera, (přejíce) jim upřímně pokoj, aby přijali "obyčej dnů losů a časem svým je s radostí slavili, jak nařídil Mardocheus [a Ester], a (jak) oni se zavázali, za sebe, i za potomstvo své, že budou zachováván posty, křiky, zkrátka dny losů, 33 to jest vše, co v tom spisu, [který sluje Ester], napsáno jest. V. 27 „písmo" = Mardocheův list. — „žádají" závazné výroční zvyky. V. 29. n. První spis, který doporučoval Židům slaviti svátek „púrím", a vypravoval proč, napsal dle v. 20. Mardocheus. Druhý spis dala napsati Ester. Pravděpodobně opakoval, co byl napsal Mardocheus a některé drobnosti podával podrobněji. — „s Mardocheem Židem" pokládá kritika za glosu a proto důsledně místo „rozeslali'' dlužno čisti: „rozeslala". — Přáním „po- koje" list Esteřin dle tehdejšího zvyku počínal. Víz 13, 1; 16, 1. V. 81 . „posty a křiky" list „prvý" (Mardocheův, 9, 20. nn.) neukládal vý- slovně. Mělo býti opakováno kvílení, o kterém výše 4, 16. V. 32 - Dle hebr. list Esteřin upevnil předpisy (Mardocheovy) o purimu a byl zapsán do knihy, Také tento,„druhý" list byl pramenem spisovateli dnešní ka- nonické knihy Ester. Viz Úvod str. 3 — Svátek slavený dne 17. adaru slul v dobách machabejských „Den Mardocheův" (2. Mach 15, 37.). — Pozdější Židé dle těchto dvou listů (Mardocheova a Esteřina) slavili den 13tý postem („Esteřiným") a kvílením, den 14. radostnými hody. Roku přestupného, kdy totiž za 12tý měsíc („a dar") byl vložen měsíc 13tý, zvaný „ve ad ar" (= „druhý adar"), slaven „malý púrím" v adaru, a „vel ký purím" v měsíci veadaru. Padl-li 13. adar na sobotu nebo na pátek, byl půst přeložen do předu. Bohoslu- žebné, obětmi svátek púrím slaven nebyl. Později však přece se scházeli Židé v synagogách, kde dne 13. adaru (ve „svatvečer") byly čteny z Qn hll. 32.-34. Nejdůležitější úkon dne svátečního byla četba „Žávitku" (Megillá), t. j. knihy Ester, večer nebo v noci v osvětlených sbornících. Téhož dne ráno čten úryvek Ex 17, 8.— 16 , ježto se domnívali Židé, že byl Aman potomek Agaga, krále ama- leckého (Srv Est 3, 1.). — Dle talmudu byly ve starších dobách o svátku „púrím" zakázány těžké práce (jako v sobotu). Postupem doby nabýval svátek púrím víc a více rázu světského, jakéhosi židovkého masopustu. Když bylo při četbě vysloveno jméno „Aman", křičeli posluchači: „Vyhlazeno budiž jméno jeho!" nebo: „Ať zpráchniví jméno hříšníků!" Mládež tleskala rukama, tloukla do lavic nebo šermovala kusy dřeva (kamene), na kterých bylo napsáno jméno „Aman". Když byla „Megillá" přečtena, všichni shromáždění počali kři- čet! : „Zlořečený Aman! Blahoslavený Mardocheus! Zlořečená Zares! Blahoslavená Ester! Zlořečení modláři! Blahoslavení všichni Israelité! Blahoslavený Harbona, který pověsil Amana!" Také pálívali obraz Amanův a křiž (= „šibenici"). Ježto byly s pálením kříže později spojovány úmysly protikřesťanské, zakázal ten obyčej císař Theodos. Jak masopustní byl později ten svátek, patrno z názoru, který tlumočí pojednání talmudske zvané „Megillá" (VII, 2.), že prý má každý Žid na svátek púrím piti, až nedovede rozlišovati mezi „Zlořečený Aman" a „Blahoslavený Mardocheus!" (Úpadek mravouky proti starší mravouce biblické!) 28 Est 10, 1-5. Moc a důstojnost Mardocheova zapsána (10, 1.— 3.). Hlava 10. — 1 Král Asuerus pak uložil daň na všecku zemi a na všecky ostrovy mořské. a Jeho moc a vláda, jakož i důstojnost a vznešenost, ke které povýšil Mardochea, zapsány jsou v knihách medských a perských, 3 kterak totiž Mardocheus z rodu židovského byl druhý po králi Asuerovi; (byl také) veliký u Židů, vzácný u lidu bratří svých, hledě dobrého národu svému a mysle na to, co přispívalo k pokoji rodu jelrer~ DRUHOKANONICKÉ „ZLOMKY" KNIHY ESTER (10, 4.— 16, 24.). Závěr knihy Ester (10, 4.— 11, 1). Výklad Mardocheova snu (10, 4.— 13.). Závěrek (11, 1.). Co je ve znění hebrejském, věrně jsem přeložil. Ale co níže podáno je, nalezl jsem ve vydání obecném, řeckým jazykem a písmem psaném; někdy na konci knihy tato hlava stála; dle svého zvyku poznamenali jsme ji v čele obelem, to jest kopím. *I řekl Mardocheus: Od Boha staly se tyto věci. 6 Vzpomínám si na sen, který jsem měl ; ten znamenal tyto věci právě, aniž bylo Hl. 10. — V. i n- „d a ň" = robotu — „ostrovy mořské" je také Přímoří (případně i Řecko). Viz Gn 10, 5. Spisovatel knih Král a Par zakončovali dě- jiny toho onoho krále judského stručnou zmínkou o vynikajících činech jeho a odkazovali čtenáře žádostivého podrobností na pramen jiný (Viz „Úvod" k 3. a 4. Král str. 895 pozn. 5.-7; a „Úvod" k Par na str. 1075.; podobně činí tu spiso- vatel knihy Est. Dokonává příběh o Xerxovi zmínkou o tom, že a komu roboty uložil; ostatně odkazuje čtenáře na „Letopisy králů medských a perských" (hebr.). Srv. výše 2, 23; 6, 1. V těch letopisech bylo též podrobněji poznamenáno, co velikého vykonal Xerxův velký vezír Mardocheus, miláček všech Židů, ježto došed postavení tak vysokého nezapřel svého původu, ale zůstal vlastencem upřímným. Viz k 3, 7. — Sir 44.-49. mezi slavnými muži israelskými neuvádí Mardochea ni Esteru, ježto Sirachovi nebyla kniha Est známa. Viz Úvod str. 3. V. *• Co tištěno tu a níže drobným písmem jsou poznámky sv. Jeronýma k jeho překladu. V původním znění hebrejském nalezl sv. Jeroným toliko 1, 1.— 10, 3. Ostatek, t. j. 10, 4.— 16, 24. nalezl sv. překladatel v řeckém obecném znění (v „řecké Vulgátě"), t. j. v LXX (viz Úvod § 14. č. I, 1.). — „hlava" tu znamená všecky „zlomky druh o kanonické" (10, 4.— 16, 24.). Z nich 10, 4.— 11, 1. jakožto závěr knihy Ester nalezl Jeroným v LXX „na konci", t. j. za 10, 3. V některých rukopisech LXX (= „někdy") nalezl na konci také 11, 2.— 16, 24. V jiných rukopisech LXX byly však ty zlomky roztroušeny na přimě- řených místech, kam přirozeně svým obsahem patřily a jak níže sv. Jeroným po- znamenává. Aby čtenář věděl, že Židé ve svém hebrejském znění knihy Est 10, 4.— 16, 24 nemají, položil sv. Jeroným před 10, 4. kritické znaménko, zvané řecky „obelos". Tím však nepraví, že 10, 4.-16,24. jest méně vnuknuto Duchem svatým než 1, 1.— 10, 3.! V. 4.— 13. vykládá sen Mardocheův, který ve Vulg. jest vypravován teprve níže, 1), 2.— 12. Ježto dle zákonů správného myšleni nejprve bývá věc vypravována a pak teprve vykládána, dlužno dáti přednost LXX, která vy- pravuje sen Mardocheův (11, 2. — 12.) hned na počátku knihy Ester, před 1, 1. V. *■ „Mardocheus řekl" Estere i lidu. Ten sen a význam jeho byl nejspíše také poznamenán ve „druhém" listě Esteřině, jmenovaném výše 9, 29. V. 6 - Ten sen vypravován níže 11, 2. — 12. Est 10, 6-13; 11, 1-2. 29 co v nich nesplněného. 6 Pramének, který vzrostl v řeku, který proměnil se ve světlo a v slunce, a ve vody hojné se rozmohl, jest Ester, kterou král vzal si za manželku a královnou ráčil učiniti. 7 Dva pak draci: já jsem a Aman. 3 v Národové, kteří se shromáždili: jsou ti, kteříž usilovali vyhladit jméno Židů. 9 Národ pak můj: Israel je, který volal k Hospodinu, i vysvobodil Hospodin svůj národ, vyprostil nás ze všeho zlého, učinil znamení veliká a zázraky mezi národy, 10 a přikázal, aby byly dva losy: jeden lidu Božího, a druhý všech národů (ostatních); 11 i přišel obojí los v den, který byl již tehdy stanoven před Bohem všem národům; 12 rozpomněl se Hospodin na lid svůj a slitoval se nad svým dědičným majetkem. 13 Buďtež tedy zachovávány ty dny měsíce adaru, čtrnáctý a patnáctý den toho měsíce, s veškerou snahou a ra- dostí v jeden sbor shromážděného lidu ve všech potomních pokoleních lidu Israelova. Hlava 11. — 1 Léta čtvrtého vlády Ptolemea a Kleopatry přinesli Dositeus, který se pravil býti knězem, z kmene Levi, a Ptolemeus, jeho syn, tento list „furim", který — tak tvrdili — přeložil Lysimachus, syn Ptolemeův v Jerusalemě. Počátek knihy Ester (11, 2.— 12, 6a ). Mardocheův sen (11, 2.— 12.). Mardo;heus odhalil spiknutí vrátných (12, 1.— 6a.). Také tento začátek byl v obecném překladě; ale není podán ani ve zněni hebrejském, ani u žádného překladatele. 2 Léta druhého vlády velikého Artaxerxa, prvního dne měsíce V. 6 - O tom praménku, světlu a slunci viz níže 11, lO.n. — Ester byla předobrazem (typem) Marie Panny. Esteru vyňal král z obecného zákona (níže 15, 13.); Marii vyňal Bůh z obecného zákona hříchu dědičného. Obé byly panny z rodu ne patrného, vynikaly krásou, skromností, zbožností, lásk oú k modlitbě, (14, 3 nn.) životu zapíravému (půst), a vřelou láskou kná- rodu svému, obě povýšeny byly za královny, obě užívaly vlivu svého ku blahu milovaného lidu („Pomocnice křesťanů"), obě vyznamenaly se mlčeli- vostí, poslušností (2, 10.), opatrností („Panna nejmoudřejší"), neohrože- ností, obětavostí, hr din no stí v ctnostech. Ovšem předobrazená (Maria) předčí obraz (Esteru) tou měrou, že jest Ester toliko nedokonalým nástinem Marie Panny. V. s.n. srv. s 11, 5.-9. — „znamení veliká a zázraky" podivuhodné řízení prozřetelnosti výše vypravované. V. 10 ' „los" je zde „úděl": úděl štěstí (Židům) a úděl pohromy (po- hanům v říši perské). — „los" naráží na „losy" Amanovy. V. n - Dne 13. adaru neustanovil teprve Aman svým losem (na záhubu Israelitů); sám Bůh jej ustanovil dávno před tím (na zkázu pohanů). V. srv. s 9, 21. 23. 27. n. 29.— 31. Hl. 11. — V. 1 - je poznámka (pozdější) o překladu dnešní kanonické knihy Ester z hebrejské předlohy do jazyka řeckého. — Kniha Est sluje tu „list," ježto prameny její, spjs Mardocheův (9, 20.) a, spis Esteřin (9, 29.) byly jako „listy" rozeslány po Židech v Persii žijících. — Židé egyptští potřebovali řeckého překladu, ježto mluvili řecky a hebrejsky málo již uměli. — Čtyři byli Ptole- emové na trůně egyptském, jejichž manželky sluly „Kleopatra": 1. Ptolemeus Epifanes (205.-181.); 2. Pt. Filometor (181.— 146.); 3. Pt. Fy skon čili Euer- getes II. (145—116.) a 4. Pt. Auletes (75.— 51.). Pravděpodobně přinesen byl řecký překlad knihy Est do Egypta za Ptolemea Filometora, příznivce Židů, kteří si za jeho vlády vystavěli také v Leontopoli chrám. „Čtvrtý rok" byl tedy r. 178. ,před Kr. V. 2 - Úryvek 11, 2.— 12. nazývá v poznámce sv. jeronym právem „začátek". V řeckém překladě býval v čele knihy před 1, 1. — Viz výše k 10, 4. „Překla- 30 Est 11, 3—12; 12, 1—5. nisanu měl sen Mardocheus, syn Jaira, syna Semeje, syna Kisova z kmene Benjaminova, 3 Žid, který bydlil ve městě Susách, muž veliký a při dvoře královském mezi prvními. 4 Byl z počtu těch zajatých, které byl převedl Nabuchodonosor, král babylonský z Jerusalema s Je- choniášem, králem judským. 6 Zdálo se mu. toto: Bylo slyšeti hlasy, hřmot, hromobití, zemětřesení a hrůzu na zemi. 6 A hle, dva draci velicí (přišli) hotoví proti sobě k boji. 7 Jejich křikem vzbouřili se všichni národové, aby bojovali proti národu spravedlivců. 8 Byl to den temnosti a nebezpečí, soužení a úzkosti, a veliký strach (byl) na zemi. 9 1 zkormoutil se národ spravedlivců boje se běd svých a byl připraven na smrt; 10 volali k Bohu, a zatím co křičeli, pramének vzrostl v řeku převelikou a rozmnožil se ve vody veliké; "světlo 1 slunce vzešlo, ponížení byli pak povýšeni a pohltili slavné. 12 Uzřev to Mardocheus vstal z lože, uvažoval, co Bůh zamýšlí učiniti, a pevně měl to na mysli, chtěje zvěděti, co znamená ten sen. Hlava 12. — ^Mardocheus) býval tehdy v předsíni králově s Ba- gatou a Tarou, komorníky královskými, kteří byli vrátnými u paláce. 2 Poznav pak úmysly jejich a snahy dobře vystihnuv, postřehl, že usiluji vztáhnouti ruce na krále Artaxerxa ; i oznámil to králi. 3 Ten dav oba vyšetřiti, když se přiznali, kázal je vésti na smrt. * Co se stalo, dal zapsati král v pamětných knihách; a také Mardocheus písemně tu věc na památku poznamenal. 5 A přikázal mu král, aby při dvoře zůstal, dav mu dary za to, že věc oznámil. datelé" do jazyka řeckého jmenováni v „Úvodu" svaz. Lna str. 14. 1, 2.-4. „Arta- xerxes" jmenován v 10, 4.— 16, 24. týž král, který výše sluje „Asuerus" — Xerxes I. — „druhý rok" Xerxův — od 1. nisanu 484 — do konce adaru (ve- adaru) r. 483. — „první den nisanu" = (v noci na den nového roku). O deset let později metal Aman na nový rok losy (výše 3, 7.). — O pět let později, t. j. r. 4/9.-478. kdy se stala Ester královnou („sedmého roku vlády Xer- xovy" 2, 17.) počal se plniti sen Mardocheův. V. 3 ' Mardocheus byl královským dvořenínem od Židů váženým dříve nežli se dostala Ester do královského harému. Výše 2, 11. — Byl nejspíše tajným strážcem („detektivem"), jakých bývalo dosti u dvora perského, kde spiknutí proti králi nebyla zjev řídký. V. 4 - srv. s 2, 5. n. V. 6 - „drak" = nejspíše had. V. n - „světlo" rozlišováno od „slunce" jako Qn 1. V. 12 - „Co znamená ten sen," viz 10, 4. nn. Hl. 12. — V. 1 - Dle LXX Mardocheus, jsa přesvědčen, že onen sen přichází od Boha přemýšlel, co znamená (11, 12.) „až do toho dne, kdy spal Mardo- cheusvpředsíni královskéskomorníky královými . . ." (12, 1.). Odkryv spiknutí proti králi a oznámiv mu je, zavázal si Mardocheus krále k vděčnosti. Od té doby tušil Mardocheus, že se mu král velkodušně odmění, od té doby po- čalo mu svítati, co ten sen asi znamenal. — Dle 2, 19. dlužno tu „předsíň" hledati u hlavní brány, která byla na jihovýchodní straně královského paláce a vedla z mostu (který spojoval hrad s městem,) hlavní ohradní vnější zdí do velikého vnějšího dvora (=zbrojiště). Viz výše. Možno, že „předsíň" jest ono zbrojiště (jihovýchodní jeho cíp.) V. 2 - Dle LXX slyšel Mardocheus, který byl spal právě v předsíni králov- ského paláce, řeči komorníků, ze kterých poznal, oč běží. Viz výše 2, 21. n. V. 4 - Dle LXX recense A dlužno čisti: „i Mardocheus byl zapsán do knihy královy na památku." Srv. výše 6, 2. V. 5 n - Dle 11,3; 12, 1. byl Mardocheus strážným dvorním. Xerxes odměnil Mardochea, že ho jmenoval dozorcem nebo velitelem dvorní (vnější) stráže (LXX). Dary, kterých se mu dostalo, byly poměrně malé. Srv. výše 6, 3. — Dle LXX nedo- stalo se Mardocheovi darů žádných, ale král „dal mu (Mardocheovi) A man a . . ." t. j. odkázal ho na Amana, který přednese prosby Mardocheovy králi. K důvodu, zde podanému, proč Aman - nenáviděl Mardochea, přidružila se příčina druhá Est 11, 3—12; 12, 1—5. 31 6 Aman pak, syn Amadatiův, Bugejský, byj velmi slavný před králem, i chtěl uškoditi Mardocheovi a národu jeho pro dva komorníky krá- lovské, kteří byli usmrceni. Potud předmluva. Vyhlazovací výnos Amanův (12, 6b.— 13, 7). (Patří k 3, 14.) Co doleji podáno, položeno bylo na tom místě, kde psáno je v knize. „A pobrali statky, to jest majetek jejich." (3, 13.) Nalezli jsme to ve vy- dání obecném toliko. Opis listu pak byl tento : Hlava 13. — 1 Artaxerxes, převeliký král od Indie až do Etiopie, sto dvaceti sedmi krajin knížatům a vévodům, kteří vládě jeho pod- dáni jsou, pozdrav! 2 Nad mnohými národy stav se králem a všecku zemi své vládě podmaniv nechtěl jsem nijak zneužívati moci veliké, ale milostivě a do- brotivě spravovati poddané, aby beze strachu život tiše vedouce, po- žívali pokoje všem lidem žádoucího. 3 Když jsem však tázal se radů svých, kterak by lze bylo splniti to, jeden, který jiné moudrostí a věr- ností převyšoval, a byl druhý po králi, jménem Aman, 4 oznámil mi, že je po všem kruhu země rozptýlen národ, který nových zákonů užívá, proti obyčeji všech národů jedná, královskými rozkazy pohrdá a všech národů svornost výstředností svou ruší. 6 Zvěděvše to a vidouce, že jeden národ všemu lidskému pokolení na vzdor zvrácených zákonů užívá, našim rozkazům se protiví a ruší pokoj i svornost krajin nám poddaných: 6 rozkázali jsme, na kterékoli Aman, všem krajinám před- stavený a druhý po králi, jehož si vážíme jak otce, ukáže, ti by se ženami i s dětmi vyhlazeni byli od nepřátel svých a žádný by se nad nimi nesmiloval, čtrnáctého dne měsíce dvanáctého adaru tohoto roku, 7 tak aby ti nešlechetní lidé jednoho dne do pekel sestoupíce vrátili říši naší pokoj, který porušili. Až potud opis listu. dle 3, 2. nn. Mezi dvořanstvem četným byly dvě neb i více stran — jak bývá — které na sebe sočily a nevražily. Popravení dva strážcové byli stoupenci Amanovi, Mardocheus pak jejich odpůrce. — „Bugejský" = Chlubil (?). Srv. 5, 11. — „Předmluvou" nazývá tu sv. leronym v poznámce úryvek 11, 2.— 12, 6a. Viz pozn. k 11, 2. — „Co doleji podáno" = 12, 6b.— 13, 7. Hl. 13. — V. J - „Xerxes, ve liký král" je krátký titul, který se zachoval na čtyřjazyčných (staropersky, babylonsky, elamsky, a egyptsky (hieroglify) psaných) nápisech alabastrových nádob Xerxových. Delší titul ustálený na jiných nápisech Xerxových (v Persepoli, Susách a j.) zní:,, Já Xerxes, král veliký, král králů, král zemí mnoha kmenů (dle babylonského nápisu: „král zemí veške- renstva jazyků"), král této země veliké a rozsáhlé, krále Daria syn, Achémenovec." Podobně zněl titul Xerxova předchůdce, Daria. V. 2 . Pěkný to „program" pohanského krále! Mohl by jej podepsati také panovník křesťanský! V. s. n. ježto si královský tento výnos Aman sám sepsal (3, 12.), pochopi- telno, že se v něm samolibě vynáší. V. B.n. Aman dostává moc úřední cestou zosnovati „pogrom", řež proti lidem, které blíže označí. Takový pogrom od vyšší státní moci pořádaný je sice v moderním státě, milovném pořádku, věc neslýchaná, v orientálních státech však i do nejnovějších dob (na př, proti křesťanům) opakovaná. V takových okolnostech ti, proti kterým pogrom čelí, domnívají se, že mají právo zbraněmi se hájiti. Snadno si vysvětliti, že jiná, vláda případně toto právo uzná. Viz níže 16, 1. nn. — Zíti dle jednobožského náboženství znamenalo dle Amana zločin: rušiti veřejný pokoj! — Místo „14. adaru" přesněji dle 3, 13; 8, 12; 9, 1. „třináctého". V. '■ „pekla" = podsvětí, onen svět. Srv. Dt 32, 22. 32 Est 13, 8—18; 14, 1-9. Modlitba Mardocheova a Esteřina (13, 8.-18; 14, 1.-19.). (Patří k 4, 17.). Co doleji stojí, po tom místě psané jsem nalezl, kde čteme: Šel tedy Mardocheus a učinil vše, co mu poručila Ester (4, 17.). Ale není to v hebrejském znění, aniž je to podáno u některého překladatele. 8 I prosil Mardocheus Hospodina pamětliv jsa všech skutků jeho, 9 takto : Hospodine, Pane, králi všemohoucí! jsoutě v moci tvé všecky věci a není, kdo by mohl odolati vůli tvé, ustanovíš- li, aby vysvobozen byl Israel. 10 Tys učinil nebe i zemi a cokoli jest v oboru nebes. 11 Pánem jsi všech věcí aniž je, kdo by odolal velebnosti tvé. 12 Všecky věci znáš a víš, že ne z pýchy ani z potupy nebo z nějaké žádosti slávy učinil jsem to, že jsem se neklaněl pyšnému Amanovi — 13 neboť rád bych pro záchranu Israele i šlépěje nohou jeho Hbati hotov byl — "ale bál jsem se, bych čest Bohu mému příslušnou nepřenesl na člověka, a žádnému bych se neklaněl než Bohu svému. 16 Nyní tedy, Pane, králi, Bože Abrahamův, smiluj se nad lidem svým ; neboť chtějí nás nepřátelé naši zahubit a dědičný tvůj majetek zahladit. "Nepo- hrdej údělem svým, který sis vykoupil z Egypta. 17 Vyslyš prosbu mou, milostiv buď losu, údělu svému, a obrať žalost naši v radost, abychom živí jsouce chválili jméno tvé, Hospodine ; nezavírej ústa těch, kteří tě chválí!" 18 Také všecek Israel srdcem týmž i modlitbou volal k Hospodinu, ježto jim jistá smrt nastávala. Hlava 14. — 1 Také královna Ester utekla se k Hospodinu bojíc se nebezpečí, které nastávalo. 2 Odloživši roucha královská vzala šat pláči a kvílení přiměřený, místo mastí rozličných popelem a prachem posypala celou hlavu, tělo své zkrušila posty a všecka místa, na kterých mívala prve šperky k veselí svému, měla plná vytrhaných vlasů. 3 A modlila se Hospodinu Bohu Israelovu takto : „Pane můj, kterýžto jediný jsi král náš, pomoz mně osamělé, která nemá pomocníka žádného jiného kromě tebe! 4 Nebezpečí je mi v patách. 5 Slýchala jsem od otce svého, že ty, Hospodine, vyvolils Israele ze všech národů a otce naše ze všech předků jejich, abys je učinil dědičným majetkem svým na věčné časy, a splnil jsi jim své sliby. 6 (Ale) zhřešili jsme před tebou, a proto da!s nás v ruce ne- přátel našich; 7 ctili jsme totiž bohy jejich; spravedlivý jsi, Hospodine! A nyní nemají na tom dosti, že nás přetěžkou porobou sužují, ale sílu rukou svých moci 8 model připisujíce, 9 chtějí změniti tvé sliby, zahladiti V. 8 - Ze „všech skutků" Hospodinových připomíná doleji, že Hospodin stvořil svět (v. 10.), vyvolil si Israele za svůj lid (v. 15.) a vyvedl jej z Egypta (v. 16.). V. 10 - „v oboru nebes" = pod oblohou (LXX). V. 12.-14. srv. s 3, 2. V. «. srv . s Ž 6, 6. Hl. 14. — V. 2 - „všecka místa": uši (náušnice), hrdlo (náhrdelník), ramena zápěstí atd. V. 6 - Bůh vyvolil zejména „otce" Abrahama „z předků" národa Israel- ského, t. j. z příbuzenstva Abrahamova (Qn 12.), které ztrácelo již víru v jed- noho Boha. V. 8 - n - Pohané tvrdí, že moc, kterou mají, dali jim jejich bohové (= modly"), aby zničili národ israelský; to však příčí se slibům Hospodinovým, že národ isra- elský bude žiti věčně. Kdyby lsraelité byli vyhubeni, nebylo by úst, která by chválila Boha „Jahve" (= Hospodina). Srv. výše 13, 17. — Chrám jerusalemský v dobách Esteřiných již dávno byl nanovo vystavěn (Esdr 6, 15. n.). Est 14, 10-19; 15, 1—3. 33 dědičný majetek tvůj, zavřit ústa těch, kteří tě chválí a uhasiti slávu chrámu i oltáře tvého, 10 aby otevřeli ústa pohanům, chválili sílu model a velebili krále z masa na věky. "Nedávej, Hospodine, žezla svého těm, kteří nic nejsou, aby se nemohli smáti naší zkáze, ale obrať záměr jejich na ně, a zahlaď toho, jenž počal zuřiti na nás, 12 Rozpomeň se, Hospodine, ukaž se nám v době tísně naší a dej mi důvěru, Hospo- dine, králi bohů a jakékoli mocnosti! 13 Dej řeč přiměřenou v ústa má před obličejem lva, a proměn srdce jeho, by nenávidělo nepřítele našeho, ať zahyne sám i ostatní stoupenci jeho! lé Nás pak vysvoboď rukou svou, a pomoz mně, nemající žádné jiné pomoci kromě tebe, Hospodine, který všech věcí vědomost máš, 16 a víš, že mně jest od- porná sláva bezbožných, a že si ošklivím lože neobřezaných, kteréhokoli cizince. 16 Ty víš, k čemu jsem donucena, (viš), že v ošklivosti mám odznak nádhery a slávy své, který mívám na hlavě, kdy se musím ukázati, že jej mám v ošklivosti jako roucho ženy v době měsíčků, a že ho nenosím v dobách, kdy bývám sama; "(víš), že jsem nejedla u stolu Amanova, že nelíbily se mi hody královy, a že jsem nepila vína z obětí mokrých ; 18 (víš), že se nikdy neveselila služebnice tvá od té doby, kdy jsem přenesena byla sem až do dneška, leč z tebe, Hospodine, Bože Abrahamův ! 19 Bože mocný nade všecky, vyslyš hlas těch, kteří žádné jiné naděje nemají, vysvoboď nás z ruky nesprave- dlivých, a vytrhni mne z bázně mé ! Mardocheus napomíná Esteru (15, 1.— 3.). (Patří k 4, 8.) Také tento dodatek nalezl jsem v obecném vydání. Hlava 15. — 1 1 přikázal jí — nepochybně Mardocheus — aby vešla před krále, a prosila za národ svůj a za vlast svou. 2 „Pomni" — řekl — „na dni nízkosti své, kterak jsi krmena byla v ruce mé! Neboť Aman, druhý po králi promluvil proti nám na smrt. 3 Ale ty volej k Ho- spodinu, přimluv se u krále za nás a vysvoboď nás ze smrti!" V. J0 - „ústa pohanů" by chválila modly, že jim daly moc, by vyhladili Israele. — „král z m a sa"^= král člověk proti „králi bohů a jakékoli moc- nosti" (níže v. 12.). Srv. Z 94, 3. V. n - „kteří nic nejsou" = modly a jejich ctitelově. Srv. 1. Kor 8, 4. „obrať záměr jejich na ně"=co chtějí učiniti nám, staň se jim! Srv. Ž 34, 8. — „zuřiti počal" Aman. V. 1S - „lev" = král Xerxes! — Srv. Přís 19, 12; 2. Tím 4, 17.— „nepřítel náš" = Aman. — Srv. Přís 21, 6. V. !5 - „sláva bezbožných" = přepych dvora královského, kterého jest účastna nyní též Ester. — „neobřezaný" „cizinec" = král, se kterým Ester sdílí se o manželské lože. Srv. výše 2, 18. V. 16 - „odznak nádhery a slávy" = královská čelenka (diadem), koruna. V. 17 - Podobně Judit nejedla se stolu Holofernova (Jud 12, 2.). — O mokrých obětech čili úlitbách srv. Dt. 32, 38. V. 18 • „sem" = na dvůr královský. Hl. 15. — V. „nepochybně Mardocheus" jest asi poznámka překla- datelova. — „vlast" = Palestina, která patřila tehdy také k Persii, a které tedy hrozilo též nebezpečí. — Srv. 4, 3. V. 2.n. o výchově Esteřině srv. 2, 7. — O důstojnosti Amanově 13, 3. — Kterak Aman „mluvil", viz 3, 8. — Viz též 4, 8. 13. n. 34 Est 15, 4-19; 16, 1. Ester odvážila se ke králi (15, 4.— 19 ). (V. 4 -10. patří za 5, 1 ; v. 11.-19. patří za 5, 2.). Také to, co tu podáno (nalezl jsem v obecném vydání). 4 Třetího pak dne svlékla roucha, ve která byla oblečena, a oblekla se v nádheru svou. B Stkvějíc se v rouchu královském vzývala všech věcí správce, a spasitele Boha, a vzala dvě služebnice; 6 na jednu z nich zpolehla, jako by pro změkčilost a velikou zchoulostívělost ne- mohla tělo své unésti, 'druhá pak služebnice šla za paní nesouc roucho, které po zemi se vleklo. 8 Sama majíc polité líce růžovou barvou, půvabnýma zářícíma očima zakrývala srdce smutné a velikou bázní sevřené. 9 Prošedši po pořádku všecky dveře zastavila se před králem, kdež on seděl na trůnu svém královském ; oblečen byl v roucho královské, stkvěl se zlatem a drahým kamením, a byl hrozného vze- vření. 10 Když pozdvihl obličej, a planoucíma očima pohněvanou mysl ukázal, královna padla, zbledla a opřela mdlou hlavu o služebnici. 11 Tu obrátil Bůh ducha králova v laskavost, že rychle a s obavou seskočil s trůnu a drže ji na loktech až okřála, těmito slovy jí lahodil: 12 „Co je ti, Estero? fá jsem bratr tvůj, neboj se! "Neumřeš, neboť ne pro tebe, ale pro jiné všecky ten zákon ustanoven jest. 14 Přistup tedy, a dotkni se žezla!" 16 A když ona mlčela, zdvihl zlaté žezlo, po- ložil (je) na hrdlo její, políbil ji a řekl: „Proč ke mně nemluvíš?" 16 Ona pak odvětila: „Viděla jsem tě, pane, jako anděla Božího, i za- razilo se srdce mé bázní před slávou tvou. 17 Neboť velikého podivu hoden jsi, pane, a tvář tvá plna je půvabu." 18 Když to mluvila, opět padla, a téměř zmrtvěla. 19 Král byl zaražen a všichni služebníci jeho těšili ji. Druhý list Xerxův, Židům příznivý (15, 1.-24). (Patří za 8, 12. (místo v. 13.). Opis listu krále Artaxerxa, který ve prospěch Židů rozeslal po všech kra- jinách království svého; ani tento v hebrejském závitku není. Hlava 16. — 1 „Artaxerxes, král veliký od Indie až do Etiopie V. *■ Dle LXX svlekla roucho „služby"=ve kterém sloužila Bohu postem a modlitbou. V. 5 - Jeden perský válec ze šedého achátu v bohaté sbírce Clerqově podává nám představu o tom, jak asi vypadala manželka krále Achémenovce. Vidíme zde královnu stojící, oděnou tunikou se širokými rukávy, v boku pásem opásanou, pruhovanou a vykasanou. Na hlavě má tiaru královskou, a vlasy její, ozdobené dlouhou stužkou, splývají jí po zádech. Tak asi vypadala též Ester. (Tento válec je 32 milimetry vysoký a 11 milimetrů široký, královna drží v levici košík obětní; dáváf skrze jednu ze svých průvodkyní obětovati holoubátko sedící nějaké bohyni. Mezi dvořankou a královnou nalézá se oltář, na němž hoří vonidla. Vigouroux.) V. 9 - Ježto seděl král na trůně jsa oblečen v nádherné slavnostní roucho, dlužno se domnívati, že právě konal důležitý státní čin. který Ester svým pří- chodem přerušila. Tak snadno lze vysvětliti jeho hněv (Seisenberger). To žezlo bylo dlouhá hůl, jak možno vyvozovati z vypuklíny, nalezené v Persepoli, na které vyobrazen jest otec Xerxův, Darius, an sedí v řasnatém rouše se širokými rukávy na křesle (trůně). V. 12 - „bratr tvůj" srv. Přís 7, 4; Pis 4, 9. V. 1S - srv. s 4, 11. V. u - O doteku žezla srv. výše 8, 4. V. le - O „andělu Božím" srv. Gn 33, 10; 1. Král 29, 9; 2. Král 14, 17. 20; 19, 27. Hl. 16. - V. i. srv s 13, 1. Est 16, 2-19. 35 sto dvaceti sedmi krajin vévodům a knížatům, kteří naší vládě poddáni jsou, vzkazuje pozdrav. 2 Mnozí dobroty knížat a cti, které se jim dostalo, zneužili k zpup- nosti; 3 a netoliko poddané královské usilují sužovati, ale neumějíce spokojiti se slávou jim udělenou, těm, kteří (jim) ji dali, strojí úklady. 4 Aniž mají na tom dosti, že neděkují za dobrodiní a že ruší práva (vyplývající) z blahovůle jim prokázané ; ale ještě mají za to, že ujdou soudu Boha, který všecko vidí. 5 Ve svém šílenství tolik poklesli, že těm, kteří úřady sobě svěřené pečlivě zastávají a tak vše činí, že za- sluhují všeobecné chvály, lživými uskoky usilují podraziti nohy, 6 okla- mávajíce lstivou vychytralostí dobromyslné uši knížat, dle sebe jiné posuzujících. 7 Kterážto věc dokázána jest i dějinami minulosti, i denní zkušeností, kterak zlými návody některých úmysly králův kaženy bývají. 8 Proto dlužno pečovat o pokoj všech krajin. 9 A nesmíte se domnívati, že to pochází z naší lehkomyslnosti, když rozkazujeme věci sobě od- porující; ale (vězte, že) dle poměrů a potřeb časových, jak žádá pro- spěch říše, výnosy vydáváme. "Abyste porozuměli zřetelněji, co pra- víme: Aman, syn Amadatiův, i mravy i rodem Macedoňan, daleký krve perské, který dobrotivost naši svou krvelačností poskvrnil, ačkoli cizinec, od nás přijat byl 11 a takové blahovůli se těšil, že otcem naším slul a všichni se mu klaněli jako druhému po králi, 12 a ten se nadul tak velikou pýchou, a pozdvihl se, že usiloval připraviti nás o krá- lovství i hrdlo. 13 Neboť Mardochea, jehož věrností a dobrodiním živi jsme, jakož i družku království našeho Esteru s veškerým národem jejím, všelijakými novými a neslýchanými úklady snažil se vyhladit, "zamýšleje, až je usmrtí, úklady činiti nám osamoceným a království perské přenésti na Macedoňany. 16 My však na Židech, které nejne- šlechetnější člověk odevzdal smrti, neshledali jsme, že by v něčem vinni byli, ale naopak že spravedlivých zákonů užívají, 16 a že jsou synové nejvyššího, největšího a vždy živého Boha, jehožto dobrodiním i naším otcům i nám království se dostalo a až do dneška jest za- chováváno. 17 Proto vězte, že ty listy, které byl on jménem naším rozeslal, jsou zrušeny. 18 Pro ten zločin před branami tohoto města, to jest Sus pověšen byl na šibenici i ten, který to nastrojil i všecka jeho rodina; ne my, ale Bůh mu odplatil, co zasloužil. 19 Tento pak výnos,^který nyní posíláme, po všech městech budiž vyhlášen, aby bylo Židům V. 2.nn. narážejí na Amana, kterak zneužil moci mu svěřené. V. 3-n- Xerxes (Mardocheus) právem si stěžuje na nedostatek vděčnosti svých úředníků, ježto Achémenovci vyznamenávali se pozornou vděčností těm, kteří jim dobře činili. V. 6 . Xerxes se domníval, že jsou všichni úředníci dobromyslní jako sám Xerxes. V. 9 . omlouvá rozpor mezi prvním a tímto druhým výnosem královým, který by mohl zlehčiti vážnost poddaných ke králi. , V. 10 - Ježto byl Aman z Médie (výše 3, 1.), znamená tu „Macedoňan" — cizinec. (Srv. Kanaan = kupec.) Možno také, že „Macedoňan" není tu původní, ale připsáno později místo „Meďan". V. !3 - Xerxes „byl živ dobrodiním" Mardochea, který odkryl spiknutí proti králi. Viz výše 12,1.-6. — „na Macedoňany" = na cizince, jak již Jos. Flavius rozuměl. Viz výše v. 10. Tehdy byly již četné styky s Macedoňany (Řeky). V. 17 - V jakém smyslu je první neodvolatelný výnos králův „zrušen", viz výše 8, 8. Dle LXX mají perští úředníci počínati si rozvážně, nechati bez povšimnutí prvý královský výnos, ježto zlý původce jeho Aman pověšen byl na šibenici. V. 19 . Židům dostalo se samosprávy. 36 Est 16, 20—24. volno užívati svých zákonů. A buďte jim na pomoc, aby ty, kteří se byli připravili k jejich zahubení, mohli pobiti třináctého dne měsíce dvanáctého, který sluje adar; 21 nebo ten den smutku a žalosti Bůh všemohoucí obrátil jim v radost. 22 Protož i vy mezi ostatními dny svátečními i tento den zachovávejte, a svěťte jej s veškerou radostí, aby i potom se vědělo, 23 že všichni, kteří věrně Peršanům poddáni jsou, hodnou za věrnost odplatu dostávají, ti však, kteří úklady činí království jejich, že hynou pro hřích (svůj). 2 * A každá krajina i město, které by nechtělo být účastno slavnosti této, ať zahyne mečem a ohněm ; tak budiž vyhlazeno, aby ne toliko lidem, ale také dobytku bylo ne- přístupné na věky, na výstrahu pohrdání a neposlušnosti." V. 20 - Z četných míst výnosu (16, 1.— 24.) patrno, že jej skládal Žid Mar- docheus. V v 24 - „město by nechtělo být účastno slavnosti této", kdyby bránilo Židům, aby tu slavnost nekonali. KNIHA „JOB ČILI „O JOBOVI . KNIHA „JOB" ČILI „O JOBOVI" ) řeší způsobem velmi uměleckým záhadu prozřetelnosti Boží, řídící všecek svět: Proč bývá i spravedlivec stíhán neštěstím, jehož přece hříchy svými nezavinil ? a ) Úvod (1, 1 —2, 13.) psaný řečí nevázanou (prosou 3 ) seznamuje čtenáře s trpitelem-hrdinou, který činně (rozmluvami s přáteli) i trpně (neštěstím a potomnim štěstím) bude hlubokou záhadu luštit. V části prvé (3, 1. — 31,40.) zastávají tři přátelé Jobovi názor, že Bůh odměňuje ctnostné skutky pozemským š t ěs tím dle přísné své spravedlnosti, hříchy pak trestá dle téže spravedlnosti pozemskými nehodami. Důsledně tedy každý nešťastník je hříšníkem (aspoň tajným) J ) Nenazýváme ji „Kniha Jobova", ježto Job není jejím spisovatelem, ale toliko hlavním (trpícím) hrdinou. Viz niže pozn. 11. Ve Vulg. zahajuje Job řadu poučných (básnických) knih. V bibli hebrejské jest Job ve třetí skupině posvátných knih, zvané Kethúbím; bývá za /žaltářem a za Přís (tedy na místě třetím). 2 ) a) Bývá také spravedlivec stíhán utrpením, či toliko hříšník? Ano,, také spravedlivec trpívá, ačkoliv hříchy svých útrap nezasloužil, b) Jak lze tuto skutečnost srovnati s prozřetelností Boži, zejména se spravedlností nejvyšší, která může trestati toliko hřích a musí odměňovati ctnost? Kniha [ob hájí správnost prozřetelnosti Boží na příkladě názorném, teoreticky (řeči) i prakticky (úvod a doslov). Člověk nesmí jednostranně míti na zřeteli toliko spravedlnost Boží, ale také jiné jeho vlastnosti. Je to popředně nevyzpytatelná vševědoucnost a moudrost, která nejlépe ví, proč sesílá svízele také na spravedlivého. Člověk nesmí zapomínati, že Všemohoucí má právo seslatí na svého tvora, třebas nevinného, bolesti, a člověk povinnost jemu se podrobiti, třebas by nechápal záměrů Prozřetelnosti; Boží dobrota jisté má dobré úmysly s nevinným trpitelem. Bůh dopouští bolesti, aby vyléčil spravedlivce z pýchy, které snad nepostřehl, která však byla nebezpečná, která byla by dříve či později uvrhla jej do hříchu těžkého. Má tedy utrpení ne toliko ráz trestný, ale také zkušebný, očistný a ochranný. Jest proto kniha Job velikou obranou Boží prozřetelnosti („teodicea"). s ) Prosaický úvod (hl. l.n.) i doslov (42, 7. nn.) někteří kritikové nové doby pokládají za pozdější přídavky k původnímu básnickému jádru, avšak důvodů přesvědčivých nepodali. Úvod (hl. l.n.) patři k celku knihy nezbytně; bez něho nevědě! by čtenář až do konce, má-li véřiti Jobovi, jenž ujišťuje, že jest nevinen, ano slyše výtky Elihuovy a Hospodinovy, snadno mohl by se domnívati, že jest Job skutečně hříšník. Bez doslovu nemohl by nás konec básně uspokojiti. Nebylo by názorně ukázáno, kterak útrapy přispívají ku blahu spravedlivých a Boží moudrosti neodporují. Básnické části ukazují k úvodu (7, 5; 8, 4. a jj.) i k doslovu (8, 7. [42, 12. j; 22, 30.). Zejména úvodu třeba, aby se dostalo básni správného, velikolepého pozadí. Ve knize nejde totiž o to, aby zvítězil svými řečmi jakýsi Job z dávného věku v zapadlém koutě Východu nad neznámými třemi přáteli. Jde tu o boj mezi nebem a zemí, tedy o obsah dějin andělů i lidstva. Satan zá- 40 Kniha Job čili o Jobovi. a čím větší jeho útrapy, tím větší jsou před Bohem hříchy jeho. 4 ) Názor tento potírá Job, ježto není si vědom hříchů, které by byly úměrný jeho svízelům. Těžký spor zahajuje Job projevem hořké 6 ) mysli (3, 1.-26.). V dalším řečnickém zápasu možno rozeznávati tři stupně vý- vojové : 6 ) Počátek sporu: 4, 1.— 14, 22. Přátelé Jobovi 7 ) jaksi nepřímo dokazují, že Job je hříšník, a bude-li se káti, že dojde zase štěstí, jehož pozbyl. Mluví a) Elifaz (4, 1— 5, 27. 8 ), jemu odpovídá Job (6, 1.-7, 21.). Mluví b) Baldad (8, 1.— 22.), proti němu hájí se Job (9, 1.— 10, 22.) Řeční konečně c) Sof ar (11, 1.— 20.), jemuž odpověď dává Job (12, 1.— 14, 22). vidí Jobovi jeho ctnost, i chce dokázati, že není pravá. Všecka ta snaha však přispívá k oslavě Boha a sluhy jeho. )ob útrapami byl puzen, aby úžeji přimkl se k Bohu a tak byl světějším (17, 9; hl. 28.), satan pak byl zahanben a poražen. Boj týž odehrává se staletí v lidstvu, v církvi. Kdo bere knize [ob úvod, olupuje ji o pravou cenu (Hontheim). *) Přátelé Jobovi jsou synové své doby, která věřila sice v nesmrtelnost lidské duše, měla však o jejich osudech po smrti nejasné pojmy a domnívala se, že Bůh trestá a odměňuje všecko již tu na zemi neštěstím nebo štěstím pozemským. 6 ) Nelze popírati, že Job, ač spravedlivým byl před utrpením a jím zůstal v době svízelné, přece jen tu a tam mluví příliš příkře, vášnivě, o Bohu neuctivě, pohoršlivě, snad i příliš sebevědomě, pyšně; proto ho kárá též Elihu (34, 7.-9 36. n ; 35, 16.) ano sám Hospodin (38, 2; 40, 3.-9.). Mnoho té příkrosti dlužno přičísti na účet básníkovi, který nanášel řeči Jobovy barvami velmi sytými, bez- mála křičícími. Odpočítáme-li tuto snahu básníkovu, máme-H na zřeteli stav duše trpitelovy, zmenšuje se vina Jobova na míru nepatrnou. Že zůstala přes to vůle Jobova k Bohu přimknuta, patrno z jeho výroků 6, 8.— 10; 17. 9. Proto slaví s přáteli o závod Boží moc a moudrost (9, 4.— 10; 12, 7.-25 ; 26, 5.-14; 28, 1.-28.) i spravedlnost (24, 18.— 20; 27, 8.-23.). Srv. též 19, 23.-27. 6 ) Vývoj umělecký lze pozorovati také v celé básni. Úvod podává po- třebný podklad, rozpravy Jobovy s prvými třemi přáteli záhadu živěji a živěji přetřásají, Elihu ji řeší, Bůh pak potvrzuje slovy i skutky, že správně mluvil Elihu. Začíná tedy Job jakýmsi pianem (úvod), pak je veliké crescendo a na konec fortissimo. V tom celku však počíná Job své nářky velmi prudce (forte, hl. 3.) a tiší se víc a více (decrescendo), čím vášnivěji jest napadán a čím méně důvodů věcných mohou soupeři podati. 7 ) Básník charakterisuje přiměřeným způsobem povahy mluvících osob. — Job byl již kmet asi 70tiletý (12, 12; 30, 1.), zámožný náčelník kmene (31, 39; hl. 29.), na výsost vážený v celém okolí (1, 3; 29, 25.) pro svou moudrost, boha- bojnost a dobročinnost (hl. 29.-31). — Také tři přátelé jeho byli náčelníky svých kmenů, proto slují Tob 2, 15. (Vulg.) „knížata", zralého věku (Hontheim přičítá Elifazovi 100 roků, Baldadovi 70, Sofarovi 45 roků, nejmladšímu Elihuovi 30 let). — Elifaz, starší nežli Job (15, 10.) má své zvláštnosti jazykové (15, 7. n.), je mudřec, muž velikých zkušeností životních, kterých často se dovolává (4, 8; 5, 3; 15, 9.). Dával se poučovati lidmi (5, 27.) i anděly (4, 12; 15, 11.), zná prorocké sny (4, 13.), nauku o andělech (4, 15. 18; 5, 1; 15, 15.), podání o prvních lidech (15, 7; 22, 15. n.). Je vůdcem ostatních přátel Jobových, proto mluvívá první. — (Jméno Elifazovo (Bůh můj jest zlato) nesouvisí s jeho povahou, ani řečmi, důkaz to, že je původní a že podání je nezměnilo; totéž možno říci o jménech Baldad a Sofar.) — Baldad (měl také hojné životní zkušenosti 15, 17. dle Hontheima, ale raději) dovolává se názorů otcův (8, 8 —10; 15, 17.— 19.). Cti vysoce názory Elifazovy; v poslední řeči své opakuje toliko, co byl Elifaz řekl (25, 4.-6; srv. 15, 14.— 16; 4, 17.— 19.). Kdežto Elifaz rád počíná své řeči tázacím „zdali" (4, 2; 15, 2; 22, 2.) Baldad počíná slovy „dokud" (8, 2; 18, 2.). jez to Sofar byl mladší než Job (12, 11. n.; 13, l.n.) snadno si vysvětliti jeho vznětlivost (20, 2.), nezkušenost a neskromnost; nemaje dosti důvodů věcných umlká dříve nežli druhové jeho. — O mravní povaze Elihuově smýšleli vykla- Kniha Job čili o Jobovi. 41 Spor se přiostřil (15, 1—21, 34.). Přátelé Jobovi zarputile stojíce na svém příkřeji vyvozují z bídy Jobovy jeho hříšnost, kterou nyní prý spravedlnost Boží na něin trestá. Spor rozpřádá zase slovní půtka a) Elifaza (15, 1.-35.) s Jobem (16, 1.-17, 16.). Po něm utkal se b) Baldad (18, 1.-21.) s Jobem (19, 1.— 29.). Na konec zápolí c) zase Sof ar (20, 1.— 29.) s Jobem (21, 1.-34). Ve třetím náběhu (22, 1.— 31, 40.) dochází spor vrcholu, a částečného rozuzlení: a) Řeč Elifazovu (22, 1.-30.) odmítá Job (23, 1.-24, 25.) Poté b) chopil se naposled slova Baldad (25, 1.— 6.). Jemu odporuje Job (26, 1.-14.). Ježto c) Sofar neosměluje se již co říci, mluví Job sám (27, 1.— 31, 40.). Ve druhé části (32, 1.— 37, 24.) čtvrtý přítel Jobův Elihu, chtěje jaksi sporné strany rozsouditi, uvádí do přiměřených kolejí vý- střelky rozprav Jobových, zdůrazňuje nevyzpytatelnou velebnost Boží a nedotknutelnou spravedlnost, připomíná však také proti soupeřům Jo- bovým, že Bůh nejvýš moudrý sesílá neštěstí na spravedlivé též proto, by je vzdělal. Své názory vykládá Elihu ve čtyřech řečech: 9 ) a) 32, 6.-33, 33. («.eč prvá.) b) 34, 1.-37. (Řeč druhá.) c) 35, 1—16. (Řeč třetí.) d) 36, 1.— 37, 24 (Řeč čtvrtá.) V části třetí zjevuje se sám Bůh. Neospravedlňuje se, nevy- kládá proč na Joba seslal utrpení, ale ve dvou řečech: 38, 1.— 39, 32; datelé velmi nestejně. Ustaluje se však názor jemu mnohem příznivější. Hontheim ne bsz důvodů pokládá ho za pravého proroka, jehož ústy mluví básník inspiro- vaný, a jehož výroky Bůh sám potvrzuje. Elihu má své zvláštnosti jazykové význačnější nežli předešlí Jobovi přátelé, užívá zejména více slov aramských. Viz níže pozn. 9. 8 ) Podrobnější obsah každé řeči viz níže v příslušném obsažníku v čele hlav. 9 ) Že řeči Elihuovy patří k původnímu celku knihy Job, a že tedy nejsou přídavek pozdější, dokázal proti moderní kritice Posselt. — Job opět a opět vyslovoval přání, aby se projednala jeho nevina soudně (9, 34.— 10, 2; 13, 13.— 27; 23, 2. — 9; 31, 35.-37.). To přání splňuje Bůh tím, že mu posílá Elihu, člověka, jak si byl Job sám přál. Nejsou-li řeči Elihuovy původní, přání Jobovo nebylo splněno a kniha Job byla by nedokončená. Zjevující se Bůh spor neřeší, ale toliko potvrzuje způsob, jak jej rozřešil Elihu. (Srv. zejména 37, 20.— 24.); chce také lítost Jobovu zdokonaliti, Joba potěšiti a za to, že zvítězil, odměniti (Hon- theim). Řeči Elihuovy připravují čtenáře na zjevení se Boha. 37, 1. počíná Elihu líčiti blížící se bouři; v té přichází Hospodin (38, 1.). Srv. 37, 21. n. Hospodin navazuje na poslední Výrok Elihuův a rozpřádá jej dále (38, 2. nn.). Hl. 38. mnohem lépe přiléhá ke hl. 37. nežli ke hl. 31.! Řeči Elihuovy souvisí úzce a nfcnuceně s účelem i stavbou knihy Job. Bez řečí Elihuových nevedly by rozpravy knihy k žádnému kladnému výsledku. Příčina, proč Job trpí, zůstala by neznáma. Pokud jde o poučení a záchranu Jobovy cti, jsou řečí Elihuovy podstat- nou složkou básně, jsou její duší (Hontheim). Slova a vazby, nalézající se toliko v knize fob, vyskytují se právě tak v řečech Elihuových jako v částech ostatních. — Větší poměrnou rozvláčnost řečí Elihuových, menší vzlet básnický, větší počet aramských slov patří k povaze Elihuově, kterou chtěl básník ostřejšími barvami vykresliti. Jakousi obširností v úvodě vystihl básník nesmělost mládí, které se osměluje poučovati zkušené starce, zejména trpitele. (Posselt.) 42 Kniha Job čili o Jobovi. 40, 1.— 41, 25. připomíná, že člověk rozumu i sily obmezené má se pokorně a mlčky podrobiti, jestliže Bůh všemohoucí a nejvýš moudrý trpěti mu ukládá ; nesmí chtíti domlouvati se s Bohem trestajícím (pro svou nevinu). Job přiznává po každé řeči (39, 33.-35; 42, 1.— 6.), že opovážlivě mluvil proti Všemohoucímu a Nejvýš moudrému, a prosí, by mu bylo přílišné vědomí neviny milostivě prominuto. V doslovu psaném zase prosou (42, 7.— 16.) Bůh kárá prvé tři přátele Jobovy, že nemluvili správně, vyzývá je, by činili pokání, Jobovi pak vrací v míře hojnější, co byl prve měl a čeho byl pozbyl. Ze způsobu, jakým poučuje kniha o příčinách útrap spravedlivých a jejich povinnosti poddati se bez otázky „proč" Boží prozřetelnosti, vyplývá vznešený příklad trpělivosti, 10 ) kterou se Job stkví a která napomíná každého nešťastníka, by zůstal věren Bohu, u něho hledal útěchy, od něho pomoci očekával, a ne od lidi. Kdo a kdy napsal knihu Job, perlu básnickou světové literatury i v příčině umělecké, nelze pohříchu zjistit. 11 ) Tolik však jestnepochybno, že použil bohoduchý básník ku své práci staršího pramene písemného 10 ) Job bývá proto pokládán za předobraz Trpitele kalvarského. Kniha bývala v tom smyslu předčítána v kostelech ve svatém týdnu. Srv. Tob 2, 12. (Vulg.); Jak 5, 11. Křesťan trpící má ovšem o utrpení a odměně za ně po smrti ponětí mnohem vznešenější nežli měl Zákon starý. Světci vědouce, že utrpením a smrtí pro Boha nejlépe osvědčí ryzost a nezištnost lásky své k němu, volali: „Bože, buď trpěti nebo zemříti" (sv. Terezie), „Pane, trpěti, ne ze- mříti" (Maria Magd. de Pazzis). Nevolali Boha na soud, nepřipomínali svoji nevinu, ale vyznávali svoji hříšnost a trestuhodnost v nejhlubší pokoře. n ) Kdy, kde a od koho byla kniha napsána, o tom bývaly a jsou částečně dosud náhledy velmi pestré. Origenes se domníval, že ji napsal syrsky Job sám a Mojžíš že ji přeložil do hebrejštiny. (!) Dle jiných napsal ji Job arabsky. (!) Jiní pokládali Mojžíše ne za překladatele knihy, ale za jejího spisovatele. Právě tak výstřední je domněnka Holzheyova, který vidí v knize Job vliv řecké vzděla- nosti a klade ji mezi roky 300—250. Pravdu nejlépe hledati uprostřed. Mnozí (Řehoř Naz., Zlat., Cornely, Knabenbauer, Welte, Danko, Vigouroux, Zschokke, Lesotre, Prat, Kaulen-Hoberg) majíce na zřeieli dokonalý tvar umělecký,, mají za to, že vznikla v době rozkvětu hebrejského básnictví, t. j. v dobách Šalomou- nových (dle jiných odtud až po Isajáše či Ezechjáše). Jisty jsou některé podob- nosii s knihou Přís (kterou také přičítají Šalomounovi) jako: Job 28, 12. nn. s Přís 8, 11. nn.; Job 28, 28. s Přís 1, 7; Job 12, 22; 21, 33; 26, 5. s Přís 9, 18; Job 26, 6. s Přís 15, 11; Job 15, 16; 34, 7. s Přis 26, 6; Job 2% 25; Přís 8, 28. n.; Job 13, 5. s Přís 18, 28; Job 22, 29. s Přís 16, 18; 18, 12; 29, 23; Job 38, 4.-8. s Přís 8, 25.-29; Job 20, 7. s Přís 10, 7. Některé podobnosti má také Job s Isa- jášem. Srv. Job 3, 8; 40, 25. s Is 27, 1. (o levjatanovi), Job 20. 16; 40, 15. s Is 30, 6. (o behemotovi). — Jiní uznávajíce v knize prvky aramské (a arabské) a hledíce k vyvinutým a vznešeným myšlenkám náboženským", způsobem umělecky tak dokonale vysloveným, kladou knihu do prvních dob zajetí babylonského (Posselt, Landersdorfer). Schiogel ji připisuje Jeremjášovi. (jisty jsou podobnosti Jer a Pláče s Jobem. Srv. Job 3, 3.— 13. 20.— 22; 10, 18. n s Jer 20, 14.— 18; Job 21, 7.— 15. s Jer 12. 1.— 4. a j.) Záhada, proč nevinný trpí, hýbala myslí všech ná- rodů starého Východu, ježto denně se naskýtá a budi k ^přemýšlení každého člověka; proto nelze se domnívati, že se dostala k Israelitům teprve vlivem filosofie řecké, který se počal značně uplaiňovati v Palestině teprve koncem století IV.! (v dobách Alexandra Velkého!). Ani tvar rozhovoru, ve kterém Job jest napsán, není vzat z řecké filosofie (Plato), ježto byl tento slovesný druh znám také jiným, starším východním národům, třebas ještě ne tak dokonale vy- vinutý. (Viz níže.) Zásada stará, dle níž každý trpitel je hříšník a člověk oplý- vající blahobytem pozemským světec, zásada, kterou Job potírá, byla se zkušeností básníka a každého Israelity, který jen poněkud myslil v tak patrném rozporu, Kniha Job čili o Jobovi. 43 neb ústního, který mu poskytl dějinné jádro Jobovy osoby 12 ) a jeho osudů. Tu látku mistrně zpracoval v nádhernou báseň rozjímavou, která svými roznovory nabývá veiiké, až divadelní živosti, ač diva- delním kusem (drama) není 13 ) Některé úvahy vybíhají v lyrické vý- rony citu a vzletu 14 ) Ačkoli je kniha setkána ze živlů výpravných, poučných, lyrických a dramatických, je to přece dílo doko- nale jednolité, souměrně založené úchvatnou mluvou obraznou pro- tkané, 15 ) mohutnou vášní lidskou prohřáté, Božím klidem a velebnosti tlumené, oduševnělé a zaokrouhlené; je to podivná orientální disputace na kraji pouště, pod širým nebem, ozářená nejvznešenějšími zjevy tvorstva, rozprava o nejpalčivější otázce, 16 ) která kdy srdcem lidským že bylo snadno postřehnouti její neudržitelnost bez jakéhokoli vlivu řeckého. „Kdežto filosofie řecká slibovala, že vyloží přírodu, tvrdí Job, že dlužno člověku se uskrovnit, že neni sto, aby právě otázky pro něho nejdůležitější zodpověděl. Kdežto filosofie tvrdila, že podává zásady správného života, žádá Job od člo- věka, aby „se bál Boha a vystříhal se zlého". (Heinisch.) l2 ) Že byl Job skutečnou osobou, vyplývá z Ez 14, 14. — 20.. kde přiřazen jest k osobám jistě dějinným Noemovi a Danielovi. Srv. Sir 49, 9; Tob 2, 12. — 15. (Vulg.); [ak 5, 11. Josef Flavius, většina židovských učitelů a snimi Otcové cír- kevní pokládali take Joba za historickou osobu. Církev latinská koná památku jeho dne 10. května, církev řecká dne 6. téhož měsíce. 1S ) Je tu sice hrdina, zauzlení sporu, řeší se závažná, palčivá záhada životní, osoby mluví, zápasí o své názory, z nichž jeden vítězí, také jeviště se střídá (dům šťastného Joba, nebe, smetiště, zase dům Jobův), ale ty osoby n e- jednají, hrdina trpí toliko. Proto nelze nazývati knihu Job právem „drama". ") Na slova prof. Jana Čermáka zhudebnil Joba mistr Nešvera. 15 ) Básník jeví neobyčejnou vlohu, která umí pozorovati přírodu. Má bystrý smysl pro zjevy vesmírové (námětv kosmické). Srv. 9, 7; 25, 5; 31, 26. n.; 38, 7. 31. (slunce, měsíc, hvězdy), 3, 16; 10, 17; 38, 19. (světlo a tma), 3, 9; 41, 10. (zora), 7, 9; 22, 14; 26, 9; 30, 15; 36, 29. (mraky), 29, 23. (dešť) 29, 19; 38, 28. (rosa), 6, 16. n.; 24, 19; 37, 6; 38, k2 (sníh), 6, 16. (led), 26, 14; 36, 33 ; 37, 2. 4; 38, 34; 40, 6. (hromy), 8, 2; 9, 17; 21, 18; 27, 20; cO, 15; 37, 2. (vichor, vítr), 19, 11; 20, 23. 26; 31, 12. (oheň), 3, 24; 14, ll.n.; 15, 15 n.; 27, 20 ; 34, 7. (voda), 6, 15.— 20. (potoky vysychající), 11, 8. n. (moře). — Básník má otevřené oko, by viděl krásy řiše nerostné. Srv. 22, 24. n.; 23, 10; 28. 16. n. 19. (zlato), 28, 16, safir, šoham), 28, 19. (topas), 19, 23. n. (skála), 7, 5. (hruda), 4, 18. n. ; 13, 12. (hlína), 7, 21; 22, 23. n.; 30, 19, (prach). Vidí vnady rostlinstva. Srv. 8, 16.— 19. 14, 7.— 10; 19, 10; 24, 20. (strom), 41, 19. (dřevo), 40, 17. (cedr), 15, 33. (oliva, réva), 30, 4. (kručinka), 8, 11.— 13. (papyr), 21, 18; 41, 20. (sláma, řezanka), 14, 1. n. (květina), 5, 25. (tráva i. Zejména dovede pozorovat zvířenu. Srv. 39, 19.— 25. (kůň), 30, 1. (pes), 10, 1ti; 38, 39. n. (lev, lvice), 30, 29. (šakal), 21, 5; 39, 5.-8 (divoký osel), 39, 1.— 4. (kamzík), 39, 9.— 12. (zubr), 9, 25. a; 39, 27. 29. (orel), 30, 29; 39, 13.— 18. (pštros), 40. n. (krokodil a hroch), 20, 14. 16. (had), 8, 14. (pavouk), 4, 18. a; 27, 18. (mol), 7, 5; 17, 14; 25, 5. n. (červ), a jj. — Kromě hojných (tropů a) figur zasluhují zvláštní zmínky tyto tři: a) sečlánkování (concatenatio) je myšlenkové spřežení konce odstavce (sloky?) jedné s potátkem odstavce dalšího Tak je spjat na př. 22, 25. s v. n. b) Umělecký lem (rámec) odstavců (slok?) (inclusio) vzniká, opakována-li na konci odstavce myšlenka, kterou byl odstavec počal. Na př. 28, 12. — 20. c) Opakována-li myšlenka táž na počátku dvou odstavců (slok), vzniká tak zvaná odpově ď (responsio). O dalších prvcích básnických (domnělých) v knize Job viz pozn. ke 3, 26. 16 ) Jak palčivá byla ta a s ní úzce souvislé otázky, paťno z toho, že bez- mála každé náboženství a každá filosofická soustava svým způsobem je řešila. Kniha Job ji řeší se stanoviska mravního jednobožství (etického mono- teismu) a prolo ji luští tak dokonale, jako žádné jiné starověké náboženství. Člověk netrpí proto, že má na něho vliv zlý bůh rovnocenný bohu dobrému, jak se domnívalo (dualistické) náboženství Parsů, uložené v av esťě (Esdr 1, 1.) stanovící dva stejnomocné bohy Ahumarazdu (dobrého) a Ahri mana (zlého). Jobovi smí škoditi zlý duch pouze tolik, kolik jemu, svému padlému tvoru do- volí Bůh. Aby zbaven byl Job svých útrap, zejména nemoci, není třeba dlouhých 44 Kniha job čili o Jobovi. hýbala, 17 ) která je základem veškeré tragiky, kterou nemůže rozřešiti žádný lidský důvtip, a kterou proto sám Věčný v podivuhodném, vidu rozluštit ráčil. Jazyk a podání dýchají silou obrovitou, pravěkou. Žádný Aischylos, žádný Dante nedostihl jejich vznešenosti. Shakespeare ne- odvážil se ve svých hlubokých, důmyslných pracích tak se přiblížiti k božskému. Qoethův slavný proslov k Faustovi je jakousi ozvěnou Joba, nepostrádá však sevšedňujících, bezmála pitvořících prvků, a kde řeší velikou záhadu, nechává bezmála venkoncem názoru věřícího kře- sťana (Alexander Baumgartner, Gietmann. 18 ) obřadů zaříkávačích, jaké pronášeli zaklínači starých národů nad nemocnými, aby z nich ďábla, původce nemoci, vypudiii. Bez jakéhokoli zaklínání, toliko vůlí Boží byl Job vyhojen. — Kniha Job čelí ponurému škarohlídství (pessimismu), které vede konec konců k zoufalství a k sebevraždě. (Srv. „nirvánu" nábo- ženství indických, „svět obol" básníků novověkých atd ) — Job netrpí proto, že nějaký „osud" (fátum, fatalismus), kterému i božství podléhá mu stanovilo, by trpěl, a jemuž slepě má se trpitel podřiditi; Job ví, že strasti mu posílá Bůh a dovídá se, že Nejvýš moudrý má rozumný důvod, proč tak činí, třebas byl Jobovi neznám, a vůli nejvýš moudré že dlužno se podvoliti! |ob netrpí ani proto, že mu bohové záviděli štěstí, jak se domnívali někteří pohané o důvodu svých útrap. — „O záhadě utrpení" srv. Keppleróvu znamenitou knížku přeloženou od Antonína Číhala a vydanou ve „Vzdělávací knihovně katolické", (svaz. LXVHI.). — Nápadno, že kniha Job je tak málo prozářena nadějí na odměnu za útrapy v ži- votě posmrtném, snad ani tolik ne jak bývalo ve starém Egyptě a v Indii. 17 )_Kniha Job měla a má dosud nesmírný význam vychovatelský (pedago- gický). Řešila vychovatelskou otázku velikého slohu: Utrpení má netoliko ráz právní (trestný), ale i vychovatelský. Je to prostředek, kterým Bůh vychovává lidstvo. — Básník užívá bezmála všech prostředků, které zná moderní vycho- vatelství a vyučovatelství (didaktika), a působí jimi na rozum, na srdce i na vůli, vychovává čtenáře, aby vytrvale trpěl, aby nikdy se svým zásadám nezpro- nevěřil, pěstuje tedy charakter, který zejména v> ohni strastí se osvědčuje. Umí budit pozornost (srv. úvody k řečem), poučením i názorem vštěpuje své zá- sady, básnickou, květnatou mluvou cvičí obraznost, obratnost v řeči, pěstuje vkus a krasocit, vzdělává smysl pro umění, budí lásku k přírodě a k lidem, vzdělává tresty i odměnami, pěstuje klid a rovnováhu duše, zbožnost a s ní souvislou povahu mravní. K tomu neužívá způsobu přednášejícího (metody akroama- ticke), ale rozhovoru (metody bezmála sokratovské). — V žádné souvěké knize jiného národa nenalezneme mravouky tak vznešené a rozvinuté, tak obšírně jako v knize Job. Trpitel umí zpytovat svědomí, které vede k sebepo- znání (hl. 31.). Kniha žádá cudnost od jinocha svobodného (31, 1.— 4.), zakazuje podvod, (v. 5. n.), krádež (7. n.), cizoložství (9.— 12.), utiskovati slabšího (14. n.), nedávati almužny (16.— 18.), pohrdati chudinou (19. n.), násilí (22. n.), lakotu (24. n.), pověru (26.-28.), nepřátelství (29. n ), nehostinnost (31. n.), lícoměrnost (33.), lichvu (21, 6.), bezcitnost s nešťastnými (22, 7 ), loupež (8), útisk vdov a sirotků (v. 9.), žádá nestrannost, úctu k stáří, skromnost mládí, šetrnost, těšiti trpící, atd. Všecky mluvící osoby závodí takořka, by vylíčily ohavnost a škodlivost hříchu. Ta mravnost vyplývá z bohabojnosti, která sice také přináší oběti, ale nespokojuje se toliko s obřadnictvím. Bohabojnost a z ní vyplývající mravnost opírá se o pevný pilíř — o vznešený pojem Boha nejvýš moudrého, mocného, svatého, spravedlivého, vševědoucího a také dobrotivého. 1S ) Srv. Rozbor a význam knihy Job v časopise katol. duchov. r. 1891 od Dra Jana Soukupa. Básnická osnova kni hy Job od Aloise Musila v Novém životě r. 1899. — Hll. 4. n. přeložil Dr. Rudolf Dvo řák (tamže r. 1900). — O trpělivosti Jobově psal Krbec (Časop. katol. duch. 1850). — O sedmidenním mlčení Sedláček v Blahověstu 1891. ÚVOD (1, 1.— 2, 13.). Jobova upřímná zbožnost v dobách štěstí, že sám Bůh před anděly a satanem ho pochválil (1, 1.— $.). Satan připisuje všecku Jobovu oddanost jeho pozem- skému štěstí, i dovoluje mu Bůh, aby ho všeho toho blaha zbavil a tak jeho věrnost ve službě Boží zkusil (1, 9.— 12.) Job nenechává se ve ctnosti zviklati ani náhlou ztrátou svých dětí, ani tím, že pozbyl veškerého svého majetku (1, 13.— 22.). Dostav opět souhlas Boží satan trpitele stíhá strašnou nemoci; ale Job ani největšími bolestmi, ani úštěpky své manželky nedal se pohnouti, by se spustil Boha (2, 1.— 10.). Aby ubohého troitele potěšili, přicházejí tři přátelé, Elifaz, Baldad, a Sofar; ohromeni jsouce jeho trýzní sedm dní vedle něho mlčky sedí (2, 11.— 13.). Hlava 1. — ^yl muž v zemi Hus, jménem Job. Muž ten byl Hl. 1. — V. Hus, hebr. 'Uc byl dle Qn 22, 21. nej starší syn Nachorův. Jeho „bratr" slul Búz. V Jer 25, 23. jmenována krajina Búz vedle Dedánu a Té my. Jméno této zachovalo si dosud město v severozápadní Arábii: Teima. Jihozápadně tohoto města jest jiné, El-Óla, které dle výzkumů Jaussenových a Savignacovýchje tam, kde býval D edán. Asarhaddon jmenuje na svých klínových nápisech krajinu Bázu a praví, že je to krajina soli a žízně. To se srovnává s povahou dnešního Džófu (severně Teimy). Krajina Báz byla vzdá- lena 20 dvouhodin od jiného území, které sluje v klínopisech Chazu (=Chazó = jméno jiného syna Nachorova Qn 22, 21. n.). Z Jer 25, 20.23. vysvítá, že země 'Úc jest v Arábii jako je tam Búz. 'Úg jmenované Gn 22, 21. n. s Chazó a Búz je^táž krajina, kterou jmenuje [er 25, 20.. Dlužno tedy hledati 'Úc neda- leko krajiny Búz, která je blízko Dedanu (El-Óla) a Teimy. Vojsko assyrské přichází do krajiny Báz (Búz), když bylo dobylo Adu mu, t. j. město Adummat, dnešní EJ-Džóf. Důsledně dlužno klásti Búz mezi El-Džóf a Tei mu nebo El-Ólu. Čtvrtv přítel Jobův, Eiihu pocházel dle Job 32, 2. z těchto končin. Otčinu tedy Jobovu '0 f ('Úc jmenovaná Gn 22, 21. a Jer 25, 20.) dlužno klásti severně země Búz tak, že byla vystavena vpádům Sabských (níže v. 15.) a Chaldů, přišlých od východu. „Sabští" nejsou tu ještě příslušníci velikého království jihoarabského, ale obyvatelé města Šebá, které bylo nedaleko Dedánu (El- Oly), jak patrno z Gn 10, 7; 25, 3. — „C hald o v é" tu jmenovaní jsou aramské tlupy, známé jménem Kaldu, které počítá bible k potomkům Nachorovým. Tak jsme zavedeni do severozápadní Arábie, do jižních končin Ma'anu. Tím jsme se octli na hranicích edomských, což nám dovoluje poznati 'U g ve stejno- jmenné zemi, kterou klade bible do Edomska. — Gn 36, 28. totiž 'Úg je uveden mezi potomky Seirovými, t. j. krajinu 'Úc třeba hledati v území rozprostíra- jícím se od jižního výběžku Mrtvého moře na jih k moři Rudému. Tak lze vy- světliti, že Pláč 4, 21. ztotožňuje zemi 'Úc s dcerou Edomskou. Hranice totiž mezi Arábií a Edomskem byla v minulosti tak neurčitá a pohyblivá, že krajina pohraničná mohla býti počítána jednou k Edomsku, jindy k Arábii. To činívali stáři se zemí 'Úg. Tak lze vysvětliti, že podání jednomyslně hledalo domov Jobův „na hranicích Edomska a Arábie". To potvrzuje též údaj v. 3. níže, že patřil Job k „Výchoďanům". Byly to kmeny (aramské a) arabské, kočující na poušti (syrské a) arabské, kteří dle Sdc 6, 3; 7, 12. spolčovali se s Madiany a Amalečany, aby znepokojovali jižní Palestinu. Dhorme. — Musil se domnívá, 46 Job 1, 2-4. upřímný a poctivý, bál se Boha a vystříhal se zlého. 2 Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. 3 Dobytka pak měl sedm tisíc ovec a tři tisíce velbloudů, dála pět set spřežení, hovězího dobytka a pět set oslic; také čeládky měl mnoho. Byl to muž velmi zámožný mezi všemi Výchoďany. 4 Synové jeho obyčejně strojívali hody po domech, každý ve svůj den; zvávali po poslech také své tři sestry, aby jedly a pily že jméno 'Úg je zachováno dosud ve zřícenině Chirbet el-'íc jižně Keraku. — (Od tohoto 'Úga, syna Nachorova, třeba rozlišovati jiného stejnojmenného syna Aramova, Qn 10, 23. (uvedeného s Chúl(em), Qether(em) a Maš(em). Chul (= Chulia assyrských nápisů) byla krajina v severní M sopotamii nedaleko hor Túr-'Abdin-ských. Pohoří toto = Mons Mas i ii s = biblické Maš = Kaši- ari klínopisů. Die toho byla krajina 'Oc, jmenovaná Gn 10, 23. y severní Mesppotamii. Josef us Flavius (Starož I, 6,4.) však praví, že Úsés (Úsos) založil Damašek a krajinu Trachonitis. Dle toho hledaío a nalezlo podání arabské a byzantské zemi 'Úg v těchto místech a ježto ztotožňovala 'Úg Gn 10, 23. s 'Úgem Gn 22, 21., hledána také Jobova vlast omylem v těchto končinách. Jiné podání ztoto- žňovalo Joba sjobabem králem edomským, jmenovaným Gn 36, 33. nn. ; hlav- ním městem edomským byla prý tehdy Denaba (Gn 36, 32.). Tato edomskáDenaba ztotožňována byla omylem s Denabou v Hauránu, která byla tam, kde je dnes arabská ves Ed-Dunejbe mezi Šejk-Mis kín-em a Ezra'ou. Z toho enadno Vy- světlili, že nalézali zeměpisci arabští' město Jobovo tam, kde je dnes Navá^ (severozápadně Š e c h-Miski n-u), a dům světcův v Dér Eijúb nedaleko odtud. Jiný proud téhož podání, zachovaného Eusebem viděl dům Jobův v Karneim, t j. Astorot-Karnaim (= dnešní Tell Aštara), jižně Navy (Dhorme). Dle tohoto nesprávného podání jest posuzovati v Šéch Sa'du, 6 km jižně Navy tak zvaný Cachrat Eijúb, t j. kámen Jobův v muslimské svatyni, kde prý trpící |ob seděl, jakož i Jobovy lázně (Hammám Eijúb), Jobův hrob (Maqám Eijúb) a Jobův klášter (Dér Eijúb). („Kámen [obův" jest čedičový jednolitý pamatmk (2 m vysoký), Ramsa II. s egyptskými nápisy a vypuklinami !) — Job, hebr. Ij jób znamenalo lidu (dle prostonárodního výkladu slova) „nepřátelstvím stíhaný". Zdá se, že lid israelský cizí jméno trpitelovo zpracoval, aby s ním mohl pojem „nepřátelství" spojovati. jak původně to cizokrajné jméno znělo, nelze vy- šetřiti. (Méně se zamlouvá pokus odvozovati Ijjób (arabsky jakožto vlastní jméno 'Aijúb) z arabského 'auuáb = zmoudřelý, polepšený, kajícník, což je pravý opak (!) významu „ten, sekterýmbylone přátelsky nakládáno.") — Z vlasti Jobovy patrno, že nebyl Job příslušníkem národa ísrael- ského. Látka tedy, kterou zpracoval israelský básník vážena byla z ciziny, nejspíše z Edomska, ježto Edomcům přiznávali také Israelité moudrost (jer 49, 7; Abd 8. n. ; 3. Král 4, 31.). Příběh o Jobovi koloval mezi Israelity, a zdomácněl mezi nimi mnohem dříve, nežli žil bohoduchý spisovatel, který jej zbásnil. — Místo „upřímný" hebr.: „dokonalý". — „bál se Boha" — dokonale ho cti 1, jsa | řesvědčen, že Bůh pozoruje, žije-li kdo ctnostně či neřestně a dle toho také odměňuje a trestá tu na zemi. O té bohabojnosti srv. Přis 1, 7; 9, 10; 15, 33; Sir 1, 11. n. 22; 25, 16; 40, 28. V. a.n. Štěstí rodinné (Lv 26, 9; Dt 28, 4. 11; Ž 111, 2; 127, 3.; Sir 44, 11.) a bohatství bylo mu dle spravedlnosti Boží odplatou za jeho dokonalou zbožnost. Zmínka o tom štěstí připravuje také čtenáře, by pochopil neštěstí, vypravo- vané níže ve v. 13. 18. nn. — Štěstí rodinné ceněno výše nežli ostatní bohatství. Chlapci (7.) váženi bývali více nežli dívky (3 ). Číslice 7 + 3 (= 10), 7000 + 3000 (= 10.000), 500 + 500 (=1000) jsou jen okrouhlé, náznačné. znamenající „velmi mnoho". — Z výčtu majetku Jobova vyplývá, že byl p olokočo vnikem (polo- beduinem), a to šejkem nebo snad emirem (knížetem), který se živil orbou („spřežení hovězího dobytka" „oslice"), chovem dobytka (ovce a kozy), obchodem (velbloudi). Srv. Abrahama, který byl podobným šejkem. — Oslice bývá dosud na Východě dražší (plemenice) a milejší než osel, proto tu jmenovány bez oslů. — O „Výchoďanech" viz výše k v. 1. a srv. 3. Král 4, 31 ; Jer 49, 28; Ez 25. 4. 10. V. 4 Synové Jobovi jsou již dospělí, samostatní; každý má svůj dům (nej- spíše z cihel na slunci sušenvch, nepálených). Bratři slaví každý svátek svého kalendáře sedm dní (Sdc 14,' 10. nn.), každý den u jiného bratra, že se za týden všichni vystřídají. Ježto nebyl svátek každý osmý den v roce, ale toliko několi- Job 1, 5—9. 47 s nimi. "Když pak se vystřídaly dokola dny hodů, posílal pro ně Job, aby je posvětil; a vstávaje na úsvitě podával celopaly za každého. Říkával (si) totiž: „Kdyby snad byli zhřešili synové moji; snad že nežehnali v srdcích svých Bohu." Tak činíval Job vždycky. 6 Jednoho dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodina, byl mezi nimi také satan. 7 Tomu řekl Hospodin. „Odkud jdeš?" On odpověděl: „Obcházel jsem zemi; prošel jsem ji křiž na kříž". 8 Tu řekl mu Hospodin : „Viděl jsi služebníka mého Joba, že mu rovného na zemi není, člověka upřímného a poctivého, bohabojného, jenž se varuje zlého?" 9 Satan mu odpověděl : krátě do roka, nehodovali každodenně v roce, ale toliko v týdnu svátečním. — Ty hody byly prosté, beduinské, jako bývají v těch krajinách dosud. Udržo- vána jimi láska, svornost bratrská, vzájemná hostinnost; byly důkazem, že je rodina Jobova zámožná a šťastná. V. 5 - „posvětil je", zprostil nečistoty obřadné, aby se mohli súčastniti oběti následujícího (osmého) dne. (Srv. Ex 19, 10. 14; Jos 7, 13. 1. Sam 16, 5.) — Pozoruhodno, že smiřuje Job své děti s Bohem celopalem, a ne zvláštní obětí smírnou, jakou předpisovala obřadní kniha (rituál) mojžíšská. Lze to vysvětlit, ježto [ob nebyl Israelita. Jiní z toho zjevu vyvozují, že žil v dobách před- mojžíšských, snad Abramových kolem r. 2000 — „nežehnali", Boha zapo- mněli. — Smírná obět zpravidla žádána byla, prohřešil-H se kdo skut eč n ě slo vem nebo činem vnějším, (ob je tak svědomitý, že přináší obět za možnou hříšnou myšlenku („snad . . . v srdcích svých"). Job — vzorný otec. Schá- zelo toliko [obovi, aby zkušena byla ctnost jeho a v té zkoušce by zvítězila (Uordonus f 1641). V. °. Lidským způsobem tu líčena prozřetelnost Boží, která posílá pro člověka na svět „vojska", anděly" dobré i zlé; a té prozřetelnosti vy- dávají andělé účty ze své činnosti, od ni dostávají rozkazy, proto se dostavují, „aby se postavili" před Hospodina jakožto nejvyššiho velitele, krále. Srv. 3. Král 22, 22. nn. Andělé dobři nosí s sebou své štěstí, andělé jAí své neštěstí, ať jsou kdekoliv. — „synové Boží" = andělé dobří. Srv. Ž 28, 1; 88, 7; Dan 3, 92. — „sátán" = nepřítel, odpůrce, protivník vůbec, pak zlý duch, ne- přítel člověkův. Srv. 1. Sam 29, 4; 3. Král 5, 18; 11, 14. 23. 25; Nm 24, 22. 34; Z 108, 6. — Satana vidí Vševědoucí, ať je kdekoli, nemusí se dostavovat! (a ne- může) do nebes. (Praví-li tu spisovatel, že se dostavil do nebe také satan, činí tak proto, že chce mluviti názorně, obrazně, lidsky.) Vidí jej i anděly dobré ustavičně, ne toliko „jednoho dne". — Není nutno mysliti, že se dostalo básníkovi prorockého vidu, ve kterém viděl, co tu líčeno (Hontheim). V. 7 - Satan volán k zodpovědnosti. — [ako tulák potlouká se po zemi, Zach 1, 10. n.; 1. Petr 5, 8; Ef 6 12. aby hledal, co kde na lidech špatného, co patří jemu, a případně s dovolením Božím, aby jím škodil; je všecek v moci Boží. V. 8 - „Hospodin", Jahve jmenován toliko tam, kde mluví spisovatel. Job a přátele jeho, ježto jsou cizinci, mívají zpravidla jiných jmen Božích. Vý- jimky 1, 21; 12, 9, jsou nejspíše poruchy opisovačň — „viděls" = pozorovals? — Ctnosti Jobovy potvrzuje sám Bůh i satan, tento s bolestnou závistí a žárli- vostí, onen s radostí. — Hospodin dává Jobovi čestný název „můj slu- žebník", jakého se dostalo toliko Mojžíšovi, Josuovi, Davidovi, prorokům. — Ostatně srv. v. 9. s v. 1. V. '■>■ Satan podezřívá Joba: namítá, že jest za svou zbožnost výtečně od- měňován, že tedy bohabojnost jeho není nezištná, opravdivá. — Vida ovoce na stromě, snaží se nasaditi červa do kořene. (Řehoř Vel.) 48 Job 1, 10-15. „Zdaliž darmo Job se bojí Boha ? 10 Neohradils ty jej i dům jeho, i vše, co mu patří, do kola kolem? Dílům rukou jeho požehnal jsi, a jeho majetek po zemi se vzmáhá. 11 Ale vztáhni maličko svou ruku, a všeho, co mu náleží se dotkni, nebude-li v tvář ti zlořečili !" 12 Řekl tedy Hospodin satanovi: „Hle, všecky věci, které má, v moci tvé jsou; toliko na něj nevztahuj své ruky!" I vyšel satan od Hospodina. 13 Jednoho pak dne, když synové a dcery jeho jedli a pili víno v domě bratra svého prvorozeného, 14 přišel posel k Jobovi, a pravil : „Hovězí dobytek (právě) oral, oslice podle něho se pásly, 15 i vpadli Sabští a zabrali všecko, také čeládku pobili mečem; jediný já utekl jsem, abych tobě oznámil to." V. 10 - „ohradil" svou ochranou. Satan ukazuje, že se pokusil častěji Joba zničili (Olympiodoros) t. j. na majetku mu škoditi. Slova rarachova čiší pekel- nými pošklebky. V. n - O vztažené ruce Boží srv. Ex 3, 20; 9, 15. — „nebude-li = jisto- jistě bude — „z 1 oře čit i" = spustí se tě, odpadne od tebe, přestane ti sloužit, případně i rouhati se bude. — Místo „do tváře" překládá Schlogl po Ehrlichovi slovem „hned". V. 12 - „na něj" = na jeho tělo. — „vyšel" hned, bezmála vyletěl jsa takořka zbaven pout, kterými byla vázána jeho dychtivost škoditi (Řehoř Vel). |iž tímto v. je bezmála rozluštěna hádanka života lidského, kterou celá kniha Job se zaměstnává, že totiž může býti spravedlívec stižen pohromami, které nejsou tresty spravedlnosti Boží, ale které Prozřetelnost z jiných důvodů sesílá, zde aby poctivost Jobova byla zkušena, aby ve zkoušce její ryzost a vniterná hodnota se ukázala. Ovšem Jobovi a třem jeho přátelům nebyla tato zásada jasná, proto se přeli o ni. V. 13 . „víno" zdá se býti glosa. Srv. v. 4. Na beduinských hodech nebývá vino, ale voda. — Prvorozený častoval asi své sourozence v den samého svátku (ostatní v dalších šesti dnech). Tedy ve svátek, v den radosti rána za ranou na Joba dopadá, kdy člověk bolest nejtrpčeji pociťuje. Rarach stup- ňuje neštěstí, ježto kdyby byl udeřil nejprve nejsilněji, byl by Job otupen, že by slabších nárazů tolik necítil (sv. Tomáš Aquinský). Satan chce vzbudit v Jobovi prudký nával netrpělivosti, aby od Boha jeho vůle se odvrátila, aby vniterně od Boha odpadl. V. lí n. p rvnl - rána _ o sabanech viz 3. Král 10, l.nn. Sídlilijehdy jeste v severozápadní Arábii. (Savignac a Jaussen se domnívá, že bylo „Se ba" (Saba,Sabsko) ne toliko v jižní, ale i v severní Arábii, snad osada jihoarabských Sabanů. Glaser se domnívá, že jméno zachováno dosud v údolí Eš-Šabá neda- leko Mediny. Srv. též Gn 10, 28; 25, 3; 1. Par 1, 22. (Nebylo by nemožno, že obchodní karavana jihoarabská (Gn 10, 7.) na cestě přepadla dobytek Jobův.) — „Jediný já utekl jsem . . . to" je zdrcující refrén, který končí zprávy dalších poslu ve vv. 16. 17. 19. — Jeden musí býti zachráněn, aby měl kdo podat o ne- štěstí zprávu; toliko jeden smí býti zachráněn, aby byla patrna, jak veliká rána (Hontheim). Job 1, 16—21. 49 "Když on ještě mluvil, přišel druhý a řekl: „Oheň Boží spadl s nebe, udeřil, ovce i čeládku pohltil; jediný já utekl jsem, abych tobě oznámil to." 17 Když i ten ještě mluvil, přišel jiný a řekl: „Chaldové zšikovalí tři tlupy, přepadše velbloudy zajali je, ano i čeládku pobili mečem ; jediný já utekl jsem, abych tobě oznámil to." 18 Ještě (také) ten mluvil, a hle, jiný přišel a řekl : „Synové tvoji a dcery když jedli, když pili víno v domě bratra svého prvorozeného, 19 náhle vichor od pouště zadul, opřel se do čtyř úhlů domu, a ten do smrti zasul tvé děti; jediný já utekl jsem, abych tobě oznámil to." 20 Tu se Job vzchopil, roztrhl roucho své, ostříhal hlavu svou, padl na zemi, klaněl se 21 a řekl: „Nahý vyšel jsem z lůna své matky, a zas nahý se tam vrátím. Hospodin dal a Hospodin vzal, jak se mu líbilo, tak se stalo, buď jménu Hospodinovu žehnáno!" V. 16 - Ne toliko lidé (Sabští), sám Bůh („Boží oheň") stíhá Joba, Bůh, kterému Job oddaně sloužil. — „oheň Boží" = blesk. Srv. naše lidové „posel Boží". Srv. Qn iy, 24; Nm 11, 1; 3. Král 18, 38; 4. Král 1, 12. V. 17 - O těchto „Chaldech" viz výše k v. 1. a srv. <in 22, 22. Na tři šiky rozděliti vojsko bývala tehdy častá taktika. Viz Sdc 7, 16; 9, 43; 1. Král 11, 11; 2. Král 18, 2. V. 18- n. „víno" glosa jako výše ve v. 13. — „od pouště" arabské, z nejvzdálenějšich jejích končin (hebr.). Srv. Is 21, 1; Jer 4, 11; 13, 24. V. 2o - „roucho" svrchní, (me'íl) jaké nosívali lidé zámožní. — Job po- važuje za svou povinnost dáti znamení bolesti a smutku, jaká ukládal tehdejší mrav. Srv. Gn 37, 30. 34; |er 7, 29. a jj. Tu bolest nad náhlou ztrátou všech dětí Job dokonale ovládá. Hned padá na zemi, klaní se Vládci větrů a odevzdává se do vůle Nej vyššího. Svou oddanost Bohu osvědčuje, a v ní se utvrzuje, zdokonaluje. Tím je plán satanův z^a-en. V. 21 . Ježto tělo praotce lidstva (Adama) ze zcňiě bylo učiněno, byla země jaksi rodičkou, matkou jeho a důsledně každého člověka. Člověk rodí se bez majetku („nahý") a smrtí zase pozbývá, čeho se v životě dopracoval. Srv Z 138, 15. Co zlého mne stihlo, vzal-li mi Bůh majetek, který mi byl dal, kdyžtě člověku, který nic na svět nepřináší, nutně dříve či později vše bude vzato? (Olympiodoros). Dnešní beduíni kmene Schůr trhají na znamení smutku nad zemřelým roucho od krku po prsa, posypávají hlavu prachem a popelem, rvou si vlasy, ženy dávají si je dokonce ostříhati, plakají a křičí. Muži většinou ne- plakají, ale opakují slova: „Přikrejte ho! Jeho Pán jej přivedl, jeho Pán jej vzal." — „jméno" je dle Schlogla „velebnost", „nekonečná bytost." Ta slova Jobova byla takořka šípy, kterými ďábla proklál (Zlat.). 50 Job 1, 22; 2, 1-9. 22 Ve všem tom nezhřešil Job rty svými ; nic pošetilého proti Bohu nemluvil. Hlava 2. — 'Když (opět) jednoho dne přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodina, přišel také (zase) satan mezi ně a po- stavil se před něj. 2 I řekl Hospodin satanovi: „Odkud jdeš?" On od- pověděl: „Obcházel jsem zemi; prošel jsem ji kříž na křiž." 3 Tu řekl Hospodin satanovi: „Viděl jsi služebníka mého Joba, že mu rovného na zemi není, člověka upřímného a poctivého, bohabojného, jenž se varuje zlého, kterak dosud nevinu zachovává? Ty jsi tedy nadarmo mne pohnul proti němu, bych dovolil jej trápit." 4 Satan mu odpověděl: „Kůži za kůži! Všecky statky dává člověk za sebe sama. 5 Ale vztáhna svoji ruku, dotkni se jeho kostí a masa, i uzříš, že bude ve tvář ti zlořečit!" 6 Řekl tedy Hospodin satanovi: „Nuže, budiž ve tvé moci; avšak života jeho šetři!" 7 Vyšed tedy satan od Hospodina ranil Joba velmi zlými nežity od paty nohy až do temene hlavy jeho. 8 On pak střepinou hnis ostru- hoval sedě na smetišti. 9 Tu mu řekla manželka jeho : V. 2a - Nával bolesti obrátil ve chválu Stvořitele, pyšného nepřítele porazil pokorou, ukrutníka trpělivostí potřel (Řehoř Vel.). Jako umělec na podstavec sochy poznamenává „N. N. tu sochu postavil," tak spisovatel vylíčiv nám obraz duše spravedlivé, jakoby na podstavec píše : „Ve všem tom n ez h ř e š i 1". (Zlat). Hl. 2. — V. i-— 'a. = i, 6.-8. „na darmo" — ježto satan nedošel svého záměru dokázati, že Job toliko proto se drží Boha, že je za to dobře placen. V. *• Satan rozpřádá své podezření dále, Job sice dosud je věren Bohu, ale toliko prý ze strachu, že kdyby nebyl, vzal by mu Bůh zdraví. Pozbude-)i zdraví, pozbude příčiny, proč a zač je Bohu oddán, a odpadne od Boha. — „Kůži za kůži" přísloví asi jako naše: „Něco za něco (nic za nic)." Bůh dává Jobovi zdraví a za to Job Boha ctí, ježto zdraví je poklad, který za to stojí, aby ho člověk nabyl a zachoval si zbožností. (Již Codurcus v polovici XVII. století vyslovil domněnku, že přísloví vzato ze života obchodního, kde hodnota věci koupené rovná se hodnotě věci, za kterou ji kupují. Jiní ovšem jinak). V. 5.— 7a. srv. s 1, 11. n. O „nežitu" srv. Ex 9, 9.nn.; Lv 13, 18.nn.; Dt 28, 27. 35; 4. Král 20, 7. Staří viděli v Johové nemoci právem malomo- cenství, nejspíše druh zvaný „elefantiasi s". Srv. příznaky uvedené níže ve v. 8. 12. dále 3, 24; 7, 5. 14. 15; 16, 8. 14. 17; 19, 17. 20; 30, 15. 27. 30. Ovšem že nelze básníka zavazovati, by líčil příznaky nemoci přesně jako lékař (XX. věku)! V. 8 - Hebr. praví toliko, že se střepinou škrabal. Malomocenství (elefan- tiasis) totiž na počátku velmi svědí a svrbí. Dodnes mají na to na Východě zvláštní škrabačku ze slonové kosti nebo z jiné látky. Hnis objeví se teprve později. — „smetiště" je dnešní arabské „mezbele", t. j. kupa smetí, popela, střepů, odpadků za vsí; postupem času ztvrdne a vzroste v kopec. Tam nalezl Job snadno střepinu. — Okolí Madaby na příkl. neposkytuje mnoho paliva; proto hnětou ženy z kravinců, hlíny, slámy a vody veliké koláče, nechají je vyschnouti Job 2, 10—13. 51 „Ještě ty trváš ve své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři!" 10 On však jí pravil: „Jako jedna z šílených žen mluvíš ! Dobré-ii věci jsme brali z ruky Boží, proč bychom nechtěli přijímati zlých?" Ve všem tom nezhřešil Job rty svými. 11 Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem neštěstí, které přišlo na něj, přišel každý z místa svého, Elifaz Temaňan, Baldad Suhan, a Sofar Naamafan. Byliť se snesli, že spolu přijdou, aby jej navštívili a potěšili. 12 Když byli pozdvihli zdaleka oči své a nepoznali ho, zkřikše plakali, roztrhli roucho své a sypali si prach na hlavu k nebi (jej házejíce). 13 A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí ; žádný nepromluvil k němu slova, neboť viděli, že bolest je náramná. a vytápějí jimi své chlebovky. Co neshoří, vysypávají za nízké chýše, že pak jsou silným náspem takořka uzavřeny. Ježto jsou tyto náspy vždycky suché, vyvýšené, osvěžujícímu západnímu větru vystavené, jsou i pro svou pěknou vyhlídku oblí- benými místy, kde se scházívají starší muži madabští. Také nemocného, dlouhá-li je nemoc jeho, vynášejí příbuzní v suché době roční na tyto hromady smetí před osadami, zřídí nad ním stínící střechu, která spočívá na čtyřech do země zaražených tyčích a tu leží často celé dny i noci. Odtud hledí na okolní pole, na ves, odtud za- létá oko jeho do širé otevřené stepi a pouště . . . (Musil o dnešní Arábii skalnaté). V. 9 - Bude-li Job zlořečiti Bohu, Bůh potrestá ho smrtí a tak bude vykoupen ze svých muk; zbožnost mu nic neprospívá. Žena je tu satanovým šípem (Zlat.), pomocnicí jeho (Aug.). Satan věda, jakým způsobem Adam bývá oklamán, po- užívá Evy (Řehoř Vel.). V. 10 . Největší „šílenství", bláhovost je bezbožnost (tak jako největší moudrost jest bohabojnost). Job odbývá ženu příkře. V. ii. Tři přátelé jobovi byli nejspíše šejkové neb emírové sousedních kmenů. Súch dle Qn 25, 2. n. je strýc Šebův a Dedanův, proto Dhorme hledá sídlo stejnojmenného kmene v severozápadní Arábii. Viz výše k 1, 1. 15. Ježto dle LXX Such je strýc také Té manů v, hledá Dhorme v týchže končinách Témán, domov Elifazův; ježto Chušám (Gn 36, 34.) byl Temaňan a Chušám = dnešní El-Hisma, ztotožňuje Dhorme Témán s El-Hi srnou, t. j. krajina od Tebúku na sever až za cestu vedoucí z Ma'anu do Aqaby; Teman byl nejsevernější cíp dnešní Hesmy; dle Eusebia bylo hlavní město té krajiny 15 mil od Petry, mohlo tedy býti tam, kde je dnes Šebak, (Montreal křižáků) — (Musil se do- mnívá, že Elifaz pocházel z at-Tuáne (jihozápadně od 'ícu), o němž píše Plinius Secundus: „K Nabafanům čítati starší Temaňany, dnes jmenují se T au en i"; zřícenina at-Tuáne má tedy jméno své od kmene T au en i, jehož příslušníkem byl Elifaz. Bildad pocházel prý ze kmene Šuéhát, který sídlil severně 'Icu. Sofar byl prý náčelníkem kmene Na'émát, který tábořívá „na cestě spojující jižní Arábii s Fénicií. Tím nechce však Musil říci, že bibličtí Su- hané a Na'amaťané jsou praotcové krevní dnešních kmenů Šuéhát a Na'émát. ale zajímavo jest, že se uchovala starobylá jména dosud v těchto krajinách.) — Místo „Naamafan" čti se LXX „Meuňan" t. j. z Ma'onu a viz k 1. Par 1, 20. nn. — O moudrosti Temaňanů srv. Jer 49, 7; Abd 8; Bar 3, 22. n. — Jak se roz- šíří zpráva, že někdo se rozstonal, přicházejí hned příbuzní a známí na návštěvy a obklopí jej do kruhu; mlčky, bez jediného slova, poslouchají jeho vzdechy a nářky. Jen osloví-li je, odpovídají mu a naříkají nad jeho stavem ne všichni, ale toliko nejstárší; ostatní neodváží se promluviti ani slova. (Musil o obyvatelích dnešní Arábie skalnaté). — LXX nazývá prvního a třetího přítele Jobova „králi", druhého „tyranem". Byli to šejkové jak sám Job. V. u - Mohli Joba z daleka viděti, ježto seděl na osamělém vyvýšeném kopci. — Beduini mívají velmi bystrý zrak do dálky. — Malomocenství zohaví člověka k nepoznání. — Mlčky dřepěti byl ovšem prazvláštní projev soustrasti, bylo však Jobovi lépe, dokud mlčeli, ježto řeči jejich Joba jen dráždily a pokoušely. 52 Job 3, 1—6. DÍL PRVÝ (3, 1.— 31, 40.) Z neštěstí, které člověka stihlo, nelze souditi, že je to hříšník spravedlivě trestaný. ÚVOD. Job předkládá otázku, kterou bude s přáteli přetřásati (3, 1.— 26.). |ob zlořečí noci, kdy se počal a dni, kdy se narodil (3, 1.— 10.). Přeje si smrt, která zbavuje útrap (11.— 19.). Proč dává Bůh nešťastníkům život? (20.— 23). Také Job k nim patří, ježto trpí ustavičně (24.-26.). Hlava 3. — 1 Potom otevřel Job ústa svá a zlořečil dni svému. 3 Řekl: 8 O kéž byl zhynul den, kdy jsem se zrodil, jakož i noc, kdy se řeklo: „Počat je chlapec!" * Den ten kéž by obrácen byl v temno, kéž se po něm netázal Bůh nahoře, kéž nikdy neosvítilo ho světlo ! 5 O by zastřela jej tma a stin smrti, kéž byla mrákota na něm se usadila, a jej zahaliio ponuré šero! 6 Noc tu vichor černý kéž uchvátil, nebyla počítána mezi dny roku, a v počet měsíců kéž by nebyla přišla ! Hl. 3. — V. J . „Po tom" = po sedmi dnech (2, 13.). Čím delší bolest, tím těžší zkouška, tím slabší je člověk, tím snáze pozbývá vytrvalosti. — „dni s v é m u" = svého narození. Srv. Kaz 4, 3. (Schlogl volněji „osudu svému") — „otevřel ú s t a" = zřetelně mluvil, ano i křičel. Pouhé „řekl" může v hebr. znamenati toliko „myslil si". — Slova Jobova vyslovují myšlenky a pocity jeho; tím, že je vyslovil, ulehčilo se mu (Efrem). Básník jeho slova umělecky rozprádá a nadsázkou dodává jim úchvatné síly. V jaké míře Job s myšlenkami, které se ho zmocňovaly (a které jsou tu až vášnivě vysloveny), dobrovolně souhlasil a tedy přece snad (lehce) hřešil, nesnadno vyšetřiti. Viz Úvod str. 40, pozn. 5. — Když jel r. 1896 Musil z 'Arey Slímán ibn Dáúd do Madaby, zanitilo se jeho prů- vodčímu Mhammádovi oko. Zprva byl klidný, pak ale počal naříkati jako dítě: Otče můj, otče můj, proč jsi mne zplodil?! Proč musím já ubožák se trápit? V. 3 - Job si přeje, aby se byl nenarodil, aby nebyl býval počat. — Dle hebr. „řekla" sama (zosobněná) noc, že počat chlapec. Jako hudební umělec jednu myšlenku opět a opět pronáší, opakuje s malými změnami (variace), tak i tu básník tutéž myšlenku odívá opět a opět v nové roucho slov a obrazů. Jaké to umění! V. 4 - Den, kdy se Job narodil, neměl nikdy zasvitnouti, měl býti pohlctn temnem noci, která jej předcházela. — Jako andělé dobří i zlí („vojska") povinni jsou vydávati účty ze svých činů Prozřetelnosti, která je přijímá a další rozkazy jim dává (výše 1, 6. nn.), tak i jiní tvorové, světlo i tma, den i noc musí činiti. Kdyby Bůh nestanovil, nežádal, aby nastal den, kdy spatřil Job světlo světa, nebyl by ten den vůbec býval. — „světlo", kterým počíná se den (Gn 1, 3.) nemělo se nad ním nikdy zatřpytit (hebr.). V. 6 - Den; kdy se narodil Job, byl den nešťastný, den černý; tím se jaksi spříznil s temnou nocí, jej předcházející. Ta noc měla dle práva pokrevenství se domáhati (hebr), že nastávající den patří jí, měla si jej tak osvojiti, při- vlastnit!. Kdyby se bylo tak stalo, ten den nebyl by nikdy zasvitl. — Místo „jej zahalilo" hebr. „zastrašilo, zaplašilo", co obyčejně dny zatemňuje, v noc obrací (a tak znepříjemňuje Vulg.): chmury, mračna, bouře (sotva však za- tmění slunce). V. 6.-10, proklíná noc, kdy Job počat (srv. v. 3b.). Job 3, 7-15. 53 7 Ona noc kéž neplodná by byla, kéž zvuku radosti nezasloužila si! 8 Ať jí klnou, dny kdo zaklínají, ti, kdož umějí vzbudit levjatana ! 9 Zatemněte se šerem hvězdy její* čekej světlo, ale nespatři ho, nespatři východu svítající zory ! 10 Nezavřela! bran života, který mne nosil, a tak zla neušetřila mých očí. 11 Proč jsem neumřel (já) v mateřském luně, neb vyšed ze života nezhynul hned? 12 Proč jsem vzat byl (kdysi) na kolena, (a) proč odkájely mne kdy prsy? 18 Neboť nyní leže měl bych pokoj, ve svém spánku bych si odpočíval 14 s králi i s (bývalými) rádci světa, kteří stavěli padající paláce, 16 [nebo] s velmoži, kteří vládli zlatem, a své domy plnili stříbrem. V. 7 - Kdyby byla bývala ta noc „n e p 1 o d n á", Job nebyl by býval počat a z ňader manželky Jobova otce nebyl by se vydral vzdech „radosti", že je matkou. V. 8 - Básník naráží na tehdejší lidové názory, které lze ostatně nalézti dosud u obyvatelů Arábie skalnaté, že jsou některé dny (noci) štastné, jiné ne- šťastné, a že zaklínači dovedou ze šťastných učiniti svými slovy dny (noci) ne- šťastné. Kdyby se bylo tak stalo, byla by noc neplodná bývala. — Básník tu vy- půjčuje si obraty z lidové mluvy; tím není řečeno, že je schvaluje. Také moderní básník tu, a tam vyslovuje své myšlenky v rouchu mnohobožských názorů a rčení Řeků a Římanů, aniž tím zapírá své přísné jednobožství. — „leviatan" = krokodil. Srv. níže 40, 20. nn. ; Z 104, 26. Ti zaklínači uměli působiti na hady i krokodily, že ztuhli, ale také že procitli. — Lépe se Schlóglem připustit, že je tu „levjatan" vypůjčen z názorů starých, kteří v něm viděli jakési souhvězdí, jako na př. lva, štíra a pod; o tomto „levjatan u" se domnívali, že může pohltit světlo denní, a snad i hvězd; toho levjatana prý mohli zaklínači příměti, aby tak učinil. (Schlogl překládá po Ehrlichovi: Kéž jej uchvátí zdoiwatelé moře, kteří se chystají dráždit levjatana. Ti zdouvatelé moře jsou prý každým způsobem mocnosti temna, zlí andělé.) V. 9»- Dle hebr. mají zůstati ve tmě hvězdy, které se ukazují za večerního soumraku a pak noc ozařují. — Ta noc měla zůstati v odvěké tmě (Gn 1, 2.). — „svítající" dosl. hebr. „mrkající, mžourající". V. 10 - udává důvod, proč [ob tu noc proklíná a spolu 10b. je již přechod k následujícímu trpitelovu přání (v. 11.— 19.). Corderius upozorňuje na umělecké stoupání v těch vv.: Job počat, narozen, bábou položen ná kolena, kojen. V. 12 - „na kolena" otcova (Gn 50, 22). V. „spánek" a odpočinek smrti. V. 14.-19. je jakási odbočka, líčící společenskou rovnost lidí po smrti. V. 14. n. O králích a rádcích srv. Esd 7, 28; 8, 25. Ti velmožové nechavše tu své rozpadávající se paláce, (Le Hir, Zchokke) zlato i stříbro, odešli na onen svět „nazí" (výše 1, 21.) právě tak jako by byl „nahý" odešel Job, kdyby byl přišel .na svět jako mrtvorozeně. — Jiní myslí na „pyramidy" které si stavěli staří králové, a na zlaté a stříbrné nářadí, které jim bylo dáváno do jejich „domů", t. j. hrobů. V hebrejském charámóth vidí egyptské „chrám" nebo se členem „píchram"; z tohoto vzniklo prý řecké pyramis, z onoho arabské hirám. 54 Job 3, 16—26. 16 Nebo kéž nežil bych jak potrat zahrabaný, jako děti nespatřivší světla! 17 Bezbožní tam přestávají zuřit, odpočívají tam vysílení. 18 Bývalí spoutanci stejně zbavení robot neposlouchají robotářova křiku. 19 Malý i velký jsou tam (sobě rovni), také otrok je sproštěn pána svého. 20 Proč se dostává nešťastnému světla, a proč života do duše roztrpčeným, 21 kteří po smrti, jež nejde, dychtí, jako kdo chce pokladu dokopat se; 22 radovali by se do jásotu, kdyby přáno jim bylo hrob si najít. (Proč se dostává světla nešťastnému) 23 muži, kterému skryto, kudy jiti, kterého zahradil Bůh temnotami? 24 Prve nežli (chléb svůj) jídám, vzdychám, jako vodní záplava je řev můj. 26 Neb čeho jsem se děsíval, postihlo mne, čeho jsem se (kdy) hrozil, se přihodilo. 26 Nezapřel jsem se? Nemlčel? Nebyl pokojný? A přec na mne přišlo roztrpčení. V. ia - je zase obměna (variace) v. 11. n. zabarvená myšlenkou vv. 13.— 15. — „děti" mrtvorozené. Po smrti všichni stejně odpočívají, ať kdysi dlouho tří- mali žezlo (a nyní odpočívají ve hrobkách nádherných) aneb zahrabáni byli do písku (jak dosud na poušti zvykem) ježto byli nedošlé mrtvorozené plody. V. 17 - „tam" v hrobě, na onom světě. — „Vysílení", uštvaní, jejichžto síly kdysi vyssávali, stejně po smrti odpočivají jako násilníci, kteří na ně zuřili, jestliže nebyli jim hned ve všem povolní. V. 1S - „spoutanci" = váleční zajatci, otroci, kteří bývali honěni do robot. — Job nemluví tu o jiném než o pokoji od útrap tohoto života (sv. Tomáš Aq.). Ten pokoj všem oněm závidí (Olympiodor). V. 20.— 23. nadhazuje všeobecnou, zásadní otázku, proč Bůh dává člověku život, který mívá tolik bolestí, že si přeje raději nebýt. — Básník jeví velký j emnoci t, když nejmenuje Boha, který člověku život dá, spolu však také neštěstím navštěvuje. V. 21 - Dle hebr. shánějí se po smrti více nežli po pokladech. V. 23 - „kudy jiti", aby vyvázl z trampot svých. — Zde již Bohu připisuje Job, že člověk trpící je takořka oplocen svými bědami, že nemůže se jich zhostit. Srv. Pláč 3, 7. 9; Os 2, 6; níže 12, 14; 19, 8. Ty bídy možno s Vulg. nazvati „temnotami". Srv. jak jinak „oplotil" kdysi Hospodin Joba dle 1, 10. V. ° A —26. Job vrací se od povšechné úvahy k sobě. Dal si otázku (v. 20.— 23.) právem, ježto sám patří také k oněm nešťastníkům. Hebr. dobře počíná v. 24. slovem : „Neboť". — Hebr. možno rozuměti tak, že bolestné vzdechy jsou Jobovi takořka vezdejším chlebem, denním pokrmem. — Dle toho je mu sténání také denním ná- pojem (Hontheim, Schlogl). — „řev" je vzat ode lva. Srv. naše „bolestí řváti". V. 2íi . Dle Vulg dovolává se Job sebezapírání a trpělivosti, s jakou přijímal první rány; proč tedy přicházejí další, všecky možné svízele? Dle hebr. však praví Job : Nemám klidu, oddechu, odpočinku; nebot přichází (opět a zase) nepokoj. Job míní muky tělesné i duševní, které mu působí rostoucí malomocenství. — Hontheim po Žennerovi se domnívá, že řeči knihy Job jsou sborové (chórové) básně, t. j. složeny jsou prý z podvojných slok (slokových dvojic); každá dvojice slok oddělena jest od další dvojice jedinou samostatnou slokou střední (středo- sloka). První sloku každé dvojice nazývá předslokou, druhou pak proti- Job 4, 1-6. 55 První slovní půtka Jobova se třemi přáteli (4, 1.— 14. 22.). Prvá řeč Elifazova (4, 1.-5, 27.) Elifaz po krátké omluvě viní Joba z netrpělivosti a tvrdí, že jeho bývalá zbožnost nebyla ryzí, ale toliko na oko (4, 1.— 6.). Af uzná Job tu chybu, neboť toliko bezbožní neštěstím jsou stíháni, jak je zřejmo ze zkušenosti a obdoby (4, 7 — 11.), i ze zjevení tajemného, jehož se dostalo Elifazovi (4, 12.— 21.). Ježto pošetilec, který nechce se vrátit k Bohu, musí zahynouti, (5, 1.— 7.), napomíná Elifaz Joba, aby pokorně trest přijal a odprosil Boha (5, 8.— 16.). Bude mu pak blaze, ježto Bůh, když byl potrestal, vrací bývalé štěstí (5, 17.— 27.). Hlava 4. — : Tu Elifaz Temaňan uj'av. se slova pravil: 2 Počne-li mluvit kdo s tebou, snad těžko to poneseš, ale kdo může se zdržet, aby mlčel? 3 Učiťs, hle mnohé, a ruce skleslé jsi tužil, 4 klopýtající zachytly pevně tvé řeči, kolena třesoucí se posiloval's. 5 Teď však stihla tebe rána, i chabneš, dotekla se tebe, a — zaražen jsi. 6 Kde je bohabojnost a statečnost tvá, trpělivost a dokonalost cest tvých? slokou. Předsloka a protisloka jsou obsahově i počtem veršů tvary sou- běžné, souvztažné. Ve hl. 3. má první dvojice 8 veršů: v. 3.— 9. + v. 1. (refrén), druhá dvojice má prý jich 16: v. 13.— 19. + v. 1. (refrén) + v. 20.— 26. + v. 1. (refrén). První čtyři verše první dvojice (v. 3.— 5.) je první předsloka druhé čtyři, verše (v. 7.-9. + v. 1 ) je první protisloka. — Mezisloka (v. 10. — 12.) má toliko tři verše. — Druhá dvojice slok skládá se z předsloky osmiveršové (v. 13.— 19. + v. 1.) a z protisloky osmiveršové (v. 20.— 26. + v. 1.). Osmiveršové ty sloky možno rozděliti na čtyřveršové půlsloky. — Ježto je tato domnělá stavba knihy Job, jak si ji Hontheim představuje, velmi vyumělkovaná, nad míru složitá, někde i vynucená, nebudeme níže již jí dbáti. — Schlógl vidí ve vv. 3. — 10. dvě desetiřádkové sloky. Další sloka má prý 4 řádky (v. 11. — 12.). Z v. 13—26. činí dvě čtrnáctiřádkové sloky (1. v. 13.— 19; II. 20.-26.). Aby došel lepší souvislosti přestavuje řádky prvních dvou slok takto: vv. 3. 4. 5. 8. + 6. 9. 10. 7. V prvé sloce proklínán den (vv. 4. 5. 8.) ve druhé noc (v. 6. 9. 10.). Aby dostal stejnou myšlenku prvního verše, (v. 3.) prvé sloky s posledním (v. 7.) sloky druhé, (jakýsi rámec, zvaný latinsky inclusio), činí z noci v. 7. den a překládá: Ano, ona noc kéž neplodná bula, ano, ten den, kéž nepronikl ples ho. Ježto dlužno bezmála o této soustavě slokové říci totéž, co praveno výše o Hon- theimově, nebudeme dále valně si jí všímati. Hl. 4. — V. 2 - Elifaz jaksi se omlouvá. Ví, že Job nelibě přijme, co se odváží (hebr.) mu říci. Slova Jobova však (hl. 3.) Elifaza (a přátele jeho) vy- zývají, aby déle nemlčeli. — Výraz duše zoufalé, roztrpčené, Boží prozřetelnost žalující (hl. 3.) vynucuje si odpověď i proti vůli (Pineda). V. 3 nn - Job, který jiné poučoval, těšil a povzbuzoval, dokud zdráv a šťasten byl, nyní, kdy sám je v bídě, zapírá svou malomyslností zásady, které kdysi ústy hlásal. Lékaři, léč sebe sama! Srv. níže 29, 15.21. — Místo „učils" Ehrlich- Schlogl: „pos ilovals". V. »■ „ce sta" = způsob života, mravy. Z Jobovy malomyslnosti vyvozuje Elifaz, že jeho bývalá zbožnost nebyla pevná, ryzí. Kdyby byla zbožnost Jobova pravá bývala, nebyl by nyní v této bídě. Dle hebr. však dovolává se Elifaz býva- lého přesvědčení Jobova, že spravedlivec právem očekává odměnu (pozemskou) za svou spravedlnost: Nebyla tvá zbožnost nadějí tvou, a tvou důvěrou dokonalost cest tvých ? Dle hebr. dlužno v. 6. myšlenkově připojiti k v. 7. a počíti veršem tím (6.) nový odstavec (do v. 11.). 56 Job 4, 7—18. 7 Vzpomeň, prosím tě, který kdy nevinný zhynul, aneb kdy byli poctivci zahlazeni? 8 Spíše však viděl jsem, zlo kteří vzdělávali, a kteří bolesti sili, že také je žali. 9 (Viděl jsem), že Bůh dechl a zahynuli; dechem hněvu jeho za své vzali. 10 Ryk lvů/ a lvice řvaní (oněmělo), a zuby lvíčat jeho jsou vylámány. 11 Dravec zahynul, ježto lupu neměl, a lví mláďata jsou rozptýlena. 12 Také řečeno mi tajně slovo, kradmo jaksi zachytlo ucho mé proud toho šepotu. 13 Když jsem vidění měl hrozné v noci, kdy v tvrdý spánek bývají zabráni lidé, 11 bázeň držela mne, až jsem se třásl, každá kost má byla předěšena. 15 A když vánek přeléial mi obličej, ježily se vlasy na mém těle. 16 Stál tu kdos, jehož podoby neviděl jsem, (toliko) postava byla před mým zrakem, a hlas jak tichého větííku jsem slyšel: 17 „Zda může člověk před Bohem spravedliv být, neb někdo z lidi před svým tvůrcem čist? 18 Hle, (ani) sluhové jeho nejsou stálí, také na svých andělech nepravost najde ! V. 7 . Slova Elifazova (i přátel ostatních) Joba netěší, ale roztrpčují a po- koušejí více k netrpělivosti, ke hříchu. V tom smyslu spolupůsobísesataněm. V. 8 - Kdo seje vítr, klidi bouři. — Jak si kdo ustele, tak si lehne. Jako Joba zkušenost učí (v. 7.), že nevinní nemohou strádati, tak ví také Elifaz ze zkušenosti, že bezbožný nemůže býti šťasten. — „kteří vzdělávali", (t. j. zorávali) nepravost, t. j. pole nepravosti. Bolest, útrapa zasetá na poli be- zbožnosti nemůže přinésti ženci leč zase bolest. V. 9 - Hříšníci náhle vichorem, bouří byli zabiti; tak učiněno zadost spra- vedlnosti Boží. V. io n. zpracoval přísloví lidové. Bezbožný, který zuřil kdysi jako dravec, olupoval svého bližního, zatínal do něho své zuby, mocí Boží i se svým plemenem bývá vyhuben. To přísloví ostré nemůže neřezati do duše Joba, který pozbyl všech svých dětí jak onen lev. V. 12 - Elifaz, aby dodal více váhy svému názoru o utrpení, dovolává se zjevení, jehož prý mu se dostalo. V. 12.— 16. líčí způsob, jakým byl nadpři- rozeně poučen, v. 17.-21. podává obsah toho zjevení. Bylo-li to zjevení pravé,, či toliko smyšlenka Elifazova, bylo-li dílem ducha dobrého, či zlého, je s porn o. Ježto Elifaz byl (snad nevědomky a bezděky) spolupracovníkem satanovým (srv.. výše v. 7.), možno se domnívati, že bylo zjevení Elifazovo pouhý přelud nebo sen. — Dle hebr. se to slovo „přikradlo". V. 13. n. Die hebr. měl to vidění ve spleti (v houšti) myšlenek (doslovně větvoví). — O nočních videch srv. Gn 15, 12; 28, 12; Nm 12, 6. V. 16 - Vítr, známka, že se blíží duch. Srv. 3. Král 19, 11; Sk 2, 2. V. 17 - Bůh vidí na člověku skvrny, kterých si krátkozraký smrtelník není vědom. V. „sluhové jeho" = andělé- — „stálí" = spolehliví. Dle hebr. Bůh jim nemůže důvěřovati. — Rozumný tvor i anděl, pokud není v dobrém od Boha utvrzen, je křehký, že může hřešiti více nebo méně; ano i těžký hřích mohl spáchati, jak zřejmo z pádů andělů zlých. Mohl-li anděl, kdy byl zkoušen, zhřešiti, čím snáze zhřeší křehký člověk; mnohdy ani nepostřehne a tedy si ne- uvědomí, že zhřešil, (Bylo-li „zjevení" Elifazovo pouhý sen, možno se domnívati, že byl v něm odraz jeho názorů o nadlidských bytostech, které měl, když bděl.) fob 4, 19—21; 5, 1-5. 57 19 Čím víc ti, kteří v hliněných chatách sídlí, kteří mají základy z prachu (země)! Ztráveni bývají takořka jako od mola. 20 Od jitra do večera káceni jsou, nepozorovaně na věky hynou. 21 Také příslušníci jsou jim bráni; umírají moudrosti nenabyvše." Hlava 5. — 1 Volej tedy, je-li, kdo by tě slyšel, k některému z nebešťanů se obrať! 2 Neboť šílence ubíjí roztrpčení, nerozumného usmrtí rozmrzelost. 3 Viděl jsem šílence, který měl pevný kořen; hned však jsem kletbu zřel, jež stihla blahobyt jeho. * Synové jeho postrádají pomoci, zdeptáni bývají ve bráně bez zastance. 6 Žeň jeho kde který lačný pojídá (mu), jeho samého uchvacuje lupič, a kde kdo žízní, pije bohatství jeho. Staří velmi pozorně si všímali snů, zejména ti, kteří se vydávali za mudrce a proroky. Takým byl asi též Elifaz. Podnes považují obyvatelé Arábie skalnaté některé své soukmenovce za lidi, kteří žijí v důvěrném styku s -božstvím, kteří prý mohou mnoho prospět i škodit, kteří velmi mnoho vědí atd. („fakír"). — Dle hebr. dlužno v. 18. přeložiti: Hle, ani ke svým sluhům důvěry nemá, i své posly kárá z poblouzení. V. w - Jsou-li (byli-li) andělé nestálí, čím snáze zhřeší a trestu zaslouží mnohem nižší tvor-člověk! — „hliněné příby tky" = těla lidská. Srv. níže 10, 9; 13, 12; 2. Kor 5, 1 ; Gn 2, 7; 3, 19. — „hlína" obraz křehkosti a pomí- jejícnosti. Jako se rozpadává šat, do něhož dali se moli, tak bývá s člověkem- hříšníkem. Také Joba (zejména kůži) rozežíralo malomocenství jako mol. Srv. níže 13, 28; Is 31, 8; 50, 9. Jiní však překládají hebr.: „Bývají rozmačkáni jako mol (nebo jepice) bývá" (rozmačkán). Tak snadno hynou lidé hříšníci. V. so - „od jitra do veče ra" = v krátké době. Také Job od jitra do večera pozbyl veškerého majetku svého. — „z poráženi", vysekáni jako stromy; lépe dle hebr.: „roztříště ni" jako hliněné nádoby (srv. v. 19.). — „nepozorovaně", dříve nežli se nadáli, náhle. V. sia. = I děti a potomci hříšníkům za trest budou vzati. Takový trest stihl Joba. Hebr. však možno přeložiti: „Ano, zhyne i majetek jejich s nimi". Také Job trestán byl na majetku. — Avšak ani ztrátou dětí (majetku) nedají se pohnouti, by zmoudřeli, poznali, že jsou hříšníci a káli se. Proto bídně hynou. — (Schlogl překládá 21b.: „Ano, jejich kolík (obraz od stanu, který se sřiti, vytrhají-li se kolíky, ke kterým plátno provazy přivázáno) vězivnich; umí- rají nedostatkem moudrosti": Smysl: Osud svůj maji ve své ruce.) Hl. 5. — V. ] - Dokud neuzná Job své hříchy, dokud bude zatvrzelý a roztrpčený, že nezaslouženě trpí, nedovolá se pomoci ani od andělů. V. 2 - „ší 1 enec" = „nerozu mný" = kdo se domnívá, že je spravedliv, že nespravedlivě trpí a proto vášnivě jest rozmrzelý a netrpělivý — jako Job ; V. 8 - ležto měl pevný kořen, mohl miti také hojně ovoce. Obraz člověka bohatého jako býval Job. (Schlogl překládá: Zřel jsem, jak šílenec byl vyti'žen z kořene, kterak dům jeho náhle ztrouchnivěl. „dům jeho" = tělo. Srv. výše 4, 19.) V. *■ „ve bráně" = u soudu, který ve branách veřejně konáván býval. Srv. Gn 34, 20; Dt 22, 24; Rut 4, 1; Amos 5, 10; Přís 22, 22. V. B . Místo „jeho" lépe se LXX čisti „j e i ich" = d ě tí zatvrzelého hříš- níka,, který mněl, že je spravedliv. — V hebr 5b. porušen a různě překládán. Schlogl 5b. škrtá. — „b oha t st ví" = ml éko nebo víno. 58 Job 5, 6-17. 6 Na zemi bez příčiny nic se neděje; z hlíny nemůže vzcházet utrpení. 7 Člověk se rodí, by trpěl, jak pták, by létal. 8 Z toho důvodu já prosil bych Pána, a Bohu předložil bych ústně věc svou, 9 jenž věci veliké činí, nezpytatelné, podivuhodné, kterých není počtu, 10 který dává deště na povrch země, zavlažuje vodami všecka (pole), 11 posazuje snížené na místa vysoká, smutné pak pozdvihuje dobrým bydlem; 12 který hatí záměry úskočniků, by ruce jejich, co počaly, nemohly dokonat, 13 kterýž lapá „moudré" v lstivosti jejich, že se záměry pletichářů kácejí. 14 Za dne (bílého) nabíhají na tmu, a jako v noci makají o polednách. 16 Nuzného tak zbavuje meče úst jejich, a z ruky násilníkovy člověka chudého. 16 Takto dostává se nuznému naděje, bezbožnost však stahuje svá ústa. 17 Blaze člověku od Boha trestanému; proto kázeň Páně nezamítej ! V. 6 - Neštěstí člověka nemůže míti jiné příčiny nežli hřích jeho. — Dle hebr. v. 6. zní: Neboť nemůže vzejiti z. prachu neštěstí, aniž ze země může vypučet bolest. V. 7 - Člověk svou přirozenou povahou je křehký, že snadno zhřeší a tak si utrží trest za hřích — bolest. V tom smyslu přechází v. 7. k 8. nn. Ať se přizná Job, vždyť chybiti a trpěti je lidské. Lépe však hebr.: Ale člověk plodí si utrpení; jiskry z ohně velmi vysoko vzletí. V. 7b dle hebr. jest asi zpracované přísloví, „o h e ň" = lidská vášeň (Hon- theim). — „vysoko letí" = odvažují se proti Bohu pyšných myšlenek, slov i činů. V. 8 - Být já na tvém místě, chce říci Elifaz Jobovi, netrápil bych se, nena- říkal, ale pokorně se k Bohu modlil (Corderius). Aby k tomu Joba pohnul, líčí Boží všemohoucnost (v. 9.) a laskavou pečlivost o přírodu (v. 10.) i člověka (v. 11.— 16.). V. 10 - Vzpomeň, jakou cenu má dešť a voda v Arábii skalnaté! Bez vody nebyl by život rostlin, zvířat ani člověka. V. 12 - „co počaly" = nic rozumného (hebr.). V. isa. = působi, že se lstiví zaplétají do svých vlastních léček. — K v. 13b. srv. 1. Kor 3, 19. V. 14 -. „nabíhají"-; narážejí. Tak jsou ti lstiví lidé zmateni a zaslepeni. Srv. Dt 28, 29; Z 34, 6; Jer 23, 12. V. 15 - Opak toho, co výše bylo řečeno o šílencích (v. 2. nn.), o lstivcích (v. 12. nn.) a již 4, 10. n. o násilnících, „meč úst" = slova pomluvy a pohany. Srv. Ž 56, 5; 63, 4; Jer 9, 8. Kritikové však čítávají: „vysvobodí od meče (jiní ze chřtánu) sirotka". — Bůh vysvobozuje nuzného tím, (=„tak"), že hatí záměry úskočniků (v. 12. n.). V. 16 - „s tah uje"== stoulí, zamyká. V. 17 - Trestá-li Bůh člověka (čímkoliv mimo smrt), činí zadost své spra- vedlnosti; až si hříšník odpyká trpělivě své viny, bude zase či st, spravedliv a setrvá- li, Bůh mu zase vrátí vše, čeho pozbyl. Dokud netrestá Bůh smrtí, možno doufati a pokládati se dle Elifazova názoru za šťastného. — Srv. Přís 3, 11. n. Job 5, 18-27; 6, 1—4. 59 18 Neboť on raní, ale též ošetřuje; tepe, — a jeho ruce uzdravují. 19 Ze šesti soužení vysvobodí tebe, a v sedmém nedotkne se tebe rána. 20 V hladu vysvobodí tebe ze smrti, ve válce pak z moci, kterou meč má. 21 Před bičem jazyka (dobře) ukryt budeš, nebudeš báti se blízkého zpustošení. 22 Pustošení a hladu smáti se budeš, a dravců lítých nebudeš se strachovat. 23 Neboť s kamením polním budeš mít smlouvu, a zvěř divá pokoj zachová k tobě. 24 Zakusíš, že jen blaho je v tvém stánku, zkoumaje bohatství své nic nepohřešíš. 25 Shledáš také, že velmi se množí tvé símě ; potomstva tvého bude jak polní trávy. 26 Dokonale zralý do hrobu vejdeš, jako se snáší pšenice ve stoh svým časem. 27 Hle, to je, co jsme vyzkoumali, a tak jest; co [sme my zakusili, pamatuj si ! Job Elifazovi poprvé odpovídá (6, 1.— 7, 21.). Job mluvil proto tak roztrpčeně, že jeho svízele jsou nevýslovné; prosí Boha, aby je zmírnil, nebo by mohlo se státi, že by se dal jejich prudkostí strhnouti k řečem proti Bohu (6, 1.— 13.). Přátelé, místo aby ho potěšili, nespravedlivě a tvrdě jej kárají (6, 14.-30.). Job opět lká (7, 1.— 10.) a ptá se Boha, proč s ním nakládá tak ukrutně 'a proč ho Bůh nechce útrap hrozných zbaviti aspoň na chvilku (7, 11.— 21.). Hlava 6. — 1 Job odpovídaje řekl : 2 O by můj hřích [kterým hněvu jsem zasloužil] zvážen byl, ale též bída, již trpím, ať dána je na váhu! 3 Nad písek mořský ta těžší by ukázala se; proto slova má plna jsou roztrpčení. * Neboť šípy Páne ve mně vězí, jejich palčivost vyssává mi život, a hrůzy Páně proti mně se šikují. K v. 21 - srv. Ž 56, 5; 63, 4; Jer 9, 7; — O blížícím se pustošení srv. Is 13, 6; 16, 4; 60, 18; Jer 48, 3; Os 9, 6; K v. 22 - srv. Nm 21, 6; Lv 26, 22; Dt 32, 24; 3. Král 20, 36 ; 4. Král 2, 24. Ez 5, 17; 14, 21. — „pustošení" povodní, kobylkami a pod. V. 23 - Polní kamení, ježto nic nerodí, ba práci rolníkovu maří. Je nepřítelem člověkovým (Is 5, 2; 4. Král 3, 19; Mt 13, 5.). Kdo učinil s tím kamením „přátel- skou smlouvu", tomu i kamení bude prospívati. Srv. Dt 32, 13 — (Jiní jinak.) V. 26 - Dojdeš nejvyššího věku, jakého jen může člověk si přáti. Hl. 6. — V. 2 . Job si přeje, aby na jednu misku váhy dána byla jeho roz- trpčenost (hebr.), kterou nazval Elifaz „hříchem", za který Job trpí (Vulg.) a na druhou aby byla položena jeho bolest. Bylo by shledáno, že jest rozmrzelost jeho nepoměrně menší nežli tíha bolestí, a že nezasluhuje tak přísného soudu, jaký pronesl o ní Elifaz. V. 3 - Písek mořský bývá často volen za obraz nesmírného množství. Srv. Gn 22, 17; 32, 12; 41, 49; Jer 33, 22; Hab 1, 9; Přis 27, 3. V. *• Šípy, které přilétají z dálky a náhle, jsou obrazem svízelu velikých, jež přišly neočekávaně. (Sv. Tomáš Aq.) Srv. Ž 7, 14; 37, 2.— Dle hebr. duše Jobova vpíjí palčivý jed těch střel. Srv. Dt 32, 24. 33; Z 58, 5; 140, 4. Sípy bývaly jedem napouštěny. 60 Job 6, 5-15. s Řičí divoký osel, má-li trávy, nebo bučí býk stoje před plným žlabem? 6 Aneb lze bez soli jisti, co chuti nemá, či možno, by chutnal pokrm smrtonosný? 7 Čeho kdys dotknout se příčilo se mé duši, tp jest nynf z bídy pokrmem mým. 8 Ó by naplnila se má žádost, a čehož očekávám, kéž dá Bůh mně! 9 Který počal, ten mne také zdeptej! Ó by hnul svou rukou a mne vyťal ! 10 Neboť to mi bude potěšením, — když mne bolem trýznil nešetře mne — že jsem nezapřel slov Nejvyššího. 11 Nebo jaká je má síla, bych vytrval, a jaký konec můj, bych zůstal trpělivý ? 12 Neníť síla moje sila skály, a mé tělo není přece z kovu. 13 Ejhle, pomoci mi není ve mně, a také přátelé moji mne opustili. u Kdo svému příteli odpírá milosrdenství, Všemohoucího se báti přestává. 15 Bratři moji mne zklamali jak potoky, které dravě tekou po údolí, V. 5 - Jako je přirozeno, že zvířata přiměřenými zvuky projevují pocit hladu, tak nedivno, vyslovuje-li Job bolest, kterou pociťuje, Nezasluhuje tedy výtky Elifazovy (4, 4. n.). V. 6 - Cítí-li člověk odpor, má-li jisti nesolené, nechutné, hnusné pokrmy, je přirozeno, že také Job cítí odpor, má-li tolik bolestí. 6b. dle hebr. „Zdaliž pochoutka je na bílku vaječném?" Ježto však nesnadno věřit, že byl bílek vaječný Jobovi vzorem pokrmu, kterého se člověk štítí, možno pokládati hebr. challámúth za jméno rostliny léčivé (Althaea officinalis), jejíž sliz jest od- porný jazyku lidskému. V. '• Vředy a zápach — to je takořka denní Jobův chléb. Ký div, že hnusí se mu to jídlo? (Knabenbauer.) V. 8 - Tu žádost vyslovil [ob již výše 3, 13. 21. V. 9 - „počal" mne deptati. — „vyťal" ze živých (hebr. odřízl, odstřihl jako nit od tkalcovského stávku). Srv. níže 27, 8a. Is 38, 12. V. 10 - Odvolá-li Pán Joba s tohoto světa, bude mu potěchou, že se Bohu neprotivil a již (po smrti) ani protivit se nebude moci, že tedy zůstal Nejsvě- tějšímu věren. Proto tedy přeje si Job smrt. V. Pamatuje lidské křehkosti a strachuje se, aby konečně tíži muk nepodlehl (nepozbyl trpělivosti). Knabenbauer. Vytrvalost v bolesti podmíněna jest vědomím duševní (mravní) síly a nadějí, že brzy bude svizelům konec. Job postrádá toho i onoho. V. 12 - rozvádí, co řečeno bylo ve v. 11a. V. 13. rozpřádá v. 11b. — V. 13b. dle Vulg. připravuje již na v. 14. nn. Dle hebr. však zní: »a také šiěslí zahnáno jest ode mne«. V. Dle hebr. Kdo trpí, toho má přítel milovali; bázně před Všemohoucím ať nepřipomíná. Dle Vulg. bázeň Boží žádá s přítelem soustrast míti. V. lB - Jako údolí (kterým na jaře proudila voda) v létě vysychá, vyprahne a vody poskytnouti nemůže, tak vyprahla v srdcích přátel Jobových soustrast, proto mu neposkytují osvěžující potěchy (vody). — „pominuli mne" (Vulg.), jako potok pomíjí, přestává, vysychá. Dle hebr. „zklamali ho, zpronevěřili se mu". — Teče „dravě", ježto má vody, až přetéká (hebr.) břehy. Job 6, 16-26. 61 16 které hrozně zakaleny jsou jíním, do nichžto se sřítil tající sníh; 17 v čas, kdy se rozptýlily, zanikají; jak se rozehřeje, veta je po nich. 18 Točité jsou stezky, po kterých běží, do prázdna ubírají se a hynou. ,9 Vizte stezky, kterými berou se Temané, karavanu sabskou a počkejte chvilku . . . 20 Stydí se, že důvěřovali (jim); přišli až tam, a zklamáním jsou zardělí. 21 (Ano tím) teď stali jste se vy mně; nyní vidouce ránu mou hrozíte se. 22 Zda jsem řekl: „Přineste mi něco, z majetku svého dejte dary za mne, 23 z ruky nepřítele mne vysvoboďte, z moci násilníka vytrhněte!?" 24 Přesvědčte mne, a já mlčet budu; čím (snad) pochybil jsem, poučte mne! 26 Proč jste utrhali řečem pravdy, když nelze výtkám vašim nic mi vytknout? 26 Jen byste vytýkali skládáte řeči, do větru slova pronášíte. V. 16 - Dle hebr. jsou proudy těch prchavých potoků do černá zbarvené tajícím ledem a do nich sníh se ukryl, v nich se ztratil. V. 11 ■ „v době" letní (=„jak se rozehřeje"), kdy odtekly vody z údolí a když vysušeno bylo, (hebr) co v něm ještě zbylo. V. 18 - „Točité" a klikaté je řečiště jmenovaných potoků, — „do prázdna" buď zanikají v širé poušti, nebo se vypařují. Sklárnou pocestného žíznivého, který v nich hledá vody. Srv. výše v. 15. a níže 19. n. V. 19 - O Terně v severozápadní Arábii a o Sabě viz k 1, 1. — Vulg. možno(?) vyložiti s Knabenbauerem v ten rozum, že vybízí čtenáře, aby pozoro- vali stezky, po kterých se berou karavany z Temy a ze Saby, aby nalezli v kla- mavých, svůdných pomíjejících potocích vody. Lépe však překládati dle hebr.: Upřeli/ na ně zrak karavany z Temy, putující ze Saby doufali v ně. „počkejte chvilku" = pozorujte, kterak dychtivé hledají vody v těch vyschlých potocích. V. 20 - Zklamali se! Také se zklamal Job ve svých přátelích. — „tam", kde se domnívali, že naleznou vodu. V. 21 - „tím" šálivým potokem. Srv. v. 15. — „hrozíte se", trnete a štítíte se mne, místo abyste mne potěšili. V. 22 - n . Zpronevěra přátel Jobových jest ohavná, protože co od nich žádá (soustrast), neukládá jim obětí, „d a ry" = úplatky na př. soudcům. V. 2i - Job milerád se da pdčiti, ale nemůže mlčeti k podezřívavým řečem Elifazovým. V. í6 - „utrhali jste" ústy prvního mluvčího, Elifaza, který výroky opravdivé bolesti Jobovy (= řeči pravdy) prohlásil za hříšné výbuchy ne- trpělivosti. — fteč Elifazova nemohla Joba usvědčit, dokázat, skutečného co vytkno ut. V. 26 - Přátelé Jobovi, nepodávajíce věcných důvodů proti Jobovi, mluví do větru. Dle hebr. zni však v. 26.: Za důkazy slova chcete pokládali, do větru mluvené řeči zoufalého ? 62 Job 6, 27-30; 7, 1—5. Obořujete se na sirotka, podvrátit usilujete přítele svého. Ale co jste počali, dokonejte ; ucho však přiložte a vizte, zda klamu. Odpovídejte (mi), prosím, bez vášně; mluvíce pak spravedlivě suďte. Nesprávnosti v ústech mých nenajdete; v hrdle mém nebude pošetilost zníti. Hlava 7. — 1 Bojování je život člověka na zemi; jak dny nádeníka jsou dny jeho. 2 Jako otrok, který po stínu prahne, a jako nádeník, jenž čeká konec práce, 3 já také byl jsem podělen měsíci strádáni, a nocí traplivých napočítáno mi. 4 Lehnu- li si, říkávám: „Kdy vstanu?" Pak zas večera nemohu se dočkat, neb jsem přesycen bolestmi až do tmy. 5 Tělo mé oděno hnisem a skvrnami prachu, kůže má uvadla a svraštila se. V. 27 - Job líčí ukrutnost svých „přátel". Sebe k sirotkovi přirovnává. „Obořujete se" jako lupič. Hebr.: Ba i o sirotka byste se dělili, o (prodej) přítele byste smlouvali se. Přátelé Jobovi by metali losy, by jim připadl sirotek, jehož pracovní sílu by pak vykořistili. Ano i přítele by prodali za cenu třeba nepatrnou (nebylo-li by lze dostati více). V. 28 • Když jste již začali bojovati slovy proti mně, bojujte dále, ale budiž mi dovoleno se hájit a uznejte klidně důvody věcné. V. 29 - Hebr. nejlépe překládati se Schlóglem: Slyšte mne dále, bezpráví žádné se nestane ! Moje obhajobo, pokračuj dále! V. 30 - Job je nezvratně přesvědčen o své bezúhonnosti, nemohou tedy jeho rány býti tresty za zločiny. Dle hebr. 30b. praví Job: „a mé patro nepo- zoruje kři vdy" = mám ještě tolik smyslu a síly, bych poznal, co smím a nesmím mluvit a tohoto bych se střehl. Hl. 7. — V. >• povšechná úvaha o lidském životě. — Služba vojenská (níže 14, 14; Is 40, 2.) a práce nádeníkova (níže 14, 6.) obrazy života lopotného svízelného. V. 2 - n - Pravdivost zásady té zakouší Job nyní také na sobě. Otrok, jenž robotuje na palčivém slunci, trápen je touhou, kdy bude si moci lehnouti do stínu. — „čeká na konec práce", ježto dle hebr. nemůže se dočkati „mzdy". — „strádání", nedostatku, prázdnoty. V. 4 - Nemocný v noci bezesné touží po jitru; když nastane, trápí se po večeru. Dle hebr.: Lehnuv si říkám: „Kdy vstanu?" Neb se tma vleče; přejídá se mi převalovat se do jitra. V. B - Příznaky malomocenství. Dle hebr.: Tělo mé odívá se v hnis a kůru, kůže moje tvrdne a roztéká se. „Skvrny prachu" (Vulg.) vznikly tím, že Job ležel a válel se na popelišti, smísil se tedy prach a popel s hnisem kůže; také vítr nanesl prachu do hnisa- jících ran. Nebylo, kdo by jej čistil. 27 28 29 30 Job 7, 6-17. 63 6 Dny mé rychleji letí než tkadlec tkáň přestřihne; pomíjejí bez veškeré naděje. 7 Vzpomeň, že jako vánek je můj život, a mé oko že neuzří podruhé štěstí. 8 Aniž oko člověka mne spatří; zrak tvůj bude mne hledat, a nebudu zde. 9 Jako hyne oblak, že veta je po něm, tak i kdo sestoupí v hrob, již nevystoupí. 10 Nevrátí se nikdy již do domu svého, aniž ho zase pozná bydliště jeho. 11 Proto též nebudu já svých úst zdržovat!, mluviti budu v soužení své duše, hovořiti v hořkosti své mysli. 12 Zda-li jsem já moře, aneb olbřim, že jsi obklíčil mne žalářní stráží? 13 Dím-li (si): „Potěší mne lůžko moje, polehčím si samomluvou na loži" : u strašíš mne sny a viděními děsíš. 16 Proto přeje si duše má zadušení, a smrt (želají si) kosti moje. 16 Odpor mám, nehci dokonce již žiti; ušetři mne, neboť nic nejsou dny mé. 17 Co je člověk že si ho tak vážiš, a že pozornost takovou mu věnuješ? V. s.n. slituj se, neboť můj život rychle letí a pak veta je po mém (po- zemském) štěstí (Hontheim). Dle hebr. letí život rychleji nežli tkalcovský člunek. — „podruhé", ježto člověk, který jednou zemřel, nevrací se, by toho „štěstí" pozemského zakusil. V. 8 - rozvádí v 7a. — Až mne zde na světě nebude, nebudeš mi, Bože, moci dobře činiti; to může se díti toliko nyní (Vavassor). V. s.n. rozvádějí v. 7b. a odpovídají na slova Elifazova 5, 17. n. (Knaben- bauer). „v hrob" = do šeólu (podsvětí, onen svět, pekla). V. 10. = „aniž ho zase p o zná" = neshledá se s ním. V. n - Tomu-li tak (jak výše praveno), a já mám již duši bezmála na jazyku, povolím uzdu poněkud svému citu, abych si ulevil. V. vl - Obrovské moře by se rozbouřilo a svými divokými vlnami za- plavilo břehy, kdyby nebylo poutáno vyšší mocí. Srv. níže 38, 11; Přís 8, 29 ; Jer5,22;Ž 103,7. — Zosobněné moře snadno lze básníkovi přirovnati k „olbřímu", t. j. k obrovskému, dlouhému živočichu (ještěru nebo podobnému netvoru, obludě). Babyloňané zašli ve svém mnohobožství tak daleko, že pokládali zosobněné moře za božstvo, zvané Tiamat. Viz ke Qn 2, 2. Hebrejský básník může na- zvati moře olbřimem a přes to zůstati si vědom, že je to pouhý tvor, který Ho- spodina poslouchati musí jako tvorové jiní. — Job si naříká, že je jako vězeň střežen (hebr.), jinými slovy že jest uvězněn (Vulg.). V. 13. n. Těší-li se, že noc přinese úlevu spánkem, klame se, ježto děsivé sny ho pronásledují. — Malomocní bývají trápeni nocmi bezesnými, a přece-li usnou, hroznými sny. — Dle hebr. doufá Job, že mu lůžko pomůže snášeti jeho trampoty (13b.). V. 3í> . Malomocenství pokročilé působí, že člověk nesnadno dýchá a dusí se. Job si přeje raději smrt, nežli míti „kosti", postrádající masa, které by právem toho jména zasluhovalo. V. Mého života je na krátko, (=„nic nejsou dny mé"), kéž se mi dostane aspoň na tu zbývající chvilku úlevy! — Dle hebr. je život Jobův „dech". V. 17 - je trpká ironie. Kdyby Joba Bůh tolik si „nevšímal", nebylo by mu tolik trpěti. Opak Z 8, 5. n. 64 Job 7, 18-21; 8, 1-5, Navštěvuješ ho (již) na úsvitě, každou chvilku pak jej vyšetřuješ. Dlouho-li budeš odpírat mi úlevu, a mne nenecháš, co bych svou slinu polkl? Zhřešiv snad, co jsem ti učinil, strážce lidi? Proč jsi postavil mne sobě za terč, že jsem se stal na obtiž sám sobě? Proč mi hřích můj nechceš prominouti, a proč neodnimáš nepravost mou? Hle, již již si do prachu (země) lehnu, a ráno, budeš-li hledat mne, nebude mne. Prvá řeč Baldadova (8, 1.-22 ). Baldad se domnívá, že Job vinil Boha z nespravedlnosti, zastává se tedy zásady, že je Bůh spravedlivý. Synům Jobovým, kteří byli spravedlivě potrestáni smrtí za své hříchy, není ovšem již pomoci; Job však, který dosud žije, může se upřímně k Bohu obrátit a Bůh obrátí se k němu, že bude zase šťastnější nežli kdy býval (v. 1.— 7.). Dlouhověká zkušenost učí, že štěstí hříšníků dlouho netrvá, že je náhle překvapuje zkáza (v. 8.— 19.). Jobovi nezbývá nežli vrátit se k bývalé zbožnosti (v. 20.— 22). Hlava 8. — baldad Suhan ujav se slova řekl: 2 Dokavad mluviti budeš takové věci, a budou jak prudký vítr řeči úst tvých? 8 Zdali převrací Bůh, co je právo, nebo vyvrací Všemocný spravedlnost? * Ačkoli děti tvé zhřešily proti němu, že je dal do moci nepravosti jejich, 8 ty přece, budeš-li pilně si všímati Boha, Všemohouciho-li, budeš prosit, V. 18 - „nav ště vu ješ", vyšetřuješ, zkoušíš bolestmi. — „vyšetřuješ" a čistíš, tříbíš jako kov. V. 19 - Dle hebr. táže se Job, dlouho-li ještě neodvrátí Bůh od něho svůj zrak, aby se mu polehčilo. Srv. v. 17. — „polknouti slinu" znamená dosud v ústech Araba „chvi léčku, okamžik". Srv. Nm 4, 20. 20 - Dejme tomu, že jsem zhřešil, jak přátelé tvrdí (— ač nemohu to při- pustit — ) jakou škodu jsem tím Bohu způsobil? Ta škoda není v poměru se škodou, kterou já trpím. — Schlogl pokládá slovo „Zhřešiv" za glosu. — „strážcem lidí" sluje tu Bůh trpkou ironií. Srv. výše v. 12. 17. a níže 35, 6; 22, 17. — „postavil za terč" svým ranám (=„vzal si na mušku"). V. 21 - „hřích" = utrpení jakožto trest za hřích = „n e p r a v o s t." — Kdyby mu Bůh odpustil, přestalo by utrpení, aspoň na chvilku polevilo, by bez bolesti zemřel. — „si lehám" = umírám. — Úryvek 7, 16.— 21. je v církevních hodinkách za zemřelé prvním článkem („čtením"). Církev klade slova Jobova do úst duším v očistci, které podobně nevýslovně trpí, ale zůstávají Bohu věrny. Též ostatní „čtení" jmenovaných hodinek vzaty z této knihy: čl. II. = 10, 1. — 7; čl. III. = 10, 8.-12; čl. IV. = 13,22.-28; čl. V.= 14, 1.— 6; čl. VI. = Job 14, 13.-16; čl. VII. = 17, 1.-3. 11.— 15; čl. VIII. = 19, 20.— 27; čl. IX. = 10, 18.— 22. Hl. 8. — V. 2 - Slova Jobova jsou „prudká", ostrá, vášnivá, zlostná, ale také jalová, mluvená z větru a do „větru". V. 8 - Baldad vidí ve slovech Jobových 7, 12. 17. 20. n. útok na spravedlnost Boží. (Zdali právem?) V. 4 - Elifaz (4, 10. n. ; 5, 4.) tvrdil, že děti Jobovy zahynuly pro hříchy otcovy. Baldad míní, že byly trestány za hříchy své. 18 19 20 21 Job 8, 6-18. 65 0 čisté-li a upřímné tvé smýšlení, ihned bude (Bůh) všímati si tebe, oblaží tě zase dle tvého práva, 7 že tvé bývalé štěstí bude malé proti blahu, které ti náramně vzroste. 8 Ano, ptej se zašlého pokolení, všimni si bedlivě zkušenosti otců, 8 — my jsme totiž včerejší, a nic nevíme; ano, jako stín jsou dny naše na zemi — 10 oni budou tě učit, mluvit tobě, ze svých srdcí vážit průpovědi: 11 Zdali se může zelenat bez vláhy třtina, aneb růsti rákosí, kde není vody? 12 Když ještě pučí, kdy ruce nelze je trhat, dříve než kterákoli bylina — usychá. 13 Tak končí všichni, kdo zapomínají na Boha, a (tak) naděje pokrytcova hyne. 14 Nemůže kochat se tím, v co klamně doufal; jako pavučina je, po čem toužil. 15 Podpírá dům svůj, (ten) však se nemůže udržet; zachytil jej, ale nemůže státi. 16 Třeba se zdá, že je (jako keř) svěží na slunci, ve světle jeho že své pruty vyhání, 17 na pecnu skalním kořeny jeho že houstnou, a že mezi kamenim se drží, 18 vychvátí- li jej však z místa jeho, zapře jej (to místo) a řekne: „Neznám tě!" V. 6 - Bude-li Job všímati si Boha, bude Bůh „všímati si" Joba. — „právo" Jobovo je dle mínění Baldadova — aby byl za své zbožné smýšlení odměněn, „o blaž en". V. 7 - „bývalé štěstí" Jobovo vylíčeno výše 1, 2. nn. a níže 29, l.nn. V. 8—i9. jako byl Elifaz názor svůj podpíral zjevením (nočním videm), tak Baldad dokazuje týž náhled podáním moudrých předků. V. °- Život náš je kratší nežli býval za dob arciotců, proto naše zkuše- nosti nevyrovnají se zkušenostem jejich. V. 10 - „oni" otcové (v, 8). — „ze svých srdcí", tedy upřímně, „prů- povědi" = přísloví osvědčené moudrosti. Ta pořekadla starobylá podána tu ve vv. 11.— 19. V. n. n. „vláha" = „v o d a" = Bůh, od něhož přijímá spravedlivec podmínky svého života; odloučí-li se hříchem od Boha, pozbývá vláhy a nemůže nezvadnouti. — „třti na" = papyr. Viz Ex 2, 3. — O „rákos i" srv. Gn 41, 2. — Hýří životem (pokud je v bahně) více než jiná bylina. — „nelze je trhati", ježto není ještě vyvinuté, vzrostlé, zralé. V. 13 - „pokrytec", který se dělal zbožným na venek, ale v nitru jím nebyl. Baldad naráží na bývalou Jobovu zbožnost 1, 1. 5. Pokrytec doufá, že mu Bůh odmění jeho pouze vnější skutky zbožnosti. Hrozně se klame. Třeba vni- terné, upřímné bohabojnosti. V. 1B - „dům" = „naděje" (v. 13.) = větrné zámky štěstí, které si pokrytec byl v obrazivosti vystavěl, sesouvají se mu. V. le - užívá zase podobného obrazu jako v. 11. n. Někdy se zdá, že pokrytec prospívá jako rostlina, která má hojnost vláhy, světla i tepla; to však může býti toliko chvilku; náhle zmizí jeho kvetoucí stav, že není po něm ani potuchy. — Místo „ve světle jeho" hebr.: „po zahradě" nebo „nad zahradu". V. 18 - „vych vátí-li" = vytrhne-li. — „jej" = keř (rolník) = pokrytce (Bůh). Srv. 7, 10. 66 Job 8, 19-22; 9, 1-4. 19 To je totiž rozkoš života jeho — ze země že budou pučet jiní. 20 (Ano), Bůh neodstrčí poctivého, aniž ruku podá bezbožníkům. 21 Ještě naplní se smíchem rty tvé, a tvá ústa (plná budou) veselí. 22 Kdo na tě nevrazí, bude se haltti v hanbu, a bydlo bezbožných se neudrží. Job odpovídá Baldadovi (9, 1.— 10, 22). Hříšný smrtelník před Bohem vševědoucím a všemohoucím neobstojí. Nesmí se odvážit, aby volal Boha k zodpovědnosti, že činí tak a ne jinak (9, 1. 13.). Také job chce činiti dle této zásady; nechce dokazovati Bohu, že je nevinen (9. 14.— 21.;. Není pravda, že toliko bezbožní trpí; také spravedliví bývají stíháni neštěstím, a naopak také hříšníci mívají se na světě leckdy dobře (9, 22.-24.). Job maje na mysli hroznou velebnost Boží zase hořekuje (9, 25.-35.). Způsob, jakým na- kládá Bůh s Jobem, zdá se |obovi arci krutým, nemůže však býti nazván nespravedl- ností, ježto Bůh je nekonečně vznešený ( 10, 1.— 7.). Jak srovnati záměr Boží, který Joba stvořil a kdysi blažil s tajemným záměrem, který nyní tak bolestně na sobě zakouší? (10, 8.— 17.). Opět volá po smrti a prosí za malou úlevu prve nežli se odebere tam, odkud nikdo se nevrací (10, 18.— 22.). Hlava 9. — ^ob odpovídaje řekl: 2 Ano, zajisté, já vím, že tak jest, že člověk jist není, rovná li se s Bohem. 3 Kdyby někdo chtěl s ním hádati se, nezodpoví jediné věci z tisíce. 4 Nejvýš moudrý jest a obrovskou moc má. Kdo mu kdy odporoval a zdráv vyšel? V. 19 - „rozkoš" ve smyslu uštěpačném. — Jiným dostane se majetku pokrytcova. V. 20.— 22. mluví zase Baldad ze svého. Mluví o nepřátelích Jobových, míří však na Joba. — „bydlo" = rodina i majetek. Hl. 9. — Job nechce říci, že Bůh, který ho tolik trestá, jest nespra- vedlivý Hájí se toliko, že není takový bezbožník, za jakého mají ho přátelé, kteří velikostí jeho útrap odměřují velikost jeho bezbožnosti. Vždyf Bůh ukládá bolesti zbožným i bezbožným a naopak bezbožným někdy dává blaho a štěstí (na světě). Bůh je vševědoucí, nejvýš moudrý, vidí na člověku hříchy, kterých křehký smrtelník sám nepostřehuje. Job není si většího hříchu vědom, ale přes to uznává, že Bůh také na něm vidí malé skvrny, které nyní trestá. Ty tresty zdají se býti Jobovi příliš veliké, převyšují jeho vinu; jak se to srovnává s Boží spravedlností, jest mu hádankou, nepochopitelnou záhadou. Do- kazovati Bohu, že trpí více nežli zasluhuje — toho Job nechce se odvážiti, ježto bídnému smrtelníkovi nesnadno vésti soud s Bohem, nesmírně vznešeným a ve- lebným. V. 2 n - Kdyby člověk chtěl se pnti s Bohem, dokazovati svou nevinu, a vyzval Boha, by mu dokázal opak toho, že je hříšný smrtelník, není pochyby, ze člověk podlehne, že bude usvědčen z hříšnosti. Bůh by ho zasypal důkaznými otázkami, na které by člověk nedovedl odpovědět. Srv. Z. 142, 2. Job sám dosta- tečně neprohlédá dosah pravdy, kterou vyslovuje. V pravdě hřešil svými slovy ne jednou proti této zásadě. Teprve řečmi Jahva, který skutečně tisícem takových otázek jej zahrnul (níže hll. 38. nn.), vzešlo mu plné světlo" (Hontheim). V. *■ Proč nelze člověku příti se s Bohem a dokazovati svou nevinu? Protože je Bůh vševědoucí, vidí nekonečně více nežli člověk. Je také vše- mohoucí, že nelze se odvážiti vésti spor sním. Kdo se osmělil tak učiniti, ne- vyšel jako vítěz, ale jako poražený, usvědčený a pykal za svou opovážlivost. Job 9, 5-15. 67 6 (Jemu), jenž hory přenáší dřív než se nadějí, a je podvrací ve svém rozhorlení. 6 On zemi vyšinuje z jejího místa, že se sloupy její otřásají ; 7 on slunci přikáže, i nevychází, a hvězdy zamyká jako pod pečetí; 8 rozprostírá nebesa on jediný, a nohy klade na moře, které se vlní; 9 učinil Arktura i Oriona, Hyady a komory jižního nebe; 10 on činí věci veliké, nevýstižné, zázraky, kterých nelze spočítali. 11 Přichází-li ke mně, nevidím ho; odchází-li, nepozoruji toho. 12 Náhle-li se otáže, kdo mu odpoví? Aneb kdo může říci: „Pfoč tak činíš?" 18 Bůh — jeho hněvu žádný odolat nemůže, a pod ním kloní se ti, kdož nesou zemi. 14 Kteraký teprv jsem já, bych při s ním vedl, svými slovy abych s ním domlouval se, 15 (já), který, byť i snad právo měl, nechci se hájit, ale svého žalobce prosit budu. V. 6.— io. líčí velkolepě hroznou tu Boží všemohoucnost. — Při zemětře- sení a výbuších sopečných mění se povrch půdy ne jednou, že hory se propa- dají a jinde vznikají. To činí Vládce přírody náhle a rychle, že toho nikdo ani netuší, ani nepozoruje. V. 6 - „sloupy země" jsou nejspíše hory na obzoru, na kterých, jak se zdá, spočívá klenba nebeská. V. 7 - „slunce nevychází", je-li obloha zatažena hustými, černými mraky. Z téže příčiny nesvítí v noci hvězdy. V. 8 - S jakou snadností „rozprostírá" člověk malý stan, „rozprostřel" Stvořitel strop nebeský, a to sam, bez jakéhokoliv pomocníka (Is 40, 22 ; 44, 24 ; Z 103, 2.). — „nohy klade"z=vlny mořské jsou podlahou, po které šlape Nejvyšší. Hontheim se domnívá, že tu má básník na mysli třetí den tvůrčí (Gn 1, 9.). Srv. Ž 104, 7.-9. V. 9 - 'Aš či 'Ajiš (níže 32, 31.) pokládá Vulg. za souhvězdí velkého „medvěda", (čteme-li místo „Arkturus" správně „Arktos"); ale hvězdář Schiaparelli se domnívá, že je to Aldebaran s Hyadami. — Hebr. „ke sil" všeobecně bývá pokládáno za „Orion". — Hebr. „kímá" bývá obyčejně poklá- dáno za „Plejády." — „chadré thémán" jsou prostory pod obzorem, do kterých, jak se zdálo, vracely a skrývaly se hvězdy jižního nebe (Argus, Crux, Centaurus, Sirius? Schiaparelli). Srv. níže 37, 9. K v. ]0 - srv. výše 5, 9. V. Proti vševědoucnosti Boží klade tu Job omezenost lidského rozumu, který nechápe způsobu, jakým Bůh s námi nakládá. V. is. n. Všemohoucímu nemůže člověk brániti v tom, co činí, ani ho ne- může pohnati k zodpovědnosti (Knabenbauer). — Bůh „se táže" jako kdysi Adama, Evy (Gn 3, 9.) a Kaina (Gn 4, 9.). Dle hebr. 12a.: „Uchvátí-li co, (jako lev) kdo mu v tom může bránit?" — „Kdož nesou zemi" = zpupní rekové (hebr.) před kterými se každý choulí. — Dle hebr. jsou to „Rahabini pomocníci" := egyptští bohové, panovníci a hadači. Srv. Is 19, 11. — 15; 31, 1.— 3; Moudr 16, 1. — (Schlógl připouští, že snad „Rahab" znamená tu báječnou bytost, podobnou Tiamatě v babylonské výpravné básni o stvoření světa. Srv. Gn 2, 2 ; Is 51, 9. d. e.) V. )4 -n „Jestliže nejzpupnějši siláci sklání se před Všemohoucím, jak bych mohl já se hájit, že jsem spravedlivý, kdyby Bůh — po Hdsku mluveno — mne na soud pohnal a tu na mne žaloval" (,,žalobce" = Bůh). 68 Job 9, 16-24. 16 I kdybych vyzval jej, a on se dostavil k soudu, nemyslím, sluchu že popřál by hlasu mému. 17 Neboť ve vichoru potírá mne, množí mé rány, a to pro nic a za nic; 18 nepopřává oddechu mé duši, ale hořkostmi mne nasycuje. 19 Je li řeč o síle, on jest nejsilnější; o řádný soud-li jde, kdo svědčit pro mne se odváží? 20 Kdybych své správnosti hájit chtěl, ústa má odsoudí mne ; chtěl-li bych nevinu dokázat, usvědčí mne ze lži. 21 Třebas byl poctivý, nepoznal bych sebe, a mým životem bylo by mi pohrdat! 22 Způsobem stejným — to je, co já tvrdím — nevinného i bezbožného hubí. 23 Mrská-li, nechť zabijí jedním rázem, ale mukám nevinných ať se nesměje ! 24 Země v ruce bezbožných je dána, obličej vladařů jejích zahaluje; jestliže on to není, kdo tedy je to? V. 16 Kdybych povolal na soud Boha a on přišel, já si tu ztěžoval, co trpím, nemusil by dbáti a taky sotva by dbal mých stesků (a bolesti by mne ne- zbavil). Taková je propast mezi Všemohoucím a bídným smrtelníkem! V. 17 - Že by Bůh s Jobem tak nakládal (v. 16.), vyvozuje trpitel z toho, jak s ním nakládá nyní (Knabenbauer). — Jako vichor zpustoší krajinu, tak zpustošen majetek a tělo Jobovo (srv. 1, 19.). — „pro nic a za nic" = více nežli Job dle svého lidského soudu zavinil. Job vyslovuje tu svůj lidský soud sice, t. j. spíše myšlenku, která ho napadá, pocit, který mu tu myšlenku na jazyk klade, ale vůle jeho podrobuje se soudu Božímu (v. 14. n.). V. 19— aL - líčí zase vznešenost Boha, se kterou bídnému smrtelníkovi nelze se příti o tom, co spravedlivé jest a co není. Dle hebr. mluví sám Bůh ve v. 19: Běží-li o sílu reka, ejhle, tu jsem ; jde-li o soud, kdo může pohnat mě (na něj?)" Chabý člověk nemůže dát se s Bohem v zápas, nemůže Boha pohnati k zodpo- vědnosti. Srv. výše 12b. Dle Vulg. neodvážil by se u soudu svědčiti proti Bohu. Dle hebr. je takový soud vůbec nemožný, ježto nemůže býti Bůh pohnán k němu. V. 20 - srv. s v. 2. n. 14. n. — Kdyby i došlo k soudu s Bohem, byl by Job přítomností Nejvznešenějšího polekán a zmaten, Bůh by mu vytýkal chyby, kterých |ob nyríí nepoznává; nemohl by se tedy obhájiti, naopak hledě na odkryté své chyby a pod tlakem hrozné velebnosti Boží, vypovídal by spíše proti sobě jako se stává ne jednou u soudu lidského; žalovaný nebo svědek bývá omráčen, po- děšen a zmaten, že vypovídá sám proti sobě a tak sebe samého odsuzuje. V. 2i - Job vrací se k lidskému svému soudu, který vážil ze zkušenosti, a který čelí zásadě, hájené přáteli jeho. — „Způsobem stejným" dle lidského soudu vnějšího trpí spravedtivec i bezbožník; nelze proto lidskému rozumu, jak činí přátelé Jobovi, z velikého neštěstí Jobova vyvozovati, že je veliký zločinec a tak ubližovati mu na cti. V. 2S - jest smělá nadsázka. Bůh se útrapám spravedlivých „směje", t. j. nevyslýchá jejich prosby, nezbavuje jich muk a tak se zdá, jako by si jich nevšímal. Dle Vulg. vyslovuje Job nápad, že by Bůh, když již chce nevinného s vinným trestati (ve společných pohromách, kdy oba stejně trpí, za války, drahoty, za dob nakažlivých nemoci atd.) měl spravedlivce stihnouti náhlou smrtí, ne však nechávati ho v dlouhých bolestech se svíjet. Dle hebr. Job toliko tvrdi, počne-li Bůh náhle mrskati veřejnou pohromou, že nevinný trpí právě tak jako vinný. Srv. v. 22. V. 2i - Ba více, bezbožní nabývají na světě moci a vlivu; vladaři pozemští zaslepeně, jednostranně a tedy nespravedlivě vládnou. To vše přičítá Job Bohu. Děje-li se tak, nelze člověku tvrdit, že moc a vliv, kterou kdo má, je důkazem Job 9, 25-35; 10, 1. 69 25 Dny mé rychlejší byly nežli běžec, prchly, aniž viděly co dobrého. '' 6 Minuly jako rákosové čluny, jak orel, jenž padá letem na potravu. 27 Reknu-li si: „Ne tak, nebudu lkáti, vyjasním tvář svou", přece mne přemáhá bolest. 28 Děsím se všeho svého utrpení vida že neodpustíš (mně) hřešícímu. 29 Jestliže i beztak bezbožný isem, proč bych nadarmo napínal své sily? 30 Kdybych se i umyl vodou sněžnou, budou- li po mýdle se lesknout mé ruce, 81 přece v kalužinách omočíš mne, že se ošklivit budu rouchu svému. 82 Nenif on člověk jak já, bych jemu se hájil, aby se mnou u soudu stejně byl vyslýchán. 33 Není, kdo by nás dva mohl soudit, a svou ruku položití na oba, 34 kdo by odňal ode mne jeho metlu, aby mne hrůza před ním neděsila, 35 abych mluvit mohl beze strachu, neboť pro strach nemohu se hájit. Hlava 10. — 1 Hrozí se má duše života mého; (proto) dám průchod nářku nad sebou samým, mluviti budu v hořkosti své duše. jeho spravedlnosti, která je tím odměňována. Není-li tento závěr správný a do- volený, není správno také z neštěstí člověkova usuzovati na jeho hříšnost, jak činí Jobovi přátelé. V. 25.-27. ijčí krátkost lidského života. Již ta krátkost nedovoluje vysoko jej ceniti. Zač teprve stojí, je-li prosycen utrpením? — O běžcích srv. 2. Král 18, 22. 24. — Trpitel bývá nakloněn k mrzutosti, která nevidí v minulosti nic jasného, třeba že nebyla ta minulost nejtemnější. Srv. hl. 29. V. 26 - „rákosové (t j. z papyru spletené) čluny" jsou velmi lehounké a proto rychle po dravém proudu letí. Dle Vulg. dosl. ty čluny „vozily jablka"(!). Jiní jinak. V. 27 . Job chtěl již kolikráte se vzchopiti, přemoci trudnomyslnost a mrzu- tost, vyjasniti tvář svou, rozveseliti se. Kdykoli však takový pokus učinil, uvě- domil si znova a živěji, jak trpké a velké je, co snáší. V. 28 - Job se bojí, aby jelio útrapy nebyly snad ještě těžší a větší (Vavas- sor). — Job uznává, ač není si vědom zločinu že před Bohem vševědoucím a nejvýš svatým je hříšník. Mrzí ho však, že Bůh s ním nakládá tak, že ho lidé pokládají za zločince (v. 29.). V. 29 - Jestliže nakládá Bůh s ním tak, že je pokládán za bezbožníka, ne- hledě k tomu, co dobrého kdy učinil (= „beztak"), proč by v sobě dusil a krotil, co ho napadá a co pociťuje? V. se. n. „sněžná voda" (z padlého právě sněhu) — vzor vody čisté. — „v kalužinách omočíš mne" smělá nadsázka: ukážeš mi tolik mravních skvrn, že budu špinav, jako člověk namočený do kaluže; i roucho bude se zdrá- hat! stýkati se s tou špinou! — „Kaluž" tu značí nejspíše jámu cisterny, ze které voda zmizela, ale zbylo bahnité dno. Do cisterny vhazováni bývali zločinci jakožto do vězení. V. 32 - srv. s v. 2. n.; 14. nn. — V. 33.-35. srv. s v. 20. n. V. u - „metla" Boží je vše, co Job trpí. V. 35b - dle hebr.: „neboť takový já sobě nejsem" — abych se báti musil, tedy dle svého svědomí jsem nevinen. Hl. 10. — Job sice pravil, že se nechce pořádati s Bohem,' ale spíše prošiti ho. Bolest jeho je však taková, že toto předsevzetí částečně zvrací, jak 70 lob 10, 2-12. 2 Řeknu Bohu: „Neodsuzuj mne; dej af poznám, proč mne tolik stíháš. 3 Zdá se ti být dobré tfsniti mne, hubiti mne, dílo svých rukou, záměrům bezbožníků pomáhati? * Zdali máš ty oči tělesné, nebo jak vidí člověk, ty též vidíš? b Zda jsou jako dny člověkovy dny tvé, a tvá léta jako věky lidské, 6 nepravosti mé že vyhledáváš, a mé pochybení vyšetřuješ, 7 ač víš, hříšného nic že jsem neučinil, a nikdo nemůže z ruky tvé vyprostit mne. 8 Ruce tvé pečlivě mne vytvořily, a ty obratem celého mne ničíš! 9 Pomni, prosím, žes takořka z hlíny mne utvořil, a zase činíš, abych v prach se vrátil ! 10 Zdalis nevylil mne jako mléko, a zda jako sýr jsi nezhustil mne? 11 Kůží, jakož i masem přioděls mne, kostmi pak a šlachami jsi mne zcelil, 12 život a milosrdenství udělils mi, péče tvoje střehla mne, bych dýchal. patrno z dalších výroků Jobových. Trpitel vyslovuje myšlenky, které jej ovládají; činí tak, aby se vyplakal a tím si ulehčil, nelze však říci, že s veškerým tím ná- valem myšlenek a citů souhlasí. Básník, spisovafel knihy Job mistrně ty my- šlenky a city tlumočí. K v. 1 srv. výše 7, 11. V. 2 - „Neodsuzuj mne", t. j. nechávaje mne hrozně trpěti neprohlašuj tím veřejně, že jsem zločinec, jak moji přátelé se domnívají a praví. — V. 2a. vyslovuje Job záhadu, které nemůže rozřešiti. Není si ničeho závažného vědom, a přece trpí jako zločinec . . . V. 3 (Un 2, 7 ; Ž 137, 8; Is 64, 8.) Jakou zálibu v tom nebo jaký prospěch mohl by míti Bůh z toho, že by nespravedlivě mne utiskoval (jako člověk činívá se zá- libou), nebo že by ničil, kazil svého tvora, mistrné své dílo, které — po lidsku mluveno — dalo mu mnoho práce (Gn 2, 7; Ž 137, 8.)? — Bude-li Bůh spra- vedlivého stíhati utrpením, dojdou bezbožní náhledu, že jest jedno býti sprave- dlivým nebo bezbožným, že Bůh na oba, nevinného i hříšníka, stejně hledí, že je jedno býti tím či oním, že nic neprospívá býti spravedlivým. V. *■ Člověk, který hledí „tělesným" okem, hledí snadno jednostranně, posuzuje nespravedlivě. Bůh však hledí okem jiným, vše pronikajícím, ledví i srdce vyšetřujícím, nemůže souditi nespravedlivě. V. 5.-7. Člověk (krátké zkušenosti) pochopitelně zkoušívá mravní povahu, ryzost a věrnost přítelovu, ježto do jeho nitra nevidí a ježto nemá jej v hrsti., Bůh však (věčný) nepotřebuje Joba podobným způsobem zkoušeti, ježto vidí do nejtajnějších záhybů jeho srdce; má jej také ustavičně ve své moci, ze které ne- možno Jobovi se vymaniti, netřeba tedy, aby jej Bůh stále držel a svíral útra- pami. — V. 7a. překládá Schlógl (s Ehrlichem): „ježto víš, že nemám po- mocníka." V. 8 - Z-nízké hlíny Bůh učinil bytost tak dokonalou, svůj obraz, pána přírody (Qn 1, 28.) a nyní chce, aby se to mistrné a pracné dílo jeho zase rozpadlo v bídný prach? V. 8a. 9a. rozveden podrobněji níže ve v. 10.— 12; v. 8b. 9b. rozšířen řečnicky ve v. 13.— 17. V. io. n. líci básnicky dle lidového přírodopisu vývoj člověka od prvních jeho počátků. — „vylil" dle Vulg. doslovně „vy dojil". V. 12 - líčí další péči Boží o nemluvně počaté a pak narozené. [ob 10, 13-22; 11, 1-3. 71 13 Avšak, ač to tajíš ve svém srdci, vím, že na mysli máš všecko (toto): u Zhřeším-li, třebas na čas odpusíil's mi, abych byl prost svého hříchu, nedopouštíš. 15 Kdybych bezbožný byl — běda mně pak ! Ale i jsem-li spravedliv, nelze, bych hrdý byl, nasycen jsa trápením a bědou. 10 A (přece) pro hrdost jak lev mne chceš honit, novými bolestmi mými chceš proslavit se, 1T nové a nové své svědky proti mně volat, rozmnjžovat svou roztrpčenost na mne, chceš, by tvé pokuty na mne útokem hnaly. 18 Proč jsi z (matčina) lůna vyvedl mne? Kéž jsem zhynul, by oko mne nespatřilo! 19 Bylo by, jako kdybych nikdy nebyl — z (matčina) lůna přenesen byv do hrobu. 20 Zdali několik dni mých brzy neskoná? Dovol mi tedy, bych maličko vylkal se z bolestí. 21 prve než půjdu, odkud návratu není, do krajů temna, zakrytých mrákotou smrti, 22 do krajů bídy a temnot, kde je stín smrti, kde žádný řád, ale stálá hrůza sídlí. Prvá řeč Sofarova (11, 1.— 20). Třetí přítel vyčítá Jobovi, že mnoho mluvil, a že opovážlivě před Bohem dovo- lával se neviny své, ačkoli Bůh mírněji s ním nakládá, nežli za své hříchy za- sluhuje (11, 1.— 6.). Bohu vševědoucímu a všemohoucímu nemůže odporovati nežli ten, kdo minul se rozumem (7.— 12.). Zmoudří-li Job, bude nevýslovně šťasten, ježto Bůh dobré odměňuje (13.— 20 ). Hlava 11. — *Tu slova se ujal Sofar Naamaťan a řekl: 2 Kdo mnoho mluví, nemá (též něco) slyšet, a člověk tlachavý má na vrchu býti? 3 Ty sám umlčet měl bys (každého) člověka? Tupíš jiné a nikdo by neměl tě usadit ? V. 13 - Job divil se milostivé pozornosti, kterou mu Bůh věnoval. Diví se také, že přes tu přízeň a milost, měl Bůh tajné záměry stihnouti jej krutými tresty. V. ll - Místo „třebas na čas odpustiťs mi", čti-s hebr.: „budeš na mne pozor mí ti". V. 15 - Stvořitel ustanovil, že Job bude trpěti, třebas dle svého svědomí a svého lidského soudu byl spravedlivý. To utrpení mu nedovolí, by „hrdě" zdvihl hlavu. V. w. srv. s Os 5, 14; 13, 7; Is 38, 13; Jer 25, 38. V. 17 ■ „noví s vědko vé" = „po ku ty" = útrapy. V. ls - ježto záhada ve v. 8. n. vyslovená zůstává Jobovi nerozluštěna, snadno lze chápati slova Jobova ve v. 1 S. — 22. Srv. k tomu, co pravil Job výše 3, 11. 16. V. sub. dle hebr.: „ať mne pustí, maličko abych okřál". V. 21 - n - nemluví o místě věčného zatracení, ježto Job, jsa si vědom své ne- viny, nepomýšlel na toto místo, ale vůbec na po d své ti (= „pekla" = hebr. „šeól"). Tam není světla, ve kterém bylo by lze činiti dobré záslužné skutky ještě Tam není řádů, stavů, důstojností, jako na zemí. Hl. 11. — V. 3 »- dle hebr.: „Plkání tvé mělo by umlčet muže?" — Místo „jiné" dlužno dle souvislosti mysliti na „Boha". Přátelé Jobovi jsou tupeni potud, pokud hájí věci Boží a tak se ztotožňují s Bohem. (Knabenbauer.) 72 Job 11, 4—15. * Vždyť jsi řekl: „Čisté je, co mluvím, a čist jsem před obličejem tvým, (Bože) !" 8 Avšak kéž by Bůh (jen) mluvil s tebou, a rty svoje otevřel proti tobě, 6 aby ti ukázal tajemství moudrosti (své), která zákonů má nesčetné množství! Poznal bys, mnohem méně že vymáhá na tobě, nežli zasluhuje nepravost tvá. 7 Domníváš se, že vystihneš šlépěje Boží, dokonale Všemocného že vyzkoumáš? 8 Vyšší nežli nebe jest; co tedy zmůžeš? Hlubší než pekla ; odkud ho znát tedy můžeš ? 9 Chceš-li jej měřit, je delši nežli země; do šířky pak větší nežli moře. 10 Kdyby svět vyvrátil, nebo v jedno stěsnal, kdo by mohl jemu odporovat? 11 Dojista on zná lidskou pošetilost; a vida nepravost, zda může nedbati jí? 12 Pošetilý, kdo se pyšně vzpouzí, a mni, že zrozen je k svobodě jak stepní osel. 13 Ty však, zpořádáš-Ii srdce svoje, rozepneš-1 5 k němu svoje ruce, u hřích, jenž lpí na tvé ruce, vzdálíš-li od sebe, a ve tvém stanu sídlit už nebude nepravost: 16 pak bude možno ti tvář zdvihnout bez poskvrny, a pevně stát budeš, aniž (čeho) se báti. V 4 - „co mluvím" o prozřetelnosti Boží, o štěstí a neštěstí spravedlivých bezbožných zde na světě. — Sofar naráží snad na výrok Jobův výše 10, 7a. pronešený, nedbaje, co pravil trpitel 9, 2. 31. — „před obličejem tvým = jak sám víš. V. 6 - Sofar se domnívá, že jest Job tak zaslepen, že nevidí velikosti a ohav- nosti svých zločinů, ale pokládá je za maličkosti nebo dokonce za ctnosti (Hont- heim). Srv. 9, 34-10. 2. V. 6 - „zákonů" = zásad, poznatků, vědomostí. — 6cd. naráží na 6, 1. nn. V. 7 . Jobova moudrost, která popírá hříšnost, nemůže se přece vyrovnati moudrosti Boží, která hříchy jeho vidí a nevidéti nemůže. Jestliže Bůh všemo- houcí útrapami seslanými prohlašuje, že Job je hříšník, nelze tomu odporovati. „šlépěje Boží" — cesty Boží, jeho prozřetelnost. Dle hebr. místo „šlépěje" Čti „podstatu". V. s. srv. s 9, 4a. V. 10 - Nerozumno jest odporovati Všemohoucímu. — „kdyby svět . . . stěsnal", t. j. slil, směstnal, smísil, že by tak vznikla směsice, chaos, jaký byl dle Gn 1, 2. Dle hebr. však zní v. 10.: Kdyby (náhle) přijíti chtěl, spoutat a pohnat k soudu, kdo mu bránit bude? — „s pouta t" = zatknout. — Srv. 9, 11. n. V. „pošetilost" = hříšnost (tajnou). V. 12 - „pyšně vzpouzí" nechtěje nositi jho utrpení, jež mu Bůh ukládá. — „stepní", lesní, divoký osel vymyká se každémn jhu. Takový jsi ty, Jobe, který neseš jho trestů Božích netrpělivě (Menochius). V. 1S - Též Elifaz (5, 17.-27.) a Baldad (8, 20.— 22.) slibovali Jobovi šťastnou budoucnost, bude-li se káti. — „zpořádáš-li srdce" = odvrátíš-li je od hříchu a přimkneš-li. se jím k Bohu. V. 16 • Člověk zlého svědomí a trpící věší hlavu; člověk čistý a šťastný kráčí s hlavou vzpřímenou. Srv. 10, 15b. — „pevné stát" jako ulitý z kovu (hebr.). Job 11, 16—20; 12, 1—4. 73 16 Na neštěstí také zapomeneš, jak vody uplynulé zdát se ti bude. 17 lako zářící poledne vzejde ti večer, až budeš mnít, že je po tobě, jak zora svitneš. 18 Budeš bez starosti naději maje, a jsa ohrazen klidně spáti budeš. 19 Hovět si budeš a nebude, kdo by tě děsil; mnozí pak žebrat budou o tvou přízeň. 20 Ale oči nešlechetníků zchřadnou, kam by utekli se, nebudou míti, a jejich naděje — vydechnouti duši Job odpovídá Sofarovi (12, 1.-14, 22). Job vytýká přátelům, že si osobují monopol na moudrost. Tolik rozumu, co jeho přátelé, má Job také. Přátelé jej rmoutí (12, 1.— 5). Bezbožníci mívají se na světě dobře (12, 6.— 10.). Názor, že způsob, kterým Bůh rozdává štěstí a neštěstí, možno měřiti toliko s hlediska přísné spravedlnosti, dlužno bráti s výhradou (12, 11.— 13.). Všemohoucí nejedná rozmarně ale moudře (12, 14.— 13, 2.). Druzi Jobovi, kteří jednostranně chtějí hájiti Boží spravedlnosti, mohou tím nemístným způsobem Boha pohněvati (13, 3.— 12.). Svědomí Jobovo je tak čisto a klidno, že se do- mnívá, že by mu i Bůh dal za pravdu, kdyby směl se hájit. (13, 13.— 21.). [ob opět dovolává se milosrdenství Božího (13, 22.-28.). Člověk křehký a ze hříš- níků zrozený zasluhuje slitování (14, 1.— 6 ). Člověk je toliko jednou na světě (14, 7.— 12.). Kdyby se mohl ještě jednou vrátit |ob z podsvětí k lepšímu životu na zemi! (14, 13.— 17.). To je však nemožnost (14, 18.— 22). Hlava 12. — ^ob odpověděl toto: 2 Ano, sami vy jste lidé, a s vámi vymře (všecka) moudrost! 8 Také já mám jako vy rozum, aniž méně jsem nežli vy jste; nebo kdo, co vy znáte, neví? 4 Na posměch příteli svému býti mám já, který jsem Boha vzýval a vyslyšen byl? Na posměch býti má spravedlivcova poctivost? V. 16 • Ani vzpomínka na minulou psotu nebude kaliti budoucího štěstí. — Voda opadne, odteče, nebo vsákne do půdy a vypaři se, že po ní nezbude ni památky. V. „večer", sklonek života Jobova bude plný světla, t. j. štěstí. — ■ Až budeš domnívati se, že přišel poslední tvůj den, shledáš, že zasvitly sladké po- čátky života, který takořka nastává (Corderius). — Srv. 10, 22bc. V. 18 - „ohrazen" příkopem (a náspem) jako hrazené město. V. 19 - „hovět si" jako stádo klidně, bezstarostně leží. V. 20 - líčí osud Jobových nepřátel. — Srv. 8, 22. — „zchřadnou", unyjí se, upláčí se. — „vydechnouti duši", je poslední touha bezbožných, kdežto dříve myšlenka na smrt budila v nich nej větší „ošklivost" (Vulg.). Hl. 12. — V. 2 - „sami vy jste lidé" rozumní a nikdo jiný. Řečeno štiplavě (sarkasmus). V. Co přátelé Jobovi praví, je slýchati velmi často. Vrabci na střeše to cvrlikají. V. *- n - Kterak Job Boha vzýval a kterak, byl vyslyšen, vypravováno výše ve hl. 1. — „noha vrávorá" člověku, jehož neštěstí stihlo jako Joba. Dle Vulg. doslovně: 4 Kdo bývá na posměch příteli svému jak já, vzývati bude Boha, i vyslyší jej. Bývát na posměch spravedlivcova poctivost. 6 »Jest jako pochodeň pohozená« - míní boháč. (Ale je) připravena na svou dobu. 74 Job 12, 5-17. 5 „Bídě opovržení" — myslí si boháč — „kopanec tomu, jehož noha vrávorá !" 6 Hojnost (všeho) je ve stanech loupežníků, těch, kteří směle popouzejí Boha, ježto dal on všecko v ruce jejich. 7 Zeptej se jen zvířat, a naučí tě; ptáků nebeských, i oznámí ti. 8 K zemi mluv, a odpověď dá tobě; vypravovat budou (ti) ryby mořské. 9 Kdo je mezi námi, jenž by nevěděl, že to vše učinila ruka Páně, 10 v jehož moci je život každého zvířete a duch kteréhokoliv lidského těla? " Nemá-liž ucho rozeznávati slova, jako dásně ochutnávají pokrm? ls U kmetů že najit lze moudrost, u lidí dlouhověkých rozumnost? 13 U něho je moudrost i sila, u něho je moc i rozum ! 14 Zboří-li co, není kdo by to vystavěl, zavře- li za kým, není, kdo by (mu) otevřel; 15 zadrží-li vody, všecko vysychá ; vypustí-li je pak, zpustoší zemi. 16 U něho je síla, u něho moudrost; jeho je podvodník i podvedený. 17 Přivádí rádce ku bláznivým koncům, uvádí vládce do pošetilostí. Dle Vulg. vyslovuje Job naději, že nabude vrchu ve svém boji s přáteli, ježto bude prosit Boha, který mu pomůže. Job je jako pochodeň, kterou zahodili jakožto věc bezcennou, kterou však Bůh ustanovil, aby zazářila, až nadejde ustanovená chvíle. — „boháč" = (dosl. „bezpečný") člověk, jenž se domnívá, že mu Bůh štěstím splácí jeho spravedlnost. Přirovnání Vulg. je nucené proti pro- stému znění hebrejskému (Knabenbauer). V. 6- n - Jak již výše (9, 22.-24.) byl se zmínil, Job opět dokazuje; všecko hlásá zásadu, že bezbožní mívají se často na zemi- dobře. V 8 - „k zemi" = k pozemským zvířatům. Srv. výše 9, 24. V. 9 - „to vše", co vysloveno ve v. 6. V. 10 - Všemohoucí může rozdělovat štěstí a neštěstí svobodně a není vázán toliko zásadou spravedlnosti, které hájí Jobovi přátelé. (Jeho moudrost může míti důvody jiné.) V. „rozeznávati", vyšetřovati, co ve slovech starých podání, zejména příslovích, pravdy jest; nelze však bez rozumu křečovitě jich se držeti a je ždí- mati úzkoprse, jak Jobovi návštěvníci činí. V. 1311 Třebaže v podáni starých leccos pravdivého lze nalézti, nejvyšší moudrost jest „u něho", t. j. u Boha; ne toliko moudrost, ale i „moc" a „síla", která vládne ve světě, a na které také dlužno bráti zřetel! V. H - V podivuhodném řízení světa ukazuje Prozřetelnost svou všemoh ou- cno s t a mo u d ros t (v. 16.) a ne toliko strohou spravedlnost, jak myslí iobovi sousedé, „zavře-li za kým", jejž uvěznil v žaláři (cisterně). V. 16 - Přílišným suchem a mokrem trpí bezbožní tak jako spravedliví. V. 16 - „jeho jest" = na něm závisí. Všecko, i klam a mam je ve služ- bách Prozřetelnosti nejvýš moudré. V. 17.-25. uvádí Job řadu zjevů ze života, ve kterých značí se podivně Prozřetelnost, ne však spravedlnost, jak si představují [obovi odpůrci. Job 12, 18-25; 13, 1-7. 75 18 Pásy panovníkům odvazuje, a jejich bedra pouty přepasuje. 19 Dává odvádět kněžstvo beze slávy, a kteří pevně prve stáli, podvrací. 20 Bere výmluvnost řečnikům osvědčeným, tak jako starcům rozumnost odnímá. 21 Vylévá potupu na pány urozené, a pásy velmožům uvolňuje. 22 Zjevuje, co bylo hluboko ve tmě, vyvádí na světlo věci ze stínu smrti. 23 Rozmnožuje národy a hubí je; vyvrácené pak úplně obnovuje. 24 Bere rozum knížatům národů země, zavádí je, že bloudí po poušti bez cest. 25 Makají iako potmě beze světla, činí, že jak opilí vrávorají. Hlava 13. — 1 Hle, to všecko vidělo mé oko, slyšelo ucho, a to vše pochopil jsem. 2 Já též mám rozum jako vy jej máte, aniž méně jsem nežli vy jste. 3 Ale s Všemohoucím mluviti chci, s Bohem při svou projednati žádám. 4 Prve však připomínám, že strůjcové lži jste, a zásad převrácených přívrženci. 6 O kéž byste chtěli mlčet, aby se zdálo, že jste moudři! 0 Popřejte tedy sluchu výtce mojí, slyšte, co na vás žalovat budou rty mé ! 7 Zdali potřebuje Bůh lži vaší. abyste pro něho pronášeli bludy? V. 1S - „pás" odznak moci královské. — „o d v azuj e" = zbavuje té moci, sesazuje vladaře s trůnu a činí z nich zajatce, otroky. — Schlógl se do- mnívá, že tento a n. v. se týkají zajetí babylonského. Srv. 4. Král 24, 12; 25, 7; Jer 39, 7; 52, 11. - K v. 19. srv. 4. Král 25, 18. V. 20a - Vulg. překládá volněji: „změňuje rty pravdomluvných". V. 21b - srv. s 18a. Vulg. volně: „a těch, kteří potlačeni byli po- zdvihuje." V. 23 - Místo „úplně obnovuje" dle hebr. : „s vrhu je". K v. 25 srv. Is 19, 14; 24, 20 ; 29, 9.n.; Jer 25, 15; 49, 12. Ez 23, 32. Hl. 13- — V. J - Job pochopil, že nejeví se člověku zde na světě ve všem a vždy spravedlnost Boží. K v. 2 - srv. 12, 3. V. 3 - Od přátel Job za bezbožníka pokládán jest. Vidí, že jsou ve svém názoru ztrnulí. Proto žádá, by mu Bůh dal svědectví, že nevinen jest a poučil ho, proč trpí (Knabenbauer). V. 4 - dle hebr.: »Nebot zajisté že vy líčíte lží, a vy všichni nicotní felčaři jste." Jako „očerňují" pravdu, „zaličují", „obílejí" bludy, tak činí Sofar a jeho druzi. Mají býti lékaři, kteří hojí duševní bolesti svého přítele útěchou; zatím však jako špatní mastičkáři bolest Jobovu jen množí. Vulg. spíše opisuje nežli překládá. Opis ten však do souvislosti se pěkně hodí a porozumění podporuje. V. 7 - Bůh — po lidsku mluveno — poděkuje se za takové obhájce své pro- zřetelnosti. Lhou v důsledcích své zásady, lhou tvrdíce, že Job je zločinec. 76 |ob 13, 8-18. 8 Jemu straniti vy snažíte se, a při pro Boha vésti usilujete? 9 Bude to milo mu, když ho nic tajno být nemůže? Či může oklamán býti jak člověk lstmi vašimi? 10 On vás přísně bude tresty stíhat, neboť nepozorovaně mu straníte, 11 Hned jak se pohne, poděsí vás, a hrůza před ním zachvátí vás. 18 Co jste tu z dějin uvedli, bude jak popel; a v bláto obrátí se vaše štíty. 13 Pomlčte maličko, abych mluvit mohl, ať pak přijde na mne to či ono ! u Ano, na jazyk duši svoji kladu, život svůj vydávaje v nebezpečí. 15 Byť mne také zabil, nebojím se, jen když mravy své předložím před tvář jeho. 16 A v tom štěstí mi již poskytuje, neboť nepřijde před něho žádný pokrytec. 17 Poslouchejte, slyšte řeči moje, a mým záhadám popřejte svého sluchu! 18 Ejhle, připravuji se již na soud, vím, že spravedlivým nalezen budu. V. »• dle hebr. : »Bude to k dobru vám, až bude vyslýchal vás, neb chcete šašky si tropit z něho jak z člověka?" V. ln - Nestranný, nejvýš spravedlivý Bůh zakazuje užívati nekalých pro- středků (nepravdivých tvrzení) třebas opentlených zdánlivou dobrou vůlí a jimi hájiti zájmů Božích. V. 11 . „pohnout se", aby se dostavil na soud. V. 12 - „š títy" = důvody (z dějin a zkušenosti), kterými chtěli obhájit spra- vedlnost Boži. — Dle Vulg. doslovně: "Památka vaše bude jako popel a v bláto obrátí se šíje vase-« V. 13 . Job vrací se k myšlence vyslovené výše ve v. 3. — Chce se hájiti, že není takový zločinec, za jakého jest pokládán ohledem na veliké utrpení, třebas by za ten pokus (hájiti se) i trestán býti měl (=„af přijde na mne cokoliv"), jak se přátelé domnívají (5, 2; 8, 20; 11, 4.-6. 12. 20.). Dle Vulg. bude Job mluviti „cokoil vnukne mu mysl". V. 14 . Job se hrozí, že pokus bude ho státi snad život, ta hrozná my- šlenka ho děsí, on však nedbá. V. 14a. hebr. doslovně: „vezmu si maso své do zubů." — Dle Vulg. začíná tu Job již hořekovati. „Proč (pro jaký zločin) trhámmaso své zuby svými (— tolik trpím), a svou duši v rukou svých nosím?" — K 14b. srv. 1. Král 19, 5; 28, 21; Z 118, 109. Srv. též níže 19, 20 V. 16 - Job tu hrůzu (v. 14.) přemáhá, až se hryže do pysků (v. 14.), To jediné přání má před smrtí — aby směl dokázat svou nevinu, aby ji Bůh potvrdil, a tak aby nezemřel v pověsti zločince. — „nebojím se" = „doufám" (Vulg.). — Smrti se nebojí, naopak přál si jí a přeje dosud (výše 3, 11.— 23; 6,9; 7, 16. 21 ; 10, 20.). V. w - Vědomí neviny, čisté svědomí, tak mocné, že může toužiti po soudu Božím, jest již útěchou a předtuchou Jobovi, že Bůh prohlásí ho za spra- vedlivého, neboť bezbožník, nemající čistého svědomí, neměl by ani té síly, aby projevil touhu po soudě Božím. V. I8 . „připravuji se" a těším se doufaje, že mne Bůh uzná sprave- dlivým. Job 13, 19-28; 14, 1-3. 77 19 Kéž by chtěl se mnou se soudit, kéž by přišel Neboť nyní mlčet musím a umřít. 20 Dvě jen věci činiti mi nerač, a pak nebudu se před tebou skrývat: 21 Ruku svoji ode mne rač vzdálit, a strach před tebou af neděsí mne! 22 (Pak) mne povolej, abych ti odpovídal, aneb ať já mluvím, a ty mi odpovídej! — — — 23 Mnoho-li mám nepravostí a hříchů, zločiny mé a viny moje mi ukaž! 24 Proč (mi) obličej svůj zahaluješ, a mne pokládáš za svého nepřítele? 25 Na listu větrem zmítaném moc svou chceš ukázat, a suché stéblo pronásledovali, 26 že mi diktuješ tak hořké tresty, chtěje mne zkazit pro hříchy mého mládí, 27 že jsi do klády dal moje nohy, na všecky stezky mé že pozor dáváš, a že kotníky mi utahuješ; 28 (mně,) jenž jako shnilina ztravován jsem, a jako roucho, jež moli sežírají. Hlava 14. — 1 Člověk, který ze ženy se rodí, krátce žije, a sycen je mnohými bědami. 2 Vzchází jako rostlina, a vadne; prchá jako stín a nemá stání. 8 Na toho ráčíš mít otevřené oko, a toho na soud se sebou poháněti? V. i*.— 21. Job „nyní", pokud Bůh nepřijde na soud, nemůže účinně soudně se hájiti, ale musí toliko umírati. Aby však mohl před soudem neviny své hájiti, prosí, 1. aby byl zbaven utrpení nynějšího (=„ruku vzdálit") a 2. aby nebyl rozum jeho přítomností Boží zděšen. Viz výše 9, 34. — „nebudu se před tebou skrývat" = klidně budu čekati, až přijdeš mne soudit. — 19b. pře- kládá Honťheim: „potom beze lkáni zemru". Job je si jist, že se na soudu obhijí, Bůh že dosvědčí jeho nevinu, a pak ovšem klidně zavře své oči. V. 2l - Ponechává Bohu na vůli, chce-li býti žalujícím („povolej mne" k soudu) aneb obžalovaným (Malvenda f 1628). Ta slova mohou vyvěrati toliko ze svědomí, jako křišťál čistého. V. 2S . Ježto po čase Bůh na soud nepřichází, fob začíná sám soud výzvou, aby Bůh uvedl, co proti němu má. V. 2l - „zahalovati obličej" = odpírati projev přízně = hněvat i se. V. 25 . Je tebe, tvé velebnosti důstojno, abys ubožáka, jakým já jsem (list zavátý, stéblo) tolikou psotou zasypal? (Malvenda). V 26 - Jako soudce, vynášeje rozsudek ve věci trestné „diktuje" tolik a tolik žaláře, postu, pokuty ... — Ježto Job není si vědom hříchů ze svého mužného věku, jež by přiměřeny byly velikosti toho, co trpí, zmiňuje se o mož- nosti, že snad Bůh přísně trestá poklesky jeho mládí, které zasluhují slitováni. V. „pozor dávati" aby se střežený nemohl ani hnouti. V. 28 - novější kritikové přehazují za 14, 2. Tam se svým obsahem do sou- vislosti lépe hodí. Hl. 14. — V. ] . Člověk zrozený z bytosti slabé, křehké, ubohé, není sám z jiného .těsta" (fládru). — Srv. Jer 51, 30; Sir 42, 14; 1. Tim 2, 14. K v. 2 - srv. Ž. 89, 6; Is 40, 6.-8; Sir 14, 18; Moudr 2, 5; Ž 101, 12. Za v. 2. klade kritika 13, 28. V. 3 - „mít otevřené o k o" = ostražitě pozorovati každý čin, aby byl přísně potrestán, shledán-li na něm stín. — „na soud poháněti" = volatí k zodpovědnosti = diktovati nepříznivý rozsudek. 78 [ob 14, 4-14. 4 Může-li kdo učiniti čistým toho, jenž počal se ze zrna nečistého? Nikdo! [Kromě tebe jediného]. 5 (Je-li již) nemnoho dnů člověkových, (jestliže) měsíce jeho jsi odpočítal, a vymezil mu hranice, jichž nelze překročit: 8 odstup maličko od něho, aby si odpočal jak dělnik, když přijde vítaná mu hodina. 7 Strom, ten (věru) naději mít může. Když i podetnou jej, zelená se, a jeho ratolesti (zase) pučí. 8 Jestliže steří v zemi kořen jeho, v prachu odemře-li jeho pařez, 9 sotvaže přičichne k vodě, zpupení se, a vzroste v houštinu jak nová sazenice. 10 Ale člověk-li zemře, všeho je zbaven; zahyne-li, kam se, prosím, poděl? 11 Jako vody, které unikly z moře, nebo z řeky vyprázdněné, vyschlé, 12 tak i člověk, usne-li, nepovstává; dokud nebe stává, neprocitne, z jeho spánku nikdo ho neprobudí. 13 Kéž bys na onom světě uschoval mne, skryl mne (tam), dokud nepomine hněv tvůj, lhůtu mi stanovil, kdy si vzpomeneš na mne! 14 — Oživne zas člověk, který zemřel? — Všecky dny své roboty bych čekal na chvíli, kdy přijde na mne změna, V. *• Všeobecná křehkost a náklonnost ke hříchu člověku vrozená (srv. výše v. 1) zasluhuje, by Stvořitel měl s nim milosrdenství. Srv. Ž. 50, 7. — „zrno" = símě, jádro, zárodek. — Přídavek Vulg. (v hranaté závorce) ruší proud myšlenkový; pochází nejspíše od učitele hebrejštiny, který sv. Jeronýma vyučoval (Knabenbauer). V. 5.n. „odstup" utrpením, kterým člověka stíháš = odvrať od něho své oko (hebr.). Srv. v. 3 — Kdyžtě život lidský tak je krátký, když nemá člověk daleko do smrti, slušno, aby tu chvilku života měl pokoj, jako dělník večer po práci nebo v den odpočinku (u Židů v sobotu). V. '• „ratolesti" = podrost, výhonky, výstřelky z kořene kolem pařezu. V Zajordání dosud staré kře vinné, fíkovníky, ořechy a j. podtinají a z podrostu pěstují nové sazenice (Wetzstein). V. Vl - „nepovstává", aby tu na zemi podruhé žil. O hromadném vzkříšení lidstva Job tu nemluví. — Jak dlouho bude stávati nebe, srv. Ž 148, 6; jer 31, 35. V. 13 - Job vyslovuje přání, jež ho napadá, nyní zemřít, v podsvětí (v „šeólu") počkat, až pomine Boží hněv a pak vrátit se zase na zemi a tu podruhé žiti život šťastnější nežli byl prvý. Job totiž hrozí se myšlenky, že zemře v pověsti zločince a nemůže věřiti, že by Bůh neujal se jeho dobrého jména. Na všeobecné vzkříšení ani tu nepomýšlí. V. ".—i?. Ale proč já toužím po věci nemožné? Vždyť ze smrti do života návratu není! (Menochius.) — Kdyby měl naději, že se vrátí podruhé na svět, klidně by snášel nynější útrapy (= robotu, vojančinu srv. 7, 1.) a těšil by se na chvíli, kdy ho Pán z podsvětí k tomu druhému životu povolá, kdy nastane ta sladká „změna" (14c). V tom druhém životě řídil by Bůh milostivě každý Jobův krok (16a.) a milosrdně by odpouštěl jeho chyby. To milosrdenství Boží, jež odpouští, vysloveno dvěma obrazy ve v. 17. Job 14, 15-22; 15, 1-3. 79 íb zavolal bys mne a já bych ti odpověděl, dílu rukou svých bys pravici podal; 16 ty pak moje kroky počítal bys, a mým přestoupením odpouštěl bys, 17 zapečetil bys jak v měšci mé hříchy, a mé provinění zalepil bys. 18 Ale jak hora padne a rozdrobí se, neb jako skála se posune s místa svého, 19 jako kameny rozhlodává voda, a příval pomalu prst odplavuje, tak také člověka ty zahubuješ.. 20 Dal's mu na chvilku síly, by na věky zmizel, měníš mu podobu a vyháníš ho. 21 Jsou-li slaveni synové jeho, neví; neb jsou-li v potupě — nepozoruje jich. 22 Toliko jeho tělo cítí svou bolest, a jeho duše sama nad sebou kvílí. Job se utkává po druhé se svými přáteli (15, 1—21, 34 ). Slova se ujímá Elifaz (15, 1.— 35) Elifaz kárá příkře Joba, že mluvil nemoudře a bezbožně (15, 1.— 6.). Jobova slova dlužno zamítnouti; Job nevyrovná se moudrostí svým přátelům a svými řečmi odcizí si Boha (7. — 13.). Jak může Job tvrditi, že je nevinen, kdyžtě ani nebesa před Bohem nejsou čistá (15, 14.— 16.). Z podání prastarého plyne, že bezbožní nejsou šťastni, ale vnitřním nepokojem týráni (17.— 24.). Bezbožný strachy zmirá, ježto se zatvrzele Bohu vzpírá; proto také hrozí jemu i potomstvu jeho neod- vratná záhuba (25.-35.). Hlava 15. — 1 Tu chopiv se slova Elifaz Temaňan řekl : 2 Mluví moudrý řeči podobné větru, a plní žhavým vichorem své nitro ? 3 Hádati se slovy nic neprospívá, řeči míti neužitečno jest. V. „zapečetit" hříchy = „zalepit" je = odpustit je. V. 18 - Myšlenka na návrat z podsvětí ke druhému životu na zemi je toliko „utopie", pomysl, který se neuskuteční. Jiné bytosti, silou člověka nepoměrně převyšující, berou za své, čím více zrozenec ze ženy ! V. 19 - Jako zub času hlodá na skalách, jako balvany buď samy se kutálejí nebo příval vod násilně je odvalí jinam, jako kapka pomalu vyhlubuje kámen a dravé proudy odplavují břehy, tak čas klátí také člověka^(Menochius). V. 20 - „chvilku", co život pozemský trvá (Vulg.). — Člověk měni podobu zejména ve smrti, kdy ho Bůh „vyhání" z tohoto světa. Hontheim místo „měníš mu podobu" překládá: „obratem ruky", náhle. V. 8i. ii. líčí stav člověka po smrti — nemá citu pro to, co děje se na světě, oč se zajímal, dokud byl na světě, nejvřeleji. — Trpce (ironicky) řečeno, že tělo v hrobě „cit i", kterak práchniví — čeho člověk zaživa nevýslovně, celým citem svým se hrozil. — „duše" kvílí, že pozbyla života i těla svého a že nelze po- druhé na svět se vrátit. Tak si Job představuje ponurý stav duše po smrti, ne- maje neb aspoň nepodávaje dosud poučení lepšího. Hl. 15. — V. 2 - „řeči podobné větru" prudké a jalové. — „žhavý v i chor" = oheň vášnivé zlosti, zuřivosti. V. 3 - opět zdůrazňuje, že Job mlátil slámu, že jsou slova jeho pleva. Dle Vulg. 3a. doslovně: „Káráš slovy toho, který není roven tobě" (Boha). 80 Job 15, 4—17. * Ty také vyhlazuješ bázeň (Boži), a bráníš modliti se před Boží tváří. 6 Věru, že nepravost tvá tě mluvit učí, a slova vybíráš jako úskočníci. 6 Odsuzuji tě tvá ústa, ne já ; a rty tvoje usvědčují tebe. 7 Jsi ty první člověk, který se zrodil, anebo před pahorky byl jsi stvořen? 8 (Či snad) v radé Boží zasedáváš a tak moudrost sobě osvojuješ? 9 Co víš, čeho bychom nevěděli, co znáš, čeho bychom neznali my? 10 Kmeti dlouhého věku jsou též mezi námi, mnohem starší nežli byl tvůj otec. 11 Jsou ti málo ta slova útěchy Boží, řeči laskavé (promluvené) k tobě? 13 Cože tě uchvacuje vášnivost tvá, a maje myšlenky pyšné s patra hlediš? 13 Co se nadýmá proti Bohu duch tvůj aby pronášel z úst svých takové řeči? 14 Co je člověk, by neposkvrněný byl? Jak může čistým se ukázat ze ženy zrozený? 16 Hle, jeho svatí nejsou nezměnitelní, nebesa nejsou čistá před jeho tváří. 16 Čím méně ohavný a zvrhlý člověk, který pije nepravost jako vodu! 17 Ukáži (to) tobě, (nuže) slyš mne; o čem jsem přesvědčen, budu ti vypravovat. V. *■ Job podrývá prý svými řečmi v posluchačích úctu k Bohu a odvádí je od zbožnosti, ježto pravil, že se mají bezbožní na zemi právě tak dobře jako spravedliví. V. 6 - „úskočníci" = bezbožníci. V. „první člověk" = vzor moudrosti. Elifaz odráží slova Jobova z 12, 2. — „před pahorky" jako věčná moudrost, kterou Bůh stvořil svět. Přís 8, 25; Ž 89, 2. K v. sb - srv. naše: „snísti nebo spolknouti všecku moudrost". DleVulg. 8b. doslovně: „zdali je nižší nežli ty moudrost jeho" (t.j.Boha?). — V „radě Boží zasedá" sama moudrost. V. n - Elifaz pokládá slova svá a ostatních přátel za slova Boží, která méla Joba potěšiti. Těšili ho, že bude zase šťasten, odvrátí li se od svých hříchů a přikloní-li se k Bohu. 5, 19.-27; 8, 5.-8; 11, 13—19. Dle Vulg. doslovně: „Velká-li věc jest, aby tě potěšil Bůh? Ale slova tvoje zlá toho zbraňují." V. ia - Job neměl proč tolik se durdit. Myšlenky pyšné, sebevědomé nafu- kují Joba. V. 14.-16. m íří na 7.3, 18. 23. n. Opakuje, co řekl výše 4, 17.— 19. (Níže 25, 4.-6. opakováno zase.) Té hříšnosti lidské Job nepopíral. Srv. 13, 26; 14, 4. 17. — Jako člověk žízní, tak i náklonnost jeho ke hříchu žízní a prahne po zdánlivé rozkoši, kterou hřích slibuje; neodpírá-li té žizni, snadno klesá, že pak také plným hrdlem je pije. Job 15, 18-31. 81 18 Mudrci to hlásali od svých otců, tajemství řádné z toho nečiníce, 19 jimžto samým dána byla země, ke kterým cizozemec ještě nepřišel. 20 Po všechny dny své bezbožný se trápí, neb počet let jeho zvůle nejistý jest. 21 Hrůzy zvuk mu zní ustavičně v uchu, i když je pokoj, on vždycky úkady větří. 22 Nevěří, že může vrátit se po tmě mu světlo, čenichaje s každé strany meč. 23 Trne již, kde najde, kde bude chleba; cítí, že v patách mu neodvratný den zkázy. a * Souženi jej děsí a úzkost ho skličuje jako král, jenž do boje vyzbrojen jest. 26 Vztáhl totiž ruku svou proti Bohu, proti Všemohoucímu opovážlivě; 26 rozběhl se na něho se vzepjatou šíji, s tlustými puklicemi na svých štítech. 27 Tukem zarostl mu obličej, a s jeho boků sádlo visi. 28 Bydlil v městech zpustošených, v domech, jež neměly být obydleny, (ale) ssutinami zůstat měly. 29 Nebude bohat, co má, nebude trvat, nezapustí do země kořene svého. 30 Neodejde od něho temnota, ratolesti jeho plamenem uschnou a květ jeho bude větrem odvát. 31 Nemůže doufat, v nicotu bludem jsa sveden; nicoty v odměnu jemu dostává se. V. 18- n- zdůrazňuje závažnost podání starých mudrců, kterých se dovolával Job (9, 22; 12, 6.— 12.) a které proti němu bude nyní uváděti Elifaz. Hontheim se domnívá, že zdůrazňovati závažnost starých mudrců je znak Bal dada (8, 8.— 10; 18, 3.) a proto přehazuje v. 17.— 19. za 25, 1. V. 19 - připomíná, že podání to jest původní, ryzí, nezkažené prvky cizími. V. 20 - počíná již uváděti obsah toho podáni. „Trápí se" neklidným svě- domím a strachem, brzo-li přijdou tresty náhlé. V. 2a - „tma" = neštěstí. — „světlo" = blaho. V. 23 - Dokud ještě v hojnosti všeho má, bojí se, že to s ním dojde na žebráckou hůl a že mu nebude ani možno chleba se dožebrati. V. u - Jako král, který v čele velikého vojska táhne do boje, všude šíří hrůzu a strach, tak jest v duši bezbožného. Srv. 6, 4. V. 26 - Obraz vzat jest od býka, který setřásl jho a rohy napadá pána (Olympiodorus). — „štíty" jsou plece bezbožníkovy, které vzdorně nastavuje proti Bohu; tuk, kterými jsou ty plece obloženy, jsou jakési puklice, pancíř, který pokrývá štít. V. 27 • Bezbožník, maje dobré bydlo, ztučněl a zpyšněl. Srv. Dt 32, 15; Z 72, 7. V. 2S - líčí vnější štěstí, které bezbožného potkávalo. Stavěl města zpusto- šená, zřizoval si v nich paláce, zajišťoval si tak nesmrtelné jméno, ale to štěstí právě bylo příčinou, že zpyšněl, to štěstí mu zlomilo vaz. V. „plamenem u = žhavým sluncem nebo větrem. V. 31 . „nicota" znamená v prvém případě hřích se zdánlivým prospěchem, který poskytuje; v druhém případě „nicota" je ztráta štěstí, kterou působí hřích. 82 Job 15, 32-35; 16, 1-8. 32 Prve než dny jeho naplní se, vadne; haluze jeho nezelenají se. 33 Oprchá jak hrozny s révy, sotvaže odkvetla a jak oliva, která shazuje květ svůj. 34 Ano, rodina pokrytce neplodná bývá, a oheň spaluje stany, v nichž úplatnost sídlí. 35 Bolest je, co počíná, nezdar, co rodí, a v jeho životě zklamání zraje. Job dopovídá podruhé Elifazovi (16, 1.— 17, 16). Job kárá těšitele nepříjemné (16, 1.— 6.). Líčí zase své bolesti, jež nevinně snáší (16, 7.— 18.). Vědom své neviny volá k Bohu, aby ji brzy již dosvědčil (16, 19.— 17, 10.). V bídě Jobově marná je naděje na štěstí pozemské, jež mu přátelé slibují. (17, 11. — 16.). Hlava 16. — ^ob odpověděl takto: 2 Slýchal jsem velmi často takové řeči ; těšitelé trpcí jste vy všichni. 3 Bude-liž konec mluvení větrnému? Neb co tě tíží, že se chápeš slova? 4 Mohl bych také já mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě; 6 mohl bych též já vás těšit řečmi, nebo nad vámi potřásati hlavou; 6 posiloval bych vás ústy svými, anebo pohyboval rty, bych vás šetřil. 7 [Co činit?] Mluvím- li, netiší se má bolest, a když mlčím, neodchází také. 8 Nyní věru vysílil mne bol můj, zničeny jsou všecky moje údy; V. 32 - „Prve než dny jeho naplní s e" = předčasně, záhy. — „haluze jeho"=jeho děti, potomstvo. V. ai - „úplatnost" = křivda, bezpráví vůbec. Srv. výše 1, 16. Naráží na neštěstí, jež Joba stihlo. V. 35 - Každý záměr (hříšný), který pojme bezbožník má již zárodky „bolesti". Když ten plán dále ve svém nitru rozpřádá, kreslí si štěstí, jež mu přinese; ne- postřehuje však, jakého „zklamání" se dožije. Když ten záměr uskutečňuje, stíhá ho nezdar za nezdarem. Hl. 16. - V. 2 - čelí 15, 11a. V. 3 - míří na výrok Elifazův 15, 2. — Elifaz po druhé již chopil se slova, ačkoliv ho byl Job usadil. (Srv. 13, 1.— 12.) V. 4 - Kdyby si přátelé s Jobem vyměnili své úlohy, kdyby oni nevinně trpěli a zdravý Job je navštívil, bylo by mu velmi snadno mluviti jako mluví nyní oni. Tu by poznali, jak necitelně nyní si vedou. V. 5 - „těšiti" ve smyslu opačném (ironickém). — Pokyvovati nad někým hlavou znamená posmívali se mu škodolibě. Srv. Is 37, 22; Ž 21, 8; 4. Král 19, 21. V. 6b - „hýbati rty" ve smyslu opačném =z „m lče ti". — Job mohl by „mlčeti" jako jeho přátelé „mlčí". — Ovšem, že by nečinil skutečně tak, jako nyní si počínají přátelé jeho. V. 7 - „mluvím-li" = naříkám-li. Srv. 6, 3; 7, 11. V. 8 - Dle hebr. „zničen", rozrušen je hrůzou „kruh" Jobových přátel a známých, kteří trnou nad trestem, který Joba stihl. Job 16, 9-21. 83 9 vrásky mé vydávají proti mně svědectví, povstává lhář a mně do očí odporuje. 10 Sebral hněv svůj proti mně, nevrazí na mne, skřípe na mne zuby svými, hroznýma očima na mne můj nepřítel hledí. 11 Otevřeli proti mně svá ústa, tupíce mne bijí moje líce, na mých útrapách se pasou. 12 Vydal mne Bůh na pospas nešlechetným, do rukou bezbožníkův odevzdal mne. 13 Já, kdysi boháč, náhle jsem zničen byl; za šiji mne chopiv roztřískal mne, a takřka postavil mne za terč sobě. 14 Zasypal mne vůkol střelami svými, poranil mi ledviny bez milosti, a vylil na zemi žluč moji. 15 Průlom na průlom učinil ve mně, obořil se na mne jak válečník. 16 Žínici jsem na kůži si přišil, a své tělo popelem jsem přikryl. 17 Obličej od pláče mi zpúchl, a má víčka se zakalila. 18 To (vše) trpím, ač bez hříchu jsou mé ruce, ačkoli čisté jsou mé prosby k Bohu. 19 O země, nepřikrývej krve mé, a nechť hrob nenajde na tobě křik můj! 20 Ještě (však) nyní, hle, na nebi mám svědka, ten, jenž bude mi svědčit, jest na výsostech. 21 Posměvači moji přátelé jsou; k Bohu obracím své slzavé oko, V. 9 - „vrásky" malomocenstvím zcvrklé a vyschlé kůže zdají se obviňo- vati Joba ze hříchu; je to však svědectví lživé (=„lhář") právě tak, jako svě- dectví Jobových druhů. V. 10 - „Sebral" Bůh. Dle hebr. „hněv Boží rozedral" (rozdrásal) Joba. Je to snad příznak malomocenství („elefantiasis"), které působí, že kůže praská a po kouscích opadává. Srv. 19, 20. — „hroznýma očima hledí" = zbystřuje, zaostřuje zrak (hebr.). V. n - Dávati políčky je příslovné rčení, znamenající největší potupu. (Z 3, 8; Mich 5, 1.) — V. 11c. dle hebr.: „všichni se na mne sesypali". V. „střely" jsou zejména řeči přátel Jobových, které tu připsány Bohu. „poranil" = rozštěpil (hebr.) — Bolesti „ledvin" = bolesti vnitřní, pronikající do nejhlubších útrob. — S výtokem žluče uniká také život z těla, blíží se smrt. V. 16 - „válečník", který žene útokem na město hrazené. V. 16 - Známky smutku. Srv. 2, 8; Mich 1, 10; Is 3, 24; 20, 2. Dle hebr. zaryl Job svůj roh (=sílu) do prachu. — Místo „zpuchl" (v. 17.) die hebr. zčer- venal a h o ř í. Za v. 18. přehazuje Hontheim 17, 8.— 10., ježto sem obsahem prý patří. V. 19 - Krev nevinná, kterou vrah prolil, jakož i mrtvola neprávem zabitého volala k nebesům, aby se ukázala spravedlnost Boží trestající vinníka a ujímající se čestné památky zabitého. (Gn 4, 10.) Job cítě již blízký dech smrti, pokládaje se za živou mrtvolu, prosí, by jeho tělo a zbytky krve, ježto bez viny života byly zbaveny, svolávaly spravedlnost Boží, která by aspoň pak dosvědčila Jobovu nevinnost, aby nežil v paměti budoucích věků jako zločinec. V. 20 - „nyní" dokud jsem živ. — Job se jaksi opravuje; doufá, že ještě dokud žije, zjedná mu spravedlnost nebeská dostiučinění. 84 Job 16, 22-23; 17, 1-11. 23 aby tak ujal se člověka ve při s Bohem, jak práva dochází člověk ve sporu s bližním. 2J Neboť ejhle, míjejí krátká létá, a stezkou, kterou se nevrátím, budu se bráth Hlava 17. — ^ech a vánek moje dny jsou; a nic mi nezbývá kromě hrobu. 2 Ano, ačkoli jsem se neprohíešil, hořkosti (jen) vidí oko moje. 8 Zaruč se, prosím, Pane, za mne u tebe; kdo jiný mohl by dát mi na to ruku? * Srdce jejich poznání jsi zavřel, proto nemohou nabýti vrchu., 5 O kořist dělit se slibuje svým druhům, a (zatím) oči jeho dětí chřadnou. 6 Vystaven jsem jako na přísloví lidu, a musím být jim terčem, na nějž plijí. 7 Zakalilo se bolestí mé oko, a z mých údů bezmála nezbyl než stín. 8 Užaslí jsou nad tím spravedliví, a čistý na pokrytce se rozhořčuje. 9 I bude držet se spravedlivý své cesty, a kdo je čistých rukou, ten se vzmuží. 10 Ale všichni vy sem opět pojďte, neb mezi vámi moudrého nenalézám. 11 Dny mé prchají a já se trápím, rozprášeny jsou naděje mého srdce. V. 22 - srv. s 9, 32. n.; 13, 19.— 24. — Za v. 22. klade Hontheim se zřetelem na obsah 17, 3. n. V. 2S - srv. s 14, 5. n. Hl. 17. — V. s.n. přehazuje Hontheim za 16, 22; tam prý patří svým ob- sahem. — Kdo se za druhého zaručuje, něco za nehodo zástavy dává, ujímá se ho. Přípověď, že se ho ujme, nejlépe bývá stvrzena danou rukou, která se rovná bezmála přísaze. — Vulg. podává toliko volně smysl: » Vysvoboď mne, Pane, a postav vedle sebe; a ruka kohokoliv at bojuje proti mně!« V. *■ „jej ich" = mých „těšitelů". Jsou zaslepeni, nemohou tedy svými náhledy dojiti vítězství ve sporu s Jobem. V. 6 - je přísloví o člověku, který slibuje jiným hory doly, hojnost potravin, ačkoli jeho děti hlady mrou. Přátelé Jobovi předstírají moudrost a zatím — jsou nevýslovně zaslepeni. V. e - Kdo chce vysloviti příslovím pojem zločince přísně trestaného, užije jména Jobova. Srv. Nm 5, 27; 3. Král 9, 8; 2. Par 7, 20; Jer 48, 39; Ez 5, 15; 14, 8; Nah 3, 6. V. 8 - líčí dojem, jaký budí pohled na Joba v mysli spravedlivých, kteří jsou moudřejší nežli přátelé jeho, kteří podobně smýšlejí jako Job. Cítí soustrast s Jobem, jsou rozhořčeni na pokrytecké jeho těšitele. V. 9 - Job mluví tu ve 3. osobě všeobecně sám o sobě. Soustrast rozum- ných, v pravdě spravedlivých, dodá mu síly, by hájil své neviny proti těm, kteří ho podezřívají. V. 10 - „všichni vy" jsou přátelé Jobovi, které vyzývá k další rozpravě, aby dali se z bludů svých vyléčiti a činili jako praví spravedlivci (v. 8.). Hon- theim přehazuje v. 8.— 10. za 16, 18. V. n . Naděje, které mu činí přátelé (5, 18; 8, 21; 11, 14.) jsou marné. Job 17, 12-16; 18, 1-7. 35 12 Noc v den obrátit mi chtějí, a mám čekat zas po temnu světlo. 13 Budu-li čekat, podsvětí bude mým domem, a v temnu ustelu si lůžko svoje. 14 Hnilobě „Můj otec jsi ty" řeknu, „Matka má a sestra moje" — červům. 15 Kde je tedy nyní naděje má, a mé štěstí — kdo je může vidět? 16 Do hlubin podsvětí sestoupí všecko to se mnou. Zdaliž aspoň tam dojdu odpočinku? Druhá řeč Daldadova (18, 1.-21.). Slova Jobova jsou mluvení jalové. Bůh přece nebude čiriiti k vůli Jobovi výjimky od svých nezměnitelných zákonů, dle kterých musí bezbožník bídně vzíti za své (18, 1.— 6.). Pohroma jeho je dokonalá (7.— 14.). Trvá i po smrti jeho, kdy zaniká jeho majetek, rod i památka, že všichni žasnou (15.— 21.). Hlava 18. — x Tu slova se ujav Baldad Suhan řekl: 3 Kdy přece zkončíte své daremné řeči? Zmoudřete prve, a pak si promluvíme. 3 Proč jsme pokládáni za dobytek, proč jsme v očích vašich zabedněni? * Ty, jenž svou zuřivostí se rozsápáváš, zda bude pro tebe vylidněna země, neb skály přeneseny s místa svého? 5 Zda světlo bezbožného nemusí zhasnout? Zda může lesknout se plamen ohně jeho? 8 Světlo zatemnívá se ve stanu jeho, a lampa, která je nad ním, uhasíná. 7 Stísněny bývají statné jeho kroky, a jeho záměry ho porážejí. V. 12 - „noc" neštěstí, které Joba svírá. — „den" štěstí, které mu přátelé slibují, obrátí-li se k Bohu. V. 13- n. „v temnu" podsvětí po smrti. V. 16 - „všecko to" = mé naděje a mé štěstí (v. 15.). Jsou to slova člověka, který touží po klidu smrti a podsvětí (= „pekel"), ale také poněkud se bojí jeho stínů (10, 21. n.; 14, 21. n.); tu obavu velmi dobře vystihuje otázka (16b.) vyslovující pochybnost a rozpaky (Knabenbauer). — V. 16b. však dle hebr.: »ano spolu do prachu sneseme se.« Hl. 18. — V. i- ■">• Baldadovi se zdá, že Elifaz učinil Jobovi značné ústupky připouštěje, že tresty bezbožných nejsou vždycky všem zřetelný, ačkoliv ovšem duše jejich nemůže se netrápiti. Baldad proto zdůrazňuje, že bezbožní musí býti vždy zde na zemi přísně potrestáni. V. 2 . Baldad oslovuje Joba a s ním souhlasící z přítomného lidu, který se byl kolem něho shromáždil (17, 8.). Ani Elifaz nezdá se mu býti dosti přesný. V. s. naráží na 17, 4. 10. Srv. také 12, 7; 13, 12; 16, 2.n. 21. V. 4 - Job ve své zatvrzelosti a pýše, nechtěje uznati své hříšnosti, ale váš- nivě, zuřivě háje své svatosti, zavinuje si trest smrti a tak páchá na sobě samo- vraždu a při tom se domnívá, kdoví, co na jeho smrti záleží. K vůli Jobovi ne- bude Bůh přenášeti skály, t. j. měniti zákony své spravedlnosti a prozřetelnosti. V. e.n. světlo" = „plamen ohně" = „lampa" = štěstí. V. 7 - Kdysi za doby blaha „statně", dlouhým krokem bezpečně kráčel, — „kroky" = vše, co podnikal. — ' Netuší, že si sám jámu kope, že sám na sebe meč brousí, že svými plány sám si vaz láme. 86 Job 18, 8-21. 8 Zamotává totiž do sítí nohy své, ježto po jejich okách chodit musí. 9 Pata jeho do kličky se chytá, a smyčka pevně ho zadrhuje. 10 Neboť je v zemi skrytá na něho léčka, a kudy chodí, jsou osidla na něho. 11 Odevšad jej hrůzy děsí, ženou se za ním, jsou jemu v patách. 12 Umdlévá hladem sila jeho, vyhublost zabírá mu boky. 13 Rozežírá lepost kůže jeho, údy ztravuje prvorozenec smrti. 14 Vytržen ze svého stanu, kde měl své naděje, zaváděn bývá před krále děsů. 16 Ve stanu jeho (pak) cizinci bydlívají, a bývá sypána na jeho bydliště síra. 16 Vespod kořeny jeho usýchají, nahoře pak koruna mu vadne. 17 Památka jeho mizí se země, nebývá slyšet ho jmenovat na světě. 18 Vyhánějí ho ze světla do temnosti, z okruhu země jej vypuzují. 19 Nemívá podrost ni dorost ve svém kmeni, a nic nezbývá z něho v jeho krajích. 20 V den jeho (zkázy) žasne Západ, a Východ zachvacuje hrůza. 31 Tak jen maji se stany nešlechetných, a tak bydla těch, kteří nedbají Boha. V. s. n. Náhle, nenadále, zákeřně stihnou ho nehody. — Čím více se na- máhá, by se vymotal, tím více se zahrabává. — Dle Vulg. 9b. doslovně : „r o z- pálí se proti němu žízeň!" V. 10 - Skryté neštěstí z každého kouta na něho číhá. V. 13 - „prvorozený syn smrti", nemoc, které přísluší nejvíce přívlastek „smrtelná", t. j. malomocenství. V. 14 - „vytržen" násilím předčasně ze života. — Ve stanu jeho byly jeho naděje (majetek, manželka, děti), které ho těšily. — „král děsú"=smrt, jež v podsvětí hrozném vládne (výše 10, 21. n.). Dle Vulg. doslovně „zahynutí po něm šlapává jako král". V. 16 - Stan bezbožníkův (se vším, co v něm bylo) cizinci uloupili, od- nesli, doma jej rozbili a v něm bydlí; tam pak, kde kdysi bydlíval (kočoval) a pásal svá stáda, všecko zpustne, jakoby kletbou stíženo (Gn 19, 24; Ž 10, 6; Dt 29, 22.). Srv. výše 1, 16. (Schlógl připomíná, že stan malomocného býval sírou vykuřován, tedy „desinfekován".) V. 16 - „koruna" = děti, potomstvo hříšníkovo. — „kořeny" = hříšník sám a jeho manželka (manželky). Srv. 8, 16; 15, 30. 32. V. 1S - „ho" = „j ej" = jeho „světlou" památku. V. 19 - Památka jeho nežije v potomstvu, jehož nemá. V. 2 °- Baldad čelí výrokům Jobovým 9, 22. 24; 12, 6. V. 21 - „Tak jen" a ne jinak. Tvrdá to řeč; zřejmě kárá Joba: Padl jsi hrozně, jak bezbožník padává; jak veliký jsi tedy zlosyn! Žádné naděje mu nedávaje končí svou řeč obžalobou, že Job Boha nedbal a dosud nedbá (Knaben- bauer). Job 19, 1-13. 87 Job odpovídá podruhé Daldadovi (19, 1.— 29.). Proč tolik trýzněn jest Job od svých těšitelů? Ať přece nahlédnou, že trpí ne- vinně (19, 1.— 6.). Děsné Jobovy strasti (7.— 12.). Ode všech opuštěn, všichni se ho štítí (13.— 20.). Nedocházeje soucitu svých přátel vyslovuje pevnou naději, že Soudce nefvyšší ukáže Jobovu nevinu; toho Soudce nechať se bojí (21.-29.). Hlava 19. — ^ob odpověděl toto: 3 Dlouho-li rmoutit budete mou duši? a mne rozemílat řečmi? 3 Ejhle, po desáté tupíte mne, a mně křivditi se nestydíte. * I kdybych opravdu byl chybil, na mně by lpělo mé pochybení. 6 Avšak vy si na mne vyjíždíte, ve zlé mi vykládáte má pohanění. 6 Vězte přec, ne dle práva že mne Bůh sklíčil, a síť svoji kolem mne rozestřel. 7 Hle, volám „Násilí!", nikdo však neposlouchá, křičím, není však, kdo by mi dojít dal práva. 8 Stezku mou se všech stran přehradil, nemohu přes zeď, a mou pěšinu zahalil temnotami. 9 Strhl se mne slávu moji, a vzal korunu mi s hlavy. 10 Se všech stran mne trhá, a tak hynu; jako když vytrhne strom, vzal naději mně. 11 Roznítil se proti mně hněv jeho, a má mě za svého nepřítele. 12 V jednom šiku přitáhly tlupy jeho, nanesli násep, aby se dostali na mne, a můj stánek táborem obklíčili. 13 Bratry moje ode mne daleko vzdálil, a moji přátelé odcizili se mi. Hl. 19. — V. i ™- Job nadějí, vyslovenou 16, 21. se utišil; ze^slov jeho nedýchá hněv, ale toliko bolest. Svatopisec umělecky popisuje Jobův pokrok v ctnosti, v trpělivosti (Knabenbauer). V. 3 - „po desáté" = tolikráte již. Jiní počítají, že přátelé Jobovi skutečně již pěti řečmi Joba napadli a pět řečí Jobových odmítavě vyslechli. V. *■ Proč „se starají" toliko Joba, kdyžtě nejsou zodpovědní zato, co Job učinil nebo neučinil? Proč ho týrají, když přece neublížil jim, ale toliko sobě, zhřešil-li. V. 5 - „po hanění" = bolesti Jobovy, které dle tehdejších názorů byly spolu potupou. Z těch nectných ran vyvozují, že Job je zločincem. V. 6 - „ne dle pr á va" = nevinně, více nežli zasluhuji, —'„sít" bolestí, ze kterých nelze vyplésti se. Vulg. místo síf má: „metlami" (biči). V. srv. s 9, 35; 13, 22. V. 8 - srv. s 10, 3. 17. — „přehradil" kamenným plotem, zdi. V. 9 - Zbavil mne všeho, co mne činilo slavným, čím jsem vynikal, že jsem zdvihati mohl hlavu nad ostatní smrtelníky (Pineda). V. 10 - „trhá mne", jako trhají (boří) dům. — „hy n u" = umírám, jdu na smrt. Srv. 10, 21; 14, 20. V. 12 - bere obrazy ze způsobu, jakým dobývali nepřátelé pevností. — „tlupy" (= vojenské čety) „jeho" (=Boží). Ti Boží vojáci jsou Jobovy strasti, (zejména snad útoky jeho přátel). Srv. 6, 4; 10, 17; 16, 13. 15. V. 13. nn. si stěžuje, že vytržen kořen naděje, útěchy, jež by mohli poskytnouti 1 i d é (sv. Tomáš Akvinský). — „bratři" = příbuzní, (v. 14.) i „bratři" v přesném významu slova, („sourozenci") (v. 17b.). 88 fob 19, 14-25. u Opustili mne příbuzní a známí, zapomněli mne hosté domu mého. 15 Služky mé mne za cizáka mají, hledí na mne jako na cizince. 16 Na sluhu volám, avšak neodpoví; abych důraznými slovy ho prosil. 17 Dech můj odporný je manželce mé, a puch ze mne mojim sourozencům. 16 Mládež také pohrdá mnou, jak sebou hnu, již se posmívají. 19 Štítí se mne bývalí důvěrníci, největší miláčci obrátili se proti mně. a0 Na kůži scvrklého masa visí mi kosti, a s duší na jazyku unikám smrti. 21 Cit se mnou mějte přec, cit mějte, vy moji přátelé, neboť ruka Páně dotkla se mne. 22 Proč mne jako Bůh pronásledujete, a„ mého masa dost nemůžete se nakousat? 23 O by napsána má slova byla, kéž by vyryta byla na tabulku, 24 železným rydlem na desku olověnou, nebo dlátem do skály vydlabána! 25 Vím totiž, že můj Vykupitel živ jest, a že v poslední den ze země vstanu; V. 16 - Kdysi stačilo, by Job otroku svému toliko pokynul, teď však aby ho slovy prosil. — Z v. 15. n. nelze vyvozovati, že měl ještě Job ve svém domě otroky. Všemu lze rozuměti jako v přirovnání: „Jsem opuštěn ode všech jako člověk, kterým pohrdají otroci jeho." (Hontheim). V. 17 - připomíná skutečné příznaky malomocenství (druhu „elefantiasis") — V. 17b. doslovně dle Vulg.: „prosím synů života mého". V. 18 - „mládež" s přídechem: „kluci", „skotácí" a pod. V. 19 - „důvěrníci", se kterými se kdysi radíval, jim svá tajemství svěřoval V. a**- dle hebr. drží Job své maso ještě zuby, t. j. každou chvíli může mu býti ze zubů vyrváno, t. j. může zemřiti. Srv. výše 13, 14. — Vulg. doslovně: „zůstali toliko rtové při zubich mých." (Hontheim připomíná, že člověk na zubech kůži vůbec nemá a že tedy „unikl jsem s koží na zubech" = nezbyla mi kůže). V. ai - Job nechav ostrosti pokorně prosí přátele, aby nerozmnožovali jeho bolesti svou bezcitnosti, s jakou dosud mluvili. — „ruka Páně" mocná a přísná. — „dotkla se" = ranila, malomocenstvím (a ostatními zly). V. 22 - Přátelé Joba pronásleduji zejména „kousavými" řečmi, které Vy- věrají z nenasytné vášně pásti se na jeho hanbě; jinými slovy: Job je vybízí, aby uznali jeho bezúhonnost. (Schlogl překládá: Proč mne pronásledujete jak jelena, když přece nemůžete jís]t mého masa"?) V. 23. n. Ježto lídé Jobovu nevinu uznati nechtějí, a ježto ani Bůh dosud jí neprohlásil, přeje si, aby napsané řeči, jeho bezúhonnost vyslovující, hlásaly ji věkům budoucím, až Joba nebude mezi živými, aby nežil v památce jako zlo- činec. (Velmi mnozí se domnívají, že si přeje Job, aby napsána byla slova, jež teprve vysloví v. 25.-27.) — Místo „dlátem" hebr.: „na věky". Slova Jobova skutečně byla napsána, ne sice železným rydlem, ale mnohem trvalejším písmem, nežli byl si přál; ona slova, kdyby byla bývala tak napsána, byl by čas vyhladil; v knize Job však od (bohoduchého svatopisce) jsou mnohem hlouběji a trvanlivěji poznamenána (Zlat.). V. 25.-27. bývají (a bývala již za dob nejstarších) překládána a vyklá- dána velmi pestře. Dle běžného hebr. originálu znějí: (25) Avšak vím, že vijkupce můj živ jest; na konec pak na prachu (re/íié) vystoupí, Job 19, 26—27. 89 zase budu oblečen svou koží, a v svém těle uzřím Boha svého. Patřiti budu na něho já, týž, a ne jiný, mé oči uvidí ho, naděje tato je v nitru mém uložena. (26) í budu oblečen jsa ve svou kůži a ve své tělo viděli (zas) Boha. (27) Budu viděti v něm příznivce svého, oči mé uzří jej ne jako nepřítele ; (touhou) zmírá moje srdce v mém těle. Dle tohoto (ne neporušeného?) znění Job zamítá („avšak" v. 25.) jaksi přání, by věkům budoucím, až umře, nápisy hlásaly jeho nevinu; srdce jeho obraci se důvěrně k Nejvyššímn a vyslovuje naději, že konečně přece Bůh (=Výkupce u = Osvoboditel, který zjednává dostiučinění, napravuje křivdu) se ho ujme, „vystoupí" na zemi jako svědek (a soudce) jeho čistého svědomí; dosvědčí jeho nevinu tím, že bude zase „rehabilitován", vzkříšen. Kdy však? Při po- sledním všeobecném vzkříšení těl, jemuž učí církev katolická dle četných jiných výroků Písma? Či myslí Job toliko na dočasné vzkříšení, že totiž Bůh přece jen dříve nežli Job umře, jej uzdraví, novou kůži a maso mu dá, tak prohlásí jeho nevinu a bude ho pokládati zase za přítele, jak se skutečně stalo dle poslední kapitoly knihy Job? (Eugubinus, Barhebreus. Bůh se zjevil, Jobovi vše na- hradil). Je-li tu řeč toliko o tomto „vzkříšení" Jobově dočasném, mohlo by bytí předobrazem všeobecného vzkříšení posledního. (Calmet.) Vulg. podává překlad volný a spolu již jasný výklad o všeobecném vzkříšení těl na konci světa. V tom smyslu chápali to místo velmi mnozí otcové a spisovatele církevní, ale ne všichni. Nedovolávají se ho, by dokázali všeobecné vzkříšení Atenagoras, Justin, Irenej, Tertullian, ano Jan Zlat. tvrdí, že Job o vzkříšení nic nevěděl. Z vyobrazení, nalezených v katakombách, vyplývá aspoň tolik, že býval Job ozdravělý pokládán za předobraz spravedlivce, který vstane z hrobu před posledním soudem. Dle Hudala neplyne z aramského opisu, ani ze syrské Pešity smysl o všeobecném vzkříšení těla. LXX a překlady z něho odvo- zené jsou tak nejasné, že nelze přesně říci, zda mají, či nemají na mysli poslední vzkří- šení z mrtvých, či toliko dočasný obrod Jobův. Původní znění jest tak zmateno, že nelze z něho mluvnicky vykřesat uspokojivé odpovědi na otázky, kterých neřeší staré překlady. Vše závisí na souvislosti 19^5. — 27. s celou knihou Job. Ta souvislost ukládá, by dbáno bylo těchto tří vet: 1. Job pokládá návrat zdraví a bývalého štěstí za pouhý sen (7, 7; 17, 6; 29, 2.-3.). 2. Job žádá, aby Bůh vyřídil jeho věc soudně. 3. Povšechný obraz knihy Job o posledních věcech člo- věka jest velmi ponurý (hl. 7; 10, 20.— 22.). Z bolestných nářků mnohých úryvku nesvitá ni záblesk radostné naděje (3, 1. nn; 10, 18. n.) Neproniknutelný závoj zakrývá výhled do věčnosti (Hudal). — V |ob 19, 25.-27. je znění tak zmateno, že jest sotva upotřebitelno; kromě toho souhlasí velmi málo s povšech- nými beznadějnými lícněmi o osudu člověka, i zbožného (Bartmann). Schlógl souhlasí s Ehrlichem, že tu není řeč o všeobecném vzkříšení těla a pře- kládá (kriticky opravené) v. 25.-27. takto: (Kdyby slova má byla napsána) (25) pak bych věděl, že žije ochránce můj, třeba by vystoupil na zemi až poslední. (26) To mám Mštěno pod svou koží, a na svém těle pozoruji (27) to, co já sám vidím sobě — zrak můj to vidí, a nikdo jiný! — Ó, mé srdce puká v mém nitru '. V. a5 - „totiž" (Vulg.) lépe se srovnává s názorem, že si Job přeje, by na- psány byly v. 25.— 27. — „vím" = jsem nejpevněji přesvědčen. — O „výkupci který dopomáhá jinému ku právu, srv. Lv 25, 25; Nm 35, 19; Dt 19, 6. 12; Rut 3, 13; 4, 4. 6. Bůh „vykoupil" Israele z otroctví egyptského (Ex 6, 6; 15, 3; Z 74, 2; 77, 16.) a ze zajetí babylonského (Is 43, 1; 44, 22.). — „žije", aby moh Jobova práva se zastati. — O Mesiáši („Výkupci") přímo hebr. nemluví (Knabenbauer). Spisovatel knihy Job nejeví zde znalosti platónské nauky o ne- smrtelnosti duše. Jeť mu cizí protiklad těla a duše, která proniká Platonovu nauku, a naději Jobovu, že bude Boha viděti na vlastní oči, nesnadno uvésti na nějakou myšlenku starší filosofie řecké (Heinisch). 37 90 Job 19, 28-29; 20, 1—10. Proč tedy nyní pravíte: „Stihejme ho, a kořen věci (té) v něm nalezněme!"? Protož utíkejte před mečem (trestu), ježto meč bude mstitelem nepravosti, abyste poznání došli, že je soudce! Druhá řeč Sof arová (20, 1.-29.). Co pohání Sofara, by mluvil? (1.— 3.). Nade vši pochybnost je zásada nejstarší zkušenosti, že štěstí bezbožného může býti toliko, chvilkové; brzy a náhle mizí (4 —10.). Hřích, tof jed jistě vedoucí k smrti, která bolestně trhá člověka od toho, co měl (11.— 16.). Bohatství nečiní ho blaženým. Jisto jistě zachvátí jej neštěstí i s majetkem jeho (17.— 28.). Doslov (v. 29.). Hlava 20. — J Tu slova se ujav Sofar, Naamafan řekl: 2 Proto mě myšlenky pudí, bych odpověděl, proto také vře to (všecko) ve mně. 3 Výtku, kterou mne potupuješ, jsem slyšel, jalovost na mou moudrost mi odpovídá. * To přec je známo od prvopočátku, od té doby, co člověk byl postaven na zemi, 5 že jásot bezbožného kratičký jest, a radost pokrytcova chvilková (jen). 6 Byf až k nebi dostoupla jeho pýcha, a hlava jeho oblaků se dotkla, 7 jako kal jeho navždy vezme za své, a kteří vídali jej, řeknou: „Kde jest?" 8 Jako sen odlétá, mizí beze stopy, pomine jako přelud noční. 9 Oko, které jej vídalo, neuzří ho, aniž patřit dál bude naň jeho bydlo. 10 Synům jeho bude nést bídu a křivdu, a rukám jeho vydat, co pracně byl získal. V. 27 - „ne jako nepřítele" srv. s 6, 20; 10, 17; 13, 24, — „srdce* jakožto domnělé sídlo citů (dosl. „ledví"). „Oči" znamenají tu zrak duchovní, t. j. rozum. Toto místo nemluví o tělesném vidění Boha na věčnosti. (Hontheim). V. w - „Proč tedy", ježto jsem nevinen a Bůh mou nevinu dokáže, ne- chcete změniti svého názoru i jednání? „kořen (= důvod) věci" (útrap Jobových) = vina, kterou na něm přátelé stále „nalézají". V. 29 - Zůstanou-li lpěti zatvrzele na svém hříšném názoru o Jobovi, stihne je trest, až Bůh vystoupí, aby soudil. — „meč" = trest hrdelný, nebo aspoň těžký. Hl. 20. — V. 2 - „Proto", že tak mluvíš a hrozíš (19, 29; srv. také v. 3.) — (Místo „proto" lze překládati s Hontheimem: „proti tomu", t. j. proti takovým řečem). V. 3 - (Knabenbauer upozorňuje, že Job od nynějška dokonce jinak si vede nežli dosud. Nestýská si jako prve, ale toliko vypočítává své útrapy, nemalo- myslní, nepřeje si smrti. Posílila totiž a rozjařila mysl trpitelovu pevná naděje ve vzkříšení, kterou byl vyřkl výše 19, 25.). K v. 7 - srv. Ž 36, 20; 35, 36. K v. 8 - srv. Ž 72, 20; Is 29, 8. — Jako rozkoš, kterou cítí člověk ve snu, jest jalová a náhle prchá, tak štěstí bezbožného. K v. 9h- srv. 7, 10. Job 20, 11-23. 91 11 Třebas měl v kostech plno mladistvé síly, (ta sila) musí s nim do prachu si lehnout. 12 Protože totiž sladký byl hřích jeho ústům, schovával jej pod jazykem, 13 šetřil jím a nechtěje se vzdát ho, v hrdle svém jej zadržet se snažil; 14 (ten) jeho pokrm (však) v žaludku měni se mu, že má jed hadí v útrobách svých. 16 Bohatství, kterého se nahltal, zvrátí; Bůh je vyžene z vnitřností jeho. 16 Jedu hadího se nassál, usmrtí ho jazyk plazu. 17 Nebude se kochat potůčky řeky, proudy medu, ani smetany. 18 Výdělek musí vydat, nesmí ho užít, třebas měl zisku jak písku, nesmí ho okusit. 19 Za to, chatrče chuďasů že bořil, na půdě uloupené nebude stavět. 20 Nepoznal, co je to hltavost ukojená, proto po čem dychtil, nezachová. 21 Ničeho nešetřila jeho žravost, proto nebude pevné jeho štěstí. 22 V dokonalém nadbytku bude mu úzko, všecka tíha neštěstí připadne na něj. 23 Bůh, aby naplnil nenasytnost jeho, sešle na něho hrozný hněv svůj, a dešt jídla, které přísluší jemu. V. 11 ■ rozvádí dále myšlenku v. 9. Dle Vulg. doslovně: Kosti jeho nasáknou hříchy mládí, a s ním v prachu budou odpočívat- V. i2.nn. navazují 'na 10b. — „sladký" jed. — „schovává jej pod ja- zykem," aby se hojně nassál sladké jeho šfávy. V. 13 - „šetří", aby dlouho mohl si na něm pochutnávati. — „nechce se ho vzdát" = vy pliti. — „zadržuj e"=: dlouho nepolyká. V. 14 - „p o krm" = sladký jed = hřích. — „v žaludku se změní", když jej byl konečně polkl. V. 16 - Takový sladký jed byl zejména cizí majetek, jejž bezbožník pohltil. — „zvrátí", jak bývá, když člověk požije jedu. V.. 16 - Had (zmije) tím, že kouše (zuby) otravuje krev. Dle lidové mluvy, zakládající se na pouhém dojmu zrakovém, bývá ten účinek připisován jazyku (žahadlu); úkolem básníkovým není vyučovati vědeckému přírodopisu. Ne- třeba také žádati, by tu byl činěn přesný rozdíl mezi jedem, který působí otravu krve kousnutím a mezi jiným jedem, který působí otravu požitím. — K v. 17. srv. Nm 13, 28; Ex 3, 8, 17. V. 1S - dle Vulg. doslovně: „Trpěti bude za všecko, což učinil, avšak ztráven nebude, vedle množství podniků svých trpěti bude". V. 19 - dle oprav a překladu Ehrlich-Schloglova. Dle Vulg. doslovně: „Nebo ť utiskuje svlékal chudé: dům mocí odjal, ač nestavěl ho." V. 2° a . Chamtivost bezbožníkova nikdy neměla dosti. — „po čem dychtil" a na čem lpěl. Job si získal tedy své bohatství hrabivostí dle mínění Sofarova! K v. 22 srv. 15, 20. n. V. 2S - Nenasytnost bezbožníkovu konečně nasytí „pokrm, jemu slušící" t. j. tresty Boží. Srv. Ž 10, 7; Ez 38, 22. Sof ar naráží snad na slova Jobova 9, 18; 10, 15. "92 Job 20, 24-29 ; 21, 1—4. ,J * Uteče-li zbrani ze železa, prostřelí ho lučiště ze spěže ; 35 potáhne (střelu), až vyjde z jeho zadku, (až vyjde) bleskutné želízko z jeho žluči; musí jiti — všecek ustrašený. 26 Všecky tmy v úkrytu čekají na to, co tajil, zhltí jej oheň nikým nepodpálený, zle bude tomu, kdo zůstane ve stanu jeho. 27 Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu. 28 Bude se stěhovat zisk z jeho domu, rozplyne se v den hněvu Božího. 29 To jest úděl od Boha bezbožnému, a to dědictví, které Bůh mu přisoudil. Job odpovídá podruhé Sofarovi (21, 1.— 34.). Job žádá, by věnována byla slovům jeho pozornost, jak sluší důležitému před- mětu (21, 1.— 6.). Běh života dokazuje, že bezbožní žijí v přepychu a že klidně umírají přes to, že se rouhají Bohu (7. — 15.). Zřídka bývá trestán bezbožný tak, jak přátelé jeho tvrdí. Málo plátno namítati, že za ně trpí jejich synové, kdyžtě za hříchy mají trpěti hříšníci sami (16.— 26.). Zkušenost učí, že ani veřejné po- hromy leckdy nestíhají bezbožných, ale slavně bývají pohřbeni a žijí ve světlé památce dalších věků (27.-33.). Job vyvrátil „potěšující" tvrzení přátel svých tak, že z nich zbývá toliko jejich — zloba (v. 34.). Hlava 21. — ^ob odpověděl toto: 2 Slyšte, prosím, řeči moje! To budiž vaší potěchou mně! *■ Mějte strpení, ať já také mluvím, až pak domluvím, bude-li libo, se smějte! 4 Zdaž já na člověka stěžuji si, že bych neměl proč se roztrpčovat? V. 26 - Bezbožník prchá, na útěku raněn je střelou i snaží se střelu „vy- táhnouti" z bolavé rány, avšak nic naplat, musí „jiti", t. j. zemříti. Srv. 6, 4; 16, 13; 34, 6. Dle Vulg. doslovně: „Vytažen jest a vychází z pošvy své, a blýská se v hořkosti své; půjdou a přijdou na něho hrozní". V. 26 - „Všecky tmy" = všeliké nehody, pohromy. — „tajil" své poklady, hříšně získané. — „oheň nikým nepodpálený" = blesk. (Srv. 1, 16.) V. 27 - „odkryjí" tím, že ho potrestají (jako „odkryly" Jobovu tajnou bezbožnost) bleskem. — „z e m ě" = Iupičtí kmenové (Sabané). Job se nebe a země dovolával 16, 18. n. V. 28 - „bude se stěhovat" do ciziny. Hl. 21. — V. 1 - Ne tvrdě jako dosud; ale klidně počíná; v tom klidu zrcadlí se naděje, vyslovená výše v. 19, 25. (Knabenbauer). V. 2 - Přátelé nejlépe Joba potěší, vyslechnou-li ho klidně. — Dle Vulg. 2b. doslovně: „čiňte pokání", t. j. zmoudřete. V. 3 - „smějte se" (mně); hebr. „posmívej se" svědčí popředně Sofa- rovi, poslednímu řečníkovi. Sofar, zdá se, dal se skutečně přesvědčiti, že již Jo- bovi neodpověděl. V. *■ Věc, o které bude mluviti je velmi závažná — běží o prozřetelnost Boží, která nakládá podivně s člověkem, že rozčiluje se ne bez důvodu. — 4a. Ehrlich-Schlogl překládají: „Zda-li nesmím já si postěžovat?" Job 21, 5—19. 6 Upřete na mne zrak a užasněte, prst si položte na svá ústa ! 6 Já také, kdykoli (na to) si vzpomenu, děsim se; třesení popadá mé tělo. 7 Jak to, že bezbožnici žijí (a tyjí), velkého věku i bohatství docházejí? 8 Vidí, že potomstvo jejich žije s nimi, patří na zástup svého pokrevenstva. 9 V domech jejich pokoj bez obavy, a Boži metla nad nimi nevznáší se. 10 Býk jejich připouštěn bývá ne bez užitku, kráva pak štastně se telí a nepometá. 11 Vycházejí jak stáda chlapci jejich, děti jejich vesele poskakují. 12 (Výskají) s bubínkem a citarou v ruce; veselí se při zvuky plšfaly. 13 Tráví ve štěstí dny svoje, a rázem v podsvětí sestupuji. u A (přece) říkají Bohu: „Odstup od nás, znáti cesty tvoje nežádáme. 15 Kdo je Všemocný, bychom sloužili jemu, a co nám prospěje modliti se k němu?" 16 Hle, zda nedrží v rukou pevně své štěstí? Záměry bezbožných zda nejsou daleko Boha? 17 Kolikrát hasne světlo bezbožníků, (kolikrát) přichází na ně (příslušná) pohroma, kdy je (Bůh) ve hněvu bolestmi poděluje? 18 Ó by byli jako drtiny na větru, a jako plevy, které uchvátil vichor! 19 Synům (že) zachová Bůh otcovu bolest? Jemu (přece) má odplatit, aby to cítil; V. 6 . „užasněte", že bezbožný mívá se často velmi dobře, ač by měř býťi trestán. Srv. Ž 73. — „prst si položití na ústa = hrůzou oněměti. Srv. 29, 9; 39, 4. V. '• čelí zejména proti vratkosti života bezbožníkova, kterou výmluvně hlásal ve své řeči Sofar. V. 8 - má^na zřeteli 20, 10. Srv. také 18, 19. —Ex 20, 12. sliboval cnostným dlouhý život a Ž 127, 3.-5. četné potomstvo, a hle, obého dostává se bezbožným t V. 9 - naráží na 15, 21. V. Jako se kochá pastýř pohledem na četná stáda, plná života, volně a vesele sem tam pobíhající a poskakující, tak často bezbožní se zálibou pozo- rují, kterak skotačí četné jejich potomstvo V. 18 - „rázem", t. j. bez bolestné nemoci, bez smrtelného zápasu umírají. V. „cesty" = způsob života nábožensko-mravního, jejž Bůh ukládá lidem. V. 16 - Bezbožní těší se z trvalého štěstí, jako by Bohu byly neznámy hříšné záměry jejich, jež trestu zasluhuji. V. 17 - „světlo" = štěstí — pohroma „příslušna" = jejich hříchům při- měřená, hříchy zasloužená. — „kolikrát" =„kdy" = zřídka kdy. — 17a. míří na 18, 6; 17b. na 18, 12; 17c. na 20, 29. V. ls - má na mušce 20, 7.-9. — Srv. Z 1, 4; 82, 14; Is 40, 24; 41, 2; 47, 14. „drti nv" = sláma mlácením rozdrcená, bezmála řezanka. V. 19 - Job zamítá zásadu Sofarovu 20, 10. že „synové" jsou trestáni. za hříchy svých rodičů, ježto spravedlnost žádá, by vinní k („jemu") sám okusil hořkost činů svých (osobní odplata proti dědičné). 94 Job 21, 20—34. 20 jeho oči mají vidět svou zkázu, a z hněvu Všemohoucího se napít. 21 Neb co mu záleží na jeho domě po smrti, když byl dovršen počet měsíců jeho? 22 Boha-li bude kdo moudrosti vyučovat, který nebesa spravuje a řídí? 23 Tento umírá v dokonalém štěstí, všecek bezpečný a spokojený; 24 údy jeho oplývají tukem,- a kosti plny jsou šťavnatého morku. 25 Onen však umírá v hořkosti duše, nikdy neokusiv, co je štěstí. 26 Oba (stejně) do prachu si lehnou, oba (stejně) pokryti jsou červy. 27 Ejhíe, známa jsou mně myšlení vaše, záměry, kterými utiskujete mne. 28 Pravíte totiž: „Kam se poděl dům knížete, a kde jsou stany, v nichž bezbožní přebývali?" 29 Ptali jste se lidí světem zběhlých; jejich doklady poučit se dejte, 30 že v den zhouby zlý člověk zachován bývá, a v čas (Božího) hněvu v bezpečí odveden. 31 Kdo smí do očí mu kárat mravy, a co učinil, kdo mu odplácí to? 32 Ke hrobu (slavně) doprovázen bývá, a jeho mohylu pečlivě opatrují. 33 Sladké jsou mu hrudy údolí, a za ním všecek svět se hrne, jako jich před ním šlo nesčetně mnoho. 34 Jak tedy jalové jsou potěchy vaše! Z námitek vašich nezbývá než — zloba 1 V. 20 - „mají", odplácí-li Bůh člověku dle přísné spravedlnosti své vše již tu na zemi, jak přátelé tvrdí. V. 21 - „dovršen", dosl: přeříznut, přestřižen. (Srv. přestřihnouti nit života). — Po smrti nebolí člověka neštěstí jeho rodiny. Srv. 14, 21. V. 22 - Jak mohou přátelé opovažovati se Boha poučovati, jemu předpisovat), kterak má řiditi svět, odměňovati a trestati? Nechá si Búh vštěpovati jejich omezené pojmy o spravedlnosti? V. 2 ?- n - „Kníže" Job pozbyl domu, stanů i majetku, jak vypravováno v úvodě 1, 13. nn.; z toho nesprávně usuzují přátelé, že Job je člověk nešle- chetný. V. 29 - Ti lidé „světem zběhlí" procházejí také kraje přátel Jobových, „dokl ad y" = četné příklady, příběhy, kterými potvrzují zkušenosti Jobovy. Srv. výše 15, 17.— 19. (Heinisch se domnívá, že ti cizinci byli řečtí kupci, kteří při- nesli do krajin Jobových přátel jiné názory o řízení světa, názory svých filosofů.) V. 31 - „mu" == hříšníkovi. Srv. 9, 24 V. 32 - čelí tomu, co tvrdil Baldad 18, 17. Srv. též 8, 22; 11, 20; 15, 32; 18, 19; 20, 5. V. 33 . „údolí", ve kterém je pohřben. Mrtvola bezbožného klidně odpočívá v hrobě. — Ježto bývá bezbožný šťasten, tisíce lidí žije bezbožně po smrti jeho, jako jich žily tisíce před ním. Job 22, 1—11. 95 TRETI NÁPOR NA JOBA (21, 1.— 31, 40.). Třetí řeč Elifazova (22, 1.— 30.). Bůh řídí a spravuje svět nehledaje svého prospěchu, ale přísně spravedlivě; nemůže tedy trestati leč hříchy (1.-5.). Job nahromadil množství hrubých hříchů (6.— 11.). Za ty je trestán; to může popírati toliko ten, kdo popírá vůbec pro- zřetelnost Boží dle vzoru starověkých bezbožníků, jimž bylo pykati za ten blud (12.— 20.). Obrátí-li se Job upřímně k Bohu, dojde ztraceného štěstí (21.— 30.) Hlava 22. — 1 Slova se ujav Elifaz Temaňan řekl: 2 Zdali Bohu prospívá co člověk? Nikoliv! Prospívá sám sobě moudrý. 3 Má z toho rozkoš Všemocný, jsi-li spravedliv, nebo zisk, je li bez vady tvůj život? 4 Zdaž tě přes tvou bohabojnost trestá, přišed, aby s tebou se vypořádal? B Zda tvé zloby není tuze mnoho, a tvé nepravosti zda mají konec? 6 Neboť vymáhal's na bratřích zástavy neprávem, a lidi ze šatů do naha jsi svlékal. 7 Vody unavenému jsi nedal, lačnému pak odpíral jsi chleba. 8 Člověka pěstního práva — tvá byla země; velmožný pán — ty jen směl's na ni sídlit! 9 Vdovy propouštěl jsi s rukou prázdnou, a plece sirotků jsi rozšlapával. 10 Protož osidla tě obklíčila, a strach nenadálý tebe děsí. 11 (Světlo tvé) se zatemnilo, že nevidíš, rozvodněné vody tě přikrývají. Hl. 22. — V. a.n. „moudrý" = bohabojný. — Bůh netrestá člověka proto, by pohnul ho k větší ctnosti a z té by měl větší zisk. (Dle Vulg. v. 2. doslovně : „Zdali Bohu může přirovnán býti člověk, také když by byl doko- nalého vědění?" Elifaz měl své názory za moudrost Boží, se kterou nemůže žádná i nejdokonalejší moudrost lidská soutěžiti, tedy take ne jim odporovati, jak činil domněle Job). V. *-n. „přes" — bez ohieduna (tvou bohabojnost Hontheim). Jiní pře- kládají: „Zdali z obavy tě trestá?" — Z obavy, by mu nevzešla škoda (srv. „zisk ve v. 2. n.), kdyby tě netrestal. — Příčina tedy, proč Bůh trestá není jeho touha po zisku nebo strach, aby neměl škody, ale toliko člověkovy hříchy, které vyzývají Boží spravedlnost. V. 6 - Elifaz nedokázav ničeho tím, že Joba toliko všeobecně vinil, vytýká mu výslovně hříchy některé, které mu slina na jazyk přinesla. Namátkou, nazdař- bůh jmenuje hříchy plynoucí ze chtivosti majetku a panovačnosti (Knabenbauer). — Bráti do zástavy na delší dobu věci, kterých dlužník nezbytně potřebuje, by mohl žiti jako člověk, zákon zakazoval v Ex 22, 26. n. Srv. Dt 24, 6. 10. — Ohav- nost takového vydřidušství je tím větší, čím blíže je věřitel s dlužníkem spřízněn, čím více jest jeho „bratrem". V. 7 . Ježto Výchoďané hostinnost za přísnou a závažnou ctnost pokládají, považují také hříchy proti ní za zločiny, zejména páchá-li je boháč, jakým byl Job. ^ v. 9 - „p 1 e c e" — ramena = opory, životní síly, podmínky života. Srv. Ex 22,21 ; Dt 24, 17. 19; 27, 19. 10. n. >0 s i dla" = všecko neštěstí, které zatahuje Joba jako provaz. Jiný obraz toho neštěstí je nedostatek „světla" jakož i přívaly „v o d". Srv. Z 17, 17; 68, 2. 96 Job 22, 12—28. 12 Mysliš, Bůh že vyšší je než nebe, nad hvězdy zenitu že vyvýšen jest, 13 a proto pravíš: „Co Bůh může vědět? A jak skrze mračno spravovat co ? " Mraky jsou skrýš jeho, že našich věcí nevidí, a kolem stěžejů nebes prochází se." 15 Zda chceš kráčet po stezce dávných věků, po které kráčeli muži zlopověstní, 16 které předčasně smrt uchvátila, a jichž podstaf v potok se rozplynula; 17 kteří Bohu říkali: „Odstup od nás; nic nám nemůže učinit Všemohoucí!" 18 On (prý) jim nenaplnil domy blahem, a jejich smýšleni daleko je (prý) od něho. 19 Zřeli (to) spravedliví a veselili se; nevinný počal jim se posmívatl: 20 „Ano, podťata je zpupnost jejich, a co zbylo z nich, to zhltal oheň." 21 Přiviň se k Bohu a buď v přátelství živ s ním, a tak dojdeš nejlepšího zisku. 22 Vezmi si z úst jeho poučení, a vlož jeho slova do srdce svého. 23 Vrať se poníženě k Všemocnému, vyhosti nepravost daleko ze svého stanu; 24 zahoď do prachu kov ušlechtilý, mezi křemeny potoka ofirské zlato, 25 a buď Všemohoucí kovem tvým vzácným, stříbrem a ofirským zlatem budiž tobě! 26 Pak budeš rozkoší z Všemocného kypět, a své líce k Bohu pozdvihovat; 27 prosit budeš ho, i vyslyší tě, a své sliby plniti mu budeš. 28 Všecko, cokoli počneš, zdaří se ti; na tvých cestách bude ti svítit štěstí. V. 12.— 14. pán Bůh vysoko a daleko. — „hvězdy zenit u" = nad hlavou člověkovou a tedy nejvýše na obloze. — „stěžeje n e b e s" = obzornice. Názor podobný, který dnes nazýváme „deismus", potírá Is 29, 15; Jer 23, 23; Ex 8, 12. V. 15 -n- má na mysli zlopověstné násilníky předpotopní Gn 6,4. „podstat" = nejhlubší základ, kořeny jejich blahobytu. V. i'- n - srv. s 21, 14. n. — V. 18. pokládá Schlógl s novodobou kritikou právem za glosu. V. 21 - „přiviň" = „pritu 1 se" = „oddej se" s důvěrou jakou přítel ku příteli mívá. V. 22 - „poučení" Boží a „slova jeho" je to, co praví Elifaz. V. 24 - „kov ušlechtilý", kterého jsi způsobem hříšným nabyl, a který nyní tajně skrýváš. V. 25 - O zlatě, jež bývalo dováženo z Ofiru, viz 3. Král 9, 28. V. 26 - „své líce k Bohu pozdvihovat" s radostnou důvěrou jako ku příteli. V. 27 - „sliby", které jsi učinil s podmínkou, že tě Bůh vyslyší. |ob 22, 29-30; 23, 1-9. 97 29 Neboť (Bůh) člověka zpupného ponižuje, ale tomu, kdo klopí oči, pomáhá. 30 Spásy dojde ten, kdo nevinný jest; dojde však spásy čistotou svých rukou. Job odpovídá po třetí Elifazovi (23, 1.-24, 25.). Job dovolává se Božího soudu, který prokáže jeho nevinu. Bůh však pohříchu na soud nepřichází (23, 1.— 10.) Hájí se tedy Job sám. Kterak se srovnává jeho čistý život s velikostí muk, jež trpí, je mu nerozluštitelnou hádankou (23, 11.— 24, 1.). Podivná prozřetelnost Boží: násilníci se všady roztahují a slabí strádají a trpí nejpestřejšimi způsoby (24, 2.— 12.). Kromě těch, kteří veřejně jiné znásilňují, druzí zakrývají své nekalé činy pláštěm noci (24, 13.— 17.). Bylo by ovšem žá- doucno, by patrně byli trestáni. Avšak není tak, bezbožní žijí a umírají namnoze jako jiní (24, 18.-24 ). Doslov (24, 25.). Hlava 23. — J Tu Job odpověděl toto: 2 Dosud je za vzpouru pokládán můj nářek, a přece násilně lkánf své zadržuji. 3 Ó bych věděl, kde ho mohu najít, kudy dostal bych se k trůnu jeho! 4 Předložil bych řádně jemu (své) právo, moje ústa měla by plno důkazů. 5 Zvěděl bych, jakými slovy by odvětil mi, ano, dověděl bych se, co by mi řekl. 6 Ó by jen ve své všemoci se mnou še nepřel, a mne tíží své velkosti nezavalil ! 7 Tu by poctivý s ním rozepři vedl, na vždy bych osvobozen byl od svého soudce. s Ale půjdu-li k východu, neukáže se, pak-li k západu, nezpozoruji ho; 9 budu-li k severu hledat ho, nespatřím ho, obrátím li se k jihu, neuzřím ho. V. 29 - „kdo klopí oči" = pokorně Bohu oddaný. Srv. Přís 6, 16. n. ; Mt 23, 12. V. 80 - dle hebr.: „Spasí (Bůh) i toho, kdo bez viny není; dojde spásy čistotou tvých rukou." — Obrátí-li se Job k Bohu, bude-li zase příte- lem jeho, smiluje se Bůh k vůli němu (na jeho přímluvu) i nad jinými. Elifaz netušil, že tu předpovídá, co se později skutečně stalo a co vypravuje níže 42, 7-9. Hl. 23. — V. 2 - „je pokládán" od tebe, Elifaze. — „zadržuji", pře- máhám, tlumím. V. 3 - „ho" Boha, jakožto soudce a mstele křivd, jež trpí. Srv. 10, 2; 13, 3; 16, 22. — „trůnu" = soudcovská stolice. V. *. „důkazů", že jsem se nedopustil hříchů, které mi jsou přičítány, a že trpím nevinně. V. 5 - vyslovuje touhu po tom, by Bůh rozřešil Jobovu záhadu, proč tolik bez viny trpí. V. 6 ' vyjadřuje přání projevené již výše 9, 34; 13. 20. n. Bojí se, by nebyl velebností Boží oslněn, na duchu ochromen. Dle hebr. 6b.: „kéž by mne jen on sám vyslechnout ráčil." V. Při tom soudu obhájil by se Job, že by patrna byla jeho nevina. V. 8. n. je bolestný vzdech, že Bůh se k soudu nedostavuje a Job marně snaží se, by nalezl soudnou jeho stolici (srv. v. 3.), t. j. by svolal Boha k tomu soudu. 98 Job J3, 10-17; 24, 1-6. 10 Pak by totiž poznal cestu moji, kdyby mne zkoušel, jako zlato bych v>šel. 11 Po jeho stopách chodila má noha, cesty jeho jsem dbal a nesešel s ni. 12 Od stanov rtů jeho neuchýlil jsem se, a slova úst jeho v lůně svém schovával jsem. 13 Týž je vždy, a zvrátit úmyslů jeho nelze; zachce-li se mu čeho, vykoná to. 14 Tak také vykoná, mně co ustanovil, a jiných podobných úmyslů má mnoho. 15 Proto strachuji se před nim; o tom přemýšleje se děsím. 16 Řízením Božím srdce mi zmalátnělo, Všemohoucí poděsil mne. 17 Či nejsem bezmála zničen temnotami, mrákotou, která zakrývá mi líce? Hlava 24. — ^Proč as) Všemocný neurčil časů (k soudu), by jeho přátelé viděli dny jeho (trestů)? 2 Jedni mezníky přenášejí, uloupená stáda pasou, 8 osla sirotků odhánějí, v zástavu berou vdově krávu, * chudými strkají, že nesmí po cestách chodit, všichni ubožáci musí se skrývat. 6 Hle, jsou podobni divokým na poušti oslům, jakoby do práce dlužno jim vycházeti a shánět kořist, jakou pustina dává, aby opatřili chleba dětem. 6 Na poli ukradeném musí žnouti, s vinice uloupené vino sbírat. V. 10 - „pak" kdyby zavedl se mnou řádný rok (přelíčení), „cestu moji" = mravy mé, bezúhonnost mou. V. 13 - „Týž je vždy" — jeho plánů nikdo nemůže nikdy změniti, co člo- věku přisoudí, je neodvratno. V. u - Jobovi „ustanovil" trpěti. Podobné „stanoví" také jiným. V. 15 - „Proto", že nejsem si vědom hrubého hříchu a přece tolik trpím, že tuto hroznou záhadu, která se často naskýtá (v. 14b.), nemohu rozuzliti, proto se děsím. To jest osten, to bolest, to rána Jobovy duše, (Kna- benbauer.) V. 16 - „zmalátnělo" =pozbylo odvahy, jest bázlivé. — „poděsil mne" nevyzpytatelným, podivným způsobem, jak se mnou nevinným (a s jinými) nakládá. V. „temnoty K = „mrákota"= všecky útrapy Jobovy, jeho bezradnost, nevysvětlitelnost Božího řízení světa. Hl. 24 — V. i- Proč nestanoví Bůh lhůtu, do které počká s trestem bezbož- ného, a proč pak ihned trestů nesesílá, že se zdá, jako by nevšímal si toho, co hříšníci tropí. Přátelům Božím, t. j. spravedlivým bylo by dosti učiněno, kdyby viděli, že spravedlnost Boží nenechává bez trestu zákonů Božích pošlapávati. V. 2 - „Jedni" srv. „Jiní" ve v. 13. — Ostatně viz Dt. 19, 14; 27, 17; Os 5, 10. — „pasou" bezstarostně. Za v. 3 - klade Hontheim právem v. 9., ježto sem svým obsahem patří. V. 6 - O divokém oslu srv. 11, 12; 39, 5.nn; Gn 16, 12. V. 6 - Chudí musí bohatým násilníkům robotovati na poli (a na vinici), které byli uloupili (těm chudým?) Job 24, 7—17. 99 7 Nazí nocuji nemajíce šatu, postrádají přikrývky v době mrazu, 8 lijavci, jak bývá na horách, promoklí jsou, nemají přístřeší, ke skále se tulí. 9 — Loupí sirotky, kteří při prsu jsou, kojence chudého do zástavy berou. — 10 Nazí chodí nemajíce šatu, hladovíce musí snášet snopy. 11 Sami bez tuku jsouce — tlačí olej, šlapajíce víno v lisu — žízni. 12 Po městech nářek umírajících zaznívá, a krev zavražděných svolává pomstu; Bůh však té příšernosti nevšímá si. 18 Jiní patří k těm, kteří světla se štítí, nechtějí cest jeho znáti, nechodí již po jeho stezkách. u Záhy z rána vstává úkladný vrah, usmrcuje chuďasa, ubožáka, v noci pak přikrádá se zloděj. 15 Cizoložníkův zrak na soumrak číhá říkaje: „Nespatří mne živá duše," a své lice zahaluje. 18 V noci do domů se vloupávají, ve dne, by bezpečni byli, se zavírají, nechtějíce vidět světla. 17 Ano, těm všem je jitro dobou temna, znajíť hrůzy (toho) stínu smrti V. 8 - „ke skále", která nad hlavou vyčnívajíc jakés takés přístřeší po- skytuje. V. 9 - byl sem asi nedopatřením přehozen; hodí se velmi dobře za v. 3. — Loupí kojence matkám, aby jim otročili, až dorostou, neb aby je jiným za otroky prodali. V. io. Vulg. zdůrazňuje, co násilníci činí chudým (již od v. 5.). Tu do- slovně praví: „Nahým, chodícím bez oděvu a lačným berou klasy," které si v potu tváře byli na strnisku posbírali. V. i- a dle Ehrlicha— Schlogla. — Dle Vulg: „Mezi hromadami těch, kteřítlačícehsy (přitom) žízní, o poledni odpočívá ji," hoví si ti ukrutníci. — Zákon kázal, aby nebyla mlátícímu býku tlama zavazována (náhubním provazem, náhubkem). Suroví lidé však hladem trýzní své otroky, kteří sklízejí obilí a žízní mučí ty, kteří lisují víno (nohama hrozny rozšlapávajíce v nádržce vytesané do skály). V. klade Hontheim za v. 21. velmi vhodně sice, ale ne nutně. V. i3. k „Jiní" srv. s „Jedni" ve v. 2. V. i6. „zavírají se" a umlouvají, co budou činiti v noci (Vulg). V. i7. jako jiní se bojí temna, noci, tak lotří se bojí světla, ježto by mohli býti dopadeni. — V. 17 souvisí věcně s v 21. nn. V. 18.— 19. přerývají řádný pochod myšlenek, zejména překládají-li se oznamovacím způsobem přítomného času („Jsou . . . proklatý jest . . . nedávají se . . . uchvacuje . , . ne- bývá pamatováno ... bývá přelomen . . .). Hontheim klade ty vv. (18.-19 ) teprve za 27, 13; Schlógl je (i ostatek hl. 24.) pokládá s jinými kritiky za pozdější vsuvku. Vulg. (po LXX.) překládá v v. 18.— 19. jako by byly přání, (či kletba) a tak dochází jakési souvislosti. V zájmu spravedlnosti chce, aby se dostalo bezbožnému, co zasluhuje. Je-li dle názorů přátel Job také bezbožný, svolává tresty sám na sebe. Ta kletba je pak jiný způsob, kterým Job prohlašuje nevinu (Knabenbauer.) 100 Job 24, 18 -25 ; 25, 1—2. Budiž jako smitko na vlnách vody, proklatý buď na zemi úděl jeho, na cestu k vinici ať se nevydává! Jak suchý žár pere do sněhu tavě jej ve vody, tak ať podsvětí uchvátí ty, kteří hřešil Af naň zapomene milosrdenství, slast jeho červi, nebuď naň pamatováno, a budiž přelomen jako neplodný strom! Odírají bezdětnou, nerodící, a vdově dobrého nic neprokážou. Zachovává (Bůh) násilníky v sile, vstávají, ač v život dalši naděje neměli, stará se o jejich bezpečí, podpírá je, a bdi zrak jeho nad cestami jejich. Bývají vysoko, náhle pak berou za své; skácí se, a jako všichni bývají sklízeni, jako klasy na vrchu (stébla) stínáni. Není tak? Kdo mne může usvědčit ze lži, a mým slovům dokázat bezdůvodnost? Třetí řeč Baldadova (25, 1.— 6.). Před nej vyšším vládcem nebes, před Vševědoucím, nemůže býti bez viny žádný smrtelník. Hlava 25. 1 Tu slova se ujav Baldad Suhan řekl : 2 Vládní moc a hrůza u něho jest, udržuje pokoj na svých výsostech. V. > 8 - „Budiž" zločinec, jaký byl výše líčen rychle smeten jako dravá voda unáší lehkou věc. Srv. Os 10, 7. — Vinice af mu nerodí vina, že nebude třeba na ni choditi,^ aby je sbíral. V. 19 - srv. s Ž 67, 3. — Dle Vulg. dosl. má přecházeti od sněžných vod (zimy) do náramného horka (t j. má se potáceli od jedné bolestné výstřed- nosti ke druhé) a hřích jeho (t. j. irest za něj) má přejiti až do podsvětí. V. 20 - Nikdo, ani samo milosrdenství, neměj s ním slitování. Nejnovější kritikové navrhují překládati: „zapomínána něho tržiště jeho místa". Místo pozemských „slastí" buďtež mu jedinou pochoutkou „červi", kteří budou si pochutnávati na jeho mrtvole. Srv. 17, 14. Jiní jinak. (V. 18.— 20. možno poklá- dati za ironii (Job mluvil by tedy ve smyslu opačném); nebo lze se domnívati, že uvádí tu trpitel slova svých přátel, kterým pak ve v. 22. nn. odporuje). V. 21 dále rozpřádá myšlenky vv. 13 —17. Viz pozn. k v. 17. Vulg vidi ve v. 21. n. důvod, proč zasluhuje bezbožník prokletí, vysloveného ve v. 18.— 20. V. 22 - dle Vulg mluví o násilníkovi, který „sráží dolů mnohé ve svém násilnictví; jak vstane, nikdo není jist svým životem." V. 2S - Ta péče Boží byla slibována za odměnu spravedlivým; Job si stěžuje, že se jí dostává v hojné míře také bezbožným. — Dle Vulg „dává mu (bezbožnému) Bůh místo (příležitost) ku pokání, ale on ho zneužívá ke zpupnosti; přes to všakupíráBůh oči své na cesty jeho" (= bdí bla- hovolně nad nimi). V 2 * Po šťastném životě („bývají vysoko") lehce (= „n áhle") umírají. Srv. 21, 13. — Na východě žnou klasy tak, že nechávají velmi vysoké strnisko. V. 2Bb . Dle Vulg. táže se Job, kdo tu prázdnotu jeho řečí může dokázati před soudnou stolicí Boží. Hl. 25. — V. ] nn - Baldad pronáší myšlenku již známou, že Stvořitelova veleb- nost je hrozná a že Vševidoucí nalezne vždy nějakou skvrnu na člověku. Ježto zásadu tuto také již uznal Job (9, 2.) a ježto třetí přítel Jobův níže již neodpovídá, dlužno ís 19 20 21 22 23 24 25 Job 25, 3—6; 26, 1-8. 101 3 Zdali spočítat lze vojska jeho? a nad kým nevychází jeho světlo? 4 Jak může spravedliv být před Bohem člověk? |ak může čistým se ukázat zrozenec ženy? 5 Ejhle, ani měsíc nemá světla, ani hvězdy nejsou čistý před ním; 6 nad to pak člověk-shnilotina, lidský zrozenec, ten — červík! Job odpovídá Baldadovi (26, 1—14). Job se posmívá štiplavě Baldadovi, který svou „dlouhou" řečí znamenitě ho po- těšil a poučil (26, 2.-4.). Job dokazuje, že smýšlí o velebnosti a moudrosti Boží dokonaleji nežli předešlý řečník, který ho chtěl „poučiti". Tím odmítá podezření, že snad neuctivě o Bohu smýšlel a mluvil (5.— 14.)- Job takořka bere svému soupeři zbraň z rukou, aby ho jí porazil. Hlava 26. — 'Job odpověděl takto: 3 Kterak jsi pomohl tomu, jenž postrádá sily ! Kterak jsi podepřel rámě, jež nemá moci! 8 Jak jsi poradil, komu schází moudrost, jak mnoho bystrozraku ukázal jsi! 4 Jménem koho zvěstovali ta slova, kdo to byl, jehož duch z tebe vyšel? 6 Ejhle, mrtví chvějí se pod vodami; také tvorstvo, které přebývá v nich. 6 Obnažena před ním jsou pekla, nemá závoje místo smrti. 7 Roztahuje zemi nad prázdnem, a mraky na ničem zavěšuje. 8 Zavazuje vody v oblacích svých, a mračno pod jejich tíží netrhá se. míťi za to, že bludný názor Jobových přátel — soupeřů je vyvrácen, že podlehli a Job že zvítězil, ačkoliv možno ze slov Baldadových vyvoditi jemné poučení, že neni radno dovolávati se soudu Boha tak vznešeného a vševědoucího, jak činil Job. V. 2 - Mír a klid vládne mezi tvory nebeskými, žádný se neosmělí proti Bohu se vzepřlti a tak ten pokoj (a svornost) rušiti. V. 3 . Kdo jsou „vojska" Boží, viz.Gn 2, 1. — „vy chází n ad ní m světlo", slunce, takže Bůh vše vidi a nic, ani nejmenši věc, nemůže zraku jeho uniknouti. V. 4 - srv. s 4, 17; 15, 14. — Hontheim klade za 25, 1. úryvek 15, 17. n. za to 25, 2.-3. přenáší za 35, 5. Hl. 26. — V. 2 n - „síly nemá", atd. Job (Někteří starší latinští vykladatelé se domnívali, že Job mysli Boha. Srv. v. 4.) — „mnoho" naráží na několik slov Baldadových. V. *■ Myslíš, že jsi mluvil, co Bůh vnukl? — Dle Vulg. doslovně: „Kohos učiti chtěl? Zdali ne toho, kterýž učinil dýchání?" V. 5 - „mrtví" (= stíny) = duše zemřelých. — Staří se domnívali, že je místo zemřelých (pekla, podsvětí) pod světem, t. j. pod vodami, na kterých plave země jako veliký ostrov. — „tvorstvo, které přebývá ve vodách" = ryby. Baldad chtěje vyličiti moc Boží počal nebesy (25, 2.), tedy shora, Job začíná zdola. V. 6 - Co jest oku lidskému zastřeno neproniknutelným závojem temna, vidí Bůh dokonale jasné. V. 7 - „nad prázdnem" podsvětí je dle názorů starých moře a nad ním pluje pevně jsouc poutána pevnina (v. 5.). — Oku se zdá, že mraky ve výšinách ovzduší jsou zavěšeny a proto, že nepadají dolů. — Jiní jinak. V. 8 Bůh podobně činí ve velkém, Jako vodonoš, který zavazuje kožený měch, do kterého byl navážil vody. Srv. Ž 103, 3; Jer 10, 13. 102 Job 26, 9-14; 27, 1-2. 9 Zahaluje líce mtsíce v úplňku, rozprostírá nad ním svoje mračno. 10 Do' kruhu ohraničil povrch vodstva, tam až, kde meze jsou světla a temna. 11 Sloupy nebeské se třesou, trnou, jakmile počne žehrat. 13 Svojí velemocí bouří moře, a svou moudrostí tříští (jeho) zpupnost. 13 Dechem jeho nebe se vyjasňuje, moc jeho vyvádí křivolakého Hada. 14 Hle, co řečeno, drobty jsou toho, co činí, sotva šepot jeho řeči vnímáme! Hřímání velkosti jeho kdo může slyšet? JOBŮV VÍTĚZNÝ DOSLOV (27, 1.— 31, 40). První část (27, 1.— 28, 28.). Job jest nevinen, ježto bezbožník nemůže miti svědomí tak klidného a té blaživé důvěry v Boha, jakou má Job (27, 1.— 10.). Také Job dovede líčiti zkázu be- zbožných, ale toliko neuznává, že stihne s živelní nutností každého a jen bezbožného. Podivno, že přátelé ty zásady obraceli stále na Joba a nikoliv na sebe, ačkoli jim svědčí, ježto Jobovi velmi křivdili (27, 11.— 23.). Člověk dovede sice leccos podivuhodného, ale nemá tolik rozumu, by pochopil zásady moudrosti Boží, kterými je běh světa spravován (28, 1.— 11.). Pravé moudrosti nelze najít na světě, ta přísluší toliko Bohu. Nejdůležitější zásada moudrosti lidské pak jest — Boha nejvýš moudrého ctít a vystříhat se hříchu (28, 12.— 28.). Hlava 27. — Mob ujav se svých průpovědí mluvil dále: 2 Jakože živ je Bůh, který zbavil mne práva, Všemocný, který roztrpčil mou duši! V. 9a - překládá Vulg. dle nesprávného tečkování hebr : „K t e r ý d r ž í o b 1 i č e j trůnu svého", V. io. «>. „Kruh" ten jsou nejzazší hory na obzoru; ty hory slují níže „sloupy nebeské", ježto se zdá, že drží klenbu oblohy. Také vody nad ovzduším jsou do kruhu omezeny (Qn 1, 6.n.) — „meze světla a temna" denně se střídajícího myslí si básník nejspíše — na obzoru, kde se nám světlo nejprve objevuje. Dle Vulg. možno 10b. také překládati: „dokud nepřestane světlo s temnem" (se střídati). Srv. Jer 31, 35. — „žehrat" blesky, hromy a zemětřesením. Místo „žehrat" Vulg. doslovně jakmile „pokyne." V. 12. n. „zpupnost" (hebr. „ráhab" jako 9, 13.). = vlny, které se pyšně dmou. — Všemohoucnost Boží řízena moudrostí. — „křivolaký Had" je některé souhvězdí, nejspíše Draka (Krokodila), které se mezi Velikým a Malým medvědem kolem severního polárního kruhu v obrovském oblouku vine. — „dechem" = větrem. V. 12. lépe je překládati dle LXX.: "Běžci nebeští (t. j. hvězdy) se třesou před ním, moc jeho děsí běžce Hada." V. «*• Člověk může chápati toliko částečně velikost Boží, jakýsi její šelest, nikoli však její veškerou sílu, která by působila na něho jako omračující hromy (= „hřmě ní"). Hl. 27. — V. i- „průpovědí" = duchaplných, břitkých, umělecky vázaných, příslovími protkaných výroků. V. 2 - přísahá, že nebude lháti; lhal by, (v. 4.) kdyby uznal, jak přátelé chtějí, že je veliký hříšník. — „zbavil práva" které přísluší nevinnému, t. j. uložil mu strasti, které jsou větší nežli jeho vina, kterou mu svědomí přiznává. (Job zbaven také práva v ten rozum, že dosud marně se dovolával Božího soudu). Job 27, 3—18. 103 3 Dokud naposled nevydechnu, dokud dech Boží bude v mých nozdrách, 4 nebudou mluvit rty mé nepravosti, a můj jazyk nebude pronášeti lží. 5 Odstup ode mne, abych vám za pravdu dal; dokud nezhynu, nevzdám se neviny své. 6 Na své správnosti trvám a té se nespustím, neb mé svědomí nekárá dne mého žití. 7 Staň se, jak hříšníku sluší, odpůrci mému; mému nepříteli — jak slušno zlosynu. 8 Neb jakou naději pokrytec má, když chce přeřezat, když chce odvolat Bůh jeho život? 9 Zdali křik jeho vyslyší Bůh, soužení když na něj přijde? 10 Zda může ve Všemocném kochati se, a Boha vzývati každého času ? 11 Budu vás učit, jak ruka Boží jedná, a co Všemocný myslí, nebudu tajit. 12 Ejhle, všichni vy to znáte, ale proč klamete sebe samé? 13 To jest u Boha úděl bezbožníkův, dědictví ukrutníkovo, jež mu dá Všemocný: 14 Množi-li se mu synové, je to pod meč, vnukové jeho nemohou najíst se chleba, 15 zbylí po něm bývají pohřbeni morem, aniž vdovy jejich plakávajf. 16 Nahromadí-li stříbra jako hlíny, a šatů opatří-li si jako bláta, 17 opatří sice, nevinný však je obléká, stříbro pak spravedlivý si dělí. 18 Stavívá si příbytek jako mol, a jako hlídač dělá si boudu. V. 3 - „dech Boží" = duše. Srv. Gn 2, 7. V. 5 - Nechtít dále hájiti své neviny bylo by přiznati zločin, kterého se ne- dopustil. V. 7 - Budou-li Jobovi nepřátelé (odpůrci), t. j. ti, kteří ho podezřívají z be- zbožnosti, za to zločinné podezření přiměřeně potrestáni, bude jasno, že Job je nevinen a Bůh že je nejvýše spravedlivý. V. 8.— ío. Pokrytec, který zastíral svou bezbožnost, blíži-li se smrt, jako již sahá na Joba, nemůže míti takové důvěry a radosti z Boha, jakou oplývá Job, jak dosvědčili mohou sami jeho přátelé — nepřátelé. Srv. 13, 16; 19, 26. V. 9 - hodil by se lépe za v. 10. — „život chce přeřezat" (srv. 6, 9; js 38, 12; Zach 4, 9. Pláč 2, 17.) a život zpět žádá Bůh nyní od Joba. V. v tom, co přátelé Jobovi tvrdili, je mnoho pravdy ; ale proč tu pravdu neobracejí na sebe, proč nebojí se, že Bůh je bude trestati za jejich zločinné podezřívání? Job opět zbraň, která byla na něho namířena, bere nepřátelům — přátelům z ruky a otáčí ji mistrně proti nim. V. )3. jsou bezmála slova Sofarova z 20, 29. V. 15. „mor" byla starým „smrt" po výtce. Srv. Jer 15, 2; 14, 12; 18, 21; Zjev 6, 8. V. l6 - „stříbra" = peněz. V. 18 - Příbytek, jaký si učiní mol v šatu a polní hlídač na poli z chrastí jest obraz vrátkého domu. Srv. 4, 19; 13, 28; 8, 14. Místo na příbytek „mola" myslí jiní na pavučinu pavoukovu nebo na ptačí hnízdo. 104 Job 27, 19-23; 28, 1—8. 19 Bohat jsa ulehá, nic není ještě (mu) vzato; otevře oči své, a — - po všem je veta. 20 Stihají ho jako příval hrůzy, v noci zachvacuje ho vichor, 21 zdvihne ho žhavý vítr, i musí jiti, jako bouře jej odnáší z jeho bydla. 22 Házívají po něm bez lítosti, ruce jejich snaží se úprkem prchnout. 23 Tleskávají nad ním rukama svýma, vypískávají ho z domova jeho. Hlava 28. — J Má sice stříbro ložiska, kde je dolují, a zlato místa, kde bývá vypíráno; 2 železo ze země umějí vyráběti, a žárem kamení přetaviti ve měď. 3 Člověk meze temnotám ustanovuje, do nejzazšich koutů vyšetřuje kámen mrákoty a stínu smrti; 4 prolamuje důl si daleko světa, nohou nepotřebuje se spouští, ne jako člověk dolů se houpá. 5 Pod vrchem země, ze které vyrůstá chléb, převratně řádí jako oheň; 6 ložiska safíru jsou v kamení jejím, a také hrudy zlata jsou v zemi. 7 Je to stezka, které nezná ostříž, sokolí oko jí nevyslídí; 8 nekráčejí po ní králové zvířat, nechodí po ní lvice. V. 19- Večer boháč, ráno žebrák bývá často beduin dosud. V. 2i. „žhavý vítr" východní, který nazývají Arabové „samům''. — Srv. 14, 20; 19, 20. V. 32, n. Nepřátelé házívají po něm kameny, střely; vyštvou ho z domova posměšnými, potupnými řečmi; když utíká nebo je zasažen, mívají pekelnou radost, že až tleskají škodolibosti. Hl. 28. — V. Job dále poučuje své přátele, jak byl výše 27, 11. slíbil. — „sice" proti „však" ve v. 12. — Člověk sice vypátrá velmi mnoho, nedopídí se však za žádnou cenu dokonalé moudrosti, která ví, proč Bůh řídí svět tak a ne jinak, že nevidí člověk všady toliko spravedlnost Boží, která dobré odměňuje a zlé trestá, ale že vidí v řízení světa zjevy, které se zdánlivě příčí té spravedlnosti. — Kterak se doluje, kovy z rudy vyrábějí, kterak zlato perou, znal asi básník z Egypta. O měděných dolech, jež měli Egypťané na sinajském poloostrově, viz Ex 17, 1. V. 3 - Člověk vykopávaje důl uvolňuje prostor světlu, ve vodorovných prů- kopech pak zaplašuje tmu lampami; vyšetřuje kameny a rudy, které byly dosud v nejhlubším a nejhustším temnu (=„stín smrti"). V. 4 - „nepotřebuje nohou", t. j. bez činnosti nohou po provaze, po laně do šachty se spouští. — „ne jako člověk," ale spiše jako okov, který se spouští do studny. V. 5 Člověk není spokojen s tím, co povrch země mu skýtá, ale vniká i d o útrob země. V. »■ O safiru viz Ex 28, 18; 39, 11. V. 7 - „stezka" jdoucí šachtami do nitra země. Člověk dostává se, kam nepronikne ni nejbystřejší oko dravého ptáka, kam si neproklestí cesty ni nej- dravějši šelma. — Místo „králové zvířat", doslovně „nadutci", má Vulg. „synové kupců". Kupci však chodívali po cestách známých, ušlapaných! Job 28, 9-24. 105 9 Člověk na křemen klade svoji ruku, od kořenů počíná převracet hory, 10 ve skalách si protrhává štoly, a všecky skvosty vidí oko jeho; 11 v hlubinách, ze kterých řinou se řeky, šfárá, a věci nevídané na světlo nosí. 12 Moudrost však — kde může nalezena býti, a své sídlo na kterém místě má rozumnost? 13 Nezná smrtelník cesty, jež k ní vede, nelze jí najít v krajích, kde lidé žijí. 14 Tůně praví: „Není ve mně!" Moře mluví: „Není u mne!" 16 Nelze dátt ryzího zlata za ni, ani koupiti jí váhou stříbra. 16 Nemožno vyvážit ji ofirským zlatem, nejskvostnějším onyxem ani safírem. 17 Nevyrovná se jí zlato ni sklo, aniž lze směniti za ni nádoby zlaté. 18 Na korál, na krystal ani pomyšlení, nežli moudrost — snáze je loviti perly. 19 Marno k ní přirovnat etiopský topas, zbytečno barvami nejčistšími ji cenit. 20 Odkud tedy pochází moudrost, a kde rozumnost má svůj domov? 21 Skryta je zrakům každého živého tvora, i v ptactvu nebeskému jest utajena. 22 Říše záhuby a smrti praví: „Ucha našeho došla pověst o ní." 23 Bůh jen zná cestu, která k ní vede, on ví, kde má svoje sídlo; 24 on totiž patří až ke končinám světa, vidí všecko, cokoli pod nebem jest. V. „však" srv. s v. 1. („sice"). V. 13- K „žijí" dodává Vulg. „rozkošně". Spisovatel nepopírá přirozené síly lidské poznávavosti, zdůrazňuje toliko její obmezenost, slabost, proti po- znává vos ti Boží. V. i*. Podivuhodné tvorstvo hlásá sice člověku Boží poznávavost, ale toliko matně, částečně, nehlásá ji všecku. V. 16. srv. s Přís 3, li;- 8, 11; Moudr 7, 8. — O Ofiru viz 3. Král 9, 2 i. — Onyx (hebr. „šóham") jmenován již Qn 2, 12. Srv. Ex 22, 20. V. „sklo" mělo u dřevních národů značnou cenu. V. i8. o „perlách" srv. Přís 3, 15; 8, 11; 20, 15. V. to- O „topasu" viz Ex 28, 17; 39 10. V. 20 - zdůrazňuje otázku v. 12. V. „Říše záhuby a s m r ti" = „pekla", podsvětí, šeól. — Tam sice vniká hlas, který moudrost Boží líčí, ale ani zemřeli nesdílejí se o ni s Bohem v p 1 n é m í ř e. 23.-27. řeší otázku, kde je dokonalá moudrost, kladně. V. 23 - míří na v. 12. n. — Bůh v čele věty na silný důraz. — Bůh to ví, ježto ví všecko (v. 24.). Srv. Bar 3. 31. n. V. 24 - Ta moudrost byla již tehdy, kdy tvořil svět, kdy tvořil i člověka, pečeť té moudrosti vtiskl svému veškerému dílu, zejména člověkovi; jemu, bytosti rozumné a svobodné udělil také Bůh stupeň moudrosti jemu přiměřený, jejížto hlavní zásada vyslovena jest ve v. 28, 106 Job 28, 25—28; 29, 1—2. 25 Když on větrům stanovil sílu, a vodám odvažoval míru, 31 dešťům když vykazoval zákon a cestu hromobitným bleskům: 37 tehdy patřil na ni a vyslovil ji, postavil a také vystihl ji, 28 K člověkovi promluvil pak takto: „Ejhle, Boha se báti — tof jest moudrost, vzdalovat se zlého — rozumnost!" Druhá část (29, 1,-31, 40.). Jak bývalo jindy. Měl nadbytek majetku (29, 1.— 11.) ježto byl dobročinný (12.— 17.); důvěřoval, že še nezakalí to štěstí (18.— 20.) ; byl všeobecně vážen (21. — 25.) . . Kterak jest nyní: Nejnižší chátra jím pohrdá (30, 1.— 10.); odevšad sevřen, po- mocníka nemá (11.— 15.); nevýslovné trpí (16.— 23.); všecky jeho tužby v nivec se rozplynuly (24.— 31.) . . Přísežně prohlašuje, že té hořké změny nezasloužil: nebyltě smilný (31, 1. — 8.); nekřivdil bližnímu (9.— 15.); nezanedbával péče o chu- dinu, vdovy a sirotky (16 —23.); neskládal naděje v bohatství (24. n.); neoddával se tajnému modlářství (26.-28.); neměl zášti k nepřátelům (29.— 32.) ; nebyl po- krytcem (33. n.); neutiskoval na poli (38.— 40.). Soud Boží, po kterém Job z té duše touží, ukáže jeho nevinu (35.-37). Hlava 29. — ] job ujav se svých průpovědí mluvil dále: 2 O by mně bylo jak za měsíců minulých, jako za dnů, kdy Bůh mne opatroval, V. 25 n - Vše stvořeno moudře dle plánu, všecko přesně odváženo a vymezeno. Kdy, kde, jakou silou a prudkostí má douti vítr, kdy, kde a innoho-li má pršeti atd. atd. vše Bůh moudře ustanovil, třebas nechápe člověk všech těch zákonů, kterými Prozřetelnost přírodu pořádá, třeba se (krátkozrakému) zdá, jako by pršelo, blýskalo se a hřmělo nahodile, ne dle zákonů předem stanovených. V. 27 - Moudrost Boží poskytla Tvůrci takořka model všeho, co chtěl stvo- řiti. Stvořitel — po lidsku mluveno — na Moudrost svou, t. j. na ten model (modely) „patřil" (jako sochař), „vyslovoval" rozkazy, by dle těch modelů vše bylo (Gn 1, 4. 6 9. 14. nn.); „postavil" si ty modely a „vystihl" je, t. j. stvořil vše tak, jak si ve své moudrosti představoval. Srv. Gn 1, 4. 10. nn. „viděl Bůh, že je ... dobré." (Srv. Přís 8, 27; Moudr 9, 9; Sir 24, 6.) V. 2 & Základná zásada praktické moudrosti člověkovy, která přísluší jemu a dle které dlužno mu vždy žiti. Viz výše v 25. „Boha se báti" = jej ctíti nábožensko-mravním životem, Boží vůli ve všem se poníženě podrobovati. To je úkol, proč Bůh člověka stvořil a ne pátrati opovážlivě po záhadách prozřetel- nosti, jež si Nejvyšší sám vyhradil a jež jsou proto člověkovu rozumu nedostupný. Také Babyloňané a Assyrové zdůrazňovali bohabojnost, t. j. úctu bohů. „Každodenně přinášej bohu svému oběl, modlitbu, důstojné to (bohů) kadidlo. K bohu svému měj (vždy) srdce čisté, to je, co božstva nejvíce důstojno jest. Modlitbu, nářek a padání na obličej, záhy mu přinášej- i budou mocné tvé síly, na vrchol s bohem budou tě provázeli. Ve své moudrosti uč se z (této) desky: Bohabojnost plodí milost, obět podporuje život, modlitba pak zbavuje hříchu. Kdo se bohů bojí, nebude křičet ■ . . Kdo se bojí Anunnaki (bohů) bude dlouho . . . Hl. 29. — V. srv. s 27, 1. — Zdá se, že Job skončiv řeč hl. 28. na chvíli umlkl, aby poskytl přátelům příležitost mluviti dále. Když však neměli, co dodati, vyráží Job sám své city. [ob 29, 3-17. 107 3 když jeho svítilna zářila nad mou hlavou, při jeho světle když chodil jsem temnotami, 4 jako mi bývalo za dnů, kdy jsem kvetl, kdy Bůh přátelsky vznášel se nad mým bydlem, 6 dokud býval Všemohoucí se mnou, vůkol mne pak děti moje, 6 dokud se brodily nohy mé ve st, etane, a skála vylévala mi potoky oleje! 7 Když jsem chodíval ještě ku bráně města, abych na ulici usedl si, 8 jak mne spatřila mládež, skrývala se, starci zdvihše se zůstávali státi, 9 vznešení zaráželi svoje řeči, ano prsty kladli na svá ústa; 10 hlas svůj zdržovali velmožové, jazyk jejich na dásních jim vázl. 11 Ucho, jež slyšelo o tom, mne blahoslavilo; oko, jež zřelo to, dávalo svědectví mi. 12 Bývalí jsem zastancem chuďasu, který křičel, sirotku, tomu, jenž postrádal pomocníka. 13 Žehnání hynoucích přicházelo na mne, srdce vdovino jsem potěšoval. u Spravedlnost jsem oblékal — ona pak mne — jako řízu a turban svou snahu o právo. 16 Okem slepému jsem býval, kulhajícímu pak nohou; 16 otcem chuďasů jsem býval, po při neznámého jsem pátral. 17 Zločincovi čelisti jsem lámal, ze zubů jsem vyrážel mu kořist. V. 2 ' „za měsíců minulých", za dob zdraví, bohatství a štěstí. Srv. výše 1, 10; 6, 4. V. 3 - „svítilna", světlo" Boží = jeho přízeň. K v. 6 - srv. výše 1, 15. 17. V. 6 - Ať šel kam šel, nalezl hojnost pastvin pro svá stáda; ta majíce nad- bytek píce rostla, množila se, dávala hojnost mléka, smetany a másla. — Zdá se, že tu básník užil běžného pořekadla, kterým vysloveno příslovné požehnání, které blaží pastýře i rolníka. Srv. Ex 49, 11. n; Ex 3, 8 ; Dt 32, 13. 24. — „skála" = lis do skály vytesaný. V. 7n - „na ulici" široké, tedy na jakémsi náměstí ubraň scházeli se starší města i okolí, tam se radili, tam úřadovali, sněmovali, soudili. — „skrývala se" úctou, která byla bezmála bázní. V. 8.-10. přehazuje Hontheim před v. 21. Viz níže. V. 9i>- srv. s 21, 5. V. Lidé slyšíce, jaké vážnosti požívá Job, pokládali ho za nejšťastnějšího člověka na světě, a ti, kteří na své oči se přesvědčili, jak je Job ctěn, potvr- zovali, co bylo vypravováno o Jobově úctě. V. 12 „křičel" ve veliké bídě o pomoc. V. 13 - Zkáze blízcí Jobovi žehnali, že je vytrhl, jim pomohl. V. 1( - Láska k utiskovanému pudila Joba, aby mu pomohl ku právu. — Srv. Is 11,5; 59, 17; Ž 131, 9. Srv. Sdc6, 34. „d uch H ospodi n ů v obl é kl Gedeona." V. 16 - „n e z ná mý" = cizinec. I toho se Job ujímal i tomu pomáhal, by práva došel, ačkoli dle tehdejších běžných názorů býval cizinec pokládán za ne- přítele, který nemá v práv, leč kolik mu jich hostitel přizná. K v. srv. Ž. 3, 8; 57, 7. — Že byl Job ochráncem práva všech vysvětliti lze tím, že byl šejkem svého kmene. [ob 29, 18-25; 30, 1-4. 18 Říkával jsem: „Ve svém hnízdečku zemru, až jako písku bude mnoho dnů mých. 19 Kořen můj jest otevřený vodám, a rosa nocuje na mých ratolestech. 20 Sláva má se stále obnovuje, a luk v ruce mé se omlazuje." 21 Napjatě očekávali můj výrok, němě dávali pozor na mou radu, 22 k slovům mým neměli co dodávali, nechali na sebe kanouti mé slovo. 23 Očekávali mne jako deště, ústa svá otvírali jak na pozdní lijavec. 24 Smál jsem se na ty, již malomyslněli, jasný můj obličej nemohli zasmušiti. 25 Řídil jsem dráhy jejich jako velitel, jako král mezi vojskem sedával jsem, [když jsem zarmoucené těšil]. Hlava 30. — 1 Nyní však posmívají se mi lidé, kteří léty mne jsou mladší, jichžto otce za hodné jsem neměl, postavit ke psům stáda svého. 2 Síla rukou jejich zničena jest, nelze je pokládat za schopné, by žili. 3 Nouzí a hladem vyzáblí jsou, ohryzují, poušť co skýtá, zhyzděni jsou psotou a bídou. 4 Trhají slané býlí a listy s křoví, kořen kručinkový jest jim chlebem. V. ls - „hni zdečku" = u rodinného krbu. — D louh ý ži vot spravedlivému často býval slibován za odměnu ctnostných skutků. Srv. Ex 20, 12; Dt 5, 16; Ž 127. „Písek" obraz množství Gn 2.-', 17; srv. Is 10, 22; Jer 33, 22. a ji. V. ie ' srv. se Ž. 1 3. V." 20 - „luk" obraz síly. Srv. Gn 49, 24; Jer 49, 35; 1. Král 2, 4. — Doufal tedy Job, že jeho mužná síla bude ustavičně omlazovati se. Před v. 21. pře- smykuje Hontheim v. 8.— 10. Tak nabývá lepší myšlenkové (logické) souvislosti; není však jisto, že musel se říditi básník tímto hlediskem! Na zmínku o své slávě (v. 20.) mohl snadno navázati novou řadu vzpomínek na zašlou vážnost, ze které se těšil. (Knabenbauer). V. i2 - „nechali kanouti", ježto je slovo Jobovo jako rosa, voda občer- stvovalo. V. n - „pozdní dešt" na jaře býval; bylo ho na výsost potřeba, aby klasy mohly naliti zrno, proto také býval velmi dychtivě jako živitel očekáván. V. 26 - Job malomyslným vybírá! a radil vhodné prostředky (= „cesty"), aby vyvázli ze svých psot. Malomyslní ty rady přijímali jako královské vojenské rozkazy. Hl. 30. — „p ostav it ke p sů m" = zařadit mezi psy, by hlídali stáda. (Ne tedy ustanovit je pastýři!) V. 2.-8. líčí nejbídnější kočovníky po poušti f jejichžto chudobě podobá se také jejich bída mravni). Jobem pohrdá nejopovrženějši spodina lidské spo- lečnosti. Srv Gn 14, 6; 36, 20; Dt 2, 12. 22; Ez 47, 16. 18. V. *■ ;,mallúach" („slané býlí") je snad „atriplex halimus" (Linne), druh lebedy, který roste kolem Mrtvého moře. (Jiní jinak). — „křoví" (= „šíach") pokládají někteří za Artemisia herba-alba, kterou dnešní Arabové jmenují „šíh"; lépe však to slovo považovati za název obecný keřů všelijakých druhů. Srv. níže v. 7a. Un 21, 15. — O „kručince" (rethámím) viz 3. Král 19, 4. n. |ob 30, 5-18. 109 5 Ze společnosti jsou vyvrženi, pokřikují na ně jak na zloděje. 6 V děsných roklich jest jim bydlit, v děrách zemských nebo skalních. 7 Ve chrastinách kručívají, pod trním své schůzky mají. 8 Plémě bláznů a bezectných lidí, jež byio ze země vypráskáno. 9 Nyní jsem jim na písničku, stal jsem se jim pořekadlem. 10 Štítí se mne, daleko prchají ode mne, na mou tvář se nestydí pliti. 11 Ano, touly své otvírají a trápí mne; udidla přede mnou uvolňují. 12 Na mne výrostci se pozdvihují, mohou uběhat si nohy, jak stavějí proti mně své stezky zkázonosné. 13 Prolamují se, aby mne zahubili, pronikají a nikdo nebrání jim. 14 jako široký proud vody se ženou, jako hučící vítr se valí. 15 Obrátila se na mne děsná hrůza, hnána jest jako vichoretn má vážnost, a jako mráček prchlo moje štěstí. 16 Ano, nyní se rozplývá ve mně má duše, neboť dny utrpení mnou vládnou. 1T V noci bolesti vrtají mi kosti, a kteří rozežírají mne, nespí. 18 Hnilobou povléká tělo mé jakoby pláštěm, iako řizou se všech stran přikrývá mne. V. 5 Dle Vulg. doslovně: „Kteří z údolí tyto věci uchvacují ce, když některé nalezli, s křikem k nim běhávali", t. j. když spatří nějaké takové býlí v údolí, vzkřiknou jásotem, tryskem tam běží a rvou se o ně, by každý něco uchvátil. V. 6 - Dle Vulg. doslovně: „Na pustinách potoků bydlívali, a v dou- patech země, anebo na písku." V. 8 - „Plémě bláznů", t. j. bezbožníků pokládá za bezbožníka Joba. — Lidé „bezectní" považují |oba za člověka zlopo věstnéh o. — Joba se štítí chátra, které se štítí kde kdo. V. ll - Tupitelé Jobovi nekrotí sé („udidla uvolňují") ani nejmenší měrou ve svých útocích na malomocného trpitele. — Vulg přičítá ty útoky samému Bohu: „Nebo toul svůj otevřel a stísnil mne, a uzdu vložil v ústa má", V. l2 - „stavějí cesty", t. j. násep kolem pevnosti, které chtějí dobýti. K té pevnosti přirovnán tu Job jako již výše 16, 15. Dle Vulg. doslovně: „Na pravici východu neřesti mě hned povstali; nohy mé podrazili, a utiskli jako vlnami, stezkami svými", t. j. hned, jak vznikly mé po- hromy, povstali trýznitelé moji. V ls - rozvádí obraz o pevnosti, do které nepřítel se dere. — Dle Vulg. v 13. n. doslovně: „Rozmetali cesty mé, úklady strojili mně, a nebyl, kdo by dal pomoc. | ako prolomenou zdí a otevřenou branou vpadli na mne, a k mým bídám svalili se." V. 16 - „rozplývá se" v bolesti a slzách, v nářcích nad sebou samou (=„ve mně"); tím také chřadne Jobův život (=„duše"). V. 1S - srv. s 2, 3. — Dle Vulg. doslovně : Množstvím jich hyne roucho mé (t. j. maso mé, zejména kůže) a jako obojkem sukně pod- pásali mne". 110 Job 30, 19—31; 31, 1. 19 Do bláta mne uvrhl (Bůh), že jsem bezmála prach a popel. 20 Volám k tobě, avšak neslyšíš mne, vstávám, ale neohlédáš se na mne. 21 Obrátil's mi se v ukrutníka, tvrdostí své ruky mě stíháš. 22 Vysadils mě na vichor a vezeš mne; kážeš, abych hynul v bouři. 23 Ano, vím to, že mne vydáš smrti, domu, v němž vše, co žije, se shromažďuje. 24 Zda přece nevztahuje ruky, kdo padá, a kdo hyne, zda o pomoc nevolává? 2i Či jsem neplakal kdysi nad souženým, nebo neměla duše má soustrasti s chudým? 20 Čekal jsem totiž dobré, a přišlo mi zlé; těšil jsem se na světlo, přišla však tma. 27 V útrobách mých vře to bez úlevy, zastihly mne časy utrpěni. 18 Truchle chodím bez útěchy, povstávaje veřejně křičím. 29 Sbratřil jsem se se šakaly, přidružil jsem se k pštrosům pouště. 30 Kůže má černá a odpryskává, kosti mé vyprahly od horkosti. 31 Obrátila se v kvílení má loutna, a má píšfala v hlasitý nářek. Hlava 31. — 1 Uiožil jsem závazek svým očím, na pannu že ani nepomyslím. V. 19 Na těle Jobové částky kůže i masa odumírají, rozpadávají se a spo- jují s hnisem částí sousedních, že je povrch těla jakoby blátivý. V. 2 °. „neohlédáš se", abys mi pomohl. V. Nazývá Boha „ukrutníkem", že se nedává prosbami oblomiti, že nevinného tolik trýzní (Sv. Tomáš Aquinský). V. 23 - srv. s Ž 102, 11. Dle Vulg. doslovně: „Vyzdvihl jsi mne, a jako na vítr vsadiv vyrazil jsi mne silně," t. j. dal větrem joba vyuésti do zá- vratné výše a odtud náhle jej nechal spadnouti dolů. V. 2S - „dům" ten je — hrob V. 24 - Není divu, že naříkám. Činím, co každý se smrtí zápasící člověk. Je to poslední oprávněná útěcha. — Dle Vulg. doslovně: „Avšak ne k zkažení jich vypouštíš ruku- svou; a padnou-li, (ty) je vysvobodíš," t. j. Bůh nevzta- huje svou trestající ruku na zemřelé, kdo jednou zemřel, není již mučen, jiní jinak. V. 2d - Plakal-li jsem kdysi nad trpícím bližním, mám právo nyní, bych plakal sám nad sebou, kdyžtě tolik trpím. V. 26 „totiž" odůvodňuje bolestné sklamání Jobovo. Jeho život svatý, dobročinný (v. 25.) naplňoval ho nadějí, že mu dobré splatí Bůh dobrem štěstím (= „světlem") pozemským. V. 2S - „veřejně křičí" jako člověk, veřejně znásilňovaný dovolává se práva svého.^ V. 29 - Šakalové (Sdc 15,4.) zejména v noci vy j í. Podobné zkřeky vydávají pštrosi. Srv. Mích 1, 8. Hl. 31. — V. 1 „záva zek" = zákon. — Nepomyslil na „pannu", pokud mu ji rodiče sami nevyvolili a od jejích rodičů nezjednali, aby s ní vešJ v řádné manželství. Ani myšlenky neslušné si nedovolil před sňatkem Sr. Sir 9, 5. 8. n. Mat 5, 27. V egyptské „Knize mrtvých" zachovalo se nám 1. záporné vyznání, které skládá zemřelý ve „dvoraně pravdy", kde Job 31, 2-3. 111 2 — — Neb jaký úděl měl by pro mne Bůh nahoře, a jaké dědictví Všemocný na výsostech? 3 Zda nemá zkázu pro nešlechetného, neštěstí pro ty, kdož nespravedlivě činí? zasedá se 42 bohy-soudci Osiris, bůh mrtvých a kde má býti srdce zemřelého váženo na váze. Zemřelý vyznává: Nepodváděl jsem lidí. Neučinil jsem (nic zlého) na místě pravdy (=ve chrámě?). Nevím o žádné ničemnosti. Nečinil jsem nic zlého . . , Nečinil jsem, co se bohu hnusí. Neočernil jsem sluhu u jeho představeného. Nemám viny na něcí nemoci. Nemám viny na pláči nikoho. Nezabil 'sem. Nepopudil jsem ke vraždě. Neučinil jsem nikomu nic zlého. Neubral jsem z obětních pokrmů ve chrámech. Nevzal jsem z obětních koláčů bohům zasvěcených. Nevzal jsem z koláčů mrtvým náležejících. Necizoložil jsem. Netropil jsem necudnosti ve svatyni svého městského boha. Nezvětšil ani nezmenšil jsem míry na obilí. Nezkrátil jsem polní míry Nezvětšil jsem závaží Nevzal jsem mléka dítěti od úst. Nezahnal jsem koz od zeleně jim příslušné. Nechytal jsem ptáků bohům zasvěcených. Nechytal jsem ryb z jejich bažin. Nezarážel jsem vody, když měla téci. Nenasypal jsem hráz proti tekoucí vodě. Nezhasil jsem oheň, když měl hořeli. Nezahnal jsem stád z pozemků chrámových. Nebránil jsem bohům při jejich průvodech- Jsem čísl, jsem čist, jsem čist, jsem čist. Neloupil jsem. Srdce mé nebylo zločinné. Nekradl jsem. Nevzal jsem nic z majetku chrámového. Nemluvil jsem lži Nezabil jsem posvátného býka. Neznásilnil jsem ženy ni muže. Nestrašil jsem. Nebyl jsem ke slovu pravdivému hluchý. Nic jsem nezamlčel. Netupil jsem Nenadělal jsem mnoho slov. Nepolupil jsem krále. Nechlubil jsem se. Poté ujišťuje zemřelý 2. kladně: Činil jsem, co lidé chválí, a z čeho radují se bozi. Uspokojil jsem boha tím, co má rád. Hladovému dával jsem chleba, žíznivému vody, nahému šaty, kdo neměl člunu, lodici. Přinášel jsem bohům oběti, zemřelým oběti mrtvých. Jsem čistých úst a čistých rukou. V. 2 - „úděl" = „dědic tví" = jsou tu tresty, jakými by stíhal právem Bůh Joba za necudné myšlenky na pannu, pokud jí nepojal za choť. Srv. 20,29 ; 21, 13. 112 Job 31, 4—18. 4 Zdaž on nemá na očfch mé cesty, a mých kroků všech nepočítá? 6 Chodil-li jsem s úmyslem obelhati, chvátala-li, by obelstila, má noha 6 kéž mne zváží na váze spravedlivé, a nechť zví Bůh poctivost mou 7 jestliže s cesty uchýlil se krok můj, chodilo-li srdce mé za očima, a mých rukou chytla-li se skvrna: 8 co jsem zasel, nechať jiný stráví, co mi vzešlo, buď z kořene vytrháno ! 9 Nechalo-li se srdce mé klamat ženou, že jsem u dveří přítele svého číhal: 10 nevěstkou jiného buď manželka má, jiní nechať skloňují se na ni; 11 - neboť je to nešlechetnost, zločin trestního soudu hodný ; 12 oheň je to až do pekel zžirající, veškeren majetek spalující. 13 Přísahám: Dbal jsem práva otroka svého, nebo otrokyně, když měli spor se mnou. 14 Neb co bych činil, kdyby Bůh povstal k soudu, kdyby vyšetřoval, co bych mu odvětil? 15 Neučinil mne v životě tvůrce jeho, neutvořil mne v lůně tentýž? 16 Přísahám: Chudým, co chtěli, jsem neodpíral, zrak vdovin touhou nýti jsem nenechával; 17 sám svou skývu nejídal jsem, jídával z ní (také) sirotek. 18 Neboť od dětství rostla se mnou soustrast, z lůna matky mé vyšla se mnou — — V. *■ vyslovuje vševědoucnost a vševidoucnost Boží. „cesty" = „kro ky" = činy, slova, myšlenky, tužby! V. 6 - dlužno spojovati s v. 7. — V. 6. je vložka. Srv. k ní výše 1, 8; 2, 3. V. 7 - „s cesty" poctivosti. — „srdce" = touhy a snahy účinné. — „oko" žádost (hříšná) cizího majetku — „skvrna" taková by byla na př. krádež. V. 8 - Zaklínači přísahou potvrzuje [ob svou nevinu. Ať je trestán tím způ- spůsobem, jakým zhřešil. Kradl-li, ať pozbude svého majetku zase krádeží. Srv' níže v. 9. 21. n. V. 9a - „ženou" vdanou, manželkou přítele, o němž 9b. V. 10 - Čím jsem zhřešil, tím ať jsem také trestán. Srv. v. 9a. — Dle hebr. dosl. „ať mele jinému manželka má" jest opis toho, co zřetelněji praví Vulg. Mlíti mlýnek bylo prací otrokyně. (Ex 13, 29; Sdc 16, 21.) V. ia - Nezřízená pohlavní vášeň velmi pravdivě přirovnána tu k ohni, který tolik zkázy působí. Srv. Přís 6, 27; Sir 9, 8. Srv. zhoubné následky manželské nevěry ! V. u - byla zásada Jobova, která ho vedla, by nezneužil svého společen- ského postavení, by neznásilňoval otroků a otrokyň, jemu sloužících, kteří mnoho práv neměli. Srv. Ex 20, 10; 21, 2. 7. n. 20 26. a jj. V. 16 - vyslovuje krásně všelidskou rovnost a důstojnost všech, svobodných i otroků; všickni jsou stejné dílo téhož Tvůrce. Srv. Řím 10, 12. V. isb. dvakráte dává, kdo rychle dává. V. 17 - srv. s Tob 4, 7. V. I8 - dle hebr.: »Ano, od mládí byl jsem otcem jemu (sirotkovi), od dětství byl jsem vůdcem jejím (vdoviným).« Job 31, 19—34. 113 19 Viděl-li jsem bez šatů koho hynout, viděl-li jsem chuďasa bez přikrývky, 20 zda mi nežehnala jeho bedra, a vlnou ovcí mých zda nebyl zahřát? 21 Zamával-li jsem nad sirotkem pěstí, ježto v bráně svou oporu jsem viděl: 52 paže moje nechať od plece odpadne, rámě mé ať z kloubu vylomí se ! 23 Děsil jsem se totiž Božího trestu, že bych neobstál před jeho velebností. — — 24 Přisahám : neměl jsem zlata za svou oporu, lesklému kovu jsem neřekl: „Naděje má jsi!" 25 Neměl jsem radosti, že se mé bohatství množí, že se mnohého domohla má ruka. 26 Nehleděl jsem na zářící slunce, ani na měsíc v jasu (po nebi) jdoucí; 27 nedalo se tajně svésti mé srdce, abych ruku si líbal svými ústy. 28 Je to zločin hodný trestního soudu, byl bych zapřel Boha na výsostech. 29 Přísahám: Neměl jsem radosti, padl-li nepřítel, nejásal jsem, že ho neštěstí stihlo, 30 nedopustil jsem hřešit hrdlu svému, abych kletbou žádal smrti jemu ; 81 nesměli říci lidé stanu mého: „Ó bychom mohli se nasytit masa jeho!" 32 Venku nemusi! cizinec nočovati, dveře mé pocestný měl otevřené. 33 Přísahám: Nekryl jsem před lidmi hříchu svého, netajil ve svém nitru své nepravosti; 34 nebylo bát se mně velikého davu, ani děsit se potupy soukmenovců, v zátiší být, ze dveří nevycházet. V. 20 - „bedra", která Job ošatil, „žehnala", t. j. děkovala mu za to dobrodiní V. 21 - „zamávati pěs ti" = zbiti, (neb jinak znásilniti). — „v bráně" býval soud; u soudu měl Job tolik vlivu, že by se sirotek svého práva proti němu nebyl dovolal. V. 24. n. Nelnul nezřízeně k svému bohatství. Srv. Sir 31, 8; 1. Tim 6, 17. V. 2 8. n. srv. s Přís 30, 9. — Mnozí okouzleni jsouce leskem slunce a měsíce, projevovali svou úctu k nim tím, že „posílali jim hubičky", nemohouce líbati je jako líbali modly. V. 28. srv. s v. 11. (Viz též Is 28, 7.). V. 2E >- srv. s Ex 23, 4; Lv 19, 17. n; Přís 24, 17. 29; 25, 21; 1. Král 24, 7. V. 31 . „nasytit semasa jeh o" = důkladně se na něm pomstít. Jiní pře- kládají hebr.: Musili říci lidé stanu mého : Kdo se na hodech jeho nenasytil?'' t. j. lidé Jobovi musili dáti svému pánu svědectví, že nikdo neodešel z jeho stanu hladov, nepohoštěn. V. 32 - „cizinec" = „po čestný" býval pokládán za bezprávného ne- přítele. Srv. Sdc 19, 20. V. Si - Job mohl klidně předstoupiti před veřejnost, ježto nebylo mu obávati se, že proti němu někdo vystoupí, kdo ho viděl nepozorovaně, an páchá potají 114 Job 31, 35-40. 35 Ó by někdo byl, jenž slyšel by mne ! — Zde můj podpis, Všemocný odpověz mi! — Kéž mám psanou žalobu odpůrce svého ! 36 Jako náramek chtěl bych nositi ji, jako korunou skráň jí ovinouti, 87 z každého kroku chci se zodpovídat, a jako kníže před něj předstoupiti. 38 Jestliže proti mně půda má křičí, pláčou- li s ní záhony její, 39 jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši oráčů jejich jestli jsem trápil: 40 místo pšenice nechať mi vzejde bodlák, místo ječmene pak trní! Konec slov Jobových. něco hříšného. Toliko pokrytec musí se tak báti veřejnosti, ježto mohl by snadno vyskytnouti se svědek a veřejný žalobce jeho zlých činů. V. 35.-37. „někdos Bůh. Žádá soud Boži jako činil výše 10, 2; 13,3. 18. Za každé slovo své obhajoby Job ručí, jest hotov je „podepsati." Přeje si také, aby odpůrcové jeho dali mu žalobu písemně. Je si jist, že by nemohla ho usvědčiti ze zločinu. Bylo by patrno, že jsou ty žaloby liché, ctnosti Jobovy by vynikly, že by se žaloba zvrátila ve skvělé vysvědčení. Mohl by si je dáti jako skvost na rámě, na hlavu a s nim klidně „jako kníže" (korunovaný) před- stoupiti před Boha-soudce. O náramku, odznaku knížecím srv. 2. Sam 1, 10. — „z každého kroku" = z každého bodu písemné žaloby. V. 35.-37. logicky zakončují velikou očistnou přísahu Jobovu. Mnozí proto v, 38.— 40. přehazují před v. 35. Možno však psychologicky vysvětlili, že v. 38. — 40. jsou jakýsi doslov, dodatek, a že není třeba jimi hýbati. V. 3S - mluví o zločinech, kterými pachatel poskvrňuje své pole, na př.: bije-li své dělníky, o&pírá-li jim odměnu, zejména stravu a pod. V. 39 - Dosud přicházívají v Palestině a sousedních krajinách beduini a ná- silně vymáhají na rolníku (fellahu) část jeho polní úrody. Srv. Sdc 6, 4. Tomuto zpytování svědomí, jakémusi zrcadlu zpovědnímu nevyrovná se podobný seznam hříchů, které jmenoval babylonský zaříkávač nad nemocným, z něhož chtěl za- klínáním vyhnati zlého ducha, původce prý nemoci. Ve formuli, kterou nad nemoc- ným pronášel, pátral po příčinách nemoci těmito otázkami : »Bozeštvál otce a syna, rozeštval matku a dceru, rozeštval tchyni a snachu, rozeštval bratra a bratra, rozeštval přítele a přítele, nepropustil zajatce, nerozvázal spoutaného ? Jde .o násilný čin proti vrchnosti(?), o zášt proti staršímu bratrovi, pohrdal otcem a matkou, urazil starší sestru, dal mladší (sestře), starší však odepřel, řekl k ne ano, řekl k ano ne, mluvil nečisté věci, mluvil zločinné, užíval podvodných vah, bral nepravé peníze, vydědil oprávněného syna, dosadil na jeho místo neoprávněného, vyměřoval nesprávně hranice, překládal hranice, mezníky? Job S2, 1-5. 115 ČAST DRUHÁ: ŘEČI BUZANA ELIU, ČTVRTÉHO PŘÍTELE JOBOVA (32, 1. —37, 24.). Úvod (32, 1.-5.). Hlava 32. — 1 Když přestali tito tři muži Jobovi odporovati proto, že spravedlivý býti sobě se zdál, 2 rozhněval a popudil se Eliu, syn Barache- lův, Buzan, z rodu Rámova. Na Joba se rozhněval, že spravedlivým pravil se býti před Bohem ; 3 na jeho přátele pak rozhněval se proto, že nenalezli rozumné odpovědi, ale toliko Joba odsoudili. 4 Eliu byl čekal, když Job rozmlouval (s přáteli), proto že starší byli ti, již mluvili. 5 Když tedy viděl, že ti tři nemohli odpověděti, velmi se rozhněval. Vstoupil do domu svého bližního, přiblížil se k manželce svého bližního, prolil krev svého bližního, uloupil šat svému bližnímu? Nepropustil ze své moci člověka, zapudil řádného muže z rodinu jeho, rozbil rod sjednocený, vzbouřil se proti představenému? Byl ústy upřímný v srdci lico měrný? Měl ústa plná »Ano«, srdce plné »Xe« ? Je to pro nespravedlnost, na kterou myslil, aby spravedlivé zapudil, zničil, aby mohl páchati zločiny, loupili, dáli loupili? Jsou nečistá jeho ústa, vzpurné jeho rty? Učil věcem nečistým, vyučoval čemu neslušnému? Zabýval se čarodejstvím a kouzelnictvím ? Slíbil srdcem a ústy, ale nedržel slova, nezlehčil jména svého boha nesplněným slibem, že něco zasvětil, ale podržel si, že něco daroval, ale snědl to? Jedl, co je městu jeho ohavností,. rozšířil špatnou pověst o svém městě, pokazil dobré jméno svého města, vyšel vstříc prokletému, obcoval se stíženým ktetbou, spal v jeho loži, pil z jeho číše?« Kletbou může býti stižen člověk proto, »že úplatky pomohl někomu ku právu, rostliny z pole vytrhával, rákos v houštině vyřezával, byl prošen o žlab na den, ale odepřel to, bližnímu, stoku zacpal, místo co by odpůrcům vyšel vstříc, zůstal jim nepřítelem, znečistil řeku, nebo do řeky plil.« V. srv.s Gn 3, 18. — „Konec slov Jobových" lépe připojiti k 32, 1. a překládali: Job domluvil". Hl. 32. — V. *. Eliu = Elíhú = Bůh můj on jest. Srv. 1. Sam 1, 1 ; 1. Par 12, 20. — O Buzu viz výše k 1, 1. a srv. Gn 22, 11; jer 25, 23. — Job se pokládal za spravedlivého a důsledně tvrdil, že neprávem a bezdůvodně trpí přehlížeje, že Bůh nejvýše moudrý může miti jiné rozumné důvody, proč spravedlivé strastmi stíhá. V. 3 - Tu „rozumnou odpověď", která nebude ztrnule hájiti, že Job trpí proto, že byl (tajným) zločincem, hodlá dáti Elihu níže. , V. 4 . O úctě mladších ke starším srv. Sir 32, 13. — Zlat vyvozuje moudrost čtvrtého přítele Jobova předně z toho, že nejprve mlčel a pak teprve rozumně mluvil; nebyl veden ctižádostí, ježto dal oněm přednost. 116 Job 32, 6-19. Elihu-ova první řeč (32, 6.-33, 33.). Elihu mluví k Jobovým přátelům (32, 6.— 14.). Elihu mluví k Jobovi. Úvod (32, 15.— 22.). At pozorně poslouchá (33, 1.— 7.). Kárá Joba, že mluvil opovážlivě a vy- kládá, proč Bůh na lidi neštěstí sesílá (33, 8.-33.). 6 A ujav se slova Eliu, syn Barachelův, Buzan, řekl: Mladého jsem ještě věku, kdežto vy již starcové jste; proto jsem hlavu sklopiv ostýchal se oznámili vám, co já vím. 7 Myslil jsem, že starši yěk má mluvit, a mnohá léta že mají moudrosti učit; 8 ale, jak vidím, jest (ona) duch (Boží) v lidech, a dech Všemocného dává (jim) rozumnost. 9 Nejsou (vždycky) staří moudří, nerozumějí starci, co právo jest. 10 Proto pravím: Poslyšte mne, ukáži vám i já svoji moudrost! 11 Čekal jsem totiž na vaše řeči, poslouchal jsem rozumy vaše, brzo-li najdete pravá slova; 12 dokud mi doufati bylo možno, že něco řeknete, měl jsem pozor. Vidfm však, nikdo že Joba nepřekonal, nikdo z vás řečí jeho nevyvrátil. 13 Neříkejte: „Nalezli jsme moudrost (v něm), Bůh jen může ho porazit, ne však člověk !" u Ani slova neřekl proti mně, — ne jak vy jste mluvili, vyvrátím já ho. 15 Bojí se, už neodpovídají; nemají, co by ještě řekli. 16 Počínám tedy, protože nemluví, stojí a neodpovídají; 17 povím také já svůj díl, ukáži své vědomosti. 18 Nebof jsem naplněn slovy, tísní mne duch můj v útrobách mých. 19 Nitro mé. hle, je jak mošt, jemuž neotevrou, jako mladé víno, jež měchy trhá. V. B - Láska ku pravdě způsobila v něm ten hněv. Nemyslí, že by na úkor pravdy měl někoho ctíti (Sv. Tomáš Aquinský). V. 6 . Knabenbauer se domnívá, že básník inspirovaný chtěl nadbytkem s lov, jež Elihu-ovi do úst klade, naznačiti jeho mládí. V. 9 - Ani stáří nechrání člověka nerozumu. Nedostatek životní zkušenosti nahradí Bůh svým vnuknutím, zejména prorockým nadšením, inspirací. Elihu pokládá sebe za takového proroka (Sv. Tomáš Aquinský). V. i3- n - „Nalezli j s m e" = narazili jsme na moudrost v něm, která je člověku nepřekonatelná. — „neřekl slova proti mně", t. j. proti mým zá- sadám, jež povím. Elihu slibuje, že podá nové myšlenky, kterých Job v do- savadních řečech nevyvrátil. V. 1B - Dosud (6b.— 14.) mluvil Elihu k Jobovým přátelům, kteří jsou se svou moudrostí v koncích; nyní (v. 15. nn.) obrací se na Joba. V. 18 - „t í s n í" = pudí, abych mluvil. Job 32, 20-22 ; 33, 1-12. 117 20 Budu mluvit, abych oddechl si, rty své otevírat, slova se chápat. 21 Nebudu straniti osobě žádné, aniž člověku lichotit budu. 23 Neboť nevím, zdali setrval bych, zda by brzy nevzal mne můj Tvůrce. Hlava 33. — 1 Slyš tedy, Jobe, řeči moje, na všecka slova má měj pozor! 2 Hle, svá ústa otevírám, mluví jazyk můj v mých ústech. s Ze srdce upřímného (jdou) mé řeči, čirou pravdu rty mé budou mluvit. 4 (Jakože) duch Boží učinil mne, a dech Všemocného mne oživuje. 5 Jestliže můžeš, odporuj mi, připrav se, proti mně se postav! 6 Hle, také mne, jako tebe učinil Bůh, a z téže hlíny já také uštípnut jsem. 7 Hrůza přede mnou tedy ať neleká tě, ruka má na tobě těžce nespočine. 8 Řekl jsi tedy: — a já jsem to slyšel, na zvuk tvých slov měl jsem bedlivý pozor. — 9 „Čist jsem ja a nemam viny, bez úhony jsem a prost neřesti; 19 protože nalézá stížnosti proti mně, má mne za svého nepřítele, 11 do klády dal moje nohy, na všecky stezky mé pozor dává." 12 Hle, to je, v čem práva nemáš, — odpovídám ti — neboť Bůh jest větší nežli člověk. V. 19 - „neotevro u", neučiní průduch, kterým by mohl vzduch volně proudit ke kysajícímu moštu. — Víno bývá naléváno na Východě do kožených měchů. (Srv. Gn 21, 14.) V. 21b. dle Vulg. doslovně: „Boha k člověku nebudu přirovnávat!". V. í2 - Eiihu se obává, že by trestán byl brzkou smrtí, kdyby nemluvil jen ryzí pravdu. Hl. 33. — V. 4 . Elihu přísahá při svém životě, že bude mluvili pravdu. (Jiní mají za to, že se dovolává tu své božské inspirace. Srv. 32, 8.) V. 6 - Elihu je tak přesvědčen o správnosti svých názorů, že se neobává žádné Jobovy námitky. Ba vyzývá ho, aby namítal, co může, jsa si jist, že vše vyvrátí a tak Joba opravdu přesvědčí. V. 6. n. zdůrazňuje, že má Job v Elihuovi takového soudce, jakého si přál 9, 34; 13, 21; 16, 22. Elihu Joba svým zjevem neomráčí. V. 10 - „stížnosti" = příčiny (záminky) ke stížnostem a ke trestům — „nalézá" a hledá. Srv. výše 9, 2; 10,7; 14, 4. 17; 13,24; 19, 11; 23, 10; 27,5; 30,21; 31,6. — Smysl: Zločinů jsem se nedopustil, a přece mne trestá; chytá se maličkostí se zvláštním úsilím, aby mne trestal nad zaslouženou míru (Knabenbauer). V. 12. n. člověk nesmí tak neuctivě mluviti o Bohu, jako činil Job; třebas nevidí, proč trpí, má se Bohu uctivě podrobit i. Bůh je bytost nad člověka tak vznešená, že nemůže proti Bohu dovolávati se svého „práva", jako proti člověku; Bůh člověkova práva neruší, i když ho velikými útrapami stíhá! Srv. Kjm 9, 20. — „ne odpoví dá" — neospravedlňuje se, nezodpovídá se. — Opo- vazlivost Jobova je tím větší, protože přehlédl, že mívá Moudrý jiné spasitelné 118 Job 33, 13-24. 13 Kterak jsi mohl na něj stěžovat si, že ti ke všem slovům neodpovídá? 14 Bůh přece mluv! jednou (takto), podruhé jinak, člověk však nedbá. 16 Ve snu, ve vidění nočním, když padne na lidi tvrdý spántk, na lůžku když usnou, 16 tehdy otvírá uši lidem, učí je, výstrahu jim dává, 17 aby odvrátil člověka od jeho Činů, aby od pýchy jej osvobodil. 18 duši jeho aby zachránil od hrobu, a jeho život aby nepřišel na meč. 19 Kárá (Bůh) také (člověka) bolestí na lůžku, čině, že všecky kosti jeho chřadnou; 20 oškliví se životu jeho chléb, duši jeho pochouika před tim milá; 21 vadne tělo jeho, zaniká, a holé kosti mu vynikají; 22 blíži se ke hrobu život jeho, duše jeho k smrtelným (ranám). 23 Bude-li m'ti pro sebe posla, tlumočníka jednoho z tisíců, a ten oznámí člověku jeho povinnost, 24 (Bůh) se smiluje nad ním a řekne: „Vyprosť jej, ať nemusí do hrobu; našel jsem, proč bych se slitoval nad ním." důvody, proč sesílá na spravedlivce bolesti. Ty důvody mohl Job zvěděti, kdyby byl chtěl poučiti se, ježto Bůh různými způsoby s člověkem o taje své prozře- telnosti se sdílí. V. Z různých způsobů, kterými Bůh člověka poučuje a kárá, jmenovány níže tři: 1. vid, (v. 15. nn) 2. nemoc, (v 19. nn.) 3. posel Boží (v. 23. nn.). K. v. «. n. srv. výše 4, 13; Nm 12, 6; Joel 2, 28. a jj. V. 17 - Místo „jej osvobodil" dle hebr: „aby ořezal jeho pýchu." — Smysl : Bůh varuje včas člověka, když hrozí nebezpečí, že se dopustí zločinu, aby se tak nestalo; poslechne-li člověk, přemůže-Ii svou zpupnost, která ho do hříchů žene, nezhřeší, nebude tedy trestán smrtí, ale žiti bude dále. Poučuje tedy Bůh člověka pro j eh o (člověkovo) štěstí. Zatýmž účelem sesílá Bůh jindy na spravedlivého strasti (v. 19. nn.). Náklonnost člověkova ke zlému je tak veliká, že se pohybuje ke hříchu jako po nakloněné ploše. Aby se po ní nesmekl a nesjel dolů do hříchu a neuvalil na sebe trest za něj, Bůh zabraňuje tím, že člověka varuje a kárá. |sou tedy útrapy (v. 19 nn.) spravedlivého blahodárný, ochranný prostředek proti hříchu a trestu za něj, proti zkáze. Knabenbauer. V. 19 - podává druhý způsob, kterým Bůh spravedlivého vede, aby neklesl. . Viz pozn. k vv. 14. 17. V. £0 - „životu j e ho" = touze zachovati život, která se jeví chutí k jídlu. Srv. 6, 7. V. ai . srv. s 19, 20; 30, 16; 30, 30. V. a2 - srv. s 7, 15. n; 10, 20; 17, 16. V. ss. nn. mluví o třetím způsobu, kterým Bůh o člověka pečuje, jej varuje, posílá k němu svého posla, t. j. proroka neb anděla. Také Joba nyní Bůh tímto způsobem poučuje; jet Elihu onen „posel" Boží. — „Bude-li míti pro sebe posla" = pošle-li mu ho Bůh; Bůh totiž někdy tak činí. — „povinnost" = Bohu se podrobiti, k němu se přimknouti, káti se. V. 2< - „Bůh se smiluje", vykoná-Ii člověk — a to se tu předpokládá — „povinnost", o které ho Boží tlumočník poučil. — „vyprosť jej" = pracuj lob 33, 25-33 ; 34, 1-4. 119 I bude kypět jeho tělo svěžestí, vrátf se do dnů mládí svého. Bude se modliti k Bohu, i bude mu milostiv; patřiti bude na tvář jeho s plesáním, . neboť vrátí člověku jeho spravedlnost Bude na lidi hleděti a řekne: „Zhřešil jsem, ano, zkřivil jsem spravedlnost, ale dle zásluhy nedostalo se mně. Vytrhl život můj, by nemusil do hrobu, ale by žila má duše světlem se kochajíc!" Ejhle, toto všecko činí Bůh dvakrát, třikrát jednomu člověku, aby odvrátil duši jeho od hrobu, a jej osvítil světlem živých. Pozor dávej, Jobe, a poslouchej mne, budeš-li mlčet, budu mluvit já; máš-li, co bys řekl, odpověz mi, mluv, neboť rád ti za pravdu dám ; pakli nemáš ty — poslyš mne; mlč, a budu tě učiti moudrosti! Druhá řeč Elihu-ova (34, 1.-37.) Elihu kárá Joba, že opovážlivě mluvil, jako by Bůh nebyl spravedlivý (1.— 9.). Dokazuje spravedlnost Boží (10.— 30 ). Opět kárá Joba, že hříšně mluvil (31.— 37.). Hlava 34. — 1 Eliu tedy slova se ujav pravil také toto: 2 Slyšte, moudří, slova moje, učeni, mne poslouchejte! 3 Neboť ucho vyšetřuje slova, jako hrdlo pokrmy ochutnává. 4 Co je správné, rozbírejme, vizme mezi sebou, co dobré jest! dále poučováním a přímluvou i ty, aby dokonale svou povinnost vykonal a tak byl zachráněn. — Bůh „našel", a- shledal, že člověk vykonal „povinnost". Elihu vlastně mluví o hříšníkovi, kterého vede Bůh ku pokání a ke štěstí, aby tím zřejmější bylo, že Bůh dobře smýšlí se spravedlivým, když jej navště- vuje utrpením (Knabenbauer). V. 2 <>. Ta „tvář Boží" byla dosud, pokud byl nekajícím hříšníkem a pokud se Bůh na něho hněval, od něho odvrácena. — „jeho spravedlnost" a všecky výhody, které s ní souvisí, všecky sliby, jež Bůh spravedlivým dal. — „Ta mod- litba" bude se nyní Bohu libiti, ježto vychází ze srdce spravedlivého, a „mi- lostivě" ho vyslyší. V. 27 - „Bu de na lidi hleděti", t. j. veřejně přede všemi lidmi bude hlá- sá ti (= „řekne"). — Čest Boží, kterou zachráněný veřejně hlásá, poučení jeho posluchačů o dobrotě Boží, větší vděčnost zachráněného — tof další ovoce utrpení, kterým Bůh hříšníka stíhá. Hl, 34. — V. 1 . „tedy", když Job na předešlou řeč nic neodpovídal, když mlčel. V. 2 - svědčí všem posluchačům, kteří se kolem Joba a přátel jeho shro- máždili. K v. 3 - srv. 12, 11. — „vyšetřuje" a rozlišuje, co pravda, co lež, co zrno, co pleva. Tak bude nyní Elihu zkoumati řeči Jobovy. 25 26 27 28 29 30 31 31 33 120 Job 34, 5-16. 5 Řekl totiž Job: „Jsem spravedlivý, Bůh však vzal mi moje právo; 6 k tomu, bych odsouzen byl, není důvodu, smrtelná je má střela bez všeho hříchu." 7 Kdo je takový člověk jako Job, který pije rouhání jako vodu, s který se přidružuje ke zločincům, který chodí s lidmi bezbožnými? 9 Ano, řekl: „Člověku neprospívá, přátelsky-li s Bohem žije." 10 Protož, muži rozumní, poslyšte mne! Daleko budiž Boha nešlechetnost, daleko Všemocného nespravedlnost! 11 Ne, dle skutků člověka odplácí jemu, podle cest jeho každého odměňuje. 12 Ano, jistě Bůh pro nic neodsoudí, ani Všemocný nezkřiví práva. 13 Koho jiného nad zemi ustanovily neb koho postavil nad světem, který stvořil? 14 Kdyby ducha svého odvolal, kdyby dech svůj k sobě vzal, 15 každý živočich pojednou by zdechl, a člověk v prach by navrátil se! 16 Máš-li tedy rozum, slyš, co se praví, popřej sluchu hlasu mé řeči! K v. 6 - srv. 13, 18; 23, 10.n. ; 27, 2. 6; 31, l.n. V. 6 - „bych odsouzen byl" k mukám, jež mi trpěti. — „střela" = rána (malomocenství). Srv. 19, 6. — Dle hebr. bývá 6a. překládán: „přes právo svoje za lháře (t. j. za pokrytce) pokládán jsem". — Elihu činí tuto výtku Jobovi ne že pokládá Joba za hříšníka, ale že svými výzvami k Bohu příliš od- vážnými zhřešil a tak své útrapy si zasloužil (Knabenbauer). V. 8 - Job mluvil jako mluvívají zločinci, bezbožní. Elihu nepopirá, že Job sice byl spravedlivý! V. 9 ' Elihu poněkud nadsazuje. Opírá se o výroky Jobovy, že trpí nevinný jako vinný (9, 22.), že se mívá bezbožník výtečně (21, 7.), kdežto sám že za své ctnosti sklízí strasti (30,21.26.) — „přátelsky-li s Bohem žije"= „béží-li s ním" (Vulg. slovně). Srv. 23, 11. V. io.— 12. „Ne", není Všemohoucí nespravedlivý, ale dle skutků . . ., podle cest (= dle toho, co a jak činí) odměňuje. — Elihu bere slova Jobova velmi přísně a ve smyslu, v jakém je Job neřekl. Že je Bůh spravedlivý, Job nikdy nepopíral. Ale slova jeho zněla tvrdě, zdálo se, že Bohu křivdí. Jobovi vyklouzlo lecco z úst, co se zdálo těžce porušovati úctu, Bohu příslušnou. Bylo tedy dlužno každého (čtenáře knihy Job) upozorniti, aby se nedomníval, že ta- ková slova v ústech hrdiny trpělivosti mají býti všeobecným vzorem. Spisovatel používá k tomu, by na to upozornil, čtvrtého přítele Jobova Elihu. (Knabenbauer.) Zkušenost učí, že ve sporu dvou nebo více stran každá snadno přestřelí, pravdu a právo pak že dlužno hledati mezi obapolnými výstřelky. V. 1S - Bůh, Stvořitel, Nejvyšší sám řídí a spravuje, co stvořil; Nejvyšší Správce světa však nemůže býti nespravedlivý, ježto bý sice žádná spra- vedlnost vůbec nebyla. Kdyby byl svěřil Tvůrce správu světa bytosti stvo- řené, mohl by tento správce dopustit se tu a tam nespravedlnosti, nelze však se domýšleti podobného o Správci, kterým je Stvořitel sám. V. 14 - Týž Bůh, který svět spravuje, také jej zachovává. Nejvyšší za- chovávatel světa nemůže býti nespravedlivý právě tak, jako Tvůrce jeho. — „duch Boží" — „dech Boží", život, žícha (zvířecí), duše (nesmrtelná člověkova). Srv. Gn 2, 7; Ž 103, 30. Job 34, 17—29. 121 17 Zda může vlásti, kdo právo nenávidí? Jak můžeš nejvýš spravedlivého odsoudit? 18 Toho, jenž říci smí králi: „Odpadlíku !" toho, jenž vládce smí zváti bezbožníky, 19 toho, který není straníkem knížat, aniž dbá šlechtice, když s chuďasem při má, ježto jsou všichni dílo rukou jeho! 20 Náhle umírají, o půlnoci, velmoži třesou se a pomíjejí, mizí vládce, ač nikdo ruku naň nevztáhl. 21 Neboť na očích má cesty lidské, všecky kroky jejich vidí. 22 Není mrákot, není černého temna, kde by se skrýti mohli zločincové. 23 Neboť není v moci člověkově, kdy má před Boha dostavit se na soud. 24 Roztřišřuje silné bez výslechu, na jejich pak místo staví jiné. 25 Známy jsou mu totiž jejich skutky; proto podvrací je v noci, 26 rozbijí je, protože zločinci byli, mrská je před očima všeho světa. 27 To proto, že s tím úmyslem od něho odpadli, a žádné cesty jeho uznati nechtěli, 28 aby donesli před něho nářek nuzného, aby uslyšel hlas chudých. 29 Když však klidně se chová, kdo ho smí odsoudit, a když si zakryje tvář, kdo může ho kárat, ať běží o národ nebo o jednotlivce, V. Nejvyší vládce (jemuž podléhá množství vládců podřízených) a nenávist spravedlnosti jsou dva pojmy, které dokonce nelze sloučiti; jeden vylučuje druhý. — „Zdali te.n, kdo nemiluje soudu může uzdraven býti?" (17a. Vulg. slovně) je mimo souvislý proud myšlenek. V. !8- n - „odpadlí ku" od práva, utlačovateli. Jak by mohl Bůh vytýkali králům nespravedlnost a je za ni trestati, kdy sám spravedlivý nebyl? Věru pak by veta bylo po každém právním řádu ve společnosti lidské, který se opírá o spravedlnost, t. j. v o Boha nejvýš spravedlivého. — „a n i ž d b á" = n e- straní. — K 19c. srv. Řím 10, 12. Na spravedlnost Boží nemá vlivu ohled na prospěch nebo škodu, jak bývá při spravedlnosti člověka, který ne jednou ohýbá zákon ze strachu před mocným nebo ze snahy, aby se zalichotil velmoži. V. 21 - n - zdůrazňuje Boží vševědoucnost (proti lidské omezenosti, která také ne jednou zkrucuje právo a spravedlnost). — K v. 22. srv. Z 138, 12; Sir 23, 28. V. 23 - odůvodňuje, proč velmoži náhle umírají (v. 20.). — Lidský soud předem člověku obsílkou oznamuje, kdy bude tok. Na soud Boží bývá člověk povolán náhle. V. 24 - Ježto je Bůh vševědoucí (v. 21. n. 25.), nepqtřebuje dlouhého vyšetřo- vání a vyslýchání jako podřízený, omezený soudce lidský. V. «. n. Nářek chudého utištěného doléhá k Bohu, svolává spravedlivý trest na utiskovatele. To věděli velmi dobře utlačovatélé, byli si vědomi, že svými utisky ten křik takořka sami donesou před soudnou stolici nejvýše Spravedlivého. To vědomí vysloveno zde úmyslem, který jest jim podkládán. — „cesta", po které člověk dle vůle Boži má choditi, zejména cesta práva a spravedlnosti. V. 29 - n - Když se zdá, že Bůh na lidské křivdy (jednotlivců nebo celých ná- rodů) se nehněvá (= „klidně se chová"), jich netrestá, jako by jich ani ne- viděl (= „zakryje tvář"), když na př. trpí, aby se stal králem bezbožník 122 Job 34, 30-37; 35, 1—2. učinil-li králem (třebas) pokrytce, člověka, který utiskuje národ. Ano, nikdo nechce Bohu říci: „Budu trpět, nechci dále hřešit; pobloudil-li jsem, ty pouč mne, křivdil-li jsem, nebudu dále tak činit." Má (Bůh) dle tvého názoru odměňovat, že se ti nelibí, (co činí)? Tobě dlužno je návrhy dáti, ne mně; co tedy myslíš sobě, pověz í Lidé rozumní se mnou řeknou, moudrý muž, který poslouchá mne: „Bez rozvahy promlouval Job, slova jeho rozumná nejsou. Kéž jest vyzkoušen Job dokonale, ježto se přel jako lidé nešlechetní! Neboť vinu na vinu kupi, mezi námi potupně mluví, pořád reptá proti Bohu." Třetí řeč Elihu-ova (35, 1.— 16.). Člověk neprospívá ctnostmi a neškodí hříchy svými Bohu, ale sám sobě (1.— 8.) Mnozí trpící úpějí, a Bůh se jich neujimá proto, že se k němu celým srdcem neutíkají, ale s ním se hrdluji (9.— 16.). Hlava 35. — 1 Eliu tedy opět ujav se slova řekl: 2 Za správný-li pokládáš svůj názor, to-li zoveš „má správnost vůči Bohu", (= „pokrytec"), nikdo nesmí volatí Boha proto k zodpovědnosti! — Dle Vulg. slovně : v. 29. : „Nebokdyžonpůjčípokoje, kdojest, jenžbyodsoudil? Jak by aleskryl obličej (svůj), kdo jest, jenž by spatřil jej, nad ná- rody i nade všemi lidmi?" Smysl z nouze: Af Bůh komu činí dobře (= „půjčí pokoje") nebo zle (=skryl obličej") nikdo nemůže jeho úradek změnili, zrušiti, od něho výše se odvolati, proto jest nejvýš spravedlivý. — V. 30. prý (Knabenbauer) dle Vulg. slovně podává důvod, proč Bůh leckdy tvář svou (přízeň) od lidu odvrací: „Kterýžto činí, aby kraloval člověk pokrytec, pro hříchy lidu." Jiní jinak. V. si. n. mluví sice všeobecně, míří však na Joba, kterak měl mluvit ve svém utrpení. Dle slov. znění Vulg. Elihu vyzývá Joba, aby opravil, s čím snad z řeči Elihuovy nesouhlasí: (v. 31.) „Protož poněvadž já mluvil jsem k Bohu, tobě také nebudu brán i t i. (32.) Pobloudil-li jsem, ty vyuč mne; mluvil-li jsem nepravost, nebudu již tak mluvit". Jiní jinak. V. 33 - štiplavě vybízí Joba, by poradil Bohu, jak lépe bylo by lze říditi a spravovati svět, podělovati dobrým a zlým, když není spokojen se způsobem dosavadním. — Dle Vulg. slovně: „Zda-li od tebe Bůh žádá jí, že nelíbila se tobě? Nebo ty začals niluviti, a ne já; pakli co znáš lepšího, mluv." — „jí" = ? nepravosti (v. 32). t. j. nesprávné, opovážlivé řeči (Knaben- bauer); smysl pak temný. V. M - „vyzkoušen" (útrapami), vyléčen z opovážli vosti a nakloněn ku pokoře. V. 3 i- „vinu na vinu" svými smělými výzvami k Bohu (ne hříchy spá- chanými dříve nežli^ byl stižen malomocenstvím!). — Dle Vulg. doslovně: „Nebo přidává khříchům svým rouhání; mezi námi zatím sevřen buď (po- suďme řeči jeho a pokárejme ho); a pak af k soudu popuzuje Boha řečmi svými " Hl. 35. — V. L „tedy", když Job nic nenamítal. Srv. 34, 1. V. 2 - Elihu vrací se k 34, 9. 30 31 32 33 34 35 36 87 Job 35, 3-16. 123 3 že ses tázal, co ti to prospěje (řka): „Oč je mi lépe, nežli kdybych byl zhřešil?" 4 Já tedy odpověď dám tobě, i tvým přátelům, kteří jsou u tebe. 6 Pohleď na nebesa, popatř a viz oblohu vyšší tebe. 6 Jestliže se proviníš, co mu (tím) uškodíš, bude-li mnoho tvých hříchů, co mu (tím) uděláš? 7 Správně-li činiti budeš, co mu dáš (tlm), neb čeho z ruky tvé dostane se jemu? 8 Člověku, jakým jsi ty, bude škodit tvá nepravost, zrozenci lidskému pomůže tvá správnost. 9 Pro množství utiskovatelů křičí, kvílí pro násilné rámě vladařů, 10 nikdo však neříká: „Kde je Bůh, můj tvůrce, který nás učí chválu zpívat v noci, 11 který nás poučil více než zvířata zemská, moudré nás učinil nad nebeské ptactvo. 12 Takto-li křičí, nikdo jich nevyslýchá, (křičí-li) pro zpupnost bezbožníků. 13 Avšak lež je říci, Bůh že neslyší, Všemocný že nevšímá si toho. 14 Byt i se říkalo, že ho není vidět, věc má na očích, dlužno jen čekat na něj! 16 V době, kdy hněv jeho ještě netrestá, jak by nevěděl o hříchu velmi dobře? 16 Protož Job na jalovo ústa svá otvírá, bez rozumu mnoho mluví. V. 3 - „to" = spravedlivý život. — Job sice do slova nikdy se tak nevy- jádřil ; často však tvrdil, že spravedliví trpí, bezbožníci že se mají dobře, i mohlo se zdáti posluchačům, že nic neprospívá žiti zbožně a nic neškodí žiti hříšně. Tento názor potírá nyní Elihu. V. *■ „i tvým přátelům", kteří tě nepřesvědčili, jak nesprávná byla tato tvá tvrzení. V. 5 - Bohu sice, nad nebesa vznešenému, dobré lidské skutky nenesou pro- spěchu právě tak, jako mu hříchy lidské nemohou uškodit, ale člověku (v. 8.) — a tím je přece Job — škodí nebo prospívají. Za v. 5. klade Hontheim 25, 2. Aspoň myšlenku, vyslovenou 25, 2. dlužno si domysliti za v. 5. V. i- srv. se Ž 15, 2; 1. Par 29, 14. V. 8b. těší |oba, že nemůže zůstati bez odměny jeho spravedlnost. V. 9 - Elihu odpovídá Jobovi na otázku (24, 12 ), proč Bůh nechává mocné světa utlačovati slabší, proč jejich násilnosti netrestá. — „křičí", „kvílí" —: mnozí lidé (jako kvílil Job). V. 10 - Kdyby ti, kteří v nářcích a stezcích se rozplývají, povážili, že mají v Bohu svého tvůrce, který pečuje o to, co stvořil, a s důvěrou k němu se obrá- tili, bylo by jinak. Kolik lidí vyvedl již z „noci" útrap a tak přivedl k tomu, by děkovné chvály jemu, svému vysvoboditeli zpívali! V. ii. n. Vydává-li zkřeky némá tvář, když trpí, jeto přirozeno, ježto nemá rozumu; člověk však rozumný nemá nezřízeně kvíleti jen aby si ulehčil, jak byl činil Job (7, 11; 10, 1 ; 13, 3.), ale zbožně má se přimknouti k Bohu. „Takto-li křičí", nedivno že Bůh jich nevyslýchá. V. 18 n - „toho", že poddaní jsou utlačováni a že úpějí. — „dlužno čekati na něj", ježto všeho do času, ale Pán Bůh na věky. — Srv. Jobovy stesky 23, 8.— 10. — „věc m á na očích", je již u jeho soudné stolice, Bůh ji, až uzná za dobré, „projedná". V. J6 - odpovídá na Jobovu stížnost 24, 12. (hebr.). 124 Job 36, 1—10. Čtvrtá řeč Elihu-ova (36, 1.-37, 24.). Bůh jedná prozřetelně, zlé trestá, dobré odměňuje (36, 1.— 7.). I bezbožné útra- pami polepšuje, zmoudří-li, laskavě má se k nim, tím spiše pečuje strastmi o spravedlivé, sesílá je proto, aby je hříchu a trestu za něj uchránil, trestá ie, by nezpyšněli, ale blíže k Bohu se přitulili (36, 8.— 15.). S jakým smýšlením dlužno tedy bolesti, jež Bůh ukládá, snášeti (36, 16.— 21.). Aby je přijímal Job s pří- slušnou pokorou, líčí Elihu nesmírnou velikost a vznešenost Boží (36, 22.-37, 13.), a proti ni chabost lidskou (37, 14.— 24.). Hlava 36. — 1 Mluvil tedy Eliu dále: 2 Poshov mi maličko a povím tobě, neboť mám ještě, co bych za Boba mluvili 3 Přináším své vědomosti z daleka, k důkazu, že je můj tvůrce spravedlivý. 4 Věru, že nejsou lživé řeči moje, vědec dokonalý je před tebou! 5 Bůh je mocný, nikdo jím nesmí pohrdat, je mocné sily, je moudré mysli. 6 Nedává živu býti bezbožnému, a chudým dává práva dojít. 7 Neodvracl od spravedlivce očí, ale ke králům je posazuje, aby na věčné Časy seděli vysoko. 8 Jsou-li (pak) lidé spoutáni řetězy, jsou-li svázáni provazy bídy, 9 předkládá jim skutky jejich, jejich přestupky, že zpyšněli; 16 otvírá jim ucho, aby je káral, káže jim od zlého se odvrátit. V. lc - Nelze-li z toho, že Bůh otálí s trestem, vyvozovati, že si činu, který ten trest zasluhuje, vůbec nevšímá — jsou řeči Jobovy, který tak soudil, jalové, ne- rozumné a hříšné. V. 16 je důrazný závěrek předešlých myšlenek. Hl. 36. — V. 1 - „tedy", když Job neměl, co říci. Srv. výše 35, 1. V. a.—*, jest úvod do delší řeci Elihu-ovy. — „za Boha", jménem Božím mluví Elihu. — „z daleka" = od Boha. — „vědec dokonalý" = Bůh, který mluví ústy Elihuovými (Hontheim). V. 6 - dle Vulg. slovně: „Bůh mocných nezamítá, poněvadž i sám jest mocný". Nezamítá jich ze závisti, nebo že by se jich bál, ale trestá toliko jejich bezbožnost (Knabenbauer). V. s.n. Bůh všímá si lidí a jejich skutků. — „živu býti" šťastně. — „chudí" = utiskovaní spravedlivci. — „neodvraci očí" = pečlivě se stará 0 ně; nesprávné jsou tedy Jobovy stesky, že je mu Bůh nepřítelem, ukrutným a pod. — „Ke králům posadil" na př. Josefa egyptského (Gn hll. 39.-42.). — Oč vznešenější má názorná utrpení čtvrtý přítel Jobův! První tři viděli v nich toliko tresty, kterými stíhá Bůh bezbožné. Elihu zřetelně hlásá, že strasti stíhají také spravedlivce; osvědčí-li se v nich, zůstanou-li Bohu věrni, do- cházejí netušené odměny. V. 8 n - „lidé" hříšníci, kteří svými činy své psoty zavinili. Ty útrapy jsou tresty, spolu však i kázeňský prostředek, kterým docházejí k tomu, že svou vinu uznají, k Bohu se vrátí, polepší se ; má tedy ta kárná pomůcka ráz lék u, který přispívá ku blahu trpitelovu. Kolikrát se osvědčila tato pravda v ději- nách národa israelského v dobách „soudců"! — Jsou-li bolesti lékem hříšníků, jsou tím spiše lékem, aspoň ochranným (profylaktickým) spravedlivé ů, 1 z útrap vyzírá tedy dobrotivost Boží! Job 36, 11-21. 125 11 Poslechnou-Ii a podrobí-li se mu, trávit budou dny své ve štěstí, a svá léta v potěšení. :s Pak-li neposlechnou, ženou se na meč, zahynou, že neměli rozum; 13 ano, lidé zvrhlého srdce zuří, nevolají k němu, když je poutá, u proto zvadne v mládí duše jejich, život jejich jako smilných chlapců. 15 Trpícího zachránit chce strastí, otevřít utrpením ucho jeho. 16 Tak také tebe vytrhne z hrdla tísně, široce místo toho se uvolní ti, a tvůj stůl bude plný tučných jídel. 1? Budeš-li však bubřet bezbožným souzením, soud a ortel zachvátí tebe. 18 Protož nenech se hněvem unést, bys tupil, ani velikým výkupným nedej se svésti! 19 Zda tvůj křik mimo tíseň postaví tě, třeba bys napjal všecky síly? 20 Af tě neošálí pošetilost, abys měl toliko sebe za moudrého! 21 Hleď, ať nenakloniš se k nepravosti, neboť proto jsi zkoušen utrpením. V. 13 - Trpící, kteří nechtějí pochopiti účelu strastí, neobracejí se v nich a jimi k Bohu, ale zuří, mnohdy se i rouhají, a tak „popuzují hněv Boží" proti sobě (Vulg. doslovně). V. »• O „smilných chlapcích" srv. Dt 23, 18; 3. Král 14, 24; 15, 12; 22, 47. Snadno lze se dovtípili, že těmi „ženaři" byli zejména jinoši, ne-li již chlapci, a že záhy si ulovili ohavnou nemoc (pohlavní), která otrávila jim život a případně sklátila je předčasně do hrobu. V. 16 - vyslovuje stručně léčivý, vychovatelský, otcovský ráz útrap. Velmi vznešený to názor na bolesti tohoto světa! Srv. 33, 17. n. 30. V. lp - Kterak Bůh stísněnému „uvo.lňuje", srv.Ž 4, 2; 17, 20. 37; 117, 5; 118, 45, — O připraveném „stolu" srv. Ž 22, 5. V. iJ-n. obrací na Joba, co řečeno výše ve vv. 12.— 14. všeobecně. — „be- zbožně soudí", nepříznivě posuzují prozřetelnost Boží ti, kteří nechtějí uznaťi výchovný a zkušebny ráz útrap, které Bůh sesílá. — „abys tupil" Pro- zřetelnost — „veliké výkupné" = veliká trpělivost, kterou si má Job vykoupiti lepší budoucno. Srv. 33, 17. n. 30; 36, 15. n. — Ani velikostí obětí,, které od Joba žádá velikost jeho muk, nemá se dáti másti, svésti k tomu, by o Prozřetelnosti neuctivě mluvil. — Oč mluví šetrněji Elihu k Jobovi nežli mluvili bezohlední tři přátelé jeho! V. 19 - dle Vulg. slovně: „Odlož velikost svou bez sou ž ení i (nechej) všech mocných silou", „v e 1 iko st" = domýšlivost, pýcha. — „bez sou- žení" = dokud nové, větší útrapy tě nepřinutí, abys nadutost odložil, „mocné"- pocity „silné" pýchy (Pineda). Jiní jinak. V. 20 ' přeložen dle Hontheima. |e porušen, nesrozumitelný, proto též pestře překládán a pestřeji vykládán. Dle Vulg. slovně: „Neprodlužuj noci, aby vystoupili lidé za ně". V. 21 - „proto jsi zkoušen utrpením," abys nenaklonil se k nepravosti,, ale spíše se od ní odvrátil. V. 21b. dle Vulg.: „nebo té (nepravosti) počal jsi následovati po bídě," t. j. od té doby, co tě stihla bída, neuctivě mluvíš. — Ústy Elihuovými kárá spisovatel opovážlivé výroky Jobovy (Srv. 33, 8. 12^ 34, 5. n. 37.) 126 fob 36, 22—33 ; 37, 1-2. 22 Aj, Bůh vznešený je ve své moci, nikdo neni mu podoben mezi vládci. 23 Kdo smi ho pohnat k soudu, co a jak činj, neb kdo smí říci mu: „Proti právu jsi jednal?" 21 Hleď, bys oslavoval vládu jeho, kterou opěvují lidé ! 25 Všechno lidstvo s úžasem na ni hledí, každý smí (na ni) patřit toliko z dálky. 26 Ejhle, vznešenost Boží nelze nám pochopit, let jeho počet je nevystižitelný. 27 Neboť vytahuje kapky z moře, ve svou mlhu na dešť je svazuje, 28 a ten z mraků dolů kane, crčí na zástupy lidí. 29 Zda možno chápat, jak mraky roztahuje, ze kterých si stánek činí? 80 Rozprostírá, hle, kolem sebe mlhy, a vrchy hor jimi zahaluje. 31 Jimi totiž národy vyživuje, uděluje pokrmů hojnost. 32 Dlaně svoje zahaluje bleskem, ukládá mu, do čeho uhoditi; 33 oznamuje mu svůj ortel, když vzplane hněvem na nepravost. Hlava 37. — 1 Nad tím děsí se mé srdce, z místa svého se vymršfuje. 2 Slyšte, slyšte v hrůze jeho hlas, hukot, který vychází mu z úst. V. 22. na. Elihu líčí, jak veliký, mocný, dobrotivý a moudrý je Bůh. Tím budí vznešené pocity v duši Jobově, víru, údiv, lásku k takovému Bohu a ochotu, radostně se jemu podrobiti (Knabenbauer). V. 24 - To je tvůj úkol: chváliti Boží prozřetelnost ve správě světa, ne však ji mistrovati! V. 26 ' „toliko z dálky", ježto (Prozřeteln st) zasluhuje úcty, a jest člo- věku nepřístupná, nepochopitelná. V. 27. n. Velikost, vznešenost Boží (v. 26a.) vysvítá z deštů. — „vyta- huje" sluncem vodní páry. — „svazuje" jako by do měchů (Srv. Z 32, 7; 77 13 ) a ten" = déšf. V." 29 - O stánku Božím z oblaků srv. Ž 17, 12. — Dle Vulg. slovně: „Chtěl-li by roztáhnouti oblaky jako stan svůj, (30.) a blýskati světlemsvým shůry, stěžeje také moře zakryje." V. 31 . „Jimi" mlhami, které vydávají zemi vláhu, a podmínku vzrůstu obilí. — Dle Vulg. slovně: „Těmi zajisté věcmi soudí lidi, i dává pokrmy mnohým smrtelníkům". K v. 32 - srv. Ž 17, 15. — Dle Vulg. slovně: „V rukou zakrývá světlo, a přikazuje mu, aby zase přišlo". V. 3S - Vulg. slovně: „Zvěstuje o něm (o světle) příteli svému, že vladařství j eho jest, a může k němu vstoupiti." T. j. Bůh svým milá- čkům slibuje, že po tmě (neštěstí) uvidi světlo (štěstí). Do souvislosti s v. 32. lépe se hodí myšlenka, podaná v překladě výše, že Bůh blesky trestá hří- šníky. — Jiní Jinak. Hl. 37. — V. 1 „Nad tím" = nad hroznou velebností Boží. — „vymr- šfuje se," vyskakuje, jak mocně buší hrůzou. V. 2 - Mezi tím, co Elihu mluví, počalo hřmíti, známka to, že blíží se Bůh (38, 1.). — „hlas", „hukot a = hromobití, Srv. Ž 28. Job 37, 3-15. 127 3 Pod celým nebem se rozprostřít nechává jej, světlo jeho do končin země. 4 Za světlem řve hromobití, hřímá zvukem své velebnosti, nepřekáží, by se blýskalo, když je slyšet jeho hromy. 6 Hřímá Bůh svým hlasem přepodivně, jenž činí veliké věci a nezpytatelné. 6 Přikazujef sněhu: „Padni na zem!" lijavci a dešti pak: „Valte se proudem!" ' Ruce každému smrtelníku svazuje, aby poznával svou nemohoucnost. 8 Zvířata do skrýše zalézají, v jeskyni své přebývají. 9 Z komory jihu přicházj vichor, ze zásobáren severu zima. 10 Dechem Božím ledy tuhnou, a zase široce vody tekou. 11 Ano i blesky metá mračno, oblak promítá jeho světlo, 12 které do kruhu se potuluje, vine se klikatě, kam on je vede, aby vykonalo vše, co mu káže, na povrchu jeho zeměkruhu 13 buďto aby bylo metlou zemi, nebo štěstím; (obého) dává mu dojít. 14 Otevři své ucho tomu, Jobe, zastav se a považ divy Boži ! 16 Chápeš, kterak Bůh mu přikazuje, blesku, v jeho mracích by svítil? V. s. „jej" = hrom. — „světlo j eho" = blesk. — „rozprostřít se" = volně se pohybovat. V. 6b- přeložen volněji dle Schlogla. V. 7 - „svazuje" dosl. „pečeti" zavírá. T. j. člověk má v čas sněhu a deště „svázané ruce", že nemůže na poli pracovati; proti té síle Boži pří- rody nic nezmůže. , . V. 8 - Němá tvář pudem svým („instinktivně") cítí veliké zákony přírody, t. j. Bozi. V. 9 - O „komoře" srv. výše 9, 9. (cheder témán). — „vichor" žhavý.— „zásobárny severu" „tnezárím" či mezávími?) snad souhvězdí, jež ne- možno nám přesně stanovit. V. 10 - Ledy vznikají větrem (= dechem Božím) severním a taji zase větrem (vzdechem Božím) jižním Srv. Ž 147, 17. n. V. na. dle Vulg. slovně : „0 b i 1 i ž á d á o b 1 a k ů", t. j. deště, vláhy. — Jiní jinak. V. 12 - — „on" = „vůle správcova" (Vulg.) = Bůh. — Spravuje a ndi-h Bůh moudře, dle svých správných záměrů všecku přírodu, řídí s toutéž moudrostí osudy lidské. (Knabenbauer). V. 13 - Blesky a je provázející deště mohou býti zemi prospěšné, mohou však také, nedostaví-li se v čas, přinésti škodu. Srv. 3. Král 17, 1; 18, 41 ; 8, 35. n. — Dle Vulg. v. 13a. slovně: „buďto v jednom (toliko) pokolení, aneb v (celé) zemisvé..." V. „zastav se" v duchu u velebnosti Boži, kterou se odvážil Job bez- mála obžalovati! Následujícími otázkami chce Elíhu Joba přivésti k přesvědčení, jak omezený tvor je člověk, a jak opovážlivo chtít se pořádati s takovým Bohem! V. „kterak" a kdy se blvskati má. — „Chápeš . . ." = Nemůžeš chápati. — „dokonale moudrý" = Bůh. - „kterak se vznášejí" právě v té a ne jiné výši nad zemí; proč nepadají na zemi a jindy zase padají. 128 Job 37, 16-24; 38, 1-2. 16 Chápeš, kterak vznášejí se mraky, divy dokonale moudrého? 17 Ty, jejž roucha (nepříjemně) pálí, když země zmalátněla poledním větrem, 18 můžeš ty s ním rozprostírat oblohu, která je pevná, jakoby ulitá z kovu? 19 Ukaž nám, co bychom řekli jemu, neboť my obestřeni jsme temnem. 20 Kdo smí říci mu: „Chci (s ním) rozmlouvati?" Či si přeje někdo, by pohlcen byl? 21 Ale nyní není vidět světla, ovzduší zhuštěno jest mraky; vane však vítr a zahání je, 22 od severu přichází zář zlatá, a kolem Boha hrozná velebnost. 23 Náležitě ho vystihnout nemůžeme, veliký jest mocí a spravedlností, co je právo, nikdy neporuší. 24 Protož nechať se ho lidé bojí, nikoho nedbá, kdo myslí, že je moudrý. ČAST TŘETÍ. BŮH SE ZJEVUJE (38, 1.— 42, 6.). První řeč Boží (38, 1.— 39, 32) a Jobova odpověS na ni (39, 33.-35 ). Bůh vyzývá Joba, by mu odpověděl na dané otázky (38, 1.— 3.), aby poznal Boží velikost a svou nepatrnost, Boží moudrou prozřetelnost a opovážlivost svých výroků. Otázky vzaté ze stvořeni světa (38, 4.— 11.); o zoře (12.— 15.); o moři a zjevech povětrnostních (16. — 30.). O hvězdnatém nebi, o blesku a lijavci (31.— 38 ); o zvířatech pozemských (38, 39. n., 39, 1.— 25.), o ptactvu (38, 41 ; 39, 26.— 30.). Buh zahanbuje a pokořuje Joba (31. n.). Job uznává svou nepatrnost a vzdává se slova (33.-35.). Hlava 38. — 1 Tu odpověděl Hospodin Jobovi z vichru a řekl : 2 Kdo to zatemňuje prozřetelnost nejapnými promluvami? V. 17 - Člověk nemůže zmírniti nepohodlné vedro — „poledním" — žhavým. V. 18 ■ Dle hebr. je ta obloha jako (lesklé) „zrcadlo" ulité z kovu. Viz q takových zrcadlech Ex 38, 8. — Je to prostonárodní názor na přírodu. Viz Úvod § 9. ve sv. I. V. 19 - Ty, který ses domýšlel, že jsi tak moudrý, že smíš posuzovat Pro- zřetelnost, co, bys odpověděl, kdyby ti dal Bůh tyto otázky? V. 20 - Zádati, by ten veliký Bůh dostavil se k soudu a tu chtíti se s ním souditi je taková opovážlivost, že znamená vydati se v nebezpečí trestu smrti (=:„býti pohlcen"). V. 21n - ličí bouři, ze které bude sám Bůh mluviti. Srv. výše v. 2; 38, 1. — „světlo" sluneční. — Kterak velebnost Boží přichází od severu, srv. Ez 1, 4. V. 21c. 22. předbíhá v lícni příchodu velebnosti Boží. Srv. 38, 1. V. 24 - „b o jí = ctí. — „nedbá" = nevšímá si, ne vyznamenává svou přízní lidi domýšlivé. Hl. 38. — V. srv. s Ex 19, 18; 3. Král 8, 10; Ž 17; Ž 96; Is 64, 1 ; Mich 1, 3. — (Někteří vykladači se domnívají, že tu Bůh nemluvil hlasem lidským, uchu tělesnému slyšitelným, ale toliko vniterným vnukáním, duchovní inspirací). — Místo „z vichru" chce Schlogl čisti: „po vichru." Job 38, 3—13. 129 3 Přepas jako bojovník svá bedra, budu se tebe tázat, odpověz mi ! 4 Kde jsi byl, když základy kladl jsem zemi? pověz mi, jestliže máš rozum! 5 Viš-li, kdo rozměry jí ustanovil, aneb kdo roztáhl měřičský provazec na ni? 6 Na čem jsou upevněny základy její, aneb kdo položil úhelný její kámen, 7 když všecky jitřní hvězdy se radovaly, a když plesali veškeří synové Boži? 8 Rci, kdo zavřel jako by dveřmi moře, v době, kdy vytrysklo, z lůna takořka vyšlo, 9 když jsem kladl mu oblak za oděv jeho, a je mrákotou jako plénkami ovíjel? 10 Vylámal jsem jemu hranice mé, položil jsem závory a brány, 11 a děl jsem: „Až potud a ne dále smíš jiti, a zde budeš tříštit bujné své vlny!" 12 Který den života svého jsi přivolal jitro, a zoře vykázal jsi místo její, 13 aby chopila se cípů země, a všecky bezbožníky vytřásla z ní, V. ' 2 - Job svými řečmi kalil (= „zatemňoval") ve svých posluchačích přesvědčení o Prozřetelnosti, která spravuje osudy lidské. V. 3 - Job si přál, aby se Bůh dostavil k soudu a s nim se přel. Srv. 31, 37. — Po čem Job toužil, toho se dostává mu nyní. Má sebrati všecky své sily do soudního zápasu. — „odpověz mi" v hebr. trpce: „pouč mne". V. i nn. mluví v duchu Elihuově, ale vznešeněji, jak žádá důstojnost Nej- vyššího. — Nevi li Job kdy a jak Bůh stvořil viditelný svět, jak může se odvážit pochybovat o záměrech, jež má Nejmoudřejší v řízení života lidského ? (Knaben- bauer). — Stvořitelská činnost Boží zobrazena tu prací stavitele domu. V. 7 - „synové B o ž í" = andělé. Srv. 1, 6; 2, 1 ; Ž 28, 1. Slují „synové Boží", ježto jsou od Boha stvořeni a všickni na něm závisí, jako synové vděčí otci za to, že jsou a povinni jsou ho poslouchati. Slují tak též proto, že jsou mu podobni jako synové otci svému. Jsou totiž pouzí duchové jak on; jsou mu pořád na blízku a účastní se s ním — jakožto jeho sluhové a dvořané — řízení světa, jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi. Tak mohou také králové tohoto světa býti nazýváni syny Božími (Hontheim). Radovali se, že z velkolepého díla tvůr- čího vyzírá Boží všemohoucnost a moudrost; radovali se také z toho, že sami byli stvořeni. — Hvězdy slují „jitřní", ježto bylo tehdy jitro (počátek) světa. Nebeská tělesa zosobněna také Ž 18, 1. Srv. Ž 148, 3. n.; Sir 43, l.n.; Dan 3, 59. n. — Den, kdy kladeny základy k novému domu, byl od jakživa radostný. Srv Zach 4, 7; Esdr 3, 10. — Za v. 7. klade Hontheim v. 31. n. V. s.n. srv. s Gn 1, 91 „z lůna" mateřského. Vody tryskající z pramenů přirovnány tu k rodícímu se dítku. — „ob la k" =: „mrákota" = vodní páry a mlhy. — „oděv" = „plenky". V. 10 - „vylámal" řečeno krásně o skalnatém břehu mořském. — V. 8.— 11. klade Hontheim (na zřeteli maje obsah jejich) za v. 15. V. 12 ■ Job netoliko nezná divů přírody, jež se sběhly tehdy, kdy Bůh svět stvořil, a kdy Joba ještě nebylo; Job ani nedovede vysvětliti, tím méně způ- sobiti zjevy, které často vídá! — Před v. 12. klade Hontheim ohledem na obsah 38, 31. n. V. 13 - Jako člověk „vytřásá" z koberce smetí, tak zora bere takořka do rukou veliký koberec země a vytřásá z něho lupiče, kteří prchají, když se ro- zednívá. 130 Job 38, 14— 28. 14 aby se změnila jak hlína pečetítkem, aby se zbarvila jakoby rouchem, 16 by vzato bylo bezbožným světlo jejich, a rámě zdvižené by zlomeno bylo. 16 Zda-li přišels ku pramenům moře, a po dně tůně procházel ses? 17 Zda se otevřely ti brány smrti, a dveře temnosti jsi viděl? 18 Zda-li přehlédl jsi šíři země? Pověz mi, jestliže ji všecku znáš! 19 Která cesta vede k sidlu světla, a kde místo své má temno, 20 abys přivedl to i ono svým časem, a je zas odvedl po stezkách domů? 21 Můžeš to vědět, neb tehdy jsi se zrodil, a počet dnů tvých veliký jest! 22 Zda-li vešel jsi kdy do skladů sněhu, nebo viděl jsi skladiště krupobití, 23 které chovám na doby nepřítele, na den bojování a války? 24 Kudy jde cesta k místu, kde vichor se dělí, a kde se rozchází východní vítr na zemi? 25 Prudkému lijavci průduch kdo prolamuje, a dráhu hučícímu hromobití, 26 aby pršelo na zemi liduprázdné, na poušti, kde nebydlí žádný člověk, 37 aby napojil kraj pustý a bez cest, a dal vzrůsti pučící zeleni? 28 Má deší nějakého otce, aneb kdo plodí krůpěje rosy? V. u - Dokud je země zastřena temnou nocí, zdá se lidskému oku býti bez- tvarou hmotou, jako hlína, do které není vtíštěno razítko (nebo která není vměst- nána do formy). Jakmile zasvitne zora, již je viděti pestrou členitost povrchu zemského. Dokud je země ponořena v hustou tmu noční, nerozeznává člověk barvy ; ale jak se rozbřeskne, pozoruje pestrobarevné roucho rostlin, kterým je země oděna. V. 16 . srv. s 13; 24, 13. — „bezbožníci", kteří se kryjí za temný závoj noční, aby nebylo viděti jejich zločinů. — „světlo jejich" je noc. — Za v. 15. klade Hontheim v. 8.— 11. Viz výše k v. 10. V. le - Jako bývá u pramene řeky rybníček, do kterého voda vyvěrá, tak si básník (podle prostonárodního názoru na přírodu) představuje na dně moře zřídla jeho. V. 17 - mluví „o peklích" („podsvětí"). Bůh to vše proniká (26, 6.) V. 18 - „šíři" = rozměry vůbec. — Jsou to básnické obrazy, ze kterých nelze vyvozovati skutečné názory básníka a jeho lidu na hvězdářství (Hontheim). V. 19- n. Člověk nemůže ustanovit, kdy má počit den a skončit noc, ani naopak. V. 21 - mluví trp ce a kárav é (šlehavě). — „te hdy," když jsem stvořil svět. V. »3-n. srv. s Ex 9, 23; Jos 10, 11; Job 36, 31. n. a jj. — Výslovně tu řečeno, že pohromy, jež působí krupobití jsou prostředky, kterými Moudrost nej- vyšší dosahuje svých záměrů. — „východní" = žhavý. V. 26 . O „průduších (průtocích) nebeských" srv. Gn 7, 11. — V. 25. klade Hontheim (se 'zřetelem na obsah) za v. 23. V. 27 - srv. s 37, 13. — Dobrotivost Boží ani pustinám neodpírá vláhy; tím pečuje o zvěř tam (na stepích) žijící, o o pastviska stádům, o výživu kočovníkovu. V. 28 - Tím „otcem" je toliko Bůh a žádný člověk. Job 38, 29-41; 39, 1-2. 131 39 Z čího lůna led vychází, a jíní nebeské kdo plodí? 30 jako kámen tvrdnou vody, povrch tůně (mrazem) tuhne. 31 Zda můžeš přitáhnouti svazky Kuřátek, aneb uvolniti pouta Orionu? 32 Zda-li vyvádíš zvířetník v čas jeho, a dáváš vycházet Medvědu s jeho dětmi? 33 Zda jsou známy tobě zákony povětří, a zda ukládáš mu, by nad zemí vládlo? 34 Zda můžeš na oblak zavolati, aby příval vod tě zalil? 35 Zda-li vysíláš blesky, že jdou ihned, že ti řeknou: „Ejhle, tu jsme!"? 36 Kdo vložil do útrob mraků moudrost, neb kdo dal zjevům ve vzduchu rozum? 37 Čí moudrost mraky má spočítány, a měchy nebeské kdo vylévá, 38 když půda ve slitinu ztvrdla, a když hruda splynula s hrudou? 39 Zda můžeš nachytati kořisti lvici, a žravost mláďat jejích nasytit, 40 když se krčí na místech skrytých, . v houštinách leží na číhané? 41 Kdo pokrm krkavčí připravuje, když jeno mláďata k Bohu křičí, když sem tam létá, že není potravy? Hlava 39. — 1 Zda-li známa ti doba, kdy kamzík říje, neb hlídáš laně, jež pracují ke slehnutí? * Spočítals, kolik měsíců jsou březí, a je známa ti doba, kdy rodí? V. so - srv. s 37,10. Bůh opakuje a tím schvaluje výrok, který pronesl Eli h u. V. 31 - „Kuřátka" = Plejadky jako 9, 9. — Činí „svazek", chumáč tím, že jsou blízko sebe. Člověk nemůže ten svazek „utáhnouti", t. j. učiniti, aby se přiblížily více. Podobně nemůže vzdá liti více od sebe hvězdy spojené v souhvězdí Orionu. — V. 31. n. klade Hontheim před v. t2. Viz tamže. V. 82 - O „zvířetníku" srv. 4. Král 23,5. — O „Medvědu" viz výše 9, 9. V. 34 ' Kdyby člověk tu moc měl, schoval by se dříve, nežli by na mrak zavolal, aby nepromokl (= „nebyl zalit"). Řečeno trpce a káravě. V. Sb - „Ejhle, tu jsme" říkali ochotní sluhové svým pánům přijímajíce jejich rozkazy. . V. 36 - „moudrost"=;„rozum", aby jednaly dle úmyslů Božích — účel- nost. — Dle Vulg. slovně: „Kdo složil ve vnitřnostech člověka mou- drost, aneb kdo dal kohoutu rozumnost?" Tento překlad vymyká se souvislosti. V. S J- „měchy nebeské" = mračna. Viz výše 36, 27. Slovný překlad Vulg. : „Kdo může vypravovati řád nebes, a souzvuku nebeskému kdo rozkáže umlknouti"? vyloučen souvislostí. V. 3S - líčí půdu letním žárem ztvrdlou, kterou dešf rozmočí, aby mohlo být^zaseto. V. 39—41. líčí již také dobrotivou pečlivost Boží o zvířata. — Srv. Ž 146, 9. Hl. 39. — V. i-nn. Proti Boží vševědoucnosti položena tu lidská nevědo- most. — „h 1 í dá š" = pečuješ o . . . V. 3 - „spočítals" a ustanovils ten počet? 132 Job 39, 3-18. 8 Nakřiví se k vrhu i okozí se, rychle se zbavují bolestí svých. * Mlád jejich sill se, roste pod širým nebem, vychází a k nim se nevrací. 6 Kdo dal svobodu divokému oslu, kdo pouta (toho) poběhlika rozvázal, 6 jemuž poušť jsem vykázal za bydliště, za jeho domov slatinné pláně? 7 Ryku města posmívá se, křiku honákova neslyší. 8 Prohledává vůkol hory, své pastviny, po všem, co je zeleného, pátrá. 9 Zda se zachce zubru sloužit tobě, nebo přenocovat u tvých jeslí? 10 Připoutáš zubra provazem svým k líše, nebo bude poslušně brázdy ti orat? 11 Můžeš spoléhat na něj, že velkou má sílu, a jemu svěřit výtěžek své práce? 12 Můžeš mu věřit, že ti obilí sveze, že je shromáždí na tvé humno? 13 Je křídlo pštrosice tak líné, neb nemá perutí ni peří, 14 že své vejce svěřuje zemi, na písku nechává je hřát se, 16 zapomíná, že je rozmačká noha, že je divoká zvěř rozšlape? 16 Tvrdá je na mláď svou, jako by nebyla její, že je marná její námaha, nedbá. 17 Bůh totiž odepřel jí moudrost, neudělil rozumnost jí. 18 Když (však) přijdou lovci, prchá, směje se koni i jezdci jeho. V. 3 - Snadno a rychle, bez pomoci lidské rodí. Bůh dobrotivý stanovil, by se tak dálo. V. 6 - O „divokém oslu" srv. 24,5. — „dal svobodu", jako pán propouštívá na svobodu otroka svého. — „slatinné" = slané pláně, kde nic neroste. Srv. výše 24, 5. V. 7 - klade osla divokého proti jeho krotkému druhu, kterého pohá- nějí honáci křikem po živých ulicích velkých měst východních. — Bez lidské péče jest o něho postaráno . . . Boží prozřetelnost opatřila mu domov (Sv. Tomáš Aq.). V. 8 - O „zubru", který tu postaven proti krotkému dobytku hově- zímu, srv. Nm 23, 22; Dt 33, 17. a jj. V 10 - „Připoutáš zubra opratí svou k líše", aby oral, jako jeho krotký druh činívá? V. „výtěžek své prác e" = polní úroda. — „svěřit" mu, aby ji od- nesl (na hřbetě) nebo odvezl na dvoukolovém vozíku na humno (v. 12.) a tu ji vymlátil. — Tobě, Jobe, sloužilo několik oslů krotkých a hovězího do- bytka . . . mně však slouží též divocí oslové, kteří jha nesnesou. . ., mne poslouchají, u mých jeslí přebývají zubři (Pineda). V. 13.— ís. staví pštrosici, která nedbá, by vyseděla své vejce proti ptákům, kteří pečlivě na vejcích sedí a starají se o svou mláď. V. I6 - „marná její námaha", t. j. nadarmo snáší vejce, když je pak noha cizí rozšlape. Činí tak proto, že jí Bůh nedal pud pečovati o dorost, jako jej dal ptákům jiným (v. 17.). V. 18 - Ač má pštros stránku stinnou (v. 14.— 17.), má přece přednost, kterou vyniká nad koně! Jak rozmanitě rozdává Prozřetelnost své dary! Job 39, 19—26. 133 19 Zda-li dáváš koni silu, vybavil's mu řehotem hrdlo? 20 Ženeš jej do skoku jako kobylku, an frká nádherně a děsně? 31 Vyhrabuje zemi a jásá, statně vstříc jde ozbrojeným. 22 Směje se strachu, nebojí se, aniž ustupuje meči. 23 Nad ním chřestí toulec, kopí a štít se blýská. 24 S hlukem a hřmotem hltá zemi, nedá se zadržet, když zazní trubka. 35 Jak slyší polnici, „Ku předu" říká, z daleka již čije srážku, hřímání vůdců a bitevní ryk. 28 Zda tvou moudrostí pernatí sokol, a svá křídla rozpíná k jihu? V. 19 - „řehtání" pokládá básník, jak se zdá, za známku koňské síly, která straší (srv. frkání ve v. 20.). (Jiní místo „řehtání" překládají „hřívou".) — 19a. odpovídá 20a.; 19b. odpovídá 20b. Koně opěvovali rádi také arabští bás- níci. Tak na př. Imru'I-Kais (před Muhammedem) : Noha, která ho svírá, rozněcuje horlivost jeho; bičík dodává vzletu jeho běhu. Rozvášněn hlasem jak šílený skáče, hrdlo daleko do předu natahuje. 'Alkám a, jeho vrstevník, vystihl nezkrotitelný let koně asi takto: Hlavu opíraje o uzdu, která ho zdržuje, letí v před rychlostí antilopy, z jejíž boků v rychlém letu crčí pot- Také korán věnuje koni jezdeckému vzpomínku (Súra 100, 1.— 5.). Při běžcích, kteří supají, a jiskry kopyty vykřesávají, z jitra útokem ženouce mračna prachu rozviřují a šik nepřátelský prolamují. V. ai - vyhrabuje v zemi stopy, důlky kopytem nebo podkovou. — „jásá" jakoby povědom své síly. V. 23 . „toulec", „kopí" „štít" jezdce, který na něm sedí. Srv. podobné lícně latinských básníků (v překladě Jana Čermáka), na př. : Zbraň-li jaká by zařinčela z dáli, Státi na místě nemůž', ušima stříhá a na údech, Se chvěje, suptě chrlí sražené pod chřípěmi žáry (Vergil. Georg. 3, 85.). Vydmychují z nozder rozhřátých výpary vlhké (Nemesianus). Vzepře se poutům Svých otěží a chrlí z nozder časté dechy žárů. (Silius Italicus). V. „hltá", vzdálenost. Dnes bychom nebásnicky řekli, že „polyká" kilometry. ... a vymílá Půdu, kopyt pak těžce duní roh pevně ulvrdlý. (Vergil. tamže 3, 87.) Hned po žilách vře mu tepleji krev, že uháněti dychtí V dálavy cest, aby letmo hltal chtivě rozložitou pláň (Nemesianus). Když vrhli se na pláň. Prudce letem, tu nadarmo běhů stopy bys vyhledával. (Silius Italicus). V. 26 - Místo „pernatí" překládají novější „zdvihá peruti". — „k jihu" t. j. stěhuje se do teplejších krajin. — Hontheim klade vv. 26.— 30. za 38, 41. — 134 Job 39, 27—25; 40, 1—3. 27 Zda k slovu tvému vznáší se orel, a klade na horách vysokých hnfzdo? 28 Na skále sídlí a přenocuje, na skalním špičáku, kam není přístup. 29 Tamodtud slídí po kořisti, z daleka vidí ji oči jeho. 30 Mláďata jeho střebají krev, již, a kde jsou mrtvoly, tam jest on též 31 Mluvil pak Hospodin k Jobovi dále: 32 Kdo se chtěl s Všemocným hádat, bude již mlčet? Karatel Boha má mu přec odpovědět ! 33 Odpověděl tedy Job Hospodinovi a řekl: 84 Hle, má maličkost, co může odpovědět? ruku svou na ústa si vložím. 35 Jednou jsem mluvil, nechci rozmlouvat dále, mluvil jsem opět, nechci nic přidávat. Druhá řeč Boží (40, 1.-41,25.) a Jobova odpověO na ni (42, 1.-6.). Bůh kárá Joba, že chtěl sebe ospravedlniti na úkor spravedlnosti Boží (40, 1.— 3.) a připomíná mu jeho slabost (40. 4. — 9.). Aby tu svou chabost lépe poznal, líčí Bůh dva veliké své tvory, hrocha (40, 10.— 19.) a krokodila (40, 20.-41, 25.). Hlava 40. ^jav pak slovo Hospodin z vichru řekl: a Přepas jako bojovník svá bedra, budu se tebe tázat, odpověz mi! 3 Zda chceš popříti mou spravedlnost, já bych vinník byl a ty spravedlivý? — Kdo překládají hebr. „néc" slovem „jestřáb", vykládají 26b. tak, že létá proti silnému větru jižnímu. Jestřáb nepatří totiž ku ptákům stěhovavým (Hontheim). V. 29 - Srv. podobné výroky básníků latinských (v překladu Jana Čermáka). Na příklad: Bystrým ho jak orla Zříš, jak i had se jeví hpiďaurský. (Horatius, 1. kniha Satyr 3.) Plémě hladem týráno, za ní (kořistí) se chvatně ubírá, jízlo ochutnalo hned po prvé, vyklubavši se z vejce. (Invenalis, Satyr. 14.) V. 31 - Job neodpovídá, mlčí, proto Bůh oslovuje ho znova. Nespokojuje se s jeho mlčením, ale přeje si, aby svou chybu pokorně přiznal, slovem a ze- vnějším znamením vyznal a za odpuštění prosil (Knabenbauer). V. 32 . Trpký, káravý výrok Boží, podobný slovům, jež promluvil Elihu 34, 7. 18. 33 ; 36, 23. V. srv. s 21, 5; 29, 9. — Jaký rozdíl mezi těmito pokornými slovy Jo- bovými a mezi sebevědomými výroky 31, 36. n.! — Hontheim klade 39, 31. — 35. (=40, 1.— 5. hebr.) spolu s 40, 1.— 9. (=40, 6.-14. hebr.) před 42, 1. Hl. 40. — V. i srv. s 38, 1. 3. |ob uznal svou nehodnost, slíbil, že ne- bude již chtíti tak opovážlivě s Bohem se domlouvati (39, 34. n.), ale Bůh není spokojen s tímto uznáním viny; žádá od něho, aby se hlouběji pokořil a otevřeně i upřímně vyznal svou vinu. Proto ho podruhé oslovuje (Knabenbauer). K v. £ srv. výrok Jobův 13, 18. — Kdokoli se snaží proti metlám Páně se obhajovat)', usiluje o to, by podryl rozsudek toho, který ho šlehá; neboť popírá- li, že je bit za svou vinu, co činí jiného, nežli že žaluje na nespravedlnost toho, Job 40, 4-10. 135 4 Nebo máš jak Bůh tak mocné rámě, a jak on (svým) hlasem hřímáš? 6 Okrášli se vysokou vznešenosti, v nádheru a velebnost se oblec! 6 Přikaž, af srší výbuchy hněvu tvého, jediným pohledem každého nadutce poniž! 7 Jediným pohledem každého zpupného sehni, zdeptej na místě bezbožníky! 8 Do prachu je zahrab všecky, a tvář jejich do jámy pohřiž! 9 I budu také já tě slavit, že ti pomoci může tvá pravice. 10 Hrocha viz, jejž stvořil jsem jak tebe, trávu jako hovězí skot žere. který jej tepe? (Sv. Řehoř Vel.) — Job sice netvrdil výslovně, že je Bůh nespra- vedlivý, ale mluvil tak, že leckdo mohl to z jeho slov vyčisti. Bůh potvrzuje tu výroky, jež byl pronesl Elihu (34, 5.-9; 35, 2.). V. 4 - Rovný pohání k soudu rovného sobě. Jsi ty roven Bohu, že jsi ho volal na soud? V. s.n. Jsi-li Bohu roven, že chceš soudně s ním rokovati, ukaž velebnost, podobnou velebnosti Boží! Řečeno šlehavě. — Velkolepé roucho Boží jsou mraky a jiné zjevy provázející bouři; „výbuchy jeho hněvu" je bouře, ze- jména hromy. — „Jediným pohledem" pokořil Bůh na př. Egypťany dle Ex 14, 24. Srv. Is 2, 12; Ez 22, 19; Hab 3, 6; Ž 67, 1. V. „na místě", hned a náhle, jako na př. Bůh trestal potopou, zkázou Sodomy a pod. V. 8 - Job si naříkával, že bezbožnici dobře se mají a dlouho žijí. Nuže, af je zahladí a ukáže svou moc, která mu dovoluje, aby chtěl s Bohem soudně se vy pořádati. V. 9 - Bůh káravě praví, že uzná pak Joba za sobě rovného a hodného, aby s ním vedl spor; uzná, že může Job pomoci sám sobě (9b.), že nepotřebuje pod- pory Jiného (Is 63, 5.). — Přirovnání, jehož tu Bůh užívá, chce nás poučiti, kdo je Bůh, a kdo jsme my, aby jasné vysvitla nepochopitelná sláva Boží a proti ní naše lidské bídy (Corderius). V. I0 . podává nový doklad velikosti Stvořitelovy a nepatrnosri člo- věkovy. — Jako byl Elihu (36, 26.-33; 37, 1.— 24.) z knihy přírody četl, jak veliký jest její Původce, tak činí nyní Pán sám. — Hebr. „behémóth" pokládali mnozí starší vykladači neprávem za slona, velmi mnozí dokonce za ďábla! Popis zvířete tu básnicky podaný shoduje se dokonale s vlastnostmi hrocha, - není tedy třeba mysliti, jak mnozí nynější rozumci činí, na báječnou obludu. Vnímavostí dávno vyhynulých národů posvěcený, za obraz božství pokládaný lotos, spanilý, královský bratr našeho tichého, něžného leknínu, jest hlavní po- travou hrochův. Rostlin, jichž tvar sám jest již básní, a jejichž květy stejné vý- tečný jsou svou barvou i svou vůní, rostlin těch nejneobratnější, nejpitomější tvor ze všeho ssavectva na souši žijícího požírá Kromě toho živí se hrochové ještě jinými rostlinami vodními, zvláště úponkovitými, jež hluboce koření v bažinatém řečišti a jež listy své rozkládají jednak nad vodou, jednak ve vodě. Na rákosí a na ostřici také někdy hroch si pochutnává. Paoyrus* jako chmýří lehoučký arabakh, a na sta jiných rostlin poskytují tlustokožčům přehojné potravy. Na ta- kových místech hrochové neustále se vynořují a zase ponořují, aby se dna na- trhali si potravy. Tlama zmizí ve hlubině, ryje mezi rostlinami, a daleko kalí se voda od vyhrabaného rmutu; pak objeví se behemot s velikým, tlustým svazkem utržených rostlin, jtž mu úplně tlamu zacpávají, položí svazek na hladinu vodní a tam rostliny pomalu a povážlivě rozkousává a rozemílá. Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) má hlavu tvaru téměř čtyřhranného, nejvýše na ní po- loženy jsou malé boltce a oči, pak doleji vynikají nozdry šikmo k sobě postavené, veliké, obloukovitě skulinovité a konečně jsou na hlavě umístěny ostatních čidel ústrojové. Čelo a oddíl obličejový do této hoření plochy neckovitě jsou prokláty. Hlavu vyznačuje dále neúhledný čenich, jehož díl hořejší jest lysý a tlustý, vzadu dosti 136 lob 40, 11—14. 11 Ejhle, jakou sílu má ve svých bedrech, jaká moc v jeho břišním svalstvu! 12 Ocas má tuhý jako cedr, kyčle pak šlachami propletené. 13 Kosti má jako trubice z mědi, hnáty jako železné sochory. u On je prvotina Božích činů, stvořen je k»tomu, by vládl nad svými druhy. úzký, na předu však rozšířený a vyvýšený, ale po stranách splývá v podobě tlustého pysku hořeního, jenž ohyzdnou tlamu se všech stran kryje a uzavírá. Krk jest krátký a silný, trup jest sice protažen, za to však nade vši míru tlustý a proto neobyčejně neobratný. Hřbet je v bedrách vyšší nežli ve plecích, upro- střed jest prohnut, břich jest plný a zaokrouhlený, uprostřed tak hluboce schlíplý, že hroch jda bažinaté půdy se jím dotýká. Ocas je krátký a tenký, ku konci se stran jest stlačen; příliš krátké, netvářně nohy mají široká chodidla, jež na před- ních i na zadních nohách nesou po čtyřech kopytech; všecky prsty směřují ku předu a spojeny jsou krátkou blanou plovací, [enom na konci ocasu vyrůstají krátké, drátovité štětiny; ale jinak na kůži př<es dva centimetry tlusté, která zvláště na krku a se předu na hrudi několik hlubokých řas tvoří, znamenati lze pouze tu a tam krátké, štětinové chlupy. Ježto brázdy na kůži se křižují, roz- dělena jest kůže v šupinovitá políčka. Samec úplně dorostlý bývá 4-2 až 4 - 5 metru dlouhý, počítáme-li v to i 45 cm dlouhý ocas; obr tento vážívá i 2500 kilogramů. Chrup hrochů liší se od chrupu vepřů, s nimž nejvíce se shoduje, ne tak počtem, jako spíše vytvořením zubů. V každé polovině čelisti stojí dva řezáky, jeden kel a sedmero stoliček ( 2 / 2 '/i 1 !■:)'< tvoří tedy chrup 40 v zubů. Kly dolejšj čelisti jsou obrovitý a vážívají čtyři i šest kilogramů. (Brehm, Život zvířat.) — Řečtí í latinští spisovatelé, od Herodota až po Plinia, často mluví o hrochu, popisují jej, jak právě umějí a správně vyličují o jeho povaze i o jeho zvycích. Za našich dob dlužno vniknouti hodně hluboko do nitra afrického, nežli uzří cestovatel tvory, kteréž Brehm nazval zbytky z dávných, báchorkových dob. Kde člověk naprosté panství si zjednal, tam podlehli hrochové strašným jeho zbraním; tam, kde člověk dosud jen o kopí neb o luku na lov vychází, tam hrochové dosud člověku jsou nepřáteli. Zdá se, že na sever možno stanovití osmnáctý stupeň za mez, po níž hrochové v Nilu se zdržují. Ve všech proudech, v nichž výška vody se měnívá, hrochové se stěhují; když voda opadá, sestupují z hořeního poříčí v houfech do poříčí doleního a zase opačně se stěhují, když velikými přívaly voda v dolením poříčí vystoupila Hroch jest více nežli všeliký jiný tlustokožec odkázán k vodě, neboť opouští ji lakořka jen výjimkou, a tu vystupuje na souš. Tak stává se, když proud sám neposkytuje mu dosti rostlin; aby se popásl, vystupuje z vody obyčejně v noci, zřídka kdy ve dne, a to jen tehdy, když chce se vyhřátí na slunci. Na příhodných místech řeky, tam, kde jsou pole nedaleko břehů, nebo kde bohaté lesy porůstají břehy, nejjistěji však tam, kde v řečišti mohou se po- pásti, ano na něm vyrůstá hojně vodních rostlin, tam záhy lze spatřiti hrocha. Neporaněný hroch vydrží pod vodou nanejvýš čtyři minuty. Nejraději ve vysokém rákosí oddává se hroch polospánku. Někteří ptáci plují zcela klidně mezi hrochy neb i pobíhají po odpočívajících netvorech. Hyas egyptský hupká neustále kol hrochů a sezobuje s koží jejich hmyz a pijavky ; malý bukač klidným krokem kráčí po jejich hřbetech a čistí tam hrochy od všeliké neřesti (Brehm). V. u - Břicho hrocha pokryto je koží tak tlustou a tuhou jak ostatní tělo, že ji snadno neprovrtal šíp ani oštěp. V. lž - Krátký ocas hrochův podobá se cedru tlouštkou, tuhostí, tvrdostí, oblostí. — Kyčle hrochovy jsou zakryty tlustou, jednolitou koží, že nepozorovat! vysedlých svalů, tím méně. kostí, jak bývá na př. u hubeného dobytka hovězího. V. u - „prvo t i na" = mistrovské Boží dílo (= doslovně „cesta") prv- ního řádu. — „by vládl" = byl „králem* zvířat. Na cestách, po nichž ubírá se za potravou, stává se také nebezpečným lidem i zvířatům; neboť zaslepeně řítí se na všechny předměty, jež se pohybují a ničí je, jakmile jich doběhne. Čtyři mohutné kly v čelistech jsou strašné zbraně pro ostatní zvířata; jimi do- bytče rozdrtí. — Obyčejně neodvažuje se vůbec na větší loďky, nýbrž naopak jaksi opatrně a plaše jim se vyhýbá; někdy však vede si docela opačně a uvádí v nebezpečí menší kocábky, i s lidmi, kteří v nich sedí. — Kromě pijavic, komárů a hlístů neobtěžuje behemota žádný tvor, takže zápasy mezi ním a krokodilem, Job 40, 15—19. 137 15 Vyvýšeniny mu býlí nesou, kde si všeliká zvěř polní hraje. 16 Pod lotosovými trsy spává, skrývá se v rákosí a v bahně. 17 Obestírají ho lotosy stinné, obstupují ho topoly říční. 18 Rozvodní-li se řeka, nebojí se; klidný je, vniká-li mu Jordán do úst. 19 Kdo ho za zuby vzít může, nebo mu provazec provléci nosem? slonem, nosorožcem a lvem dlužno zařaditi do říše báchorek. Lidé jsou téměř jediní jeho nepřátelé (Brehm-Bernard). — 14b. Dle Vulg. doslovně: „tvůrce jeho přidal mu meč", t. j. (?) tesáky a kly zahnuté, kterými jako srpem žne býlí a proti útočníkovi se brání. V. 15 - „vy výšeni ny" = vyvýšené břehy Nilu. Ve krajinách, kde řeky pří- krými břehy jsou ohraničeny, musí hroch na břeh vystoupiti, chce-li se popásti. Asi hodinu po západu slunce hroch velice opatrně vylézá ze řeky, větří nejpe- člivěji na všecky strany a poslouchá, načež pomalu vystupuje po příkrých stezkách pobřežních. V pralese lze stopovati jeho cesty všady, kde bohaté rostlinstvo mu přislibuje tučnou pastvu. Nedaleko obydlených osad směřují jeho cesty k obilním polím. Tam pustoše zapadne a zničí nezřídka v jediné noci celé pole. Hrochové jsou nad míru žravi a mohou býti pravou pohromou, přijde-li jich do krajiny několik kusů; mnohem více rozdupají svými obrovitými nohami, nežli mohou po- jisti, a také mnoho obili zničí, když nasytivše se, po zvyku vepřů pohodlně v mělké proláklině sem i tam se válejí. Hroch požírá všech druhů obilních a rovněž i všeliké zeleniny, jakou v těch zemích pěstují; trávu spásá jako skot (Brehm-Bernard). — 15b. překládá Ehrlich-Schlogl: „Směje se vší nej- divější zvěři". V. ie. n- O lotosu viz 3. Král 7, 16. V. 1S - Hroch libuje si více ve vodě nežli na suchu. — „Jordán" t. j. proud Nilu, prudký a veliký jako palestinský Jordán. — Zil-li kdy v Jordánu, jest více než pochybno. Hroch nenazývá se na památkách egyptských nilským koněm, nýbrž říčným vepřem „rer", t j. válející se zvíře, a tím vyznačen jest nejen tvor, válející se ve vodě, nýbrž i ve trusu se válející, tedy právě tak hroch jako vepř. Jak souditi možno z obrazů a nápisů, byl za dávných dob hroch v egyptském Nile velmi hojný. Lov na toto zvíře byl nejoblíbenější zábavou zámožných Egypťanů. Opět a opět na stěnách hrobu, zvláště staré říše patříme na malby, jež nám názorně představují, jak tohoto obra vodního stíhali, jednak harpunami jej usmrcujíce, jednak lapajíce jej kovovými háky, jež na dvou nebo na třech lanech byly upevněny (Důmichen). V. u - líčí nesnadný lov hrocha (vyobrazený na egyptských vypuklinách). Lov na hrocha bez pušek, z nichž možno těžké koule stříleti, nebyl by právě vítanou zábavou nedělním střelcům. Lehké koule neublíží hrochovi, i když vy- střeleny byly hodně z blízka. Každá koule z pušky pronikne krunýřem kroko- dilovým, ale jest přece příliš slabou, aby prorazila hrochovu kůži, a což aby mu projela hlavou ještě tvrdší. Negrové vykopávají hrochům jámy. Metací, kopí Su- danců skládá se z kusu železa, rohové pochvy, provazce a holi metací. Železo jest po obou stranách nabroušeno, má silný a zpět zahnutý hák a vězí pevně v ro- hové pochvě. Na jednom konci holi jest otvor, do něhož jest vetčena pochva, na druhém konci holi .jest pevně uvázán provazec. Hodí-li Neger kopím, vnikne železný hrot i s pochvou do těla hrochova, ale hůl při hodu se odrazí a souvisí pak se železným hrotem pouze provazcem, jenž na druhém konci holi jest uvázán. S touto zbraní a několika obyčejnými kopími lovec vyčkává, až se hroch (v noci) vrací z pastvy. Tu vmete mu harpunu vší silou do těla a prchá. Když harpuna zaryla sd do těla hrochova, vstoupí lovec se svými diuhy do připravených lodic a vyhledává na vodě raněného hrocha, t. j pátrá, kde plove konec holi oštěpové. Jakmile zatáhnou za provazec, objeví se hroch a oboří se na loďku; ale hned uvítá jej dešt kopí, které široký hřbet jeho tak protkají, že pak podobá se obrovskému dikobrazu. Pak dlužno vyčkati, až hroch seslábne ztrátou krve; teprve příštího dne znova opakují lov, kdy opět plovoucí znamení prozradí hrocha, kde mešká. Šťastný hod kopím vyrazí konečně život ze hrocha. (Brehm-Bernard). 13S Job 40, 20-22. Můžeš-li háčkem vytáhnout krokodila, provázkem udice za jazyk ho chytit? Zda- li prostrčíš rákos nozdrami jeho, nebo trnitým proutkem mu provrtáš čelist? Bude se obracet k tobě s mnohými prosbami, bude mluvit k tobě lichotivě? V. 20 - „livjáthán" neprávem pokládán býval za velikou rybu, za ďábla, novější někteří mají ho rovněž neprávem za bytost báječnou. Básnická líceň srovnává se dokonale s povahou krokodila. (Prastarou slávou honosí se nejznámějši všech krokodilů, jenž v Nilu bydli a jejž Herodot, i pisatel knihy Jobovy popisují; první vypisuje věrně všecko, co na pouti své Egyptem byl viděl a slyšel, druhý pak přes velikou svou obrazotvornost básnickou i mluvu květnatou, „leviatana" velmi přirozeně vyličuje. Jiní spisovatelé starověcí, ze- jména Aristoteles, Diodorus Siculus, Seneca, Strabo, Plinius, PIu- tarch, Maximus Tyriusř Dio Cassius, Aelian, Flavius, Vopiscus, Amianus Marcellinus aj. psali taktéž o krokodilů nilském, vypravujíce o něm mnohou věc pamětihodnou; celkem doplnili však líčení Herodotovo jen měrou nepatrnou. Brehm-Bernard). — Nelze ho chytit na „malou udici jako rybu. Tím není řečeno, že nelze venkoncem loviti krokodila podóbným způsobem. (Staří Egyp- ťané lovili krokodily, jak Herodot píše, způsobem rozmanitým. Lovec hodil veliký kus vepřového masa, v němž byla udice upevněna, do vody a nutil v úkrytu svém na břehu připravené podsvinče bitím do křiku. To přilákalo kro- kodila, jenž vepřové maso pohltil a udicí na břeh byl vytažen. Zde mu lovec především oči blátem zalepil, aby se kousnutí jeho obávati nemusil, načež jej zcela pohodlně usmrtil. Tentyrité odvažovali se, jak Plinius dokládá, i za krokodilem do vody, smyčku na hrdlo mu hodili, na hřbet se mu posadili a když tlamou otevřenou kousnouti chtěl, příčku mu do ní strčili. Pomoci dřeva toho řídili pak krokodila jako koně uzdou a dohnali ho ku břehu. — Krátký a plochý jazyk krokodilů jest zcela spodinou svou na dně dutiny ústní přirostlý a liší se tím od jazyka ještěrek naprosto. — Brehm-Bernard.) V. 2I - Rybáři ulovené ryby napichovali za žábry na proutky rákosové nebo jiné trnité rostliny a tak je nosili domů nebo na trh. — Krokodil nilský (Crocodilus vulgaris, niloticus, suchus) dosahuje největší délky sedmi metrů. Kůže jeho na krku a na bocích pokryta jest hladkými destičkami rohovitými. Přímo za te- menem lebky vidíme ve dvou párech čtyry štítky s patrným kýlem, na šíji pak štítků šest; počet příčných řad na hřbetě bývá rozmanitý, obyčejně bývá jich patnácte nebo šestnácte; štítkův ocasních bývá sedmnáct až osmnáct v párech a osmnáct až dvacet plátků jednotlivých. Základní barva těla je bronzová zeleň s malými černými skvrnami na hřbetě; zeleň tato přechází po stranách trupu a krku v nepravidelně roztroušené skvrny temnější a na spodní části těla ve špi- navou žluf. Zbarveni toto jest však podrobeno mnohým proměnám. Velmi hojně objevuje se krokodil nilský v hořejším Nilu, v řekách Džubě, Zaiře, Nigeru a Sene- galu i ve větších jezerech vnitrozemských. V Egyptě jest krokodil tou dobou již téměř na dobro vyhlazen. Šípy a praky, o nichž ve knize Jobově čteme, ovšem zahnati ho nedovedly, ale kule ručnic novověkých to učinily. Leviatan náš před nimi sice necouval, a!e jako hrdina statečný kladl odpor; než lidstvo nynější přece způsobilo, že žití a bytí jeho jest již na krátko. Dnové jeho jsou sečteni od té doby, kdy novějším střelcům pancíř jeho odolati nemůže (Brehm-Bernard.) V. 2 -- Zdá se, že zvíře chycené a při tom poraněné bolestně upírá zrak na lovce a prosí takořka za smilování. Toho není u krokodila, ježto bezmála ne- možno ho chytit. V Sudanu není (a v Egyptě nebylo) ani jediné vesnice, kde by o neštěstí nějakém nedovedli vypravovati, ani jediného člověka, jenž by nebyl síle „timsacha" (tak sluje krokodil arabsky) se obdivoval, jenž by ho také nebyl již proklel. A k tomu mají obyvatelé Sudanu platnou příčinu, neboť jsouce proti převaze krokodilově zcela malomocni, klidně musí trpěti, uchvátí-li jim nenasytný ten dravec člena rodiny nebo i jen dobytče a do hlubiny je zatáhne; nemajíť proti němu žádných zbraní a zahnati ho nedovedou. Ve vodě je nadmíru svižný, plove a potápí se s velikou rychlostí, ať jest voda hluboká nebo mělká, a pro- ráží vlny jako šíp vzduch. Silný jeho ocas jest mu veslem výborným a dobře vyvinuté blány plovací na zadních nohou vydatně jej podporují při jakémkoli za- mýšleném pohybu a činí mu každou polohu ve vodě možnou. Chce-li ponořiti se na dno vody, vyprázdní si rychle plíce a vrhá se jako střela do hlubiny, při čemž Job 40, 23-28 ; 41 1-3. 139 23 Zda se mu zachce učinit s tebou smlouvu, abys ho za sluhu přijal na věčné časy? 24 Budeš moci s ním hráti si jako s ptáčkem, nebo uvázati jej svým dcerkám? 35 Budou smlouvat se o něj cechovníci, rozsekají ho mezi prodavače? 36 Posypeš-li střelami kůzi jeho, nebo rybářskou harpunou jeho hlavu? 27 Jestli-že vložíš na něho svou ruku, pamětliv boje jsa podruhé nespálíš se! 28 Ejhle naděje tvá zklame tebe, jak se na něho podíváš, již klesneš ! Hlava 41. — 1 Nikdo není tak smělý, aby ho dráždil, kdo tedy chtěl by postavit se přede mne? 2 Kdo mi dal prve co, abych mu to vrátil? Všecky věci, které jsou pod nebem, mé jsou. 3 Nemohu pomlčeti o jeho ozdobě, chválit chci jeho sílu a lesk jeho zbraně. část hřbetu a špičku ocasu ukazuje ; má-li na spěch, kývá rychle ocasem sem i tam a vesluje při tom zadníma nohama, jichž také, jak se zdá, nejvíce jakožto kormidel užívá. 1 na suché zemi pohybuje se dosti obratně, ačkoli delší vycházky jen výjimkou konává. Vylézá-li na pisčiny, děje se to obyčejně velmi zvolna; pohybuje jednou nohou po druhé a nese tělo, jež v zadu více vyvýšeno jest nežli v předu, tak nízko, že se téměř po písku vleče; jakmile se ale u větší vzdále- nosti od vody nalézá, vrhá se jsi palekán rychle do ní a stejnou rychlostí uchvacuje i kořist, na kterouž z vody se řítí (Brehm-Bernard). V. 23. n Nelze jej zkrotit, nelze jej ochočit. RozJměj krokodila dorostlého. „Dnes nepřijde již ve krajinách kolem Nilu nikomu na mysl, aby krokodily krotil, což ostatně u zvířat v pozdějším věku chycených velice bývá obtížno. Krokodilové v mládí chycení zkrotnou brzy jako ještěrky, i možno pak na ně sáhati nebo do rukou je vzíti, aniž by syčeli, uvykaji určitému zavolání (Brehm-Bernard). Srv. zprávy Herodotovy o zbožňování a chovu krokodilů. V. 26 - „cechovníci", t. j. příslušníci rybářského cechu nebudou se hašteřiti, komu, a v jaké míře ulovený krokodil patří, jak bývá, když se dělívají o ryby ulovené. — Dnes ovšem již jinak. V. 26 - dle Vulg. slovné: „Zdali naplníš síť koží jeho, a rybí posadu hlav ou jeho?" V. 28 - „naděje", že ho chytíš nebo v boji (v.27.) zabiješ. — „kle snes" hrůzou. Hl. 41. — V. !- Uchvacuje a usmrcuje lidi jest krokodil daleko nebezpeč- nější nežli škodami, jež pastýřům hubě stáda jejich působí. Nesmírný strach Sudanců jest tudíž zcela oprávněný (Brehm). Básník tu nepřihlíží ke krokodilové zbabělosti, jakou jeví na souši. Jestliže nikdo se neosmělí drážditi krokodila, mého tvora, kdo by mohl odvážit se ke hněvu popouzeti mne, jeho Tvůrce tím, že mne volá na soud? — Jiní však (Hontheim, Schlógl) překládají v. lb.: „kdo tedy chtěl by postavit se před něj" (t. j. krokodila, dle Hontheima hrocha!). V. á - srv. s Řím 11, 35. — Bůh je nejvyšší pán, který všecko ,má sám od sebe, který od nikoho nic nedostal, nemůže tedy od člověka býti poháněn, aby před soudem zodpovídal se jemu. — (Jiní překládají hebr.: „Kdo mi se zprotivil a zůstal živ a zdráv? — Pod veškerým nebem, můj jest") Jiní (Hontheim, Schlógl) : „Kdo šel na něj (krokodila,- hrocha) a zůstal žw a zdráv? Pod veškerým nebem ani jeden". V. 3 - „ozdoba"= „lesk jeh o z bráně" = jeho pancíř — Dle Vulg. slovně : „Neodpustímť mu, a slovům mocným, a k prošení složeným." Dle toho Bůh prohlašuje, bude-li chtiti někoho potrestati, nenechá se od toho úmyslu odvrátit ani hrozbami (=„stova mocná"), ani prosbami. Tak-li kdo pojal v. 3. nucen jej spojiti s v. l.n. ne však s v. 4.! 140 Job 41, 4—13. * Kdo může odkrýti podklad roucha jeho, do jeho dvojího krunýře kdo vniknout? 5 Vrata tlamy jeho komu lze otevřít, kdyžtě z kruhu zubů jeho jde hrůza? 6 Jeho hřbet jest jako slitina šíitů, pevně je zavřen, jakoby zapečetěn. 7 Jeden těsně spojen je s druhým, že není skuliny mezi nimi. 8 Jeden k druhému úzce přilnul, drží vespolek nerozlučně. 9 Kýcháni jeho vyzařuje světlo, oči má jako svítající zora. 10 Z úst jeho (takořka) pochodně vycházejí, ohnivé jiskry mu unikají. 11 Z chřípí jeho vystupuje pára, jako z kotle na ohni, v němž to vře. 12 Dech jeho rozpaluje jako uhlí, a plamen ze chřtánu mu šlehá. 13 Všiji jeho přebývá síla. před jeho tváří pak běží zkáza. V. 4 - „roucho" = „krunýř". Kdo může ten tlustý, silný (= „d v oj i tý") krunýř svléci s krokodila a viděti, co má pod ním? Svrchní a spodní část, těla i ocasu pokrývají šupiny i štítky tu více tu méně čtyřboké, tvrdé a tlusté. Štíty hřbetní vyznačují se vypouklými kýly podélnými, kdežto štítky ocasní Jvořívají dvě řady ostrých zoubků, které dále na zad v jedinou řadu se spojují. Štítky po bocích těla jsou zakulaceny. Na hřbetě i na břiše zkostnatí jednotlivé ty štítky, čímž kůže vzezření pevného pancíře nabývá (Brehm). V. 5 - Velká, silná dolení čelist rozpadá se ve dvě větve v předu jen svazem spojené, a každá ta polovice zase ze šesti kusů švy spojených jest složena. Zuby jsou v čelistech pevně usazeny, mají tvar špičatých kuželů, jsou jen něco málo na zad zakřiveny a celkem velmi jeden druhému až na různou délku podobny. Kuželovité koruny jejich mají v předu i v zadu ostré okraje; kořeny jsou vždycky jednoduché a téměř až ku koruně duté, poněvadž pod každým zubem starým zub nový, náhradní se tvoří, jenž buď teprve tenkráte ven vyrůstá, když starší se byl již vylomil, aneb sám zub starý obyčejně již děravý ven vytlačuje. Zuby dolejší čelisti zapadají do mezer mezi zuby čelisti horní; oba nejpřednější zuby v dolejší čelisti zapadají do jamek či výkrojků čelisti hořejší. Obyčejné bývají první a čtvrtý zub v čelisti hořejší nejdelší a nejsilnější. Počet zubů jest u rozličných druhů různý (Brehm-Bernard). V. „jeden" štítek. — ježto souvisí tak pevně, nemůže střela mezi ně vniknouti. Pancíř starověkých bojovníků býval také šupinatý, a ty šupiny měly tvar malých štítů; mezerami však, které mezi nimi zůstaly, mohlo ostři zbraně snadno se prodrati. V. 8 - Když „kýchá", vystřikuje z nozder vodu. Ta leskne se ve žhavých paprscích slunečných a tak „vyzařuje světlo". — Když se vynořuje z vody, vyčnívá nejprve hlava a očí, pak ostatní tělo. Vhodně tedy přirovnány zelené, ale červeně jiskřící oči vycházející, svítající a mžhourající zoře. V hyeroglífickém písmě znamenají oči krokodilovy skutečně zoru. V. io.— 12. j e básnická liceň, která se zakládá na pozorování, že krokodil, když se náhle ponořuje, ve vodě se válí, ocasem do ní plácá, rozvíří hladinu vodní, voda stříká v jasném slunci v kapkách větších („pochodně") nebo menších („jiskry") a vůkol vystupují bubliny jako když vře a klokotá voda v hrnci nad ohněm. Srv. níže v. 22. n. V. I2 - Srv. podobnou báseň u Vergila (v překlade Jana Čermáka), Aen 12, 101.: ... zevšad z tlamy rozžhavenému Jiskry srší, a oheň mihotá se v očích jeho bystrých. V. i3- n - Místo „zkáza" hebr.: „hrůza". Tou hrůzou všecko bezmála mře a zaniká, odtud „zkáza". — Části těla, u jiných zvířat měkké, v laloky vybíha- jící, má krokodil tuhé a spečené s ostatním tuhým tělem. — 14b. dle Vulg. do- Job 41, 14-20. 141 14 Laloky masa jeho pospolu drží, slité jsou, ze nelze jimi pohnout. 16 Srdce jeho tvrdé jest jako kámen, tvrdé jako mlýnského žernovu spodek. 16 Pozdvihne-li se, bojí se nejsilnější, strachem pozbývají rovnováhy. 17 Meč, který zasáhne ho, nic nepořídí, ani kopí, ni střela, ni oštěp. 18 Železo za slámu považuje, a měď za dřevo ztrouchnivělé. 19 Nemůže ho na utěk obrátit střela, plevou jsou mu prakové kameny. 20 Za stéblo považuje klacek, směje se svištícímu kopí. slovně: „vyšle proti němu hromy a k místu jinému nevznesou se" t j. ani blesky neprorážejí tvrdého pancíře krokodilova, ale zanikají v něm neodrážejíce se jinam (!). [iní jinak. V. 16 - Místo „spodek mlýnského kamene" Vulg.: „kovářovo ná- ko vadlo" (kovadlina). Srdce, poměrně malé a v silném vaku osrdečním uzavřené, jest dokonale v pravou a levou komoru rozděleno. (Brehm.) Tvrdost srdce tu znamená nejspíše krokodilovu žravost, odvahu a bezohlednost, s jakou přepadá kořist, pokud jest ve svém živlu, t. j. ve vodě. „Kořistí krokodilům bý- vají obratlovci od člověka až k rybám, pak rozmanití korýši, měkkýši a hmyzi; toliko tací tvorové se jich báti nemusí, kteří velikostí neb silou tělesnou vynikají nad šelmy ty drzé sice, ale také velmi zbabělé (na souši). Potřebují veliké množství potravy, polykají najednou objemné kusy její a někdy — snad pro lepší trávení — také dosti těžké kameny; ale mohou se i několik měsíců postiti a zdají se býti žravějšími, než skutečně jsou." V. 16 - dle Vulg, : „Kdyžsepozdvihne, bátise budou andělé, apře- strašeni jsouce vyčištěni budou." T. j. poslové, plavci (= „andělé!") budou se snažiti, by se smířili s Bohem a tak si duše očistili, ježto bojí se smrti. Jiní jinak. V. 20 - Básník mluví v nadsázkách a chce toliko říci, jak nesnadno jest kro- kodila ulovit a usmrtit. — Nyní ovšem loví krokodily jiným způsobem (než staří Egypťané — viz výše k 40, 20.), při němž ostatně také odvahy jest potřeba. Čas lovů počíná, když vody v řekách již ubylo a písčiny, na nichž krokodilové ve slunci se vyhřívají, vodou již zaplaveny nejsou Lovec pamatuje si dobře místo, kde krokodil obyčejně spává, vyhrabe si po větru, obyčejně tedy na straně jižní, jámu do pisku, kde v úkrytu čeká, až krokodil na výspu vyleze a usne. Zbraní lovcovou jest kopí, jehož želený, trojhranný a háčky opatřený hrot na rukojeti upevněn jest kroužkem a dvaceti až třiceti pevnými provázky oddělenými, leč v jistých vzdálenostech opět v jedno spojenými; dřevo pak této harpuny s lehkým polenem jest spojeno. Dovednost lovcova záleží především v tom, aby kopím takovou silou po kořisti mrštil, že zbraň nejen pancířem proniká, ale také v maso krokodilovo do hloubky asi deseti centimetrů se zaráží. Při vrhu oddělí se dřevo od hrotu jen volně upevněného. Poraněný krokodil počne zuřivě ocasem mrskati a snaží se o to, aby provázky překousal; jednotlivé provázky však položí se mu mezi zuby, pro kterouž příčinu jen něco málo jich překousnouti dovede. Cestu, kud se poraněná obluda ubírá, ukazuje na mělčích místech rukojeť kopí, u větších hloubkách pak poleno. Lovec pronásleduje v malém člunu krokodila tak dlouho, až nalezne příhodné místo, kde by ku břehu přiraziti mohl; tu vy- táhne pomocí provazu zvíře nad hladinu vodní, zasadí mu ostrým kopím ránu do týla, nepovolila-li harpuna, nebo beze všeho na břeh je vytáhne. Kdybych nebyl vlastníma očima viděl, kterak jen dva lidé krokodila, majícího délku pěti metrů, z vody vytáhli, nejprve mu tlamu svázali, pak nohy těsně ku hřbetu při- pevnili a konečně ostrým železem míchu mu přeťavše jej usmrtili, zdálo by se mi to opravdu nemožným. Do sítě chytnou krokodila jen náhodou, větší takové zvíře skoro nikdy, poněvadž tak prudce sebou hází, že i nejsilnější rybář- skou síť protrhne. Evropané, Turci a obyvatelé středního Egypta proti kro- kodilům zbraní střelných užívají. Puška jest zbraní nejlepší, neboť kule pancířem 142 Job 41, 21—25; 42, 1-3. 31 Pod sebou má střepiny ostré, mlátící sáňky na bahno klade. 2 * Řeku rozvlní v klokot jak vodu v kotli, činí, že jezero vře, jak v hrnci masti. 23 Za ním svítí se stezka jeho, proud se jeví oku jak stříbrná kštice. 24 Není na zemi, kdo by se vyrovnal jemu, stvořenému, aby se nikoho nebál. 26 Všecko, co vysokého jest boji se ho; králem všech pyšných zvířat on jest. Hlava 42. — x Tu odpověděl Job Hospodinovi řka: 2 Přesvědčen jsem, že jsi všemohoucí, a že nemožno překazit žádný tvůj záměr. 3 Kdo to zatemňoval prozřetelnost nejapnými promluvami? Protož mluvil jsem prve nerozvážně, co můj rozum nad obyčej přesahá. každého krokodila proniká. Střelil jsem kulí po krokodilech více než stokráte a nepo- zoroval jsem nikdy, že by se kule, jak často se tvrdivá, od kůže odrazila. Na- proti tomu však s pravdou jest, že zřídka kule krokodila okamžitě usmrcuje. Život má nadmíru tuhý; krokodil na smrt raněný unikne obyčejně do řeky a bývá pak pro střelce ztracen. Mnohá z takových zvířat, jimž jsem mozek kulí prorazil, vířila zuřivě ve vodě, střelhbitě pod hladinou sem i tam těkala, celým tělem pak trhati počala, tlamu dokořán rozevřela a vyrazivše ze sebe skřek, jehož popsati nelze, konečně v kalných vlnách se ztratila. (Brehm.) V. 21 . „ostré střepiny" = šupiny. — Když vleče se bahnem, nechá po sobě otisk, jakoby tam byl člověk táhl mlátičku O tvaru 1é mlátičky viz 2 Král 24, 22. (hebr. „m órag"). — Dle Vulg. zní slovně v. 21.: „Pod nímpaprskovéslunce (vespod u nohou má háky, drápy?), a stele sobě zlato jako bláto (líhá na blátě či ztvrdlém písku, žlutém jako zlato?) Výklady latinského znění byly velmi pestré. V. 2 -'- srv. s vv. 10.— 12. — Obraz hrnce, ve kterém se vaří masti (vonné) souvisí nejspíše s představou žláz, ze kterých vyměšuje voňavou tekutinu, které užívají Afričané k výrobě vonné masti na vlasy. Po obou stranách kloaky leží dvě veliké žlázy, vylučující tekutinu pížmem páchnoucí, což se děje asi v sou- vislosti s činností ústrojů pohlavních; podobné dvě žlázy leží na krku za čelistmi a zastupují bezpochyby žlázy slinné, jichž prý krokodilové podle tvrzení čelněj- ších anatomů nemají. — Jednoho dne ležel jsem na písčině v Modrém Nilu maje v úmyslu stříleli jeřáby. Dříve než se mi ptáci objevili, vynořil se z vody u vzdá- lenosti asi patnácti kroků přede mnou krokodil, mající délku asi pěti metrů, vylezl pomalu na břeh a u vzdálenosti asi šesti kroků přede mnou ku spánku se položil. Jeřáb, jenž se mi v tom objevil, zachránil mu prozatím život, neboť na- mířil jsem na ptáka tohoto, pro mne daleko vzácnějšího. Krokodil uslyšev výstřel, jehož si nedovedl vysvětliti, vrhnul se střelhbitě po vody. Sotva jsem si však zastřeleného jeřába přinesl, a pušku znovu nabil, ukázal se právě na tom místě na hladině vodní. Zamířil jsem mu pohodlně do spánku, vystřelil a s radostí po- zoroval, kterak obluda mocným skokem kolmo do výše se vymrštila, pak celou tíhou těla svého na zemi padla a nepohnutě tu ležeti zůstala. Ihned naplněn byl veškeren vzduch omamujícím zápachem pižmovým . . . (Brehm-Bernard). V. 23 - Plující krokodil nechává za sebou brázdu zpěněných, jako stříbro ve slunci se lesknoucích vln a bublin. Hl. 42. — V. x - Job vyslovil sice již vícekráte všeobecně, zásadně Boží moc a moudrost (9, 4.— 10; 12, 7.-25; 26, 5.— 14; 28, 23.-28.), ale nevyvodil dosud z těch vlastností Božích praktických důsledků pro sebe, pro své smýšlení, pro svůj život. Ciní tak teprve nyní pod tíhou názorného poučení Božího. V. s - Job sám slovy Božími (38, 2.) pokorně a kajícně vyznává, že svými řečmi „zatemňoval prozřetelnost" Boži. Viz 38, 2. — „Protož" = proto, že jsi všemohoucí (v. 2.) mluvil jsem neuctivě a opovážlivě (= „nerozvážně", pošetile). Přiznává se k tomu, co mu vytýkal Elihu (34, 35; 35, 16; 34, 18. hebr.). |ob 42, 4-10. 143 é „Napni tedy sluch, a já budu mluvit, budu se tázat tebe, odpověz mi!" 8 Prve dle doslechu toliko znal jsem tebe, ale nyní oko mé tě vidí. 6 Protož kárám sebe samého, a činím pokání v prachu a popelu. DOSLOV (42, 7.— 16.). Tři přátelé Jobovi, pokáraní od Boha docházejí zkrze Joba odpuštění (42, 7.-9.). Jobova hojná odměna (10.— 16.). 7 Když pak domluvil Hospodin slova tato k Jobovi, řekl Elifazovi Temaňanu : „Roznítil se hněv můj na tebe, a na dva přátele tvé, neboť nemluvili jste přede mnou správně, jako služebník můj Job. 8 Protož vezměte si sedm býků a sedm beranů, jděte k služebníku mému Jobovi, a obětujte za sebe celopal; Job pak, služebník můj, modliti se bude za vás; (toliko) pro něho nebude vám přičítána pošetilost, že jste nemluvili ke mně správně, jako služebník můj Job." 9 Odešli tedy Elifaz Temaňan, Baldad Suhan a Sofar Naamafan a učinili, jak byl mluvil k nim Hospodin, i přijal Hospodin Joba milostivě. " Hospodin také obrátil se ku pokání Jobovu, když on modlil se za přátele své. A dal Hospodin Jobovi všeho, co byl měl, dvojnásobně. V. Job uvádí slova, kterými volal Boha na soud (13, 22. n.) a kterými zejména se provinil. V. 6 - Dokonaleji tě poznávám nyní nežli prve jako poznává člověk určitěji, co vidí očima, nežli o čem toliko slyší (Sv. Tomáš Aquinský). Vysloveny tu dva stupně poznání: méně dokonalého (z doslechu) a dokonalejšího (z vlastního názoru). V. 6 - „kárám se" = zavrhuji, (hebr.) co jsem byl mluvil. — O známkách kajícnosti srv. Jon 3, 6; Dan 9, 3. V. 7 - Místo „nemluvili jste přede mnou správně jako služeb- ník můj Job" lépe překládali s Hontheimem: „nemluvili jste ke mné správné o . . . Jobovi." Vše, co člověk mluví, slyší Bůh, je mluveno k Bohu. — Nesprávně mluvili o Jobovi tvrdíce, že je (tajný) hříšník a pokrytec, za své hříchy trestaný. Nesprávný byl také předpoklad jejich, že strastmi, které Bůh na lidi sesílá, nezamýšlí nic jiného nežli toliko trestat i. Bůh se hněvá, že zatvr- zele, neústupně na svém nesprávném názoru lpěli, ačkoliv mohli se dáti poučili od Joba, kdyby více dobré vůle byli měli. Takové „pochvaly" dostalo se jedno- stranným, úzkoprsým obhájcům prozřetelnosti a spravedlnosti Boži! — Bůh oslo- vuje Elifaza, který byl vůdcem jakýmsi druhých dvou přátel Jobových; proto také 2, 11. jmenován první, a první počal vždy Jobovi domlouvali. — Elihu kárán není, ježto mluvil správné. V. 8 . Bůh opět a zase (jako již ve v. 7.) nazývá Joba čestným názvem „můj služebník", jakým byl před svým utrpením (1,8.) Srv. Nm 12,7; 2. Král 7, 5; Is 20, 3. — Nové cti dostává se Jobovi, že toliko (hebr.) pro něho Bůh odpouští jeho přátelům. Povšimnutí hodný příklad, že Bůh na přímluvu zaslou- žilého spravedlivce milost prokazuje jiným. Srv. Ex 32, 31; Nm 12, 13; 16, 37; 21, 7; Dt 9, 18; 1. Král 7, 5; 12, 23; 3 Král 13, 6; Jud 8, 28.-31; Esdr 6, 10. — „ke mně" jako výše ve v. 7. — Místo „jako Job" lépe „o Jobovi" jako výše ve v. 7. V. °. „milosti vě" = doslovně: „tvář". — Hospodin přijal Joba milostivě, t. j. odpustil jeho přátelům. — Ti, kteří pokládali kdysi (oba za zločince, při- cházejí, prosí ho, by za ně u Boha orodoval a tak uznávají ho za spravedlivce, za světce! Tím dávají Jobovi nejkrásnéjší dostiučinění. V. 10 . Dle hebr. Hospodin nahradil Jobovi, čeho byl pozbyl, „obrátil" jeho neštěstí ve štěstí. — Job zapomíná křivd, odpouští svým protivníkům, modlí se za ně. Ta láska Jobova k nepřátelům líbí se Bohu, také tu lásku štědře Jobovi odměňuje. 144 Job 42, 11—16. 11 I přišli k němu všichni bratři a všecky sestry jeho, jakož i veškeří jeho bývalí známí, jedli s ním v domě jeho, projevovali mu svou soustrast, těšili ho nad veškerým neštěstím, které byl Hospodin na něho uvedl a dal mu každý po jedné ovci a po jednom zlatém kroužku. 12 Požehnal pak Hospodin konci Jobovu více nežli počátku jeho: Nabyl totiž čtrnácti tisíc ovec, šesti tisíc velbloudů, tisíce spřežení hovězího dobytka a tisíce oslic. "Dostal dále sedm synů a tři dcery; 14 první dal jméno jemima, druhé Kesia a třetí Keren-happuch ; 15 ne- bylo lze najiti v celé zemi ženy krásné jako byly dcery Jobovy, a otec dal jim dědičný podíl mezi bratřími jejich. "A byl Job potom živ sto čtyřicet let, i viděl syny své a syny synů svých až do čtvrtého kolena ; umřel došed velikého stáří. V. „bratři a sestry" = příbuzní (19, 13.— 15.). — „projevovali mu soustrast" = dle Vulg. slovně: „kývali nad ním hlavou". Spisovatel hořce tepe příbuzné a známé, kteří teprve nyní, kdy jest Job „rehabilitován", kdy je zase šťasten, přicházejí s projevem soustrasti a útěchy, který byl by potěšil Joba, dokud sténal pod -tíhou svých bolestí, kdy však nechtěli ho znáti, kdy jej opustili. — Dary mu dávají na znamení úcty. Hebr. „qesítá", jež tu přeloženo slovem „ovce" pokládají novější vykladači za váhu vzácného kovu. Srv. Gn 33, 19; Jos 24, 32. — „zlatým kroužkem" bylo lze ozdobiti ucho („náušnice") nebo nos. Srv. Gn 23, 47; Ex 32, 2; Is 3, 25; Přiš 11, 22. V. 12 - rozpřádá v. 10b. — „počátek" = bývalé štěstí Jobovo, před jeho neštěstím. — „konec" = štěstí Jobovo, dvojnásobně obnovené. V. Děti nejsou mu nahraženy dvojnásobným počtem; důvod toho může býti dvojí: jeden, hledící k' budoucímu životu, že totiž synové, jež byl měl, únlně mu nezahynuli, ale čekali, že budou žiti s ním v životě budoucím; druhý důvod může se týkati života přítomného: kdyby totiž s dvojnásobným množstvím majetku byl se zdvojnásobil počet synů, nebyl by majetek domu patrně rozmnožen, ježto byl by dostal každý syn tolikéž co prve; proto bylo slušnější, aby se rozmnožilo mu potomstvo ne tak počtem jako spíše hodnotou (Sv. Tomáš Aquinský). V. ■"• „Jemímá" překládá Vulg.: „Den", t. j. jasná, krásná jako den. — Kasie (qecí'á) je známý strom, jehož kůry užívali k výrobě voňavek (Laurus Cassia Linné). Srv. Ž 44, 9. — Srv. Ex 30, 24. — Qeren-happúch = Roh líčidla, t. j. nádobka na ženské (kosmetické) potřeby na šlechtění pleti. Srv. 4. Král 9, 30. V. 1B - Dle Nm 27, 8. dostaly toliko dcery, jež neměly bratrů, dědičný podíl. Tu jinak, ježto Job nebyl Israelita. Majetek Jobův byl tak veliký, a láska bratří k sestrám tak vroucná, že mohl Job poříditi, jak tu řečeno. Jestliže se na majetek dcer Jobových přiženili příslušníci jiných rodů, dcery Jobovy i se svými manžely žily dále vedle svých bratrů (a nedaleko od nich v rodině cizí). V. 16 - „potom", když byl přetrpěl Boží zkoušku — Dle LXX bylo Jobovi 240 roků, když umřel. O požehnání Jobově srv. Ž 127. — O velikém stáří srv. Gn 25, 8; 35, 29. V knihovně assýrského krále Assurbanipala byla nalezena klínopisná báseň na třech tabulkách, uložených nyní v Britském museu a označených D T 151, K 2518 a K 3972. Byl to opis předlohy, která bývala původně nejspíše majetkem archívu chrámu Mardukova v Babylóně. Když byly objeveny ještě jiné příslušné zlomky, bylo shledáno, že čtyři tabulky podávají ucelené dílo básnické, . pro- tkané žalozpěvy. (Landersdorfer). Assyrsky sluje dle počátečné věty „Lud-lul bél ni-me-ki" = Budu slavit pána moudrosti; obyčejně nazývají je assyriologové „Píseň trpícího sprave d livce". Obsah básně té jest (dle Landersdorfera) asi tento: 1. Básník slaví boha Béla; 2. líčí své útrapy (konec tabulky I„ tabulka II. a počátek tabulky III.). a) Král vypravuje, že pozbyl zraku, sluchu a snad i trůnu. Naříká, že ho přátelé v bídě opustili ano veřejně potupili a prokleli. Dotýká se otázky, jak se srovnává s tímto neštěstím jeho zbožnost, kterou celý život jevil, b) Svízele až do pozd- ního věku trpitelova stále byly stupňovány, na jeho spravedlnost nebyl brán zřetel, všecky prostředky, kterými chtěl si pomoci, selhaly, marná byla také mod- litba za pomoc ke strážnému bohu a bohyni, c) Trpitel táže se, proč je stížen Job 4 145 takovým hořem. Snad proto, že nedbal bohoslužebných předpisů a obyčejů? Zpytuje svědomí a d) to mu praví, že se ničeho podobného nedopustí], naqpak modlitba a oběti, soukromé i veřejné slavnosti že bývaly vždycky radostí jeho srdce. Také konal horlivě povinnosti kněžské, utvrzovati ve svém lidu náboženský život, povinnosti, které mu příslušely, ježto byl Nástupcem Božím. Nevěda toliko zhřešil snad tím, že pokládaje se za Božího zástupce žádal božskou úctu pro sebe. e\ Trpící král stěžuje si na omezenost lidského rozumu, která i při nej- lepší vůli vystihnouti vůli Boží bloudívá a tak hřešívá, začež bývá trestána. K tomu druží se úvaha o křehkosti a vrátkosti lidské, jakož i ó měnivosti lid- ského srdce, které ve štěstí ani v neštěstí nedovede se mirniti, ale z pýchy (ve štěstí) přechází do zoufalství (v neštěstí), f) Nemocný král znova naříká a líčí svůj bídný stav. Nepomáhá kněz, nepomáhá zaklínač, nedbá bůh strážný, nedbá bo- hyně strážná, nezbývá než spřáteliti se s myšlenkou na smrt. 3. Když byly všecky prostředky selhaly, sám bůh Marduk vzkáže ve snu po Ur-Bau-ovi Tábi-utul- Bélovi, aby nad nemocným králem obřady smírné vy- konal. Ty ho zbaví viny i trestu, že král zase ozdravěl. Došel toho zdraví za to, že uznal svůj přestupek. 4. Král děkuje bohu Mardukovi za vrácené zdraví a bývalé štěstí. Srovnáme-li báseň babylonskou s knihou Job, shledáme sice některé po- dobnosti, ale také mnoho podstatných rozdílů: 1. Oba hrdinové jsou vznešené osoby, ale Subši-mešri-Nergal (tak slul babylonský trpitel), byl králem, Job však králem nebyl. Mezi králem a ubožákem jest větší protiklad, básník Joba nebyl by ten protiklad setřel, kdyby byl pracoval dle babylonské předlohy. Také jména obou hrdinů nejevi nic podobného. — 2. Co vypravuje kniha Job, odehrává se na jihovýchodní hranici Palestiny a všecko, co líčí, souhlasí dokonale s tamějšimi skutečnými poměry; nemožno proto míti za to, že obsah a snad i tvar knihy Job byl vypůjčen v Babylonii! Také různost doby, kdy žil Šubši-mešrí-N ergal a Job vylučuje možnost závislosti knihy Job na básni babylonské. — 3. Kniha Job řeší svou záhadu dramaticky, ve způsobě rozprav (dialogů) a básnické jádro jest zarámováno prosaickým úvodem a doslovem; babylonská báseň je však samo- mluva (monolog), ve které trpitel královský líčí s epickou šířkou své osudy bez obdobného úvodu a doslovu. Do žalozpěvů mísí babylonský básník úvahy o krátkostí lidského rozumu, o vrátkosti lidské jaksi mimochodem, kdežto v knize Job činí tyto otázky jádro rozjímavé básně. Kdyby hebrejský básník byl použil za předlohu básně babylonské, sotva by. byl z básnických částí učinil prosaický počátek a konec, sotva byl bý si nechal ujiti příležitost, aby položil na konec do úst Jobových nádherný zpěv díků, kterým končí báseň babylonská. Z baby- lonské předlohy nemohl býti veden k tomu, by zvolil tvar rozpravný, by uvedl na jeviště více nových osob a řešil hluboké filosofické záhady. — 4. Obé básně vypravují sice, že hrdinové pozbyli svého majetku, těžce onemocněli, byli opu- štěni ode všech, naříkali si, hledali příčinu svého neštěstí, ujišťovali, že nejsou si vědomi ničeho hříšného, co by se srovnávalo s velikostí neštěstí, konečně pak oběma bylo vráceno bývalé štěstí. V biblické básni však podán také důvod všeho toho — Job trpí ne pro své hříchy, ale proto, aby ryzost jeho ctnosti zkouškou se osvědčila; dle babylonské básně však trpitel jé trestán za hřích (ovšem ne- vědomý), tu myšlenku hájí přátelé Jobovi, Job však ji potírá a jeho názor dochází potvrzení Božího! Obě básně řeší sice otázku, proč trpí spravedlivý, ale způsobem dokonce protikladným. Dle loba dopouští Bůh útrapy na nevinného, aby se osvědčila jeho ctnost, dle básně babylonské trpí král za hřích, třebas není si ho dokonale vědom. — 5. Oba hrdinové byli velmi zbožni. Ale Jobovu zbožnost uznal sám Bůh, a že ji Bůh zkoušel, vystupuje zřejmě do popředí. — Subši-mešrí-Nergal tvrdí sice také, že zbožně žil, musí však doznati, že přece jen proti pravé zbožnosti pochybil. — Zbožnost Jobova jeví se skutky lásky k Bohu i k bližnímu. Babylonská báseň zná toliko zbožnost obřadnou, která dává pozor, aby žádný, ani nejmenší obřad nebyl opomenut, ale lásky k bliž- nímu nedbá. — Oba hrdinové vidí, že jsou pokládáni za hrubé hříšníky a veliké zločince; tak druží se k tělesným bolestem závažné duševní boje a těch použí- vají básníci k tomu, by řešili každý svou záhadu výše podanou, [e samozřejmo, že při takovém boji duševním, je-li poněkud správně psychologicky podán, naděje na odplatu v tomto nebo v onom životě, případně vzpomínka na bývalé štěsti s ponurou zoufalostí se stýká. Tato změna protiv je v knize Job mnohem při- rozeněji a věrněji vylíčena; v babylonské básni nelze dokázati takového zásvitu naděje, nálada se zatemňuje víc a více, myšlenka na bývalé štěstí se vynořuje tu a tam, aby uryíhlila zoufalost. Každý řeší záhadu jiným způsobem, jak výše již řečeno, ale přece dle téže zásady: Cesty Boží jsou lidskému rozumu nevy- 146 Job 42. zpytatelné. Jeden (babylonský) básník z ní vyvozuje, že Bůh vidí i tu hřích, kde člověk žádného nevidí; druhý (hebrejský) básník výslovně tento závěr za- mítá, potírá jej a vyvozuje z téže zásady, že Bůh ve své nepocho- pitelné moudrosti, se kterou řídí všecek svět, může míti také jiné důvody, proč sesílá útrapy; důvody, kterých člověk svým omezeným rozumem nemůže chápati a které nemusí míti nutně toliko ráz trestu! Společné rysy, výše vypočítané, opakují se v životě lidském tak často a stejnoměrné, že by jich musilo býti mnohem více a hlubších, aby mohl kdo tvrditi, že biblický básník použil předlohy babylonské. Zjevy, které obé básně líčí, jsou tak husté, záhada, kterou se obé zabývají, naskýtá se tak často v životě a pudí mysl lidskou, aby ji řešila, že můžeme míti za to, že podobné literární plody najdeme v literatuře všech vyspělejších národů! — 6. V obou básních vyškytá se sice množství jiných podobných drobností, jako myšlenek, obrazů, rčení, atd ; avšak ani z toho neplyne, že básník hebrejský závisí na předloze babylonské. Neboť oba jsou básníci, oba líčí tytéž jevy, oba vyslovují tytéž city, oba jsou synové starého Východu, na oba měla vliv táž vzdělanost, oba příbuzní Semovci atd. Lépe je proto míti za to, že oba básníci samostatně zpra- covali látku, kterou jim denní zkušenost poskytovala a kterou již před nimi jiní se často zabývali a nějakými způsoby slovně ustálili (skutečná událost, vypravo- vání lidové, básnické zpracování). Srovnáme-li obraznou mluvu Jobovu s básní babylonskou, shledáme, že básnická mluva knihy Job nepoměrně nad ni vyniká bohatstvím a pestrostí jakož i malbou charakteri sující mluvící osoby. — 7. Zejména však náboženské a mravní názory, které hlásá kniha Job (mravní přísné jedno- božství, láska ku bližnímu atd. viz Úvodstr. 43. n. pozn. 16. n.) daleko předčí pohanské názory tásně babylonské! Kdyby byl israelský básník zpracoval předlohu babylon- skou, byl by jistě na místo částí, týkajících se babylonských předpisů obřadních, vložil přiměřené předpisy obřadů israelských, jak je podává Pt. Ani stopy však toho neshledáváme! — 8 Ostatně neznáme ještě zněni babylonské básně dckonale; tím méně možno dokázati. že byla známa v Palestině, nebo tam, kde byla na- psána kniha Job. — Všecek plán knihy |ob, geniální pojetí, venkoncem samostatná skladba, jakož i ostatní hlediska, se kterých jsme výše knihu posuzovali, činí na výsost pravděpodobným, ne-li jistým, že hebrejský básník babylonské básně dokonce neznal, nebo znal-li ji, neužil ji za předlohu svého díla (Landersdorfer). — Tím méně lze mysliti na nějakou závislost knihy |ob na egyptské básni berlínského papyru, která podává rozmluvu člověka, jejž omrzel život, se svou duší. Rukopis pochází ze střední říše (asi 2000-1800 před Kr.). Po- čátek básně se ztratil. Co je zachováno, je plno neznámých slov, proto namnoze nepřeložitelno. Nad to nemá obsah tohoto textu v egyptské literatuře obdoby. Obsah: Člověk rozmlouvá s duší svou. Touží po smrti, ale bojí se jí, ježto jsa opuštěn od přátel a příbuzných nemá nikoho, kdo by vykonal za něho pohřební obyčeje. I prosí svou duši, aby mu tu službu lásky prokázala. Duše však se zdráhá a snaží se přivésti ho na jiné myšlenky. — Ani pověst indická ne- byla pramenem, z něhož vážil básník israelský. Ta pověst zní: Kdysi shromáždili se bohové ve svém blaženém sídle. Indra, bůh ovzduuší, předsedal. Kromě bohů a bohyň dostavili se nejslavnější kajícníci, zejména sedmero praotců (Menus). Po různých rozpravách dostala se na přetřes otázka, možno-li mezi lidmi nalézti vladaře, který nemá hříchu. Velká většina shromážděných bohů, mezi nimiž byl také Si va Rudra (indický zlý duch), popírali tu možnost. Avšak Vasista tvrdil, že jeho žák Atšandira je bez hříchu. Rudra vzkypěl hněvem a ujišťoval bohy, že jim brzy ukáže jeho chyby, vydají-li jej do jeho moci. I vsadil se Vasista se zlým duchem, že nenajde na něm úhony; kdo prohrá, ztratí zásluhy, kterých si ziskal dlouhou řadou kajících skutků. Rudra zkoušel tedy Atšandiru, zbavil ho majetku, trůnu, jediného syna i manželky. Hrdina ve všech těch svízelích vytrval, ačkoliv i sami bohové jistojistě byli by jim podlehli! Proto ho odměnili, vrátili mu manželku i syna. Dle smluvené sázky daroval Rudra Vasistovi své zásluhy(!) a Vasista je postoupil Atšandirovi. Poražený Rudra odešel, hněvaje se, počal ka- jící (!) život, aby si nashromáždil nových zásluh. — Závislosti knihy Job na pra- meni indickém nelze dokázat již proto, že nelze prokázat stáří uvedené pověsti, známé nám od missionáře Boucheta, kterému ji vypravovali brahmini. A jak se liší oba literární plody! ZALTAR ČILJ KNIHA ŽALMU Na druhém 1 ) místě řady básnických knih biblických je Žaltář, 2 ) čili Kniha žalmů, 3 ) t. j. náboženských písní, které zpívali Hebreové s průvodem strunových nástrojů. Kanonických 4 ) těch písní jest úhrnem jedno sto padesát. 5 ) Hebr. je čísluje poněkud jinak nežli LXX a Vulg. Odchylky patrny jsou z této tabulky: Dle číslování bible hebr.: Dle číslování LXX a Vulg.: Žž 1.-8. =ŽŽ 1.-8. 2 9 i_ 21. =Ž 9 1. 21. Ž 10, i— 18. = Ž 9b.,' 1 — Í8. čili 9, 22.— 39. Žž 11.— 113. = Žž 10.-112. Ž 114. = Ž 113, 1.-8. Ž 115. =Ž 113b., 1.-18. čili 113, 9.-26. Ž 116, 1.-9. —7. 1.14, 1.-9. Ž 116, 10.— 19. =Ž 115,(1.-10.) Žž 117.— 146. =Ž 116.— 145. Ž 147, 1.— 11. =Ž 146, 1.— 11. Ž 147, 12.-20. = Ž 147, 12.-20. čili 1.-9. Žž 148.— 150. = Žž 148.-150. Jak zřejmo, spojuje LXX a Vulg. hebrejský žalm devátý a desátý v jeden, devátý; taktéž hebr. žalm stý čtrnáctý a stý patnáctý v žalm stý třináctý. Za to rozděluje hebrejský žalm stý šestnáctý ve stý čtrnáctý a stý patnáctý, jakož i stý čtyřicátý sedmý v stý čtyřicátý šestý a stý čtyřicátý sedmý. Dlužno tedy k číslici Vulg. Žž 10.— 146. zpravidla připočísti jednu, chceme-li nabýti příslušné číslice dle číslování hebrejského. Čísla žalmů dle hebr. bývají v závorkách při- pojována k číslům dle Vulg. (případně naopak 6 ). J ) V seznamu tridentském a ve Vulg. V řeckých biblích bývá v čele, tedy na prvém místě knih básnických. Hebrejské bible řadí Žalt do třetí skupiny posvátných knih, mezi tak zvané „svatopisy" (srv. sv. I. str. 715 pozn. 1.); v rukopisech, psaných v Německu, bývá Žalt na prvém místě jmenované skupiny. 2 ) Slovo „Žaltář" odvozeno je z latinského „psalterium" a to z řeckého „psalterion"; znamená původně strunový nástroj, podobný harfě. H r á t i na strunový nástroj znamenalo řecky „p s a 1 1 e i n", latinsky „p s a 1 1 e r e", píseň pak s do- provodem té hudby zpívaná slula „psalmos", latinsky „ps almu s", česky žalm. s ) Židé ji nazývají „séfer .tehillím (=kniha chvalozpěvů) nebo prostě „tehillím", zkráceně „til lim" (s aramskou koncovkou „til lín"), t. j. chvalo- zpěvy v širším slova významu. (O chvalozpěvech v užším, slova významu čili o hymnech viz níže.) V závěrku druhé knihy Žalt, t. j. Ž 71, 20. slují žalmy prvých dvou knih „prosby" v širším významu slova, tedy „modlitby". (O žal- mech, které jsou modlitby prosebné v užším významu slova, viz níže.) 4 ) Od„ kanonických\žalmů dlužno dobře rozlišovati nekanonický, tedy podvržený Z 151., jakož i „Žaltář, Šalomounův", obsahující 18 podvržených žalmů. Vizo něm k 3. Král 4, 32. — Ž 151. jakožto „nadpočetný" bývá v LXX. „David" v něm opěvuje své vítězství nad Goliášem. 5 ) Ježto Ž 13 =Ž 52., počítán je tento Ž dvakrát. — Také Z 69. = Z 39., 14—18; Ž 107 = Ž 56., 8.— 14. + Ž 59, 7. — 14. Jiné nesrovnalosti, které by mohly miti vliv na součet žalmů, viz dále. (Talmudští Židé dělili žaltář toliko na 147 žalmů.) „ 6 ) Že býval dnešní Ž 2 pokládán za jeden celek se Ž 1., o tom viz k Ž 2., 1. — Z 41. a 42. (hebr. 42. a 43.) činí nerozlučný celek, mohly by tedy případně 150 Úvod. Od pradávna býval Žalt dělen na pět knih: Prvni kniha obsa- huje Žž 1 — 40; druhá Žž 41.— 71. (tedy třicet jeden Ž); třetí 72. — 88. (tedy sedmnácte Žž) ; čtvrtá Žž 89— 105. (tedy sedmnácte Žž); pátá Žž 106.— 150. tedy čtyřicet pět Žž). Ty „knihy" jsou menší sbirky žalmů, pořízené od několika 7 ) sběratelů 8 ) různých dob. 9 ) Každý Ž má zpravidla delší nebo kratší nadpis; v LXX a ve Vulg. nemají nadpisů toliko Žž 1 a 2, v Hebr. postrádá 26 Ž nadpisů. Nadpisv udávají jméno básníka (žalmisty), který ten onen Ž složil, 10 ) býti počítány za žalm jeden. O jiném možném rozdělení a tedy číslováni Žž viz ve výkladech k Ž 18, Ž ?3. a jj. 7 ) Proto nejsou Žž řazeny dle pořadu dějinného, ani dle jiného jednotného hlediska. Toliko tu.a tam nalézáme menší skupiny podobného obsahu (srv. Ž 3.-7.), týchže žalmistů (Žž 1.— 40. 50.-65. jsou Davidovy; Zž 41.-48. jsou Žž Koreovců, Žž 72.-82. jsou Zž Asafovy), týchže nadpisů (srv. „báseň poučná" k Žž 41.-44. 51.— 54. Srv. „píseň stupňová" v Žž 119.— 133. a pod. — Ž 1. jest proslov, Ž 150. doslov žaltáře. — Poslední sběratel ponechal rozděleni celé sbírky (žal- táře) na p é t menších sbírek snad proto, aby se dělil Žalt podobně jako Pentateuch. s ) Těm dlužno připisovati závěrky prvtíích čtyř knih, tak zvané doxologie čili chvalořeči. Viz konce Žž 40; 71; 88; 105. Posjední, pátá kniha chvalořeč nemá, ježto poslední, kdo sebral všecky Žž v dnešní Žalt, pokládal právem Ž 150. (ba již i Žž 148. n.) za velikou chvalořeč, ke které netřeba připojovati chvalořeč menši. (Možno, že i Z 134. stával kdysi na konci menší sbírky žalmů, jak patrno z chvalořeči v. 21.) 9 ) V prvé, čtvrté a páté knize převládá jméno Boží „Jahve" (Hospodin), ve druhé „Elóhím", ve třetí vyskytují se obě jména stejným počtem, jak patrno z této tabulky, kterou sestavil Cornely: Kniha prvá: Knihadruhá: Knihatřeti: Knihačtvrtá: Knihapátá: lahve 272krát 30krát 44krát 103krát 236krát Elóhím 15krát 164 „ 44 „ 0 „ 7 „ Tato střída jmen Božích není nahodilá, iežto Ž 13. (knihy prvé) má všude Jahve, kde týž Ž v knize druhé (pod čís. 52.) má Elóhím. Srv. také Ž 39, 14.— 18. (kniha prvá) se Ž 69 . (kniha druhá) jakož i Z 67., 2. 8. 9. (kniha druhá) s Nm 10, 35; Sdc 5, 4. n. Kolik Zž má každá kniha, vyslovuje tento poměr: 10:8:4:4: 11. Délka jejich se má jako 13:9:7:6:11. — Kteří žalmisté v které knize jsou více nebo méně zastoupeni, o tom viz níže. — Kdy která „kniha" vznikla a z jakých menších sbírek předešlých, nesnadno říci, ježto nemáme dosti dějin- ných pramenů, které by nás o tom poučovaly. — Dle domnění Schloglova vznikla první kniha nejspíše za dob Davidových, kdy zbožný král pečoval usilovně o to, by zavedena byla pravidelná bohoslužba na Siónu i v Gabaonu (srv. 1 . Par 16, 37. nn.). — Druhá kniha vznikla snad o něco později, kdy David připra- voval všecky potřeby na stavbu chrámu (srv. 1. Par hll. 22.-26.) Třetí kniha sebrána byla asi za krále v Ez ech jáše (727— 696), jak lze vyvozovati z 2. Par 29, 30. Srv. také Přis 25, 1. Žalmy knihy čtvrté sebrány byly pravděpodobně po návratu židovských vyhnanců z Babylonie do Palestiny, tedy kolem r. 535. Srv. Esdr 3, 10, nn. Základ ke knize páté položen mohl býti sbírkou z dob, kdy byl druhý chrám svěcen (Esdr 6, 16.); ta sbírka byla později rozmnožena od Esdráše (srv. 2. Mach 2, 13.). Možno, že i po Nehemjášovi některý žalm mladší byl zařazen mezi Žž Davidovy neb Asafovy a pak pokládán za Ž Davidův neb Asafův. (Srv. níže „o žalmech m a chabé jských".) Jiní jinak. 10 ) Davidovi připisuje Hebr. úhrnem 73 Žž 37 z knihy I., 18 z kn. II., 1 z kn. III., 2 z kn. IV. a 15 z kn. V. íí XX " 5í " 3? " " » 20 » » » 1 „ „ „ 11. „ „ „ „14„ „ „ Vulg. 85 „ 38 „ „ _ 21 . „ „_ 1 „ „ „ 11 „ . „ „14„ „ „ Mojžíšovi přičítají nadpisy Z jeden (89.). Šalomounovi „ Žž dva (71 .„ a 126.). Koreovcům „ „ d e set: Žž 41. (42.) (k němu patří ž 42. (43.); 43.-48. (44.-49.); 83.(84.); 84. (85.); 86. (87.). Srv. také nápis k Ž 87. Úvod. 151 případně poznámku, kdy a z jakého námětu vznikl, 11 ) jakým způsobem má býli přednášen, 12 ) a kdy má býti ho použito při bohoslužbě. 128 ) Papežská biblická komise dne 1. května 1910 rozhodla: Ze sou- hlasu zněni hebrejského s řeckým zněním alexandrijským a s jinými Asafovi přičítají jeden Ž, t. j. 49. (50.) z knihy druhé,„a jede- nácte Zž z knihy III., t.j. Zž 72.-82. (73.-83.). Emanovi Ezrachovci „ Ž jeden: 87. (88.). Etanovi Ezrachovci „ „ „ 88. (99.). Žalmy, které nemají v nadpisu svého spisovatele, čili „otce", sLují „sirotci". V Hebr. jest jich 50 (dle knih: 4 + 4 + 0+14 + 28), v LXK „ „ 33 „ „ 2+1+0+5 + 25), ve Vulg. „ . 35 „ „ 2 + 1 + 0+5 + 27). 3I ) Srv. na př. Ž 3;.Ž 17; (18.). Vi ) Srv. v čele 57. Zž hebr. „mi z mór" = žalm, t. j. píseň, která budiž provázena hrou na struny. — Proti tomu „Šír" byla (aspoň snad původně) píseň, která hudbou provázena nebyla. Dostalo-li se jí později melodie, slula „píseň žalmová", „Šír miz mór". Srv. Žž 65., 82., 87., 107 ; 29., 67., 66., 74., 75., 86. Patnácte Zž přidává ke slovu „Šír": „hamma'alóth". (Zž 119.-133.). Ti, kdo se domnívají, že je zpívali levité o svátku stanovém na patnácti stupních, vedoucích z nádvoří žen do nádvoří Israelitů, překládají to slovo: „Píseň stupňová". Jiní, kteří se dohadují, že je zpívali lsraelité cestou na svátky do Jerusalema, překládají: „Písně poutní". Byly snad i zpívány při průvodech ve chrámě, že by mohly se zváti také „Písně provodní". Že z nich některé svým obsahem nepřiléhají k pouti nebo ku průvodu, nic nevadí, ježto rozhodovati mohl též obyčej a nikoli vždycky jen obsah o tom, které písně mají býti cestou zpívány. „Maskíl" třinácti Žž 31., 41., 43., 44., 51.-54., 73., 77., 87., 88., 141. znamená ohledem na obsah píseň poučnou čili mudroslovnou. Tento druh písní měl snad i zvláštní svůj nápěv. „Poučná" byla každá píseň, která upevňovala a prohlubovala v posluchači nebo ve zpěvákovi nábožensko-mravní přesvědčení starozákonné. ŠesJ: Žž (15, „55.— 59.) má v nadpise záhadné slovo „michtám". Starší pokládali Žž ty za Žž „nápisové", t. j. takové, které pro svůj obsah důležitý zasluhují, aby napsány bylynapamětní sloup neb oblouk. Jako totiž vítězům staví se pomníky, které hlásají jejich slávu, tak byl postaven již předem Kristu, vítězi nad peklem, pomník ve spisech proroků a v Žž (Euseb.). Cornely shle- dává, že všecky žalmy „michtám" mluví o vysvobozeni z veliké tísně jakož i o utrpení a vzkříšení Páně ve smyslu literním (Ž 15.) neb aspoň předobraznétn. Tento výklad však neví, proč jiné Žž, které mluví o vítězství a jež bylo by lze ve smyslu předobrazném vykládati o Kristu, slovem „michtám" označeny nejsou. Vykladači novější překládají záhadné slovo: „Báseň zlatá" („Kethem" = zlato). Snad je nejlépe překládati: „Zlaté pravidlo" (srv. Horácovy „Zlaté mravy"), buďže každý žalm dotčený má býti nazván zlatým pravidlem žiíota či moudrosti, nebo že jsou vzaty ze zvláštní sbírky, která slula „michtám". Jistě se neliší valně smysl toho slova od „mas kilu", což může býti také titul zvláštní sbírky. Tím bylo by vyloženo, proč jiné žalmy téhož nebo podobného obsahu nebyly taktéž nadepsány. Že takové sbírky byly, jest jisto (Schlogl). Siggájón (Ž 7.) znamená žalozpěv a snad i pokyn, že má býti zpíván nápěvem, žalozpěvům přiměřeným. Patero Zž (16., 85., 89., 101., 141.) jest nadepsáno „tefillá", t, j. „mo.d- litba". Vyznamenávají se vroucím citem, sotva však znamenají zvláštní druh Zž, ježto jiné Žž obsahem jim úplně podobné toho nadpisu nemají. Zdá se proto, že bývaly, sbírky Žž, nadepsané tím slovem a z nich i. s nadpisem pojaty jmeno- vané Žž do našeho žaltáře. V závěrce druhé knihy Žž (Ž 71., 20.) slují všecky Žž dvou prvních knih „Modlitby". Jiná menší sbírka měla snad název kdysi „tehillím" a obsahovala Žž hymny, chvalozpěvy v užším slova významu; z té pojat do páté, knihy žalmů Ž 144. se svým nadpisem „tehillá" (Chvalozpěv). Padesát Žž nadepsáno jest v hebr. „lammenacéach", t. j. patří řediteli hudby nebo sbormistrovi. Byl-li který žalm majetkem toho onoho sbormistra, který byl v čele bohoslužebných zpěváku, patrno, že byl zpíván při bohoslužbě. 152 Úvod. starými překlady právem lze vyvozovati, že nadpisy v čele žalmů he- brejských jsou starší nežli překlad zvaný sedmdesáti mužů a proto pocházej! — ne- li přímo od samých spisovatelů žalmů — aspoň ze staro- bylého podáni židovského. 18 ) O jmenovaných nadpisech, svědcích ži- dovského podání, nelze rozumně pochybovati, není-li závažného dů- vodu proti jejich původnosti. 14 ) Názvy „Žalmy Davi do vy", „Kniha žalmů Davidových", „Žaltář davidský", ls ) kterých užívají staré sbírky ano i samé sněmy, LXX však četli „lemincach" a překládali „na konec". Taktéž Vulg. Stař vykládali „na konec" ve smyslu mesiášském : píseň, kterou zpivaji vstříc Mesiáši, který „na konec" časů přijde. O jiných pokynech zpěvákům a hudebníkůmf?) v nadpisech Žž viz na pří- slušných místech výkladů., 12a ) Srv. nadpis k Ž 91. (92.); který dle souhlasného znění hebr. LXX i Vulg. byl zpíván v sobotu. Z 23. byl zpíván dle nadpisu LXX první den po sobotě (tedy v neděli). Z 47. „ „ „ „ druhý „ „ „ „ v pondělí. Z 93. „ „ „ „ čtvrtý „ „ „ „ve středu. Z 92. „ „ „ „ „ denpředsobotou „ v pátek. Ž 99 (100.) byl asi dle svého nadpisu zpíván při oběti děkovné (tódá). Srv. Z 106. (107.), 22 (23.); 115. (116), 17. (18); 55. (56.), 13. (14.); 2. Par 29, 31; Lv 7, 12. nn. Žž 37. a 69. (38. a 70.) byly dle nadpisu „lehazkír" zpívány, když byla pálena na oltáři část oběti nekrvavé, zvaná „azkárá". Srv. Lv 2, 2 9. 16; 5, 12; 6, 8; Nm 5, 26. Zde buďte jmenovány také Žž allelujské, zvané tak proto, že mají v čele neb i na konci allelú-Jáh = alletú Jahve = Chvalte Hospodina. JVložno, že to slovo byla antifona, zpívaná před a za tím oním žalmem. Srv. Žž 105. (106.); 110.-112. (111-113.); 116. (117.); 134. (135.); 145.-150. (146.-150.). V LXX (a ve Vulg.) mají Alieluja také Žž 104; 106; 113. 114. 115. 117. 118. 135. 13 ) Odpověď k otázce 2. — Namítá se sice proti jejich původmsti zubo- žený, zanedbaný stav, v jakém se nás dochovaly, a který pry svědčí, že opíso- vači nevěnovali jim pozornosti stejné jako žalmům samým a tedy prý nepoklá- dali je za rovnocenné dalšímu znění žalmů; namítá se velmi značná nesrovnalost nadpisů hebrejských s nadpisy starých překladů: Hebr. má úhrnem toliko 3íó údajů, LXX však *0S a Vulg. dokonce 4/5; Pešito vynechává vůbec pokyny hudební a nahražuje poznámky dějinné jinými údaji; také prý nadpisy nesrovná- vají se s obsahy příslušných Zž a v mnohých případech dle výzkumů Thirtleso- vých nevíme, zda ten onen nápis patří v čelo Ž následujícího či na konec (závěrek) Z předešlého. To však opravňuje toliko k tomu, bychom nadpisy kriticky zkou- šeli, ne však bychom je všecky jakožto nepravé a bezcenné šmahem zavrhli, jak činí „moderní kritika". Neboť nadpisy, které má souhlasně dnešní zněni hebr. se LXX jsou starší, nežli LXX sama (Žž byly přeloženy do řečtiny jistě před rokem 130. před Kr.) Ze byly mnohem starší, nežli LXX možno pravém vyvozovati odtud, že mnohým již alexandrijští překladatelé ani nerozuměli, jak plyne z jejich ne- dokonalého překladu! Kdyby to bvly toliko poznámky a glosy čtenářů, byly by srozumitelnější, ježto čtenáři přičiňují poznámky, aby vysvětlili temné, ne však aby zatemnili jasné. Nic však není v Žalt tak nejasného jako právě^ nadpisy. Jestliže jiné hebrejské básně byly označovány jmény svých původců, autorů (Ex 5, 1 ; Dt 31, 30; 33, 1 ; Sdc 5, 1 ; 1. Král 1, 17; 22, 1 ; 23, 1 ; Is 39, 6; Hab 3, 1.) proč nemohly podobným způsobem přičítány býti svým spisovatelům žalmy? Srv. také nadpis Přís a Pis. — Spíše se diviti tedy, že některé Žž nemají v čele svého spisovatele nežli naopak a spíše pokud nemáme důvodu pro opak, kloniti se k LXX, která měla starší hebrejské rukopisy nežli masorete pátého století kře- sťanského, kteří nám zachovali dnešní zněni hebrejské. Jestliže tu a tam dlužno připustit údaj nesprávný a tedy jej zamítnouti, nesmíme proto zavrhovati nadpisy všecky právě tak jako letopočtáři nezamítají všecky číslice nalezené v prame- nech proto, že jest jich dosti mnoho nesprávných! (Cornely). 14 ) Odpověď téže biblické komise z udaného dne k otázce 3. ,6 ) Otcové sněmu tridentského, kteří připravili předlohu seznamu kanonických knih biblických, navrhovali, aby žaltář byl nazván žaltářem „Davi- dovým", jak byl pojmenován i na sněmu florencském, avšak většina sněmu Úvod. 153 aby pojmenovaly knihu starého Zákona obsahující sto padesáte žalmů, ani názor většího počtu otců a učitelů, kteří měli za to, že všecky žalmy žaltáře venkoncem třeba přičítali jedinému Davidovi, 16 ) nemají té váhy, aby musil býti pokládán David za jediného původce celého žaltáře. Máme-li na zřeteli ne nečetná svědectví Písma o přirozeném, n ) milodarem Ducha sv. osvíceném 18 ) umění Davidově skládati písně ná- božné, povážíme-li, že dle týchže svědectví uspořádal bohoslužebný zpěv žalmů, 19 ) že mu žalmy přičítány jsou jak ve starém 30 ) tak v novém 21 ) iridentského přijala místo „Davidův" název „davidský", aby zřejmo bylo, že nechce prohlásiti Davida za spisovatele všech sto padesáti kanonických žalmů. w ) Také židovské podání se kolísalo. Talmud na jednom místě (pojed- nání „Baba bathra") jmenuje deset žalmistů, na jiném však místě (pojednání „Pesachim") praví, že všecky žalmy napsal jediný David. — Mezi otci a spi- sovateli církevními názor o víceru žalmistů zastával zejména Hippolit, Ori- genes, Euseb Cesarejský, Atanáš, z latinských pak Hilar a Jeroným. „Jest nesmyslno — píše Hilar — jmenovati „žalmy Davidovy", kdyžtě tolik autorů udávají samy jejich nadpisy." Vrstevníci jejich však smýšleli jinak (Ambrož, Augustin a jj.) nebo také se kolísali. I spisovatelé doby pozdější se rozcházejí. Sv. Tomáš Aquinský (f 1274> na př. zastává názor sv. Augustina, že všecek žaltář je dílo Davidovo, jemu odporuje Mikuláš z Lyry í^f 1340) dovolávaje se sv. Jeronýma. Bellarmin nazývá mínění Augustinovo důvodnějším, Jeroný- movo důvodným. Zastánci názoru Ambrožova a Augustinova tvrdili, že prý vlastní jména vyskytující se v nadpisech žalmů kromě Davida neznamenají původce žalmů,, ale zpěváka, jemuž má býti dotčený žalm odevzdán; nedbali toho, že jsou Žž připsány také Mojžíšovi a Šalomounovi týmiž slovy jako Davi- dovi, že tomuto a tím méně onomu nemohl býti dán Davidův žalm, aby jej zpíval, ježto onen (Mojžíš) žil půl tisíce let před Davidem, Šalomoun pak, Davidův syn nebyl levitským zpěvákem. — Také z 2. Par 29, 30. vysvítá, že kromě Davida složil žalmy též Asaf. — V některých žalmech je řeč o událostech z dob, kdy David již dávno odpočíval v hrobě. Mohl sice Duch sv. poučiti Davida o těch událostech, za jeho doby teprve budoucích, ale nelze ničím dokázati, že ho sku- tečně tak poučil! — V žalmech je tak veliká pestrost slohová, nestejná hodnota umělecká, že nélze mysliti na jednoho spisovatele celého žaltáře. 17 ) „Umí hráti; jest... obratný v řeči... a Hospodin je s ním" řečeno o Davidovi v 1. Sam 16, 18. — 2. Sam 23, 1. sluje „utěšený pěvec Israelův". Ostatně srv. pozn. k 3. Král 2, 11. — Viz též 2. Sam 1,17; 3, 33. n.; 6, 15; Am 6, 7. 1S ) Srv. Mt 22, 43. n., kde se táže Kristus fariseův : „Kterak tedy David nazývá jej (Mesiáše) v Duchu, (t. j. v Duchu sv., z vnuknutí Ducha sv.) Pánem pravě: Řekl. Pán Pánu memu: „Seď na pravici, mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých" (Ž 109, 1.). 1!í ) Srv. 1. Par 16. 4 nn.; 23, 30 nn.; 25, 1.-31. 20 ) Srv. 2. Sam 22, kde Davidovi přisouzen Ž 17. — Srv. 1. Par 16, 7; 2. Par 7, 6; 29, 30; Am 6, 5; Sir 47, ll.n. ; 2 v . Mach 2, 13 21 ) Pán tvrdí, že David je skladatelem Ž 109: „Vždyť David sám praví v knize žalmů: Řekl Pán Pánu mému: Sed' na pravici mé..." Lk 20, 42. Srv. Mt 22, 43. 45; Mk 12, 36 n. — Sv. Petr pravil před volbou apo- štola Matěje: „Muži bratř-i, musilo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidášovi . . . Jest totiž psáno v kniže žalmů: „Ať spustne příbytek jeho a nebudiž nikoho, jenž v by obýval v něm, a úřad jeho ať dostane jiný" Sk 1, 16. 20. Dle toho Ž 68, 26. a 108, 8. napsal David. — Týž apoštol pravil o letnicích (tamže 2, 25.-28.): „Neboť David praví s hledem k němu: „Viděl jsem Hospo- dina před sebou stále, neboť jest po pravici mé, abych se nezvi- k 1 a 1 ; proto se zaradovalo srdce moje a zaplesal můj jazyk; ano i tělo mé odpočine v naději, neboť nezanecháš dušemé v podsvětí, a nedopustíš, aby tvůj světec uzřel porušení. Oznámil jsi mi testy života a naplníš mě radosti\před tváří svou." Výrok, jejž tu Petr jménem Davidovým uvádí, vzat je z Ž 15, 8.— 10. — Křesťané jerusalemští, když k nim přišli Petr a Jan od velerady byvše propuštěni, modlili se (Sk 4, 24. nn.): „Hospodine, ty jsi ten..., jenž jsi v Duchu svatém ústy našeho otce Davida, služebníka svého řekl: „Proč se vzbouřili 154 Úvod. Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů cfrkevních, nelze rozumně popírati, že je čelným 22 ) původcem písni žal- tářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati 2S ) Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uvá- děny, ku kterým popředně počitati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109. 2 *) Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních 26 ) nebo méně správného výkladu posvát- ného znění snažili se dokázati, že jest nemálo 26 ) žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských. 27 ) pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové zemé a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Po- mazanému j eho?" Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., l.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl Davidy také za původce Z 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. Pavel soudil o Ž .'J/., když Řím 4, 6. — ti. napsal: „Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu." V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž 68; píšef: „A David praví: „Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatem- nět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky." Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 9í. Bůh „stanoví opět jakýsi den (=dobu mesiášskou), jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého." 22 ) Dle kritického šetření Schloglova pocházejí od Davida jistě Žž: 1.— 40; 50.— 64; 67.-69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.--144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi prayděpodobno jést, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90 —106., možno že i Žž 110.— 117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí Vigouroux: Pokus, zbavi ti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšilenějších podniků moderní nevěry. Nesložíl-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy. 2S ) Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4. 24 ) » , i> i> 5- r °) Zejména vyšší nebo menší stupeň nábožens ko-mravního vývoje, který z toho onoho Ž vysyitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poně- vadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho lite- ratury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány." (Sedláček.) 2e ) Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se do- umívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.-98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110 —115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy nemnoho (Ž 118?; 147.-150.?). 27 ) Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce sedmé. |iž někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž předpovídá a ma- Úvod. 155 Ježto vliv řecké filosofie počal se uplatňovati značněji v Pale- stině teprve od konce století Čtvrtého, tedy půldruhého století po Esdrášovi, jest patrno, že nelze toho vlivu najiti valně v žaltáři. Proto „bezbožní" nejsou Israelité, kteří zvlažněli ve svém oteckém nábo- ženství neb dokonce od něho a od Boha odpadli působením živlů řeckých; bezbožníků bylo v Israeli již dříve dosti (srv. ls 5, 12. 19; 29, 19. 20; 57, 1; 59, 1.-15; Sof 2, 3; 3, 2; Mich 7, 2; 1. Sam 2, 9. a jj.); „bezbožci" ( ^ „atheisté") jmenovaní v žalmech neivrdí, že Boha není, jako někteří řečtí filosofové, ale žiji tak, jakoby nebylo Boha, který si všímá, co kdo dobrého nebo zlého činí, dle toho pak odměňuje a trestá. {Srv. 1. Sam 2, 3; Jer 5, 12. Mal 3, 19.) Israelští 'spisovatelé uměli vyčisti z knihy přírody velikost Hospodina, svého Boha (Is 6, 3; Am 4, 13.) prve nežli mohla jim k té četbě dáti podnět řecká bádavost. (Srv. mnohem starší ovšem mnohobožské hymny babylonské a egyptské podobných námětů.) — „Že někteří žalmisté nezdůrazňuji oběti zvířat, ale mravný život, nelze přičítati vlivu řecké filosofie; kdežto filosofové neodpírali oběti bohům státu a spo- lečnosti, proroci již dávno před tím kladli důraz na to, že si nezíská člověk obliby Boží porážkami býků a kozlů, ale čistým životem. Srv. Os 6, 6; Am 4 5; 5, 21. n.; Mich 6, 6.-8; Jer 7, 22. n." (Heinisch). Jebně líčí. Tak smýšlel Euseb (f 340) a sv. Atanáš (f 373 > o Ž 78. (79.), Jati Zlat. (f 407) o Ž 4? (44.), Ba sil (f 379) o Žž 43. (44.) a 78. (79.), Teodor z Mopsvestie (f 428) dokonce o sedmnácti Žž: 43. (44); 46. (47.); 54.-59. (55.-60.); 61. (62.); 68. (69.); 73. (74.); 78. (79.); 79. (80.); 82. (83.); 107. (108.); 108. (109.); 143. (144.), Teodoret (f 458) o Žž 43. (44.); 61. (62.); 78. (79.); 114, n. (116.), Augustin (f 430) a Kassiodor (f 563) o Ž 78. (79.), Beda Ctihodný (f 735) o šestnácti žalmech a jj. Počínajíc Kalvínem pozměnila novější kritika názor o žalmech „machabejských" v ten rozum, že jmenované Zž nelíčí toliko události z dob machabejských, ale že byly také v tu dobu teprve napsány. Nadkritika napočítala postupem doby veliké množství „machabej- ských Žž"; proti tomu však uváděli i mnozí nekatoličtí kritikové tolik závažných námitek, že mírnější kritika dnešní připouští toliko asi čtyři takové žalmy, totiž; Ž 43. (44.); 73. (74.); 78. (79.); 82. (83.). Z katolických kritiků toliko Salvátore Minocchi kladl vznik i obsah vícera Žž do časů machabejských; Patrizi a Zenner-Wiesmann tvrdí, že byl žaltář konečně uzavřen teprve od Judy Machabejsjíého, případně kolem r. 140. před Kr.; mohlo by tedy býti více macha- bejských Žž, avšak Patrizi omezuje počet jich, toliko na čtyři (Zž 43; 73; 78; 93.), Zenner-Wiesmann pak toliko na jeden: Ž 78. a to s poznámkou, že mohl býti jmenovaný Ž napsán již dříve; Knabenbauer přeje názoru Zenner-Wiesman- novu a poznamenává, že papežská komise zavrhuje toliko náhled, že bylo „n e- málo" žalmů složeno v dobách machabejských, a že tedy dovoluje vznik toho neo onoho žalmu pozdní te dobé připisoyati, možno-li se prokázati závažnými důvody. Palmieri smýšlí podobně o Ž 73. (74.) a Schulz oŽ 109. (110.). Většina však katolických kritiků chovala se k otázce machabejských Žž velmi zdrželivě nebo jich jsoucnost dokonce potírala; k nim se přidružil za nejnoyější dobu (r. 1914) s pádnými důvody Dr. E Goossenš. — 1. Mach 7, 17. (srv. s Ž 78. (79.) 2. n.) nemůže sice být uváděn pro ani proti jsoucnosti Žž machabejských. Mohly-li inspirované knihy Mach líčiti události druhého století před Kr., mohly take sice téže doby vzniknouti inspirované žalmy; neuzavře!-li konečně kano- nickou sbírku biblických knih S. Z. Esdráš, byla-li po něm ještě otevřena, mohly-li do ni býti vloženy knihy Mach, není nutno míti za to, že byl žaltář již od Esdráše tak vydán jak jej nyní máme. Proti machabejským žalmům nelze se dovolávati 2. Mach 2, 13. ani Josefa Flavia, který tvrdí, že od časů perského krále Artaxerxa nemají Židé žádných knih, o jejichž božském původu nepochybují. Je-li však 1. Par 16, 8.-36. vzato ze žaltáře (Z 104, 1— 15. + Ž 96. + Z 105, 1. 47. 48.) a ne na- opak, a byla-1: 1. Par napsána kolem r. 300 před Kr., obsahoval žaltář té doby nejméně 105 (106) žalmů a byly v něm zajisté již také Žž 43; 73; 78; 93., o něž popředně běží. (Vykládáme-li 1. Par 16, 8.-36. jako Schlogl (viz Sv. I. str. 1118) pozbývá to místo žádoucí důkaznosti.) Závažnější svědectví proti macha- 156 Úvod. Některé žalmy byly původně písně soukromých jednotlivců, 28 ) později pak bylo jich používáno k veřejné bohoslužbě. Jiné žalmy vznikly již proto, aby jimi byl Bůh při veřejných službách Božích oslavován 29 ) Aby žalmy, které byly původně písněmi soukromníků 30 ) k bohoslužbě lépe se hodily, byly od povolaných činitelů poněkud po- změněny, 31 ) rozšířeny, 32 ) zkráceny, rozděleny nebo spojeny. 33 ) Takto stal se žaltář bohoslužebným zpěvníkem a modlitební knihou starozá- konné církve 34 ) a tím býti nepřestal ani v církvi Kristově. 35 ) Proto bejským žalmům skýtá kniha Sir napsaná hebrejsky kolem r. 190 před Kr. a (pře- ložena do řečtiny kolem r. 130 před Kr.) Gasser a Eberharter shledali, že Sir opírá se o žalmy tou měrou, že za jeho času náš žaltář o pěti knihách v pod- statě měl týž rozsah, jaký má dnes; není proto dovoleno klásti větší počet Žž do časů machabejských. Překladatel knihy Sirachovcovy praví v předmluvě ke svému překladu, že byly již přeloženy di řečtiny (před r. 130) „torá, proroci -a ostatní otcovské knihy" (O tóře a „prorocích" viz Sv. I str. 715 pozn 1.). Mezi „ostatními kninami" posvátnými byl zajisté také žaltář. Bvl-li Žalt již před r. 130 do řečtiny přeložen, byl prve v jazyku hebrejském uzavřen; ne- snadno mysliti, že byl ještě po tomto překladu hebrejský Žalt rozmnožován novými žalmy a že ty žalmy nové byly ojediněle do řečtiny překládány a do řeckého žal- táře dodatečně vkládány. Tím nesnáze vysvětliti, že domnělé žalmy machabejské nebyly dány na v konec žaltáře, ale vsunuty mezi staré žalmy, do knihy druhé <Ž 43.) a třetí (Žž 73; 78; 82.)! Proto považuje Schlógl záhadu, jsou-li či nejsou žalmy machabejské za „nerozluštěnou otázku". 2S ) V těch mluvívá žalmista o sobě v první osobě jednotného čísla a líčívá své osobní zkušenosti a zážitky. Srv. na př. Ž 8; 4, 3.-6; 18. a.; 28; 21, 26; 33, 4; 34, 18; 61, 9; 68, 7. nn. Srv. také Z 26, 10; 34, 11.-14; 40, 6. 10; 50, 1— 19; 102; 103: 110; 144. 29 ) Srv. na př. Žž 14; 19; 20; 23; 45.-47; 67; 71; 75; 105.-108. a jj. 30 ) „povolaní činitelé" byli popředně (inspirovaní) proroci. 31 ) Tak dle odpovědi papežské biblické komise ze dne 1. května 1910 k otázce 6. 32 ) Na přiklad uvádí papežská komise Ž 50. Ten Ž jest sice. dílo Davidovo, avšak poslední dva verše jsou pozdější dodatek. Viz výklady k Žž 113b, 4.-8; 134, 15.-18; 3; 13; 24; 27; 33; 52; 68; 101, 14.— 23; 105; 124; 130; U\ 12.-14. 33 ) O tom rozděleni nebo sloučení viz výše pozn. 6. Papežská komise připouští, že se tak státi mohlo také nedopatřením opisovačů nebo z jiných neznámých příčin. 34 ) Již David ustanovil zpěvákv, aby zpívali při bohoslužbě (1. Par 16, 4.). Podobně zpívány byly žalmy ve chrámě za dob Ezechjášových (2. Par 29, 25.30.), Josiášových (2. Par 35, 15.), Esdrášových a Nehemjášových {Esdr 3, 10; Neh 12, 24. n.). Který den který žalm býval zpíván, o tom částečně poučují nás některé nadpisy, ják řečeno již výše v pozn. 12. Dle talmudu býval zpíván dne třetího po sobotě, tj. v úterý Ž81; pátý pak den po sobotě, t. j. ve čtvrtek Ž. 80. — Šest Žž, 112.— 117. pěli Hebreové na nov měsíce, na velikonoce, letnice a svátky stanové; zpívali je stojíce slavněji nežli žalmy jiné ; skupinu těch žalmů nazývali rabíni „hallél (— hymnus) egyptský". (Tu a tam se praví, že ji nazývali „hallél veliký". Avšak „hallél veliký" sluje ve spisech starých rabínů buď toliko Ž 135. (136.), nebo (jindy) Žž 134. a 135 (135 K 4—136, 26.), nebo konečně Žž 119.— 135. (120.— 136.). „Egyptský hallél" zpívali Židé po hostině velikonočního beránka. Ten obyčej zachoval také Pán a apošto- lově Mt 26, 30; Mk 14, 26 ). — O žalmech „stupňových" viz výše pozn. 12. V pozdějších dobách rozdělili prý Židé žaltář na sedm částí a každou zpívali jeden den v týdnu, takže za každý týden přezpívali celý žaltář. Že byly žalmy oblíbeny také v modlitbách soukromých, možno vyvozovati z 2. Sam 23, 2; Is 38, 20; Jon 2; Jer 33, 21; Sir 51. — Dle Ž 105, 48. možno se domnívati, že sbor za- zpíval (jednohlasně diatonicky) žalm, načež lid provolával Amen, Amen, a tak spojoval se s přáním, vysloveným ve zpívaném Ž. — Jindy však zpívaly dva sbory střídavě po jednom verši nebo sloce, jako Ex 15, 21; Neh 12. 27. n. Jindy snad předzpěvoval sbormistr a pod. Střídavý zpěv, který bylo sbormistrovi ríditi, mohla znamenati poznámka: „Sbormistrovi" o které viz výše v pozn. 12 Dle pozděj- šího židovského podání každý den po ranní oběti zazněly cymbaly, pak ostatní ná- stroje, načež byl zpíván ustanovený žalm rozdělený na tři části ; mezi zpěvem každé části hudba dlouho vyhrávala. Když byl n 70. po Kristu chrám jerusalemský rozbořen, zanikly oběti a z bohoslužby nezbylo Židům leč předčítání Písma a zpěv žalmů. Úvod. 157 byl záhy přeložen do jiných jazyků. Do řečtiny již před r. 130 před Kr. 36 ) Z této řecké předlohy pořízen byl ve druhém století křesťanském překlad s taro 1 atins ký (Itala), který později sv. Jeroným dvakrát opravil. Po prvé dle obecné iecense LXX v Římě r. 383 a 384, pa druhé r. 389 v Betlémě dle kritické recense Origenovy („hexaplové"). Onen sluje „Žaltář římský", 37 ) tento „Žaltář gallský", 36 ) který je také v úředním znění Vulg. církve římské. 39 ) Žaltář byl jednou z prvních biblických knih, kterou celou přeložil do jazyka staroslověnského buď sám sv. Cyrill nebo spolu s bratrem Metodějem. 40 ) (Žaltář sinajský (hlaholský), vydaný od Geitlera; Žalt Pogodinův; Žalt boloňský, vydaný od Jagiče). Do češtiny byl, pokud nám známo, žaltář dosti záhy přeložen dle latinské Vulgáty. Nejstarší překlad máme v rukopise glosovaného 36 ) Pán i apoštolově rádi se dovolávají žalmů, Pán umírá se slovy žalmů na rtech (Ž 21, 2. srv. s Mt 27, 46. a Ž 30, 6. srv. s Lk 23, 46.). ježto Pán zpíval při poslední večeři s apoštoly žalmy (Mt 26, 30; Mk 14, 26.), a že bývaly složkou veřejné bohoslužby israelské,. snadno si vysvětluj, že byly pojaty do mešních obřadů, do pravidelných ve- řejných pobožností konaných v ustanovené hodiny a proto zvaných „Hodinky církevní", do všech ostatních bohoslužebných úkonů, a že věřící i v soukromí rádi se modlili a zpívali žalmy. „V prvních dobách nebylo ještě všeobecně stanoveno, které žalmy by bylo pěti při nejsv. oběti a v určitých hodinách, v nichž se křesťané k modlitbám scházeli a na modlitbách trvali. To určoval v každém místě ten, který řídil boho- službu, biskup neb i snad duchovní pastýř osady. Pavel ze Samosaty, Antiochijský biskup, zapověděl v polovici třetího století všecky pisně a žalmy kromě Davi- dových žalmů. Řecká liturgie neměla až do dob Justinianových žádných písní než. Davidových. — Nejdříve snad modlili se žalmy při přijímáni sv. částek, aby tak následovali příkladu Páně při poslední večeři. To lze sledovati již od 4. sto- letí. Později zavedena na místě toho celého žalmu pouze antifona jeho, kterou jmenuje mešní kniha do dneška „Communio" (= Přijímání). Podobné zkrácení zavedl Papež Řehoř Veliký na místě žalmů, jež pěli při vstupu k oltáři (=ln- troitus)apři obětování (= Off ertoriu m). Před evangeliem zpívávali již dle- apoštolských „constitutiones" (2c. 57.) celý žalm; nyní zbyly jen jednotlivé verše v tak zvaném responsorium neb gradu ale". (Také „stupňová modlitba" 1 „Lavabo" vzaty jsou ze žaltáře: Ž 42; 25, 6,— 12.) — „Již záhy byly zavedeny modlitby v určitých hodinách dne, tak zvané hodinky. lak byly v nejstarších, dobách složeny, nevíme. Apoštolská ustanovení (consťitutiones-podvržený spis složený dle starších spisů snad ke konci čtvrtého století) zmiňuje se o tom, že se při ranní pobožnosti modlívali Ž 62. a při večerním Ž 140. Syrské církve modlívaly se o vigiliích velkých svátků vždy celý žaltář ; v řecké a latinské církvi byly dle středověkých zpráv žalmy na sedm dní týdne rozvrženy tak, že se každý týden celý žaltář pomodlili. Sv. Jeroným to rozvržení prý nejprve provedl. V ruské církvi pomodlí se při službě v týdnu celý žaltář, v postě ho odříkají dvakráte za týden" (Sedláček). Dle úpravy kněžských hodinek čili brevířej kterou pořídil papež Pius X> r. 1911 jsou rozděleny žalmy do týdne takto: (Viz tabulku na str. následující.) 36 ) Viz výše pozn. 27. 37 ) Sluje tak proto, že se ho užívalo v Itálii až do časů Pia V. a dosud se modlí dle něho v Římě v basilice vatikánské. Sluje tak proto, že byl nejprve přijat v Galliii. 39 ) T. j. v bibli papežů Sixta V. a Klimenta VIII. z let 1592, 1593 a 1598. Také v kněžských hodinkách; toliko Ž 94 je v nich (v brevíři) dle žaltáře „řím- ského". (V mešní knize (misálu) je také starší znění žalmů.) Latina těchto žaltářů není klasická, nýbrž lidová, jakou se tehdy v obecném životě mluvilo. Třetí žaltář,, který přeložil sv. Jeroným přímo z hebrejského (původního) znění do lepší latiny, neujal se v bohoslužbě. *°) „Byltě prve (než ostatní knihy) toliko žaltář a evangelium s apoštolem a svybranými texty bohoslužebnými přeložil s Filo- sofem (sv. Metoděj)" Pannoský životopis sv. Metoděje hl. 15. — Poprvé vytištěn byl staroslověnský Žalt v Krakově r. 1491. 158 Úvod. žaltáře z konce třináctého věku (Časopis Českého Musea 1897), v n*mž jsou arcif toliko jednotlivé glosy mezi latinskými řádkami ve- psané. Z téže původní předlohy vyšel též musejní žaltář z počátku čtrnáctého století, v němž jsou kusy překladů; v žaltáři witten. berském a poděbradském (1395) jest úplný překlad žaltáře. Klementinský žaltář z počátku čtrnáctého věku vykazuje znění od jmenovaných žaltářů poněkud odchylné (Památky staré literatury české č. 10). Dle různých odchylek byly snad v staré době čtyři různé recense nebo čtvero různých překladů českého žaltáře. V úplných biblích je stejné aneb podobné znění Žalt. — Vytištěn byl český žaltář poprvé v Praze 1487, pak v Plzni roku 1498 dle starého znění. Jan Worličný, měštěnín v Novém Městě Pražském vydal u Giřfho Melantricha r. 1572: Zialtarz Swateho Dawida Krále | Den j v iftoa Hnriini/v í Hodinka 1 Hodinka Hodinka ' Hodinka iitřní i Chvály : , první: j třeti: šestá: j devátá: ],lrm - ,' (Prima) \ (Tercia) j (Sexta) | (Nona) Nešpory: Doplněk! Neděle Zž 1; 2; 3; 92; 99; '117; (53.);; 118c. 8; 9a; 9b;( 62; 148. i 118a. j 118d. 9c;9d; 10J (50; 117.)i 118b. 118e. 118f. 118g. 118h. 1181 118j. ! 118k. i 1C9.-113. 4; 90; 133. Pondělí 13; 14; 16; , fi . - lřabc. i O o.'nc 19; 20; 29.; 28 ' llb - ! 23; 18a. lib. 26a; 26b. 27. ■ 30a; 30b ; 31; 32a. ^Oc. , 32b. 114; 115; 119.-121. 6; 7a; 7b. Úterý i i 34abc ; 36abc ; 37ab; 38. 95; 42; 66; 134; 24abc. 39abc. 40; 41ab. 43abc. í 122.-126. 11; 12; 15. Středa j 44ab. 45. 47 ; 48ab. 49ab. 50 (49c.) 96; 64-; 100; 145. 25; 51; 52. 53; 54a; 54b. 55.-57. 58ab. 59. 127-131. 33a; 33b; 60. | Čtvrtek 61 ; 65ab.; 67abc; 68abc. 97; 89; 35; 146. 22; 71a; 71b. 72abc. 73abc. 74; 75a; 75b. 132; 135a; 135b; 136; 137. 69; 70a; 70b. Pátek | 77abc; 77def; 78; 80; 82. 98; 142; 84; 147. 21abc. 79ab; 81. 83ab; 86. 88abc. 138ab; 139,-141. 76ab; 88. Sobota 104abc; 105abc; 106abc. 149; 91; 63; 150. 93ab; 107. lOlabc. 103abc. 108abc. 143ab; 144abc. 87; 102ab. Úvod. 159 a Proroka Lidu Bozijho. Z latinské řeči (Hieronym) přeložený we wersse Hendecasyllabon u rytmy skorygowanij. Obsahuje předmluvu o výbornosti žalmů. Nový žaltář byl vydán r. 1579; úvod obsahuje výklad nadpisu; při žalmech jsou kratší výklady. Žaltář z r. 1581 jest jako předešlý, ale bez úvodu a výkladů R. 1606 vyšly u G. Nigrina aNigroponte: Zialmowe někteřj w Pisnie Cžeské na spůsob veršů latin- ských w nowě uwedeni a wydáni od Vavřince Benedikta z Nudožer. Bratrský žaltář v rytmech a s notami z r. 1615. Giřlk Streyc vydal žalmy r. 1620; při každém žalmu jsou též noty. Jiný žaltář jest při Novém zákoně z r. 1730; lipský dle hebrejského z r. 1736. Žaltář Giřího Petermanna, tištěný v Drážďanech r. 1781, jest ve verších a má při každém žalmu udáno, podle které melodie se zpívá. Žaltář Vojáčkův z Dědictví sv. Václava r. 1876 jest překlad z německého výkladu Dr. J. E. Veitha (Sedláček). Z původního zněni žalmy znova přeložil a v autografu vydal r 1886 (po druhé r. 1892) v Olomouci dr. Melichar Mlčoch; týž překlad se souběžným překladem dle Vulg. a se stručnými výklady vyšel r. 1906. Před tim vydal již d r. Jaroslav Sedláček překlad dle obou jmenovaných předloh s dů- kladným úvodem a podrobnými vědeckými výklady r. 1900 a 1901. Překlad a obšírný výklad Dra Rudolf aDvořáka postrádá církev- ního schváleni.* 1 ) Je samozřejmo, že kromě žaltářů zde vypočítaných byly žalmy vydány spolu s ostatními knihami v úplných biblích českých. (Viz Úvod k I. sv. na str. 15, § 14. čís. VII.) Obsah žalmů vysvítá z této tabulky : 1. 1. 2. 2. 3. 3. 4. 4. 5. 5. 6. 6. 7. 7. 8. 8. 9a. 9. 9b. 10. 41 Blůze muži, který niktera. Proč se bouří národové KNIHA FRVA. ; . . . ! Blaze spravedlivým, běda hříšníkům! Pane, iak četni jsou . . . Když jsem volal, vyslyšel . . . Slovům mým popřej šlacha... Pane. ve svém hněvu mne netrestej . ■ . Pane. máj Bože. k tobě se utíkám. Hospodine, Pane nás, jak podivu- hodné je tvé jméno . . . Chci tobě děkovat, Pane . . . Marno je vzpírati se vládě Krále- Mesiáše. Ranní modlitba pronásledovaného. Večerní modlitba sklíčeného. Modlitba nevinně pronásledovaného, aby ho Bůh vedl. Kající modlitba v nebezpečí smrti. Nevinně pronásledovaný prosí Nejvýš Spravedlivého. Velebnost Boží ve hvězdách a v člo- věku. Díky za vítězství a prosba za další pomoc. Davidově, aneb prvotiny českého, v řeči vázané přeložení žalmů z r. 1832. nn.). Jan Bílý (od r. 1861); K. Vinařicky (Metrický překlad žalmu 1, 2, 8, 19. 28, z r. 1860), Em. Týn (Padesáte žalmů v rýmu novověkém, v Plzni r. 1869), Barták Jos., (od r. 1873), a jj. — Beaufortův žaltář z r. 1889 je toliko otisk z bible. 160 Úvod. Číslo dle latin. Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu: Obsah jeho: 10. 11. V Hospodina skládám důvěra . . . Důvěra pronásledovaného. 11. 12. Pomoz mi, Pane, nebot ubývá zbož- ných . . . Prosba za ochranu před podlými jazyky. 12. 13. Dlouho-li budeš mne, Pane, dokonce zapomínat . . . Modlilba stísněného. ia 14. Říká si pošetilec v duchu . . . Bůh nenechá bez trestu všeobecnou bezbožnost. 14. 15. Kdo žije bezvadně . ■ . Vzor zbožného, který smí s Bohem obcovat a čekat od něho ochrany. 15. 16. Zachovej mě, Hospodine ■ . Štěstí žalmistovo z Boha, nejvyššího dobra. 16. 17. Slyš, Pane, právo mé... Modlitba nevinné utiskovaného. 17. 18. Chci tě milovat, Pane . . ■ Díky za dlouholetou Boží ochranu. 18. 19. Nebesa vypravují slávu Boží... Velebnost Boží v přírodě i ve zjevení. 19. 20. Vyslyš tě Hospodin v den tísně-.. Modlitba lidu za krále, jdoucího do boje 20. 21. Hospodine, z tvé moci král má ra- dost . . . Díky za královo vítězství a přání dal- šího zdaru. 21. 22. Bože, Bože mňj, proč jsi opustil mne . . . Modlitba opuštěného Spasitele a dík za ovoce jeho utrpení. 22. 23. Pán je mým pastýřem . . . Hospodin pastýř a hostitel. 23. 24. Hospodinova souš jest ■ . . Když byla přenášena archa pod nový stan na Sión. 24. 25. K tobě pozdvihuji mysl svoji . . . Prosba, by Bůh žalmistovi prominul hřích a vysvobodil ho. ■ 25. 26. Zastaň se mne, Pane . . ■ Modlitba nevinného za Boží pomoc. 26. 27. Hospodin je světlo mé a spása má . . . Vítězná a prosebná důvěra v Boha. 27. 28. K tobě, Hospodine, volám . . . Modlitba za pomoc proti nepřátelům. 28. 29. Přineste Hospodinu, synové Boží . . . Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidu israelskému! 29. 30. Vyvyšuji tě, Pane . . . Díky za život zachráněný. 30. 31. K tobě, Hospodine, utíkám se. .. Naděje zbědovaných. 31. 32. Blaze, jimž odpuštěny jsou nepra- vosti ... Uznej a vyznej hříchy, i budou ti od- puštěny. 32. 33. Plesejte, spravedliví, z Pána . . . Dík národa za to, že Hospodin za- chránil svůj lid. 33. 34. Velebit chci Pána každého času . , . Spolehlivá záštita spravedlivých. Úvod. 161 Číslo dle latin. Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu: Obsah jeho: 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. Odpírej, Hospodine odpůrcům mým . . . Bezbožný posedlý jest nepravostí. Nehorši se pro tg, již páchají zlo. Pane, ve svém hněvu mne netrestej . . . Děl jsem si: »Ostříhati budu...« Pevně jsem doufal v Hospodina . . . Šťasten, kdo všímá si nuzáka ■ . ■ KNIHA Jako prahne jelen po bystřinách . . . Bože, na své uši slýchali jsme . . . Srdce mi kypí vzácnými city . . . Bůh jest naše útočiště a síla . . . Všecek svět rukama tleskej . . . Veliký jest Hospodin . . . Slyšte to všichni národové . . . Bůh bohw, Hospodin mluví... Smiluj se nade mnou, Bože . . . Proč se chlubíš nešlechetností . . . Říká si pošetilec v duchu . . . Bože, jménem svým mi pomoz . . . Vyslyš, Bože, modlitbu mou . . . Smiluj se, Bože, neb šlapají po mně. Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se. Zdali skutečně vykonáváte právo . . , Bůh záštitou potlačovaných. Zloba hříšníkova a dobrota Boží. Štěstí bezbožného toliko zdánlivé, blaho spravedlivého blaho pravé. Prosba za prominutí. Nedej, Bože, by život můj beztoho vratký, byl plný bolu. Dík a prosba trpitele Hospodinova. Milosrdný dojde jistě milosrdenství u Boha. DRUHÁ. Touha vyhnancova po svatyni. Modlitba poraženého národa za pomoc Boží. Sňatek Mesiášův s lidstvem. Hospodin — pevný hrad Israelův. Z říše Boží v Israeli bude, království světové. Hospodin opatruje své sídelní město. Pozemský blahobyt bezbožníkův není závidění hoden, ježto je krátký. S obětí vnější nechat souhlasí život vnitřní ! Kající prosba, by Bůh odpustil žal- mistovi hřích a jeho následky. Hospodin zhatí bskoky velmožného násilníka. Všeobecnou bezbožnost Bůh nenechá bez trestu. Prosba za pomoc proti nepřátelům. Modlitba pronásledovaného a zraze- ného. Důvěra v Boha nejlepši záštita pro- následovaného od lidí. Neochvějná důvěra v pomoc Božfc Modlitba, by přestaly přehmaty či- novníků. 162 Úvod. Číslo dle , latin. ■ Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu: Obsah jeho: 58. 59. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 59. 60. 6,1. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80.. 81. 82. Vytrhni mne nepřátelům ... Bože, tg jsi nás zavrhl . . . Poslyš, Hospodine, kterak úpím . . . Toliko v Bohu odpočívej, má duše . . . Bože, můj Bože, hned z jitra tě hledám . Slyš, ó Bože, hlas můj, kterým úpím. Tobě přísluší chvalozpěv . . . Plesejte jásavě Bohu ... Bůh se nad námi smiluj . . . Bůh se zdvihá, i rozptylují se... Zachraň mne, 6 Bože, neboť vody ... Bože, na mou pomoc pomni . . . K tobě, Hospodine, utíkám se. .. Dej, Bože, králi svou spravedlnost. Modlitba za pomoc Boží proti solda- tesce. Modlitba poraženého národa za ví- tězství. Modlitba vyhnancova za krále. Od Boha jedině čekej pomoci! Touha po Bohu pomocníku. Prosba za pomoc proti úkladným vrahům a zločinným jazykům. Píseň díků. Modlitba při obětech díků ze slibu. Díky za úrodu a prosba za další po- žehnání Boží. Ke cti Boha-Vítěze. Modlitba trpícího spravedlivce za pomoc Boží. Modlitba za sebe i za všecky ctitele Boží. Modlitba sestárlého národa israel- ského za další život. Modlitba za krále, který bude slavně panovati. KNIHA TŘETÍ. Jak je dobrý Bůh, Israeli, . . . Proč, ó Bože, na věky zamítáš nás. Velebíme tě, Bože, velebíme... Známým učinil se v Judstvu Bůh. Úpěnlivě volám k Hospodinu . . . Pozor dej, lide můj . . . Bože, pohané vnikli do tvého dě- dictví ... Pastýři Israelův, poslyš . . . Plesejte Bohu, jenž pomáhá nám . . . Bůh se dostavil do sboru Božího . . . Toliko v Bohu třeba pravé štěstí hledati bez ohledu na blaho bezbožných. Zpustošená svatyně. Jen strpení ! Přijdeť čas Božích soudů. Díky Bohu za vítězství. Jindy a nyní. Učte se z dějin. Bože, ustrň se nad lidem, jemuž po- hané znesvětili chrám. Žalozpěv nad zkázou říše israelské. Hospodin napomíná k jednobožství. Běda nespravedlivým úředníkům! Uvod. 163 Číslo dle latin. Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu: Obsah jeho: 82. 83. Bože, nerač býti tak tichý... Modlitba za pomoc Boží proti spo- jeným nepřátelům. 83. 84. Jak jsou milé příbytky tvé. . . Jaká rozkoš býti v domě Páně! 84. 85. Požehnal jsi, Hospodine, své zemi . . . Prosba za dokonalé blaho lidu. 85. 86. Nakloň ucha svého, Pane... Modlitba v tísni k velikému Bohu. 86. 87. Brány Siónu, který založil . . . Jerusalem budou všichni národové pokládati za svou otčinu. 87. 88. Hospodine, Bože, můj Spasiteli... Modlitba těžce nemocného. 88. 89. O milostech Páně věčně chci zpívat. Kde jsou, Pane, tvé sliby, dané Davi- dovi? KNIHA ČTVRTÁ. 89. 90. Pane, tys býval útočiště naše . . . Bůh — útočiště křehkého smrtelníka. 90. 91. Pod záštitou Nejvyšsího přebývá . . . Bůh — ochránce spravedlivých. 91. 92. Sladko jest oslavovati Hospodina . . . iwZKusnu cnvaiiii pruzrcicinusi. 92. 93. T-to^noítin Icrnluíe oděn iptt veleb- ností. . . Hospodin — věčný král. 93. 94. £>UZc ueonei c uauciy, JTiUňpuLiiiic ... UU.11 Udj Z«C Ztu V iaUliC O (JI & V CU111UOL a milost. 94. 95. Pojďte, chvalme s radostí Pána . . . Prorok napomíná průvod ve svatyni k poslušnosti. 95. 96. Zpívejte Hospodinu píseň novou . . . Vesel se kde, kdo, až přijde Mesiáš, spravedlivý soudce. 96. 97. Hospodin kraluje, plesej země... Hospodin-král bude soudit spravedlivě. 97. 98. Zpívejte Hospodinu píseň novou . . . Sláva Bohu, spasiteli Israelovu a soudci světa ! 98. 99. Hospodin kraluje, at se pohané třesou! Díky Bohu za vítězství nad pohany. 99. 100. Jásej Bohu všecka země . . . Radostně obcujte bohoslužbě! loo. 101. Zpívat chci o lásce a spravedlnosti. Program zbožného vladaře. |01. 102. Pane, vyslyš modlitbu mou... Modlitba vyhnanců za obnovu Jeru- salema. lilo 103. Dobrořeč, má duše, Hospodinu . . . Boží milosrdenství. |03. 104. Dobrořeč, má duše, Hospodinu . . . Chvalozpěv ke cti Boha tvůrce a správce světa. 104. 105. Chvalte Pána,vzývejtejméno jeho Díky Hospodinovi za jeho věrnost! P5. 106. Chvalte Hospodina, neb je dobrý . . . j Modlitba za vzkříšení národa israel-, ského. 164 Uvod. ClsIo dle latin. Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu: Obsah jeho: KNIHA PÁTÁ. 106. 107. Chvalte Hospodina, neb je dobrý . . . Díky vysvobozených Prozřetelnosti. 107. 108. Posilněno jest mé srdce . . . Prosba za pomoc Boží. 108. 109. UvJ&Vj ixlVi CilU oLU.ULUU.ilL ■ • • Vvírtini mnp čírniirí Rn7ť* 1 V V 11 11111 UlUC oallULflj l_)U£iVš • 109. 110. HpIž'1 f-frmnrtrJín nripmn P/íníi .iiC/ít J-HJdjJLfU.lt L IIIVIHU. JT Ulili * * * MpcÍ á čet v a wpřnp tráln vq! ví ř* lítiř^Qtirf iYlGoIaoOVU VCWiC til al\J V Ol VI <X n.llCiolV| 110. 111. Oiit-Í ít- otUl/lll, 1 LLlLCj Z CcLvllU o/ CÍCc. Ultíy I1CJ Vy oolIIiU UUUI UU11C11 i 111. 112. DLUXC LU Ulily /iUU Vyji JriUoJJUU.tILU. • ■ • Acfí eura ttí^H 1í wpfi oicoll ayi avcUli v y Lil. 112. 113.. Chvalte, sluhové, Hospodina ■ . . Nejvznešenější všímá si nejnižšího, proto sláva mu! 113a. 114. Když vysel Israel z egyptské země . . . Zázraky na cestě z Egypta do Palestiny 113b. 115. Ne nám, Hospodine, ne nám . . . Pomoz, Bože, v boji s pohany. 114. 1 1 £o i loa. Miluji Hospodina, neb vyslyšel . . . Díky za život zachráněný. 115. 116b. Důvěru (v Boha) mám a proto mlu- vím . . . Díky za život zachráněný. 116. 117. Chvalte Hospodina všichni pohané . . . Chval každý Milostivého a Věrnéhó 117. 118. Chvalte Hospodina, neb je dobrý . . . Zpěv díků na průvod do chrámu* llo. 1 1 o ny. Blahoslaveníbezáhonných mravů . . , Jak výtečné jest náboženství zjevené 119. 120. K Hospodinu v soužení svém vo- lávám . . . Stesk na lživé útočníky. 120. 121. Pozdvihuji oči své k horám... Hospodin pomocník a strážce Israelův 121. 122. Plesal ispm nroto že mi bulo rpppno Pn7 f\mv ÍPTiiQřiIpmii X V/ZiUl uV J Cl UOCllClllU> 122. 123. K tobě pozdvihuji své oči . . . Mílnsrdnv 7híiv mne noturw' IT&llV Ol VI 1-1 y , ť Ct V UlilV/ £ J * Kdyby Hospodina s námi nebylo * . . Rez Roži nomoci hvlo bv no nás veta JL£w£« L_ ^ \J £-* 1 yj \_* 111 \J w x i/JflU ^/ V YJ \J í 1 Cl O i vili 124, 125. Kdo v Pána doufají, jsou jako hora ... Rňh — 7áštita snravedlivvch l—J U 1 1 Á^- LX O II l LX OL/1 Cl V W Vil 1 V V V/ll ■ 125. 126. Až Pán obrátí osud Siónu . . . Požehnaná setba, zavlažovaná slzami 126. 127. Nestaví-li Hospodin domu . . . Na Božím požehnání všecko záleží. 127. 128. Blaze jest každému, kdo se bojí Pána. Štěstí bohabojného věřícího. 128. 129. Často mne sužovali od mého mládí . . . Národ odjakživa utlačovaný. 129. 130. Z hlubin volám k tobě, Hospo.dine . . . Bože, smiluj se, já v tebe doufám. 130. 131. Pane, není naduté mé srdce . . . Kdo se spokojí s Bohem, má v duš sladký mír. 131. 132. Hospodine, buď pamětliv Davida . . . Bože, splň sliby, dané Davidovi! Uvod 165 1 dle i latin. Číslo dle hebr. Počátečná slova žalmu : Obsah jeho: 132. 133. Hle, jak je to dobré a utěšené . . . Požehnání společných pobožností. loo. 134. Nuže, teď oslavujte Hospodina. . . . Chvalte Pána ve chrámě i v noci ! lot. 135. Chvalte jméno Hospodinovo . . . Proti Hospodinu nejsou modly nic — proto sláva mu! 135. 136. Chvalte Hospodina, neb je dobrý . . . Díky nekonečně Milostivému! - 136. lál. U řek babylonských tu sedíce lkáme . • . i rucniuzpcv z oaoyionsKcno zajeli. 137. 138. Děkuji tobě, Pane, celým svým <ří*/7 OPITI Ol U CCf I í • • • Díky nejvýš Milostivému a Věrnému. 138. 139. Pane, zpytuješ a znáš mě . . . Bůh vševědoucí a všudypřítomný a — hřích. 139. 140. Vysvoboď mne, Pane, od zlých lidí. Pomoz, Bože, proti zlomyslným ne- přátelům ! 1 in 141. Pane, k tobě volám, rychle mne vyslyš... Modlitba za vítězství v pokušení. 141. 142. Hlasitě k Hospodinu volám . . . Modlitba utlačovaného. 143. HospodiriBj vyslyš modlitbu, mou,*. Kajícná modlitba za pomoc. 144. Díky za vítězství a prosba za další pomoc. 144. 145. Budu tě velebit, Bože, můj králi . . . Hospodinovy dokonalosti. 145. 146. Chval, má duše, Hospodina . . • Ne v lidi, ale v Boha důvěřujte. 146. 147a. Chvalte Hospodina, jet dobře mu zpívat. Sláva Bohu, jenž obnovil Israele! 147. 147b. Chval, Jerusaleme, Hospodina . . . Sláva Bohu, jenž obnovil Jerusalem! 148. 148. Chvalte Hospodina s nebes . . . Nebe i země děkujte Tvůrci, který povznesl Israele! 149. 149. Zpívejte Hospodinu píseň novou . . . Diky Israelovy za vítězství. 150. 150. Chvalte Pána v jeho svatyni ... Chval Pána kdekdo jak jen možno! Ohledem na obsah lze žalmy jaksi rozděliti a seskupiti na A) chvalozpěvyv užším významu slova, čili hymny, které buď 1. oslavují Boha, jeho vznešenost, velebnost, velikost, všemo- houcnost, spravedlnost, věrnost, milostivost, milosrdenství a jiné vlastnosti, 42 ) nebo 42 ) Velebnost Boži slaví Zž 32; 95; 97; 99; 102; 112; 116; 133; 144; 150. Všemohoucnost Boži, kterou hlásá zejména příroda, velebí Zž 8; 18; 28; 92; 103; 148. - Prozřetelnost Boží chválí Zž: 22; 33; 34; 90; 99; 102; 106; 116; 120; 144; 145. 166 Úvod. 2. vzdávají Bohu díky. 43 ) 3. Žalmy dějinné čili národní vypočítávají dobrodiní Boží, kterých se dostalo v minulosti národu israelskérňu a za něž má býti věčně vděčen. 44 ) B) Prosby či žalmy prosebné, modlitby v užším slova významu, které vyprošují na Bohu nějakou milost. 46 ) — K nim se druží a) tak zvané žalmy zaklínači (méně vhodně „zlolajné" či „zlopřejné" zvané), kterými žalmista dovolává se spravedlnosti a sva- tosti Boží, aby zmizela se světa bezbožnost a nespravedlnost. 46 ) «) Srv. Ž 9; 17; 21; 29; 33; 39; 74; 102; 107; 115; 117; 137; 143. a jj. - Chvalozpěvy mají pravidelně vyhraněnou osnovu: V úvodě vyzývá žalmista ke chvále Boží; jádro hymnu líčí jeho přednosti, načež následuje doslov. **) Srv. Z 77; 80; 93; 94; 98; 104; 105; 113; 134; 135; 149. «) Srv. Žž 4; 5; 10; 27; 40; 43; 54; 58,; 59; 63; 69; 73; 78; 82; 88; 93; 101; 108; 119; 128; 136; 139; 140; 142. a jj. 46 ) Jsou to Žž 34; 51; 53; 54; 57; 58; 67; 103; 136. Aby jim bylo náležitě rozuměno^ třeba uvážiti: a) Žalmista nepřeje zlo svým bližním z osobní nenávisti nebo msty; tím méně chce někomu z této pohnutky zlého cos učiniti. Nepřátelství, zášť a msta jsou a byly zakázány přirozeným i kladným zákonem Staré úmluvy a Duch sv. nebyl by vnukl projevy takové (hříšné) básníkovi inspirovanému. „Nehledej pomsty a nevzpomínej křivdy svých soukmenovců. Milovati budeš přítele svého, (t. j. soukmenovce svého) jako sám sebe. Jáf Hospodin" (Lv. 19, 18.). Ta povinnost váže, i když se Israelita se svým soukmenovcem zne- přátelí: „Potkáš-li býka neb osla, který tvému odpůrci zaběhl, přiveď mu jej. Shledáš-li, že osel tvého nenávistníka pod břeme- nem klesl, nepomineš ho, ale pomůžeš mu ho pozdvihnouti (Ex 23, 4.n.) Srv. Dt 22, 1.— 4; Přís 24, 17; 25, 21. Taktéž ukládá Zákon starý lásku k cizinci: „Bude-li sídliti cizinec v zemi vaší, bude-li přebývati mezi vámi, neutiskujte ho, ale af je mezi vámi jako váš soukme- novec. Budete ho milovati jako sami sebe" (Lv 19, 33. n.). b) Jistě však má v nenávisti žalmista bezbožnost a zločinnost, která úctu jedinému pravému Bohu příslušnou vzdává nicotám, která vraždí, plení, loupí, utlačuje, bohabojné pronásleduje již proto, že jsou bohabojní, která přepadá národy mírumilovné. Básník si přeje, aby ty zločiny (které se vyskytly pohříchu také ve XX. století křesťanském za světové války!) se světa zmizely. Mělo-li se to státi, bylo třeba, aby zločinci zlomyslní, nenapravitelní, zatvrzelí se světa zmizeli, vyhynuli, vymřeli. c) Budou-li řáditi beztrestně dále, a budou-li při tom a přes to oplývati blahobytem, je nebezpečí, že i ctitelé Boží vidouce to a pozorujíce, že údělem zbožných bývá namnoze utrpení, odvrátí se od Boha, odpadnou od něho, sejdou s cesty spravedlnosti a přidají se k bezbožníkům, i vyhyne bohabojnost a s ní mravnost se světa, Bůh nebude míti žádných ctitelů. dj Dovolávali se toliko světské moci, která měla zločiny trestati a práv háji ti, bylo málo plátno, ježto mnozí králové, úředníci a důstojníci zneužívali svých úřadů k tomu, aby sebe obohatili, páchajíce bezpráví na jiných. (Srv. novodobá hesla „carismus", „činovnictví", „soldateska".) Žalmisté, jako všichni lidé dobré vůle tehdejší doby byli bezbožností a zločiny, jež viděli, do duše roz-' trpčeni, sami nedovolovali si zakročiti proti nim násilně, od úřadů nemohli 1 mnoho čekati, i poroučeli své bolesti a stezky Bohu, nejvyššímu řediteli řádu právního i mravního. e) Boha se dovolávali, ježto šlo popředně o zájmy jeho. Zbožní byli přesvědčeni, že Hospodin jest Bůh nejvýš svatý, který miluje mravní dobro a nenávidí mravní zlo; že jest nejvýš spravedlivý, který trestá a musí trestati zlo tou měrou, jak zasluhuje a to již tu na zemí tresty pozemskými právě tak, jako odměňuje a musí odměňovati dobré měrou, jakou zasluhuje, již tu v životě časném; že jest nejvýš věrný, který plni, co slibuje a čím hrozí, a to dle ne- ujasněných názorů starozákonných již v životě pozemském. Vřelý smysl žalmistů pro spravedlnost poroučel sice svá přání Hospodinu, ale nedovedl dokonalou odevzdaností do vůle Boží odložiti vše do života posmrtného, který mu nebyl tak jasný jako je křesťanu, nedovedl klidně čekati, že Bůh srovná vše při vše- obecném soudu na konci dějin lidstva, ale přál si, aby Bůh počal své soudy co Úvod. 167 b) Žalozpěvy (elegie) líčí bídu lidskou vůbec nebo zvláštní tíseň žalmistovu a prosí, aby byl z ní vysvobozen. Básník v nich hledá a dochází útěchy, proto slují také „žalmy po těšné". Knim patří písně, které bolestně vyznávají bídu mravní a dovolávají se Božího smilování — tak zvané žalmy kající. 47 ) C) Poučné (čili mudroslovné) žalmy vštěpují a prohlubují život dle zjeveného náboženství starozákonného. 48 ) D) Na základě mnohonásobného svědectví svatých knih Nového zákona 49 ) a jednomyslného souhlasu otců, 80 ) jak i spisovatelé národa židovského vyznávají, dlužno jestuznati vícero") žalmů prorockých a mesiášských, které předpovídaly budoucího Vysvoboditele příchod, nejdříve způsobem, který by všemu světu zřetelně ukázal jeho svatost, sprave- dlnost, věrnost, vševědoucnost a moc, aby všichni lidé dobré vůle odvrátili se od nemravnosti a přiklonili se k Bohu. Naopak, nezakročí-li Bůh, nechá-li zločin- nost volně bujeti, oudou tím jmenované vlastnosti Boží zastřeny, Boží sláva bude zastíněna a bude hůře nežli dosud. f) Tyto své city a přání vyslovují žalmisté lyricky nejednou ze široka, což zaráží křesťana. Dlužno tu míti na zřeteli : / Dovoleno-li lyrickému básníkovi kochati se v širokém výlevu citu, je do- voleno podobně činiti také žalmistovi; nedosahují sice jeho city dokonalosti evan- gelické, jsou sice na nižším stupni mravním, ale nejsou přece nemravné, nejsou hříšné. Nejsou prodchnuty sice křesťanskou láskou a milosrdenstvím, ale jsou přísně spravedlivé. Hrozil-li Bůh ve St. Z.: „Navštívím vás náhle úbytěmi a horečkou, která vás zbaví zraku a zničí život váš. Nadarmo budete síti símě, neboť bude od nepřátel pohlceno... Rozmnožím tresty za hříchy vaše sedmeronásobně. Učiním, že bude nebe jako železo a země jako měď, země úrody nevydá a stromy ovoce ne- ponesou . . . Pošlu na vás divoká zvířata, která budou hubiti vás i dobytek váš a všeho tak ubude, že spustnou cesty vaše. Uvedu na vás meč, jenž pomstí mé úmluvy . . . pošlu mor mezi vás, do- stanete se do moci nepřátel, když zničím oporu vaší výživy; pak deset žen bude péci chléb v jedné peci a přesně jej budou odva- žovati; budete jisti, avšak nebudete nasyceni . . . Budete jisti maso svých synů adcer. Zničím výšiny vašeamodlyztroskotám... (Lv 26, 16. nn. Srv. Dt 28.) nebylo dovoleno básníkovi opakovati tyto a podobné výroky Boží a přáti si, by splnily, ježto vysvitne tím Boží spravedlnost a věrnost? Nesměl žalmista pokládali svůj národ za posvátný majetek Boží, nesměl považovati škůdce toho národa za nepřátele Boží, nesměl doufati, že Bůh nejvýš věrný splní své slovo: „Hospodin dá, že nepřátelé tvoji, kteří proti tobě budou vyvstávati, budou padati před tváří tvou; jednou cestou proti tobě potáhnou a sédmi budou před tebou prchati (Dt 28, 7.). I uzří všichni národové světa, že máš jméno Hospodi- novo, i budou se té báti" (tamže v. 10.). Nelze také zazlívati žalmistovi, který je synem své doby, hledí-li na věc okem přísné spravedlnosti, která žádá, aby zločin byl potrestán bez milosti tak, jak zasluhuje a pokud lze způsobem podobným, jakým byl spáchán. Srv. Ex 21, 24. — Křesťan, který chce se modlitidnes tyto žalmy dokonale, prodchne a odu- ševní je myšlenkami evangelickými. * 7 ) Jest jich v žaltáři vice, avšak církevním obyčejem ustáleno .pokládati za žalmy kající těchto sedm: 6; 31; 37; 50; 101; 129; 142. (Srv. Zž 24; 38.) «) Srv. Žž 1; 110; 111; 118; 124; 126; 127. a jj. < 9 ) Srv. Lk 20, 42; Sk 13. 33. «>) „Jediná tato kniha žalmů předpovídá budoucí věci, minulé uvádí na paměť, podává, co jest činiti." (Sv. Basil.) — Bezmála v každém žalmu lze najiti věci, které hledí ke Spasiteli". (Sv. Aug.) Podobně Hilar, Tertullian, Teodoret a jj. 61 ) Tato věta jest odpověď biblické komise ze dne výše uvedeného k otázce 8. — Jak zřejmo, nerozhoduje papežská komise spor mezi biblisty, z nichž někteří pokládali velmi mnoho, bezmála všecky žalmy za mesiášské, jiní však toliko počet značně omezený, jejichžto ráz mesiášský je přesně zjištěn. — O království Kristově mluví Žž 2. a 71; o jeho kněžství Z 109; o jeho 168 Úvod. království, kněžství, utrpení, smrt a vzkříšení; proto jest dokonce za- vrčí náhled těch, kteří prorocký a mesiášský ráz žalmů převracejíce, obmezují' jmenovaná proroctví o Kristu toliko na budoucí osudy národa vyvoleného. Věrouka a mravouka žalmů nedosahuje 62 ) sice výše ná- boženství zjeveného v Novém zákoně, ale jest bohatá, 53 ) čistá a vznešená. „Je to výtah z celé bible v rouchu obrazném a stkvělém. Žal- misté podávají nám velikolepý obraz světa a stvořitele, ovšem v obra- zech přiměřených chápavosti a tvarům jazykovým Hebreův. Svět je takořka veliká budova, kterou postavil Jahve stvořitel, pořadatel pů- vodního chaosu, jakéhosi moře nesmírného a temného. Zbytky tohoto moře obklopují dosud nynější svět; je to veliká řeka, moře končin světa, kam až rozprostře Mesiáš své království; nad ním zdvihá se země a nejvyšší její hory drží oblohu, která odlučuje nebesa od světa viditelného. Na nebi trůní Bůh věčně na svaté hoře, obklopen jsa voj- skem nebeských zástupů, a odtud spravuje svět hmotný i lidstvo; nad oblohou jsou nakupeny a připraveny vykonati jeho rozkazy poklady vod, sněhu, krup, blesků a bouř); na obloze pohybují se světelná tě- lesa, hvězdy, měsíc a slunce, jež činí druhý zástup vojenský; v tom dvojim smyslu sluje Jahve „Bohem zás tupů" = Ďominus Deus Sabaoth. Když přichází Jahve, aby soudil lidi, t. j. aby zjednal plat- nosti svým zákonům odměnou a trestem, neb aby se zastal dobrých a zahladil zločince, bývá líčen, kterak sestupuje na svém voze, taže- ném cheruby, kterak metá blesky kolem sebe, skryt jsa závojem mraků vydává hlas, t. j. hromobití, a činí, že země se třese a hlubiny vysychají. Svět má třetí část, zemi mrtvých, Šeól, jakousi obrovskou hrobku podzemní, kam přichází mrtvý za mrtvým, aby se v něm usí- utrpení Ž 21; o vzkříšení Ž 15; o zasnoubení se s církví Ž 44. Ostatní viz dle výkladů. — Papežská komise -nezmiňuje se výslovně o běžném obyčeji rozlišovati mesiášské žalmy ňa mesiášské pfimo (bezprostředně) a nepřímo (prostředečně, typicky) dle toho, a) nemluví-li žalmista o nikom jiném než o Kristu nebo církvi, nebo b) mluví li ve smyslu literním o jiné osobě St. Z. (na př. o Davi- dovi), která Krista předobrazovala, že tedy co řečeno^ jest ve smyslu literním o ní, platí ve smyslu předobrazném o Kristu. Srv. na př. Ž 44. (přímo mesiášský) a Ž 68. (nepřímo mesiášský). 62 ) Srv. na př. co bylo řečeno výše v pozn. o žalmech zaklínačích. 6S ) Veškero Písmo od Boha vnuknuté jest užitečnok poučení, jak psáno jest; ale kniha žalmů má cosi zvláštního, co zasluhuje nejpečlivějšího povšimnutí od lidí, kteří chtějí býti pozorni. Každá totiž kniha má svůj zvláštní obsah... ale kniha žalmů jako zahrada obsahuje jaksi ovoce všech ostatních; zpívá o něm a spolu ukazuje své vlastní. (Sv. Atanáš.) — J i n é m u učí proroci, jinému dějepisci, jinému Zákon (Pt), jinému napomenutí, kterého lze se dočisti v Příslovích; avšak cokoli jest v nich užitečno obsahuje tato jediná kniha . . . Čemu nemohl bys naučiti se z ní,) Zda neučí slávě statečnosti? Zda ne závažnosti střídmosti, doko' nalosti, opatrnosti, způsobu kajícnosti, míře trpělivosti? Zda ne" veškerému dobru, jehož potřebuješ? Zde ]e dokonalá nauk 3 0 Bohu, zde jsou proroctví o příchodu Kristovu v těle, hrozb* soudem, naděje ve vzkříšení, strach trestu, slib slávy, zjeven 1 ' tajemství; — abych věc vyslovil jedním slóvem — všecko jáko * e velikém jakémsi a obecném pokladě jest uloženo v tétokniz e žalmů. (Sv. Basil.) Dle sv. Tomáše Aq. obsahuje žaltář „všecku látku boho-; védy". Proto býval také vykládán častěji nežli kterákoli jiná hniha; možno čítat' různých výkladů žaltáře mnohem více nežli jeden tisíc! Co vykonaly žalmy a výklady k nim v dějinách bezmála tří tisíciletí- v oboru výchovy židovstva 1 křesťanstva! Úvod. 169 dlili : je to propast noci, mlčení a zapomenuti, Jahve není tam chválen. Nejstarší žalmy nemluví zřetelněji o tomto bytí posmrtném a nerozli- šují osud spravedlivých od osudu bezbožných. V těchto popisech není vždy snadno rozlišiti pravý obsah od toho, co je toliko básnické rčení a pouhý obraz nebo narážka na představy náboženské starého ^Východu. Babyloňané, Egypfané mluvili často podobně. 64 ) Žalmistům hebrejským bylo mluviti jak mluvili jejich vrstevníci. Avšak rozdíl bije do oči, pronikneme- li od po\rchu k jádru: 65 ) bez mluvy filoso- fické, bez rozumování metafysického podávají nám takovou představu 0 Jahvovi, že nikde jinde nenalezneme ponětí o Bohu tak vznešeného a přesného. Kdežto bozi pohanů jsou nicoty, ohavy, postrádající citu, rozumu a života, Jahve je stvořitel a pán všech bytostí nebeských i pozemských; vše se mění a míjí, toliko Jahve je nezmě- nitelný; jeho bystrozrak proniká budoucnost jako minulost i přítomnost; jeho zrak vidí všady, až na dno propastí a temnot; nikdo nemůže utéci před jeho přitomností; ať jsme kde jsme, drží nás jeho ruka. Jeho moc je tak veliká, že stvořeni a zázraky ho nestály než jediné slovo; on zachovává všemu život a bytí; odvrací-li svou tvář, všecko se vrací ve svou nicotu; jeho spravedlnost jest neporušitelná, a nic jí neujde; svatost jest jeho přirozenost a<bytnost; toliko jeho milosrden- ství a dobrotivost ji převyšuje; slitovnost přebývá u něho, miluje lidi. Není pochyby, že má otcovské srdce pro Israele, avšak chce štěstí všech národů země, pečuje o ně nyní a přivede je k tomu, by poznali jednou všichni jeho království. Miluje člověka, stará se o něho, učinil ho podobného sobě, takořka viditelným Bohem země. Zákon, který dal Israeiovi, je světlo, které občerstvuje duši svým poučením a svými rozkazy. Oběti, kterých žádá, nejsou pokrmy jemu podávané ; neboť on ničeho nepotřebuje, ničeho nepostrádá. Obřady dlužno provázeti po- předně spravedlností, poctivosti mravní a důvěrou v Hospodina; milejší jest mu srdce litující nežli celopaly; oběti jsou mu odporný, jsou-li provázeny vraždou, útiskem slabých, odpíráním spravedlnosti utlačo- vaným. Oběti podávané modlám, zejména oběti lidské v bohoslužbě kanaanské a fénické, poskvrňují zemi, Jahve se jich štítí a musí je tre- li ) Těž Egypťané, Babyloňané a Assyřané měli podobné bohoslužebné 1 soukromé básně a písně, hymny ke cti svých bohů, písně děkovné, prosebné, kající a poučné, ve kterých vystupují mluvící bohové. Ty podobnosti, někdy až nápadné a do podrobností zabíhající, lze vysvětliti totožností místa, času, kdy a kde všecko to básnictví vykvetlo, stejnou vzdělaností, která ovládala tehdejší starý Východ, jakož i národní a jazykovou příbuznosti Hebreů s Babyloňany a Assyřany. Dobře však praví Alexander Baumgartner S J. : „Tak vřelou zbožnost, touhu po Bohu, pokorné podrobení se Bohu, dětinnou oddanostk Bohu nenalezneme u žádného jiného národa starověku." 55 ) Zdůrazněna bývala zejména podobnost biblických žalmů kajících s básněmi babylonskými příbuzného obsahu, které nazývají assyriologové „baby- lonskými žalmy kajícími". Výsledek srovnávacích studií lze vysloviti stručně asi takto: Ačkoli jsou babylonské „žalmy kající" biblickým velmi podobné, (takže Eberharter připouští vliv oněch na tyto), přece liší se od nich a stojí za nimi právě tak daleko, jako vyniká čisté jednobožské mravní náboženství isra- elské nad mnohobožství a obřadnictví babylonsko-assyrské. Jako jest pojem Boha v bibli nepoměrně dokonalejší nežli měli Babyloňané, tak i pojem hříchu, mravní urážky tohoto Boha, jakož i pojem o způsobu, jakým uraženého Boha dlužno usmířiti, pojem lítosti, upřímného odvratu od hříchu atd. jsou v bibli ne- dostižně vznešenější. Babylonští bohové se usmiřují zevní obětí, modlitbou rtů, Bůh Israelův žádá však zkroušené srdce (Ž 50, 18. n.). Jest pozoruhodno, že bývá v babylonských „žalmech kajících" nejčastěji vzývána Ištar, bohyně pohlavní lásky, která bývala ve svatyních svých „ctěna" pohlavními neřestmi. 170 Úvod. statí. Jahve je naše spása, štít, hrad, naše skála. Oči jeho jsou vždy otevřeny, zpytují srdce lidi, jeho ruka je drži, jeho křídla je zastírají stínem ochranným, jeho rámě trestá bezbožné, jeho šípy je probodá- vají, jeho hněv je vyhlazuje" (E. Pannier). Po stránce umělec.ké nejsou všecky žalmy 'stejné ceny, ale mnoho jest jich zejména na dobu, kdy byly napsány, tak nádherných, že bývaly právem vždycky obdivovány lidmi, kteří měli smysl pro krásu; 66 ) srv. na př. naše mistry Ant. Dvořáka (Ž 149. a „Biblické písně") a Jos. Nešvěru (Ž 129.) a jj. 57 ) „Žalmy skýtají obraz nejen náboženského, ale ve velkých rysech i politického a společenského vývoje národa hebrejského, jenž uložil zde své radosti i své boly, své touhy i svá sklamání, svůj jásot i své vzdechy, své prosby i své kletby. Zříme jej na výsluní štěstí, jásati vstříc svému Bohu, vítati své krále; slyšíme však i ozvěnu jeho stálých zápasů vnějších i vnitřních, a zříme jej trpět, kát se a při tom stále doufati; sledujeme jeho zanícení pro chrám a touhu po něm, jeho obdiv zákona a pohružování se v něj, jeho vmýšlení se v budoucí dobu mesiášskou s líčením hrůz posledního soudu." (R. Dvořák.) 63 ) Proto byly žalmy velmi často zbásněny a přebásněny do nejpestřejších tvarů od pozdějších básníků. — „Milton prohlásil poesii Žalmů za nevyrovna- telnou nejen božským obsahem, ale i samým způsobem komposice. Nenajde-li se podle Herdera u „žádného lyrického básníka Řecka a Říma tolik poučení a povzbuzení jako právě v, Žalmech," zdají-Ii se Lamartineovi řečtí a římští lyrikové „vybledlými vedle Žalmů," najdeme i u známého obdivovatele řecké civi- lisace Gladstonea výrok, podle něhož „všecky zázraky řecké civilisace, sneseny v jedno, jsou méně obdivu hodny, než prostá kniha Žalmů — historie lidské duše v poměru k svému stvořiteli." (Dvořák.) 67 ) Jest málo žalmů, které- nebyly zhudebněny. Budiž jmenován toliko Mozart (Ž 129.), Brahms (Ž 23.), Cavallo (Ž 50.), Drajesecke (Ž 23; 93; 112.), Hauptmann (Ž 84; 91.), Liszt (Ž 13; 18; 137.), Lewandowski (osm- nácte žalmů), Mendelssohu (2; 22; 43; 95; 100; 114.), Saint-Saěns (Ž 18.), Schubert (Ž 23.). PRVÁ KNIHA ŽALMŮ (Ž 1.— 40.). Žalm 1. Blaze spravedlivým, (v. 1.— 3.) běda hříšníkům! (v. 4.-6.) 1 Blaze muži, který nikterak podle rady bezbožných nechodí, na cestu hříšníků nevstupuje, ve sboru posměvačů nesedá; 2 ale v zákoně Páně má zálibu svou, v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci. 3 Jako strom bývá, štípený u tekoucích potoků, jenž dává ovoce časem svým, jehož list neuvadá; všecko, co podniká, daří se. V. t— 3 - líčí bohabojného Israelitu po stránce záporné (co nedělá v. 1.), po stránce kladné (co činí v. 2.) a požehnáni, které mu za to kyne (v 3.j. Shodují se s Jer 17, 5.-8. Srv. také los 1, 8. Žalm byl proto znám Jeremiášovi. (Jeremiáš znal a užil i jiných žalmů. Srv. Jer 11, li -12, 6; 14, 7.-9; 15, 15. — 21 ; 17, 12.— 18.) Pořadatel žaltáře dal jej na prvé místo, ježto svým obsahem může býti vhodně pokládán za proslov knihy^žalmů. Původně nebyl číslován. Viz k Ž 2, 1. — „bezbožní" jsou pohané a Židé, kteří odpadli od svého nábožen- ství, ježto mnohobožství lépe se jim zamlouvalo. — „cesta" = smýšlení nábo- žensko-mravni a život dle něho. „hříšníci" = bezbožni" = „posměvači" = pohané, kteří se pyšnili svými nádhernými bohoslužbami a smáli se Judovcům, kteří neměli chrámu. Slabí Judovci chodili do společnosti pohanů, která jeodci- zovala náboženství zděděnému po otcích. — Místo „ve sboru posměvačů" dle Vulg. slovně: „na stolici morové nákazy". — Místo prvního „v zákoně" navrhuje kritika důvodně čisti „v bázni". — (Ke konci zajetí byli již v Baby- lonii učitelé zákona Mojžíšova, kteří ten zákon bedlivě studovali a své žáky k takovému studiu měli.) — „všecko, copodniká, daříse(„činísezdarem" hebr.)" je nebásnický výklad obrazu stromu, proto lze ta slova s Knabenbauerem pokládati za pozdější glosu. — Podobné připodobnění spravedlivce ke stromu viz Job 8, 16; 15, 32; Ž 9\ 13. — Ježto list jeho neuvadá" (hebr.) proto také „ne sprchne" (Vulg.). — Církev Ž t. oslavuje své světce, i samého Krista, nej- spravedlivějšího. Slov Ž 1. podivuhodným způsobem dá se užiti o nich. Bylif také pokoušeni ke zlému, raděno jim k němu, byli lákáni do svůdných společností, bývali pro svou zbožnost terčem posměchu, avšak nedali se svésti s cesty svatosti, ná kterou jim svítil zákon evangelický. Byli ajsou jako stromy, jejichž kořeny pijí vláhu z hojných proudů milostí Božích. Čím hlouběji kořeny své pokorou zapouštějí, tím více dostává se jim té mízy. Jsou a budou věčně svěží, přinášejí ovoce zásluh a budou přesazeni ze slzavého údolí do ráje nadzemského. Bůh pro- vází svým požehnáním vše, co činí. — Srv. na př. sv. Jana Nepomuckého. 172 Z 1, 4-6; 2, 1-2. 4 Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak; ale jak pleva, již vítr se země svívá. 5 Protož bezbožní na soudu neobstojí, ani hříšníci ve sboru spravedlivých. 6 Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých, kdežto cesta bezbožných záhubou končí. Žalm 2, Marno je vzpírati se vládě krále-Mesiáše. Pohané nadarmo se bouří proti Bohu a jeho pomazanému (1.— 3.). Bůh má pro jejich námahy toliko — úsměv, ale potom, až přijde hodina jeho, strašná slova hněvu (4.-6.). Jef pomazaný syn Boží a jemu dal Hospodin všecky národy, aby nad nimi panoval (7.-9.). Z toho vyvozuje žalmista naučení, aby se podrobili všichni žezlu pomazaného syna Božího (10. — 13.). 1 (Básník) Proč se bouří národové, a kmeny kují marné plány? 2 Scházejí se králové země, vládcové se umlouvají na Pána a jeho pomazaného : V. *■ Nikoliv, nejsou jako stromy zavlažované hojnou vlahou. — Na Východě vymlácené obilí smíšené s. plevami a se slámou, při mlácení rozdrcenou, bývalo a bývá dosud váto pod širým nebem tím způsobem, že proti větru vidlemi (věječkami) je házejí. Těžké zrno padá na zemi, plevy a slámu vítr odnáší a za- věje kdo ví kam. Takový zánik hrozil a hrozí bezbožným „lehkým". V. 6 - „Protož", protože jsou toliko plevy. — Mesiáš bude tříbiti zrno a plevy; při tom tříbení duchů ukáže se, co v kom je (Lk 2, 34.). Zrno, t. j. spravedlivé shromáždí ve sbor, kterému se dostane mesiášského blaha, bezbožní budou z toho sboru spravedlivých vyloučeni, nedostane se jim štěstí mesiášského; to bude jejich zkáza. Tříbení duchů vyvrcholí a ukončí se při posledním soudu, — Srv. Job 21, 18; Is 17, 13; 29, 5; Os 13, 3; Mt 3, 12. V. 6 - „zná", schvaluje a odmění „cestu", t. j. život spravedlivých; pečuje 0 ně také, kdežto bezbožné (nekající) ponechává svému osudu — záhubě. Srv. Z. 36, 18; Přís 12, 10; 27, 23. — (Schlogl škrtá (právem?) lc. 3de. a taK dochází dvou souměrných slok o 6 verších. Jiní jinak soudí o rozdělení na sloky.) Ž2. — V. 1 . Ž tento Sk 13, 33. jmenován dle rukopisu kanterburyského, Origena, Hilaria a Bedy „prvním". To lze se sv. Basilem vyložiti tak, že náš Z 1. býval pokládán za proslov .k„ Žaltáři a proto nebýval číslován. Staré prameny některé dosvědčují, že býval Ž 2. spojován se Ž 1. v jeden celek (ač obsahem nesluči- telný) a dle toho číslován. Pravděpodobně byl Ž 1. na nynější místo vložen te- prve později a dje toho také číslováno, jak číslujeme dnes. — Dle Sk 4, 25. je skladatelem Ž 2. David. Někteří sice tvrdili, že davidský původ ze jmeno- vaného místa nutně neplyne, ale papežská biblická komise jej Davidovi připisuje. Viz Úvod str. 154 pozn. 24. Dramatická stavba Z dodává mu mnoho života a názornosti. — Básník žasne, proč národové hlomozí, proč strojí revoluci proti pomazanému, t. j. králi řádně od Hospodina ustanovenému, tedy zákonitému, a tím 1 proti Bohu samému. Čeho tím dosáhnou? Marné namáhání! V. „po mazaný" = hebrejsky máší ach (z toho mesiáš), = řecky chri- stos (z toho Kristus) sluje Lv 4, 3. k n ě z, pak slují tak judští králové, zejména David (na př. Ž 17, 51; 20, 7; 83, 10.), patriarchové (Ž 104, 15.), ano í Cyrus (Is 45, 1.). — (Novější kritika (Zapletal) se domnívá, že „na (proti) Hospodina a jeho pomazaného" je glosa, která je sice věcně správná, ale ruší souměrnost slokovou). — Kdo jest pomazaný, t. j. král v Ž 2. jmeno- vaný? Někteří myslili na Davida, na Šalomouna, Uziáše, Ezechiáše, jiní dokonce na Alexandra Jannea. Ale za Davida a Šalomouna nevzbouřili se národové tou měrou, jak líčí vzpouru Ž 2. Uziáš a Ezechiáš zdědili sice ze- slabené království, ježto národové, kteří mu byli kdysi poddáni, od něho odpadli ; nemáme však bližšího dokladu, z něhož bylo by lze vyvoditi, že skladatel Ž 2. míní jmenované krále. Dokonce zamitnouti dlužno názor o Alexandrovi. Doby) sice vicera měst a přinutil jejich obyvatelstvo, aby přijalo náboženství mojžišske ; Z 2, 3-7. 173 (Vzbouření „Roztrhejme jejich pouta, národové) a jho jejich odvrhněme!" (Básník) Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje, Hospodin se posmívá jim. Poté (však) mluví k nim ve svém hněvu, ve svém rozhorlení je děsí: (Mesiáš:) „Já přec jsem králem od něho učiněn na Siónu, jeho svaté hoře! Hlásám výrok Hospodinův: (Hospodin). Pravilf ke mně: „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě. Pellu pak, jež odporovala, r. 77. před Kr. rozbořil. Nesnadno však míti za to, že tyran tak lačný krve, který počal svou vládu bratrovraždou, byl tímto žalmem oslavován a žalm ten že byl pojat do sbírky písní posvátných. Žalm tak pozdní byl by spíše zařazen do sbírky nekanonických žalmů Šalomounových. Poruchy znění, které znali již LXX rovně svědčí proti původu tak pozdnímu. N. Z. viděi v králi Ž 2. — Mesiáše. Sk 4, 25.-28. vykládány prvé dva verše o společném nepřátelství Heroda a Piláta, židů i pohanů proti Kristu. Srv. tamže 13, 33; Zidl, 5; Zjev 2, 27; 12, 5; 19, 15. Že má Pán kromě žezla míru také železnou hůl, toho se dotýká častěji y evangeliích. Srv. Mt 21, 44; 24, 50. n.; Lk 19, 27. V duchu mesiášském vykládali Ž 2. starší židovští vykladači ; teprve za středověku, duchem protikřesťanským jsouce vedeni, vzdali se toho výkladu. Mesiáše vidí v „pomazaném" také křesťanští vykladači, ačkoli někteří — Calmet nechce je odsuzovati — ve smyslu typickém, tedy nepřímém. Mesiášský výklad doporučuje také vláda aade všemi národy, která je ve v. 8. králi slíbena (Zapletal). V. 3 - Lidé, kteří chtějí hověti svým vášním a v tom hledají svého štěstí, snaží se svrhnouti jho sebezáporu, které ukládá Pán členům své říše, katolické církve. Příkazy, které prohlásil Pán za lehké a sladké, (Mt 11, 30.) pokládají za odporné a těžké. V. *■ Směje se (lidomluva) jsa si vědom své nesmírné převahy nad nimi, která hravě všecky jejich ^snahy může zmařit. Král králů, který v nebesích sídlí, položen tu proti králům zemským. V. 6 - Všeho do času ! Mocnáři tohoto světa nebudou moci vzpírati se vládě zákonitého duchovního krále dle libosti. Až Bůh za dobré uzná, přestane jeho klid a úsměv, a počne zníti jeho hněvivý, hromový hlas. Co praví ten děsný hlas, oznamuje sám Mesiáš-král níže. Jaká to opovážlivost, jaká to zpupnost, jaké ší- lenství vzpírati se vládě Mesiáše, jejž králem ustanovil sám Hospodin! (Kna- benbauer.) V. 6 - Na Siónu byl Davidův královský palác, tam byl také nový posvátný stan a do něho přenešena archa úmluvy. Sión měl býti východištěm říše Mesiášovy. Srv. Ž. 109, 2. V. 7 - „v ý r o k" = ustanoveni, zákon, kterým Hospodin odevzdal Mesiáši vládu. „Hospodin, Jahve dal Mesiášovi veškeru moc a vládu proto, že jest pravý Syn Boží. Pomazanému Páně dá Bůh národy a končiny země. Davidovi a Šalomounovi dáno bylo panství nad zemi israelskou, ti nevládli nad národy ; ačkoli jsou tito jednou nazýváni „syny Božími" (Ž 88, 27 ; 2. Krát 7, 14.) přece nejsou slova tohoto verše o nich promluvena. „Dnes" značí dobu, kdy se Mesiáš Stal synem Božím i kdy byl ustanoven nad Siónem; mnozí sv. Otcové vykládají „dnes" o věčném synovství Kristově, neboť v tom zajisté je základ a příčina všemohoucnosti jeho a vítězství nad národy; nikdo není mu roven, ani andělé, neboť: „Komu z andělů kdy pravil: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě?" (Zid 1, 5.) Poněvaž porovnává sv. Pavel Krista *s anděly a tvrdí, že se stal vzne- šenějším jich a že obdržel jméno výbornější než jest jejich jméno — což o člo- věku toliko říci lze — proto rozuměli sv. Cyprian a j. tento v. 7. o lidském na- rození Spasitelově (Žid v 5, 5.— 8.)." Sedláček. — O „synovství Božím" králů starovýchodních viz k Ž 109, 3.). Je velmi důležito, věděti, zda slova „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě" mohla býti řečena o některém králi israelském (pouhém člověku). Ježto král zastupoval národ a těšil se z mimořádné ochrany Boží, sluje též on synem Božím. Byl-li však pokládán král za syna Božího ode 174 Z 2, 8-13. 8 Požádej, a dám ti národy v majetek, a v tvé vlastnictví končiny země. 9 Ovládej je železnou holí, a jako nádobu z hlíny je rozbij!" 10 (Básník) Teď tedy, králové, buďte moudří, přijměte výstrahu, vládcové země! 11 Služte Hospodinu s bázni, jásejte mu s uctivým chvěním. la Podvolte se přikázáním, by se Hospodin nerozhněval, ať není vaše cesta vám zkázou; 13 můžeť snadno vzplát hněv jeho. Blaze všem, kdož doufají v něho! všech, může Bůh v den jeho nastolení říci: „já dnes zplodil jsem tě" (Zapletal). Důsledně vykládá Knabenbauer: „Ustanoven je králem tlm, že je nazván synem Božím: „Hospodin mi řekl: „Syn můj jsi ty"; viz 2. Král 7, 16; Ž 88, 28"; já dnes zplodil jsem tě" za syna jsem tě uznal, jmenoval, učinil, dnes, t. j. v ten čas, kdy byl ustanoven králem; těmi totiž slovy jest vysloveno slavné po- mazání a ustanovení bohovládného krále. — Van Sante pak píše: „Zrozením" (Ž 109, 3. jako Ž 2. srv. Sk 13, 33; Řím 1, 4.) dlužno rozuměti nikoliv narození časné, tím méně věčné (řeč tu jest o Kristu, ne o Slovu), ale úkon, kterým Jahve (Hospodin) odevzdává mu s trůnem svrchovanost a — jak sám Kristus věc vy- kládá po svém vzkřišení — všelikou moc na nebi i na zemi, což — přesně řečeno — nepřísluší nikomu leč Bohu. — Knabenbauer však dokládá: Ježto vi- díme v Ž 2. krále bohovládného a to mesiášského (dle názorů proroků), jakmile je známa (z N. Z.) božská přirozenost Mesiášova, chápeme, co řečeno o Synu a jeho zrození, způsobem mnohem vznešenějším než o pouhém ustanoveni za krále bohovládného. — Srv., co řečeno k Ž 109, 3. V. 8 - „požádej" samozřejmě „ode mne". — Tu světovládu vykonává Mesiáš v církvi katolické. V. 9 - Místo „ovládej" lépehebr.: „roztloukej". Nebudou-li dobrovolně chtíti se podrobiti. — „žezlo" vzniklo zkrácením hole vladařské (srv. hůl bi- skupskou). — „nádoba' hrnčířova" vzor křehkosti. Uhodí-li kdo do ní holi, rozbije ji na padrť, že nelze ji znovu sklížiti. Tak se stane všem buřičům, o kterých mluvil v. 1. n. V. io. nn. vyvozuje poučení z toho, co bylo výše řečeno. Ježto Mesiáš má takovou moc od Hospodina, podrobte se poslušně všichni jeho vládě, jeho zá-i koňům. — „králové" a „vládcové země" jako výše ve v. 2. • V. 11 • „siu ž te" bohoslužbou zejména. Při té „jásejte", zpívejte písně radostné důvěry a oddanosti, ale s přiměřenou úctou. V. 12 - Místo nejistého „podvolte se přikázáním" (= kázni Vulg.) čítává kritika a překládá hebr. porušené znění: „líbejte mu nohy" Zapletal jedno- dušeji: „líbejte zemi" dovolávaje se starovýchodního zvyku na znamení pod* danosti líbati vladařům nohy nebo před nimi dokonce půdu. — „c es ta" = život nábožensko-mravní neb jeho opak. Ti králové sešli s cesty „pravé" (Vulg.), t. j. poddanosti Mesiášovi, a kráčeli po cestě vzpoury, která vede do záhuby. V. ísb. bývá pokládán za dodatek bohoslužebný. Viz Úvod str. 156 pozn. 32. — V Z 2. podivuhodně nastíněny jsou osudy katolické církve, Kristovy to říše. Sotva že Mesiáš v Betlémě otevřel svá očka, již tu vystupuje proti němu král -r- Herodes. Od té doby kolik císařů a velmožů brousilo své meče až do dneška, aby jimi rozfali „pouta", která také jim církev jménem Božím ukládá! Kolik Ne- ronů, Mark-Aurelů, Julianů, Saporů, Bedřichů, Napoleonů, Josefů . . . ! Přeli se mezi sebou o hranice, o čest, o dědictví, o léna, ale boj proti Kristu je spojoval, jako sjednotil Heroda a Piláta. Kolik krve vyteklo ze žil neohrožených bojovníků za tuto říši od nevinných dětí betlémských až po smrt misionáře, který padl vražednou rukou před několika dny! Ruku v ruce s těmito králi, kteří zneužívali moci státní k tomu, by potlačovali církev, šli velmožové ducha, vědy a umění, Kolikráte za dob našich slýcháme podobné heslo vzpoury proti církvi a jejíma zakladateli, heslo vyslovené ve v. 3.! A výsledek toho? Kristus a jeho říše žije, Z 3, 1—9. 175 Žalm 3. Ranní modlitba pronásledovaného. Nadpis (v. 1.). Pěvcův nebezpečný stav (v. 2. n.). Důvod, proč důvěřuje v Boha (4. n.). Další důvod té důvěry (6. 7a.). Modlitba, by Bůh zase jako jindy přispěl na pomoc. Závěr (7b. — 9.). 1 Žalm Davidův, když utíkal před Absalomem, synem svým. 2 Pane, jak četni jsou, kteří mne sužuji ! Mnozí proti mně povstávají, 3 mnoho těch, kteří o mně říkají: „Není mu pomoci u jeho Boha." 4 Ty však, Pane, jsi štítem vůkol mne; slávou mou, a ty hlavu mou zdviháš. 6 Hlasitě volávám k Hospodinu, a on mne vyslýchá se svaté hory své. 6 Klidně jsem si lehl a usnul, a vstal jsem, ježto Pán mne podpírá. 7 Nebojím se tisíců lidu, který se vůkol mne utábořil. Povstaň, Pane, pomoz mi, Bože můj! 8 Vždyť jsi rozbil mým odpůrcům čelisti, zuby bezbožných roztříštil jsi. 9 U Pána pomoc jest, a nad tvým lidem tvé požehnání! vládne a panuje! Vysvětlitelno, že církev často klade kněžstvu tento Ž v hodin- kách na jazyk! — (Schlogl škrtá 12ad. a rozšiřuje 8a. ve dva verše. Tak dochází čtyř sedmiřádkových slok.) Ž 3. — V. 1 Kterak utíkal David před Absalomem, vypravuje 2. Sam hll. 15.-18. — Fopíratí pravdivost nápisu nelze, ježto není pro to důvodů. Naopak, ten nadpis dodává výkladu hojné světla. — Není nutno se domnívati, že David složil tento Z na útěku. Spíše po vítězství, když byl již ve svém paláci, vzpomněl si na své tehdejší myšlenky a puzen a veden jsa Duchem sv. je zachytil a vyslovil. V. 2 - Jak mnoho bylo přívrženců Absalomových, vypravuje také 2. Sam 15, 12. n. Ustavičně jich přibývalo. Bolest Davidovu lze si vysvětliti, že nepřátelé, kteří se stále množili, byli jeho bývalí poddaní, kteří od něho odpadli a že vůdcem jejich byl jeho vlastní syn, který se proti otci byl vzbouřil! V. 8 - Tíseň je tak veliká, že mnozí zoufají, domnívají se, že Bůh, jemuž byl David tak horlivě sloužil, ho opustil á vydal na pospas zkáze. K těm patřil také Semej (2., Sam 16, 8.). V. *• n. Žalmista nedá se másti škarohlídy, kteří ho svádějí k zoufalství, ale projevuje pevnou důvěru v Boha. Ten, který. mu tolikráte dosud pomohl, který ho tolikráte vyslyšel, vyslyší a přispěje mu na pomoc také tentokráte, — „slávou" == chloubou; David se honosil, že má takového Boha. — „zdvibnouti hlavu" znamená býti zbaven svízelů, ve kterých člověk hlavu svěšuje. Srv. Z 26, 6; 109, 7; Sir 11, 1'. — „svatá hora" Hospodinova byl Sión, na kterém dal David postaviti nový stan aipod něj přenésti archu úmluvy. Tam Hospodin sídlil, tam se David modlíval, tam docházel potřebných milostí. V. 6. 7a. jjf včera byl David obklíčen četnými vojsky, pevná důvěra v Boha však jej sílila tak, že si zcela klidně lehl. Ta důvěra také se osvědčila, neboť dnes ráno šťastně zase vstal. Majíce na zřeteli tuto myšlenku, nazvali jsme Z 3. ranní modlitbou. — Hospodin Davida podpírá a drží. Srv. Přís 3, 24. ~ „lidu* ozbrojeného, vojska Absalomova. V. n. 8. David vedl v životě ne jeden boj s nepřáteli. Pán mu pomáhal, že mohl je pokořiti, že mohl jim rozbiti čelisti a zvyrážeti zuby. Ta pomoc, která ho vedla k vítězství tehdy, pudí ho, by s důvěrou prosil Boha, by ujal se ho i tentokrát. V boji na život a na smrt není místa pro citlivůstkářství. Místo vý- razného, malebného 8a. máVulg.: „zbil jsi všecky, kteří byli bez příčiny mými nepřáteli." — Srv. Ž 34, 16; 56, 5; 57, 7; 123, 6. Í76 Z 4, 1-5. Žalm 4. Večerní modlitba sklíčeného. Nadpis (v. 1.) Dosud býval žalmista vždycky od Boha vyslyšen. To jej opravňuje k naději, že ani tato prosba nebude oslyšena (v. 2.). Nepřátelé Davidovi učinili proti němu vzpouru, jako by mu nepříslušela důstojnost a čest královská (v. 3.). Zapomínají, že sám Bůh jej králem ustanovil, a ten Bůh jistě se ho ujme (v. 4.-66.) Proti malomyslnosti klade svou radostnou důvěru (6c- 9.). 1 Ku konci. S průvodem strunových nástrojů. Žalm Davidův. 3 Když jsem volal, vyslyšel mne Bůh, jenž chrání moje právo; v soužení jsi uvolnil mi; slituj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu. 3 Pokolení mužů, jak dlouho bude čest má na potupu ? Proč máte zálibu ve věcech marných, a proč honíte se za lží? 4 Vězte přece, že podivuhodně Hospodin mne omilostil; Hospodin mne vyslýchá, kdykoli ho vzývám. 5 Jste-li roztrpčení, nehřešte! Čím se v mysli své zabýváte, toho na svých ložích želte. V. 9 - Neběží v tísni této jen o Davida, ale též o lid israelský, o lid Boží. Bůh tolikráte ukázal, že svému lidu žehná, že jeho požehnání takořka usta- vičně nad národem israelským še vznášelo a vznáší. Jistě tedy, že osvědčí se, co David dosud byl pozoroval, i tentokráte. Hospodin udělí jeho lidu požehnání, že v boji zvítězí a že rozkol, který Absalom způsobil, bude zase šťastné zaže- hnán. — Také Kristus, jeho matka, jeho služebníci, zejména mučedníci byli ne jednou nepřáteli obklíčeni, ano církev ustavičně jest obstoupena četnými odpůrci. Co činili a co činí dosud? S důvěrou skálopevnou prosí za pomoc, té se jim do- stává a vítězí! Ž4.— V. „S průvodem strunových nástrojů" je běžný překlad he- brejského „bin-gínóth". Schlogl však pokládá ,„negínóth" za vlastní jméno zpěváckého sboru, jejž řídil majitel tohoto Z. — Ž 4. souvisí se žalmem 3. (Wies- mann). Myšlenky tu vyslovené měl David večer, před jitrem, jehož city vyslovil v Z 3. Patří tedy Z 4. časové před Ž 3. — Co znamená „Ku konci", viz v Úvodě str. 151. n. pozn. 12 V. 2 - Právo na trůn Davidovi dal Hospodin, ten také bude nyní toho práva hájit proti Absalomovi a jeho stoupencům, kteří chtějí Davida koruny královské zbaviti. — „slituj se" = buď milostiv mi a vytrhni mne z nebezpečí. V. s . „pokolení mužů", junáků, reků je tu Absalom a jeho vojsko. S dů- stojností hrdiny se nesrovnává, aby zradil' svého krále, ale aby mu zůstal věren. Vzpourou Absalomovou trpí čest Davidova, ježto popírají svými činy skutečnost, že sám Hospodin vyvolil si Davida za krále, že tedy není vetřelec ani uchvatitel trůnu. Absalom a jeho stoupenci ovšem také vytýkali Davidovi, jak bývá v revoluci, že néspravedlivě nebo nedbale vládne a pod. Také těmi lžemi podrývali Davi- dovu vážnost a čest. — 3b. dle Vulg. doslovně: „budete těžkého srdce", t. j. tvrdého, nespravedlivého na mne. V. *■ Snahy Absalomovy jsou marný. Hospodin podivuhodným způsobem dal Davida, který ničeho ani netušil, za krále pomazati ještě za života Saulova, tím si ho zasvětil, David jest jeho posvátná osoba, jeho zvláštní majetek, jeho miláček (dle variantů tohoto místa), David byl ne jednou v nebezpečí smrti, ale modlíval se a Hospodin se ho ujal, pomohl mu ku právu. Kéž by to Absalomovci uznali! V. 6 - David připouští, že jsou snad v něčem s jeho vládou právem nespokojeni, na leccos roztrpčeni Buďsi ! To však není zákonitým důvodem, aby se bouřili, a chtěli Davida svrci s trůnu. Tof zločin, toť hřích („nehřešte"). Místo „jste-li roz- Z 4, 6-9; 5, 1—2. 177 6 Podejte obět, jak se sluší, a mějte důvěru v Hospodina. Mnoho je těch, kteří praví: ' „Kdo nám dá dočkati se blaha?" Vznáší se nad námi jas tvé tváře, 8 Hospodine, udělil jsi srdci mému radost větší nežli bývá, kdy mají hojnost obilí, vína i oleje. 9 Klidně na lůžko uložím se a také budu spáti, neboí ty, Pane, sám se staráš, aby bydlo mé bezpečné bylo. Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl. Nadpis (1.) Pěvěc prosí Boha, by vyslyšel modlitbu, kterou provází ranní obět (v. 2.— 5ab.). Opírá svou důvěru o Boží svatost, která nenávidí zlé, opírá, ji též o své čisté svědomí, které mu dovoluje dostaviti se" do svatyně (5c— 8.). Úklady zakuklených, licoměrných nepřátel, kteří jsou plni zlé vůle, mohly by svésti žal- mistu k tomu, by sešel s cesty Boži. Kéž se to nestane ! (v. 9.). Kéž Bůh pro- následovatele žalmistovy, kteří kazí věc Boží, potře, jak slušno a spravedlivo (v. 10. n.) a kéž ctitelé Boži se radují, že jsou zproštěni jejich nástrah! (12.— 13.).' 1 Ku konci. Pro tu, která dědí. Žalm Davidův. 3 Slovům mým popřej sluchu, Pane, povšimni si, kterak vzdychám, trpčeni" překládají jiní „zhrozte se" toho, co činíte. — „na ložích" = v samotě, kde bývá člověk přístupnější pravdě nežli ve shromáždění buřičů, kteří svým štvaním zakalují rozumný soud. V. 6a - Hřích Absalomův a jeho stoupenců je tak veliký, že zasluhuje trestu smrti. Pro takový zločin nezná zákon oběti. Přece však budou-li svého zločinu želeti (srv. Ž 50., 19.) a přinesou-li v obět zkroušené srdce, budou moci doufati, že jim bude Hospodin milostiv, jako byl samému Davidovi kdysi. V. 6c - Dosud mluvil David k nepřítomnému Absalomovi a jeho druhům. Nyní obrací ,se k těm ze svého tábora, kteří malomyslněli. Jsou to titíž, kteří vystupují v Ž 3, 3. V. 7 - „blaha", t. j. kdy budeme vytrženi z tohoto nebezpečí, kdy uvidíme zase tebe na trůně bezpečně seděti. Na tu malomyslnou otázku odpovídá David slovy, která jsou vzorem pevné a radostné naděje v Boží pomoc. Mluví s takovou jistotou, jakoby již Bůh byl pomohl. — „jas tváře Hospodinovy" = jeho po- žehnání. Srv. Nm 6, 25. - Z 3, 9. V. 8 - Sotva lze si představit! větší radost nežli bývá po hojné, požehnané žni obilí, vinobraní a česání oliv. Srv. Is 9, 3. V. 9 - „také" klidně, v pokoji. — Pro tuto myšlenku nazvali jsme Z 4. modlitbou večérní. — Slovy tohoto zpěvu může a mohl se modliti každý křesťan v jakékoli tísni, zejména je-li pomlouván a je-li pokoušen k malomysl- nosti. Také Trpiteli nej vyššímu klade církev do úst zpěvtento (na některé svátky Páně). Ž5. — V. 1 - „pro tu, která děd i" je jakýs takýs překlad hebrejského „h an niechilóth". Zriamená-li to nástroj dechový, snad flétnu, která měla zpěv žalmu provázeti, či co jiného, je dosud neznámo. Schlogl překládá: „Majetek ředitele sboru Nechílóth" — Mnozí viděli v té „dědičce" starozákonnou obec nábo- ženskou (synagogu), která předobrazovala církev katolickou. Svatyně, u které se modlil David, mohla býti nazvána hebrejsky (v. 8.) „héchál", ježto i svatostánek v Silu byl tak zván^(l, Sam 1, 9; 3, 3.); nelze tedy opírati o to slovo názor, že David skladatelem Ž. 5. býti nemůže. 178 Z 5, 3—11. 3 pozoruj, že hlasitě křičím, panovníče můj a Bože můj! 4 Modlímt* se k Tobě z rána, Pane, vyslyš (tedy) volání mé; 6 z rána se ti představuji a (tvou pomoc) očekávám. Vždyť- nejsi Bůh ty, jenž nepravost miluje, 6 nesmí dlít u tebe zlomyslný. Neobstojí bezbožníci před očima tvýma. 7 Nenávidíš všech nešlechetných, vyhlazuješ všecky lháře, muže krve a podvodníka Hospodin má v ošklivosti. 8 Mně však, ježto je velká tvá milost, dovoleno vjít do tvého domu; smím se klanět u tvé svatyně v (uctivé) bázni před tebou. 9 Pane, veď mne ve své správnosti pro ty, kteří mi úklady strojí, urovnej před sebou mou cestu. 10 Neb není v jejich ústech pravdy, jejich srdce ničemné jest. 11 Zející hrob jest jejich hrdlo, ačkoli dovedou se Ilsat. V. 2 n- Zač prosí žalmista, vysloveno zřetelně ve v. 9. — Velkodušnost ukládá každému „panovníkovi" (= králi), aby vyslyšel prosby svých poddaných. Jako ve všem, tak i v této velkodušnosti milostivé a blahovolné vyniká Hospodin- král nad krále lidí. V. 4 - n. Z hebr. vyvozuji, že žalmista byl přítomen v nádvoří svatyně každo- denně ranní oběti a ji tímto žalmem provázel a tak Boží ochraně poroučel nastá- vající den. V. 6 - „dlí ti" jakožto host (hebr.) a požívati ochrany svého hostitele, nebo dokonce s ním jisti (obětní kvas). Nesmí se, pokud, nezmění svého smýšlení a ži- vota, účastniti bohoslužby, blížiti se k Bohu. Srv. Ž 14, l.nh. Nesmí vážiti z bo- hoslužby radost, jakou se těší níže (v. 8.) skladatel tohoto Ž. V. 7 . „lež" mluví zejména ti, kteří pěvce pomlouvají. — Jazyky stíhali Da- vida Zifané, Doeg, Achitofel a jj. — „muž krve" je netoliko krvežíznivý vrah, ale také ten, kdo jinými křivdami ssaje bližnímu krev, t. j. ujímá mu života („krev" = život). Takovým mužem krve byl na př. Saul (1. Sam 22, 16.) V. 8 - Radostné vědomí, plynoucí z čistého svědomi a dovolující žalmistovi provázeti ranní obět v nádvoří svatyně modlitbou, podporuje důvěru jeho, že modlitba konaná na místě posvátném a spojená s obětí tím spíše bude vyslyšena (v. 2.-5.). — „klanět se" = padnouti celým tělem na zemi (prostrace). V. 9 - o Protože nepřátelé Davidovi mohli by svésti jej k odpadu od Boha, t. j. k nedůvěře, zoufalství a k jiným hříchům z něho plynoucím, prosí žalmista, vědom jsa si křehkosti své, aby Bůh jej vedl po správné cestě svých přikázání, aby tu „svou" (hebr.) cestu před žalmistou (hebr.) urovnal, aby na ní neklo- pýtl a nepadl. To se stane zejména tím, že bude zbaven svých nepřátel, jejichžto zloba líčena níže. V..wb. dle hebr. jest nitro jej ich(= plány jejich) jen zkáza a zkáza. V. n - „hrob", t. j. smrt polyká takořka lidi, bere jim život; podobně činí nepřátelé Davidovi; svými jazyky úskočnýmí chtějí ho zabiti, jícen jejich chce jej bezmála pohltit. Kdo padne jednou do hrobu, po tom je veta; běda, kdo sestáné